Jsem těhotná a rozpadá se mi manželství
Ahoj ženy, jsem v osmém měsíci a mám pocit, že na všechno budu sama. S manželem jsme měli řekla bych pohodový vztah, ale nějaké povahové rozdíly tam prostě byly vždy - ne nepřekonatelné, myslím... Jsme spolu 12 let, z toho 3 roky manželé (potkala jsem ho už v 18). Po dostudování VŠ jsem chtěla, abysme byly manželé (a myslela si, že přítel to chce taky). Dlouho se k ničemu neměl, až jsem to nevydržela a svatbu navrhla já. Vypadalo to, že se těší, ale pak přišly první problémy - začal se chovat fakt zvláštně, nic se mnou nechtěl řešit, návštěva úřadu, restaurace atp. ho strašně otravovala. Měla jsem to asi brát jako varování, ale jako vdavekchtivá žena jsem to překousla a plánovala dál. Nakonec teda svatba proběhla a ve svatební den přišel úplně jiný člověk - usměvavý a v pohodě. Svatba říkal že se mu strašně líbila a že kdyby to věděl, tak si to klidně zopakuje.
Po svatbě bylo vše OK, ale byly nějaké třenice ohledně statku mých rodičů, kam jsme jezdili o víkendech, že si tam nemůže dělat věci jak chce a tak. Mě to teda přijde logické a vždycky to u nás v rodině chodilo tak, že se musíme shodnout, že něco bude tak a tak ale přiznávám že i s našima je to někdy těžký, protože lpí na starých pořádcích. Naopak v rodině manžela mu všechno odkývou jak ovce, tchyně ho má jako Boha, protože druhý syn se neobtěžuje ani se jim ozvat a otec už nic neřeší, jen si užívá klidu v důchodu a je mu všechno jedno.
A teď se dostáváme k "jádru pudla" 😠 Já zase po rodině toužící jsem chtěla mít dítě. Dlouho jsme se dokonce snažili a nic, vypadalo to, že dítě fakt chce a nebylo to jen z mojí iniciace, dokonce šel dobrovolně i na spermio, aby se vědělo, že je to z jeho strany OK. Pak minulé léto jsem otěhotněla, vypadal strašně nadšeně, pořád jsme probírali co a jak. Bohužel to ale skončilo ZT, což pro mě bylo strašný. Měla jsem pocit, že mě vůbec nepodržel, možná to ani nějak nechápal, ale co mě nejvíc dostalo bylo, když jsem tam seděla v nemocnici před tím zákrokem a byla tam úplně sama a všichni ostatní tam někoho měli, kdo je tam podpořil. Mě teda vyzvedl a odvez aspoň večer. Pak na mě byl celkem hodnej pár dní a pak se vše vrátilo do starých kolejí.
Další dítě ale vyšlo na první pokus (tedy po dvou letech snažení), byla jsem neuvěřitelně šťastná, ale všimla jsem si z jeho strany že už je to nějaký jiný. Ano i já byla jiná a už nebrala bezproblémový průběh jako samozřejmost, ale on se zase začal chovat vyloženě divně.
Najednou měl rádoby vtipný řeči před přáteli, že uteče do lesa, že jsem ho ke všemu donutila, že on vlastně svatbu ani dítě nechtěl a poslouchala jsem to víckrát, že už si teda vůbec nejsem jistá, že je to vtip. Všem chlapům říká "hlavně se nežeň". Na vyšetření se mnou šel v podstatě z donucení, strašně se tam nudil, protože musel 15! minut čekat v čekárně, na břicho si nikdy nesáhne a ještě má řeči, že to je nechutný, že ve mě něco žije. Prej je to divný, že v tom bytě někdo bude, vždyť nám tam nic nechybí a teď nás bude někdo omezovat. Novorozenci mu prý přijdou hnusný a najednou si rozmyslel, že pohlaví nechce vědět a nemůžu z něj ani vydolovat aby se vyjádřil ke jménu. O nakupování výbavičky to ani nemluvím - absolutně ho to netankuje (což mi teda nějak neva), ale doufala jsem, že mě aspoň někam odveze něco vybrat (nemám auto). No a tohle mě teda bolí asi nejvíc.
