Jsem zlá a sobecká kráva...
Proč? Protože se občas přistihnu s myšlenkou, že si přeju aby jedna určitá osoba prostě už konečně nebyla. Jedná se o osobu z rodiny partnera. Slečna je nezletilá, psychicky nemocná a trvá to už roky. Řešíme ji doma denně, řeší se to na všech rodinných sešlostech a prostě už mě to neuvěřitelně ubijí a vyčerpává. (Já chudinka, tyvole 🙄🤦🏼♀️) Slečna má na kontě x pokusů o sebevraždu, x hospitalizací na psychině, ODMÍTÁ léčbu a je prostě rozhodnutá to ukončit hned jakmile bude mít další příležitost. Sama jsem jí 2x zachránila život, je mi jí děsně líto a vůbec je to celé strašné.. Ale už je toho tolik a ona furt přilívá olej do ohně, jasně že nejspíš většinou následkem té nemoci, ale taky pubertou a asi prostě i divnou povahou. Co pár dnů to nějaká jobovka, kdy už si člověk říká, že toto už musí být strop. A ono ne, pár dnů a máme na stole zas nějakou událost která svou stupiditou a hlavně závažností přesahuje tu předchozí. A já už prostě nemůžu. Mám malou dceru a prostě si chci užívat rodinu a ŽIVOT a třeba se i snažit o druhé miminko a ne dnes a denně čekat co zas ta slečna vymyslela. A jo, je mi ze mě totálně na blití a nechci se tak cítit, chci být plná pochopení a podpory a trpělivosti (a pozor, navenek jsem!) ale už prostě nemůžu. Tak strašně mě to vysírá a prostě obtěžuje, že mám pocit, že je to jen otázka času kdy bouchnu. Mám z celé té situace úzkosti, jsem v nervech co zas bude, jak nás to zas ovlivní, co zas bude doma za atmosféru, co zas budem muset zrušit a podřídit a tak dále a tak dále. A klidně mi tu řekněte, co jsem to za sobeckou blbku, sama to moc dobře vím. Jen nevím jak si to v té palici přepnout a začít vnímat jinak. Ani nevím proč to sem píšu, pochopení opravdu nečekám, asi jsem to už jenom musela dostat ven.
Ta slečna nemá rodiče, že to řešíš ty? Soustřeď se na své dítě a vytěsni ji na vedlejší kolej.
A jak spřízněná je ta slečna? Pokud to není manželova dcera z prvního manželství, tak popravdě nechápu, proč to tolik řešíte...
Tady je asi dulezite,kdo to je a proc tu osobu tak resis ty a proc tak casto? Zijete spolu? Samozrejme,ze to musi byt vycerpavajici. Jak pro tu osobu samotnou,tak pro jeji rodice. Myslim,ze za myslenky se stydet nemusis. Taky proste mas nejake emoce,sve limity.
Pokud to neni dcera manzela,tak bych se od toho zkusila distancovat.
Tu nasranost chápu, však to pusť ven. Tady , kde tě nikdo nezná, anonymně. Pobere to hrozně moc sil, času, energie.. Ale o moc líp nebude, kdyby byla vážně pryč. Bude se řešit stesk, výčitky, co mělo být jinak, žal, vzpomínky. Pokud je to mužovo dítě, o to víc.
ani trochu neodsuzuju, chápu tě.
Kazdy, sveho štěstí strůjcem, ne? A život máš jen jeden, proč řešíš problémy ostatních...
Není to odvaha a statečnost, když necítíš strach. A není to obětavost, když nejsi sobecká. Nemáš se za co stydět, mít pocity je normální. To, co z tebe dělá dobrého člověka, je to, jak se dokážeš k těm, kdo to potřebují, chovat těm pocitům navzdory.
Měli jsme v rodině něco podobného. Ale žijeme dál od rodiny tak jsme to neměli z první ruky. Teď už se situace urovnala, ale některé časy byly těžké. Doporučuji ti zajít si popovídat s psychologem, mě moc pomohlo to probrat s někým nestranným. Může třeba i dát návod jak k tomu přistupovat nebo jak to nebrat tak osobně.
Matka, sestra, či dcera partnera?
Bohužel tě chápu. Ale neporadím. Prostě nevím. Jediné co mě napadlo, že léčba může být nařízena i soudně. Ale nevím, zda to platí jen u alkoholiků a závislých na drogách.
sestra partnera. zijeme vsichni ve stejnem meste a tak jsme proste ‘ na rane’ .. rodice uz jsou vyhoreli a nevi uz kudy kam kdyz nic nepomaha a slecna pomoc odmita. a asi taky potrebuji nejakou podporu. coz samozrejme chapu, jen pro me uz to proste davno prekrocilo hranice unosnosti.
Nejsi sobecka, zla a hnusná. Nejsi odpovědná za rozhodnutí a činy jiných lidí. Nejsi povinna řešit nemocnou sestru tvého partnera.
Pokud pomoc odmítá, je potřeba to přijmout a nechat ji ať koná.
Rodiče a jejich vyhorelost chápu. Ale pokud si oni nepřipustí, ze teto osobě není pomoci (protoze nechce), a sami nevyhledaji pomoc, změna nebude.
Pokud to jde, vyhledej sama pro sebe psychologickou pomoc, možná i dalsi pomoc. Partnera vezmi s sebou. Možná to nepujde.
Zkus se od toho všeho distancovat.
S partnerem promluv, ze tohle řešit každodenně nechceš. Možná i on je z toho nešťastný a neví jak toto uchopit.
Nejlepší by bylo odstehovat se dostatečne daleko a žít v klidu.
U zpráv o slečně bych se asi jen omezila na odpoved: hm, hm, nebudu ji resit. A prevedla rec jinam.
Někdy mám podobné pocity, i když u mě jde o vzdálenějšího příbuzného (strýce). Taková existence k zlosti než k užitku. Nikdy v životě nepracoval, živila ho jeho matka z důchodu. Po její smrti mu přivážela peníze moje máma. Ztratil několikrát doklady, neumí si sám dojít do obchodu nebo cokoli vyřídit, kritizuje všechno, svět, možná i slyší hlasy, všude jsou spiknutí a vše je strašné, nevylézá ze své ruiny. Nic v životě nedokázal, jen ničí dům, ve kterém bydlí, protože se o něj neumí starat. Ze zahrady, kde máma měla ovocné stromy apod, je skládka jeho kamaradíčka. Ten nám ukradl plno věcí, nejspíš pravidelně i peníze, co strýc dostává od mámy. U doktora nikdy nebyl a nedostaneme ho tam (je určitě psychicky nemocný). Kamaradíček používá naší elektřinu, vodu a spotřeba je obří! Šílený peníze. Strýc mámě i nadává, chce víc peněz. On sám nikdy nevydělal ani korunu. Fakt existence za všechny prachy. Tak je takový povzdech, že takové věci se stávají a člověk holt má i takové pocity...
jak moc blízká je ta slečna k tvému partnerovi? je to jeho sestra?
že to tak moc ovlivňuje váš, tvůj život.
žijete dohromady...?
ono... teď je to blbý, ale potom...ještě horší...
možná s ohledem k tomu vztahu (jejímu a tvého partnera) pokusit se vymanit z nutnosti aktivního řešení a soustředit se na vaše - "tady a teď" -