Další věci jsou, že dřív mi celkem pomáhal v domácnosti, teď byl pořád "upracovanej" ale ikdyž neměl důvod být, tak nic. Taky jsem v zimě řešila, že se kolem něj furt motá kolegyně v práci, až jsem na něj dokonce uhodila, ale neměla jsem žádnej důkaz a prej nic. Nedávno ale říkal že si našla mladšího přítele. Tak tam snad nic není. Další co se stalo bylo za dobu mého těhu - šli jsme kamarádce na svatbu a on mě tam nechal sedět u stolu a odešel do jiné části restaurace, kde oslňoval servírky a celkově mi přijde, že má teď potřebu se hrozně líbit 😒 Přičítala jsem to krizi středního věku (je mu skoro 40). Další problém nastal nyní, u mých rodičů, kde ztropil scénu a urazil se, že tam už jezdit nebude, když mu máma na další zvířata řekla "ne" - my jsme tam jen o víkendu a starali by se o ně oni. To byla pro mě dost rána. Rodiče mám ráda, pomoc potřebují a teď mám na krku zvířata, která si chtěl pořídit manžel a musím se pokusit je rozprodat, traktor, který vůbec nevím jak dostat na technickou a louky, kterým musím sehnat sekáče. Prostě si pro to všechno vybral nejlepší vhodnou dobu...
Všechno bych ale překousla, kdyby to byl milující manžel, který by se se mnou těšil na miminko, měla bych sílu bojovat. Ale teď mi přijde, že mě ve všem nechává samotnou a upřímně vyděšenou. Přijde mi, že si dělá zadní vrátka k ústupu, aby mohl kdykoli odejít ode mě i od mimi a děsím se, že budu sama.
Abych ale napsala něco na jeho obranu - taktéž si minulý rok jeho rodiče vymysleli rekonstrukci domu, kde byl hodně času a jeho táta má nějaké vážné zdravotní problémy. Přijde mi ale, že si ho pořád jen a jen omlouvám. Např. on to co říká tak nemyslel, vždyť dítě chtěl. On se urazil, protože s našima je to těžký. Ale pořád mi chybí omluva, proč se netěší na naše miminko, na to nějak nemůžu přijít.
JO, ale co mě dostává je, že údajně k porodu jít chce. Aby viděl potomka jako první. Přijde mi, že to ale bere jako nějakou estrádu, kdy ze mě něco vyleze. No prostě nějak nevěřím, že by tam respektoval moje přání a vůbec nevím, jestli si ho tedy k porodu brát.
Omlouvám se za román, ale shrnout všechno do pár vět mi prostě nešlo.
Co mám dělat? Mám se pokusit mu vše odpustit a snažit se ve vztahu za každou cenu setrvat kvůli dceři? Je nějaká naděje, že se to po jejím narození zase srovná, jako po svatbě? Nejsem si totiž jistá, jestli mu dokážu zapomenout, jak mi těhotenství otrávil. 🙄
@xdrak102 rozpravala si sa s nim o tom? Spytala si sa ho, co sa s nim deje? Vyjadril sa? Skus to, mozno sa to dozvies... Drzim prsty.
@xdrak102 Nejsem tedy nějak znalá ve vztazích, ani léty zkušená, ale raději bych byla sama s malou, a užívala si jí, než se nervovat s takovým chlapem. Jasně, může se změnit, může otočit, ale nikdy se podle mě nezmění na pořád. Chlapi se nemění. S přítelem jsme taky plánovali mimčo téměř dva roky. Teď se doufám zadařilo a vše bude OK, ale taky z toho nebyl prvni nadšený. Ale to bylo spíš strachem, zda všechno zvládne, uživit rodinu atd. Teď už je to lepší, stará se o mě a snaží se. Takže si myslím, že pokud ti celé těhu takhle otrávil, nemyslím si, že by to po porodu mohlo být lepší. Ale jak říkám, nemám zkušenosti tak snad někdo poradí lépe z osobní zkušenosti. 🙂 Každopádně držím palečky ať to dopadne dobře a jsi ty i malá v pořádku a spokojené. 🙂
Doporučila bych poradnu. Předpokládám, že manžel tyhle tvé pocity neví, nebo se pletu?
Ano, o většině jsem s ním mluvila (rodiče, kolegyně, druhá míza), ale máte pravdu, že o tom nejcitlivějším - že mám pocit že se na miminko vůbec netěší jsme nemluvili, možná jsem to řekla, v nějaké hádce, ale on se k tomu určitě nevyjádřil. Většinou se o mimi vyjadřuje, jako že to je daleko...proč něco řešit.
Jsem si na 100% jistá, že do poradny se mnou nepůjde. Vůbec není typ, který by rozebíral svoje pocity a před někým cizím už vůbec ne. Navrhnout to ale můžu.
@xdrak102 A spolu se o tom bavíte?
měli by jste si opravdu vážně promluvit, žádné odsouvání tématu na později, že je čas, ne, je to potřeba probrat hned a otevřeně, říct, co si myslíš, jak se cítíš, jak tě to trápí, a hlavně z něho vydolovat, jak si to teda představuje dál, jestli se hodlá nějak podílet na společném životě s prckem, zapojit se do výchovy, když bude otec. Je už dost starý na to, aby věděl, co chce, možná se jenom bojí z pohodlnosti, že se mu život změní, třeba se ukáže, že je z mimča po porodu nadšený, těžko říct, ale když to srovnám s tím, jak se můj muž na prcka těší, skáče kolem mě, když mi není dobře, se vším pomáhá, sám vybral kočárek, chodí se mnou nadšeně na všechna vyšetření a rozhodně mu nevadí čekat v čekárně, než se zavolá dovnitř, přijde mi jeho chování dost zvláštní a z jeho strany sobecké. Moc bych ti přála, aby se to zlepšilo, ale obávám se, že s takovým přístupem to moc lepší nebude. Nicméně tu diskuzi potřebujete jako sůl, komunikace je přece jenom základ vztahu a bez toho to nejde. Držím pěsti!!!!
@xdrak102 Ach jo, dalsi ze smutnych pribehu na MK. A stejne tak i tentokrat nejsme z tech nekolika radku schopne pochopit celou situaci tak, abycho mohly pomoct. Mozna jen s jednim: pokud citis, ze mate takhle velky problem, tak je potreba to resit co nejdrive a co nejporadneji. Obvykle tak, ze 1. si poradne promluvite, bez emoci, vecne. Doporucuji si pripravit i tahak, sepsat si ten problem, pocity, navrh reseni. Aby chlap pochopil, ze tu je problem. Pokud to nepochopi, neuvedomi si vaznost situace, bude to bagatelizovat, tak tu mame bod cislo 2 - poradit se s odbornikem, psychologem, rodinnym terapeutem, atd. Nejlepe spolu, ale jestli se bude vzpirat, tak nejdriv sama a pak mu poreferovat a pokusit se presvedcit. A jestli se nepodari ho presvedcit situaci resit, tak tu mame 3. krok, a to se odstehovat. Treba jen na par tydnu ci mesicu, jit k rodicum, to je fuk. Bud mu to dojde a bude chtit situaci zmenit - nebo ne. ... a jeste bych dodala takovy predbod, bod 0: setrvavat v nefukncnim vztahu kvuli diteti je hloupe a znicuijci i pro dite. A doufat, ze se zmeni - tsss, moje nervy.
A muj nazor a zkusenost: dokazes si predstavit byt v tomto vztahu, v teto situaci i za 5, 10 let? Ano nebo ne? Pokud ne, tak zacni jednat, i za cenu toho, ze to nevyjde a pujdete od sebe.
Do poradny jit je dobry napad, muzete zacit sezeni kazdy oddelene napr... Rozhodne vydrz po porodu, jeste se casem zmeni. Jsou taci muzi, kteri si detatko zacnou uzivat az ve 3-4 letech, proste na to mini mimi nejsou. Hlavne to nehrot do rozchodu, pokud to aspon trochu vydrzis. Pak by treba teprav nastalo peklo...
@xdrak102 Abych pravdu řekla, tak co čtu tady o manželských krizích, tak jsou většinou ti chlapi hovada. Tvůj manžel mi ale přijde jako rozumný člověk, který má nějaký vnitřní boj. Chvíli se těší, pak se něco stane a on je stažený a děsí se a brání se.
Rozhodně s ním promluv, nuť ho mluvit. Je to základ. Uhoď i na hřebíček, co to miminko, proč se bojí a čeho konkrétně.. a jak by tu situaci řešil. Až bude miminko na světě, bude pozdě něco takového řešit, Bude doma zmatek, on se hůř vyspí a problém může gradovat.
Řekni mu na rovinu, že pokud s vámi být nechce, nemusí.. měl by vědět, že je to všechno jeho volba (aby Ti neříkal, že jsi ho donutila k tomu a tomu).. a i když to bude těžké vyslovit, upřímně pochybuji, že je ve fázi od vás odejít. Prostě možná jen potřebuje víc prostoru, tak mu ho dej. Za zlepšení to stojí. Taky mu řekni, že Tě tyhle řeči zraňují.. a dej mu najevo pochopení, že víš, že se to změní, ale ne nutně k horšímu..
Jste spolu hodně dlouho. Nejlépe, kdo ho zná, jsi Ty. Buď na něj jemná, nevyčítej. Myslím, že tím bys ničeho nedosáhla (a na to je čas vždycky 😀 ). Zkus to po dobrém a uvidíš.
Moc vám držím palečky!
Možná patří k těm chlapům, které prostě dítě v břiše nebere, pro ně to není realita dá se říci. Až když se narodí, tak jsou úplně mimo. Prostě oni necítí pohyby, necítí, jak to dítě roste, takže je to mimo ně. Stejně tak výbavička - jak píšeš, je mu čtyřicet, a těžko někdy chodil po nákupech, ne? natož takových vyloženě maminkovských záležitostí. Moc bych na něj být tebou netlačila, spíš bych s ním zkoušela probrat pocity stylem - sama jsem zvědavá, jaké to bude, až tu to dítě bude skutečně. Nakonec vez,i to takto, ty jso natřískaná hormony, abys příchod dítěte nějak zvládla, on ne. A přitom se taky asi trošku obáváš změn v životě, jako každá z nás. Takže bych raději zkusila mírně a pomalu, uklidňovat ho s tím že - svatby se taky děsil a jaká byla fajn, ne? A ty řeči mezi chlapy, to jsou prostě řeči. Ty bych nechala být, jedním uchem tam a druhým ven.
O zvířatech a o tom, jak bude dál s vaším statkem, si budete muset určitě promluvit, a raději bych to udělala dřív, než bude mimino na světě. Protože nemůžete sedět na tolika židlích - vaše domácnost, statek tvých rodičů a dům jeho rodičů, to je na uštvání. Takže spíš si dojednat, co a jak v budoucnu. Nebude vždycky tolik času ani tolik síly a chuti.
@xdrak102 Ne všichni chlapi jsou natolik empatičtí, že kolem své ženy nejen v těhotenství poskakují a snaží se plnit její i nevyslovená přání. Normální chlap není telepat, aby uměl číst Tvoje myšlenky a pokud mu natvrdo neřekneš, co Tě trápí, s čím potřebuješ pomoct apod., tak mu to prostě nedojde. Druhá věc - to mimino v břiše je pro spoustu chlapů něco, co ještě není, nejsou jako my, že by se těšili pomalu od chvíle, kdy máš ještě mokrej těhotenskej test, neřeší to, že je potřeba obstarat výbavička apod. Zase - je potřeba jim říct - musím nakoupit to a to, odvez mne tam, prosím. Nebo nakoupit přes internet 😀. S Tebou teď mlátí hormony, chtěla bys mít vedle sebe někoho, kdo bude to těhotenství prožívat stejně jako Ty, ale to ten chlap bohužel nikdy nebude.
Osobně bych být Tebou začala s manželem víc komunikovat. Ani jeden z vás dvou se nedozví, co toho druhého trápí, když spolu nebudete mluvit. Píšeš, že je mu skoro 40 - dosud netušil a netuší, co to je život s dětmi, možná se toho podvědomě trochu bojí. V tomhle věku už se zažité stereotypy bourají hůř, a zase - máte si být i v tomhle vzájemně oporou. Navíc pokud on má pocit, že byl do všeho natlačen, tak může v sobě bojovat i s tímhle. Nebavili jste se nikdy o tom, co od života vlastně čekáte? On splnil Tvoje přání - svatba, dítě, ale kde jsou jeho přání, to, co by chtěl on? To Tě nikdy nezajímalo?
Co se těch rodičů a statku týče, to jsem nějak nepochopila, v čem máte problém, takže do toho se pouštět nebudu.
Díky všem za radu 😉 Pomohlo mi už jen to to s někým sdílet a přečíst si vaše názory. V první řadě o tom s ním zkusím zase promluvit. Nebudu to asi lámat přes koleno a zkusím vyčkat po narození naší holčičky. Ale upřímně, jestli to bude takové fiasko i potom, tak to už asi nedám. Jak psala @maii za současného stavu si to opravdu nedokážu představit za 5, 10 let.
@gita17 bez vulgárních výrazů, prosím, názor se dá vyjádřit i slušně. děkuji.
Já bych hlasovala pro tu poradnu - z psaného mám dojem, že ta komunikace nefuguje obousměrně, prostředník by byl super...pokud na to ale chlap přistoupí...
Ahoj, takže tvou verzi známe, ještě by se to chtělo zeptat na tu jeho, jsi těhotná, cloumají s tebou hormony, třeba si teď všechno moc bereš...nebo třeba on si bere, když najednou nejsi spokojená, třeba způsobb, jak mu vytýkáš chyby atd. Možností může být více, jako ano, jeho chování je poněkud zvláštní, ale myslím, že vina je vždy na oboustranách, manželská poradna by vám to pomohla rozklíčovat. Třeba si polož odtázku od kdy nejvíce ti jeho přístup vadí, třeba takový byl pořád, nebo od té doby, kdy tě nepodpořil, když jsi musela na potrat??? Ptej se sama sebe, kdy se to mezi vámi změnilo a co byl ten spouštěč, držím pěsti, ať to dáte dohromady...
Určitě je to individuální, ale u nás se vztah celkem zhoršil po narození dítěte. Manžel je protivný, unavený, podle něj nemá na nic čas. Už mi taky někdy docházejí síly. Věčně je negativní, všechno je problém. Komunikovat se snažím hodně, ale on zase takový není, takže když na něho mluvím a ptám se, tak na mě kouká a kolikrát mi řekne, že neví, co po něm chci.....někdy je to složitý. V něčem jsi mi připomněla nás. Na břicho mi nesahal, nijak to semnou neřešil. Jako odvezl mě kamkoliv, ale to bylo tak vše. Táta je skvělej. Syna má rád, hezky si s ním hraje. Určitě to řešte hned, protože po porodu to může být náročné....může být horší zotavování po porodu, mimčo uplakaný, nespavec a to je pak teprve něco pro "nahlodanej" vztah. Ty budeš třeba labilnější, přijdeš si nepochopená a on zase naopak nebude chápat, proč se na něj zlobíš. Radši ho připrav na to, že i po narození to je náročný, aby pak z práce třeba neprchal na kolo a ty jsi na to nebyla sama....ujasněte si, co od sebe očekáváte, co prožívá on i ty a zkuste o tom komunikovat.Podle mne tohle na rozchod není, jen je potřeba na vztahu pracovat a on na to jaksi zapomněl...@xdrak 102
@mwkaty
@marcicek84
@urtica
ve středu se uvidíme (teď jsem u rodičů a on jede zase na barák jeho rodičů), tak si snad pořádně promluvíme. Určitě je toho i z mé strany dost co řešit, jsem na něj asi náročnější, než před těhotenstvím, ale... díky za vaše rady
U nás taky moc těhotenství neprozival, na břicho sáhl párkrát, ale nějak to šlo mimo něj, taky mě to v tu chvíli strašně mrzelo, protože jsme se stykaly s párem, kde to tatínek zase opravdu prožíval a mě se to strašně líbilo a pak si člověk říká, že by to chtěl taky... Z výbavičky se mnou jel pro kočár, tím to končí, vždy říkal, ať si to nakoupím, že ho to nebaví... Takže jsem v tomhle směru dělala všechno sama a do toho hormony, já z toho byla strašně hotova taky... Po porodu, syna miluje, teď když už mu bude rok, tak už ho i baví se mnou řešit co mu koupit a podobně, proste už je starší a už je s ním zábava, v břiše a jako malý ho taky nějak nebral, jako staral se, choval a podobně, ale teprve teď se jim ten vztah prohlubuje.. Držím palce
Nevím, jestli se nemýlím, ale z tvého příspěvku mi přijde, že jsi hodně citlivá a emotivní (nevím jestli obecně nebo jen teď v těhotenství) a tvůj muž zase pragmaticky uvažující člověk, který má rád trošku ostřejší humor. Ono totiž ne každý (a zvlášť chlapi) člověk je nadšenej z nakupování miminkovskejch věcí a mě by třeba nenapadlo tě vozit po obchodech když si sama neřekneš - muž třeba neví jestli to chceš nakupovat přes net nebo jestli to chceš nechat na pozdější fázi těhotenství atd. To samé se zákrokem v nemocnici... řekla sis o to, aby šel s tebou? Třeba neví že se to tak dělá nebo si myslel, že ho tam nechceš. Větu ,,Hlavně se nežeň" určitě myslel z legrace já něco podobného, ale k ženským taky někdy ze srandy řeknu. Přijde mi, že se ti na muži nic nelíbí a když udělá něco, co by jiné ženské brali za fajn nápad - např. pohlaví mimča jako překvápko nebo že chce jít k porodu, tak to nějak zavrhneš a ještě ,,očerníš" muže. Prostě celý váš problém podle mě vychází z toho, že ty jsi víc citlivá a iniciativnější a muž zase čeká o co si řekneš a je méně emocionální ;).
co jsem teď napsala nemyslím špatně vůči tobě, ale třeba ti to pomůže si uvědomit, že to, co připadá špatné tobě na tvém partnerovi, nemusí takhle připadat někomu jinému 🙂
Ahoj holky,
@luj89, @kariii, @mwkaty, @urtica, @marcicek84, @maii, @somalicats, @anelamates, @bienne007, @andreaandrejka, @westie, @slimacikmia...
Tak si přestavte, že instink nelhal - už ho nikdy nebudu ignorovat. Fakt si dělal zadní vrátka k ústupu - včera mi oznámil své finální rozhodnutí, že se mnou být nechce (mám měsíc do porodu, fakt super).
Ale pořádný důvod mi říct nedokázal, fakt plácal většinou kraviny (jako např. že jsem koupila jen jedno křesílko na balkon 😀 ). Takže si myslím, že buď chce být s někým jiným (říkal třeba že máme málo společných zájmů - tak mám podezření že má pocit že s někým jiným jich má společných víc - zajímavé je, že 12 let mu to nevadilo a podle mě jich máme společných dost, např. cestování, houbaření, seriály, psi, posezení u ohýnku nebo s přáteli na skleničku...). No prostě buď je v tom ženská a nebo si chce žít jako v 18.ti - lítat po hospodách s novýma kamarádama z práce a balit ženský. No a do toho dítě nezapadá...
No ale teď jádro věci - prej dítě je pořád NAŠE a bude mi přispívat na byt - abych se aspoň nemusela stěhovat hned k našim. A prý taky se vším pomáhat. Jenže mám mu věřit - ještě před rokem bych za něj dala ruku do ohně, ale teď? Jde mi totiž o to, že máme ten barák koupený pro jeho rodiče(nakonec se tam nestěhují) psaný jako SJM - resp. v katastru jsem i já (ikdyž je fakt že jsem na to nedala ani korunu). Ten teď ale prodává a já se bojím, že to je jediná páka, jak z něj dostat slušné peníze. Až ho prodá, tak jsem si jistá, že to vybere do hotovosti a někam schová - má takhle spoustu úspor a pak když si časem řekne, že se mu vlastně nelíbí mi na ten byt přispívat a bude se to řešit soudně, tak dostanu prd, protože pracuje u soukromníka a ten mu píše minimální plat a zbytek (velký zbytek) mu dává bokem v hotovosti...
Nechtěla bych z toho domu celou půlku, ale myslela jsem, že by bylo fér, kdybych si vzala tolik, jako kdyby mi tuhle sviňárnu neudělal a normálně mi živil kdybych byla doma. Práci jsem měla dost dobrou a nepochybuju, že život s dítětem utáhnu i s těma mini alimentama...Co myslíte? Potácím se mezi tím mu věřit a nekazit už tak zkažený vztah tímhle, abysme spolu dokázali vycházet v dalších letech a tím se zachovat chladnokrevně a myslet jen na sebe, jako to vlastně udělal on...
@xdrak102 - nevěřit, ukončit, rozvést a chtít ze všeho polovinu, on si dělá vrátka na to, ty peníze před tebou "uklidit"...ono je vlastně sviňárna i to tě po 12 letech opustit měsíc před porodem...nevěřila bych ani nos mezi očima...jo a mmch on je ten co to chce ukončit a ví to vašem společném jmění, tak s tím hold musí počítat, když konec tak se všim všudy i s majetkovým vyrovnáním...ty ses rozvádět nechtěla, to je třeba si říct, kdyby na tebe tlačil, atˇ nejsi svině...navíc neděláš to sebe, ale pro to dítě, ono ještě když si pak najde jinou (a možná už ji i má), tak ta může zamíchat kartami tak, že vaše dítě třeba úplně vypustí ze života, mysli na to, při každém svém kroku a rozhodnutí
Podobné diskuze
- Čekám miminko, ale nevím, jestli ho chci12
- Rodiče mě pošpinili u rodiny. Jak tohle vše přejít?106
- Tchán a tchyně jsou šílení. Syn 2 roky neříká básničky a ještě má plínu. Jsem...33
- Problémy s přítelovou dcerou - nemůžeme najít společnou řeč32
- Váhám nad druhým dítětem66
- 3 měsíce po svatbě a už bych chtěla odejít. Poraďte24
Já bych Vám zkusila doporučit manželskou poradnu, probrat to ještě s někým. Když s Váma nechce moc evidentně komunikovat, co se mu nelíbí. Zkusit to prostě přes prostředníka. No, ono s dětma se ze vztahů odchází špatně.