Jsem šťastná? Jak to poznám?
Ahoj holky,
musím se už někomu svěřit.
Žiju v několikaletém vztahu s mužem a nejsem schopná rozpoznat, zda to má smysl a zda jsem vůbec šťastná.
V 16ti jsem se s ním odstěhovala a pár let spolu již žijeme. Mám ho ráda jako žádného chlapa předtím. Je hodný, strašně manuálně šikovný, nápaditý a tvořivý.
Myslím, že mě má opravdu rád. Jen jsem z něj strašně zmatená. Je totiž příšerně náladový. A stupňuje se to. Kolikrát se mi ani nechce po dvanáctce z práce domů, protože se bojím, jakou zase bude mít náladu. Dokáže mi otrávit celý večer jedním gestem nebo poznámkou. Je hrozně urážlivý a samona*írací a během minuty se mu úplně otočí nálada a já nikdy nevím, co se zase "stalo". Je to strašně vyčerpávající. Když je naštvaný, je strašně nepříjemný, hnusný, vzteklý a agresivní. Ale nikdy mi neublížil, alespoň ne fyzicky. To, že mě některá jeho slova hodně ublížila a že si je pamatuju dodnes, včetně tónu, jakým je řekl, nejspíš ani netuší.
Nevím co s tím, co dál. Všichni ho mají rádi, navenek je totiž strašně milý, zábavný, ochotný a všichni mu to žerou. Nevím, jestli se přetvařuje nebo jestli má nějakou poruchu osobnosti, fakt netuším. A proto se ptám vás, je tohle chování normální?
Máma, babička, která je na tom s dědou daleko hůř, mi nezávisle na sobě řekly, že to jsou prostě chlapi. Ať ho nechám být a myslím si něco o p*deli.
Ale já takhle žít nemůžu. Chci se na něj těšit, ale mám strach, že mě zpraží pohledem, jen co vstoupím večer do dveří.
Děti spolu nemáme, manželé taky nejsme. A já si kolikrát říkám, jestli mám tohle zapotřebí a nebylo by mi samotný (alespoň prozatím) líp. Jsem totiž mladá a mám "všecko před sebou". On je o 15 let straší a ačkoliv na to nevěřím, občas je to znát.
A když už se zase jednou odhodlám, jít od toho, tak jako by měl nějaké čidlo nebo radar a je ten nejlepší partner pod sluncem. Pozorný, ochotný, milý, laskavý, usměvavý.. a tak dále.
Takže opravdu nevím, kde je chyba. Jestli ve mě a nevážím si toho, co mám a beru si to nějak víc, než bych měla. Nebo jestli jsou moje pocity oprávněné a on je prostě pořád víc sobeček a samotář, než se zdá..
Co myslíte?
|Děkuji za vypsání, spadl mi kámen ze srdce.. 🙂 |
@poupe Děkuji za reakci.
Já jsem mu to právě říkala už několikrát. Ale nějak to vždycky otočí proti mě argumentem, že neví, co mi zase přelítlo přes nos, že se nic neděje, že jenom já jsem věčně nespokojená... a tak to dopadne vždycky. Akorát je ještě víc podrážděný než normálně.. Třeba zrovna právě teď.. ☹
@boule12 urcite je dulezite si s nim promluvit o tom jak to citis, neni nic horsiho nez byt nespokojena a tvarit se jak vsechno klape, neni to fer ani k tobe ani k nemu....
neodpustim si poznamku tyhle vety me silene rozesmaly .. V 16ti jsem se s ním odstěhovala a pár let spolu již žijeme. Mám ho ráda jako žádného chlapa předtím... neber to spatne, ale jsi s nim od 16, tezko muzes srovnavat ze ho mas rada jako nikoho predtim.. fakt t neber jako utok
@boule12 Může to být jen střídání nálad, ale takhle se taky projevují tyrani - týrat se dá i psychicky, k tomu není potřeba násilí. Ti jsou právě navenek strašně fajn, i svou partnerku dokáží "ukecat" hezkými slovíčky a sliby, že se změní, ale časem se vše vrací do starých kolejí. Pokud si spolu o tom v klidu dokážete promluvit a on bude schopen svoje nálady zvládat, pak je to OK. Pokud ale nebude, je otázka, jestli v takovém vztahu setrvávat. Zvlášť je-li starší, může se to jeho chování stupňovat se snahou Tě "vlastnit". Tohle ale takhle po netu s nikým moc nevyřešíš, pokud bys potřebovala pomoci, doporučuju partnerskou poradnu.
tu je velmi tazko radit....skus si spisat na papier jeho klady a zapory, pripadne si premysliet, ako by asi tvoj zivot vyzeral bez neho....ci by ti chybal, co by ti na nom chybalo, atd.....rozhodne treba pocitat s tym, ze si mlada a uvedomit si, ci s vies takym clovekom predstavit zvysok zivota....
myslim, ze by si si to mala vyriesit ty sama...neviem, naco by bolo dobre hovorit mu to, neverim, ze nevie, ze ti svojim spravanim ublizjue a tazko sa uz zmeni....to, ze ho mas rada, ako nikoho ineho, je pochopitelne, ak si s nim od 16 rokov a logicky nemas s kym porovnavat....
Šťastnej člověk nepřemýšlí o blbostech typu, jestli je šťastný. A jedinou jistotu budeš mít ve chvíli, kdy štěstí pomine... Tak nepřemýšlej a užívej si štěstí.
@boule12 ahoj, napada me hned nekolik veci. podle me o stesti nebo spokojenosti s partnerem clovek jakoby nemusi premyslet. proste bud to tam je nebo ne. vzhledem k tomu, ze si to musis zduvodnovat, tak bych rekla, ze s nim stastna nejsi...:/ a ja se ti teda nedivim. ja myslim, ze ma tvuj partner silne pasivne agresivni sklony a kdovi co jeste:( a chapu, ze te napadlo, ze ma mozna i nejakou poruchu osobnosti. mozna je to prehnany, mozna neni...kazdopadne byt na tvym miste, vezmu nohy na ramena. mit vedle sebe takhle negativne naladenyho cloveka, zit ve stresu, ale i ve strehu kazdej den, co se zas semele, to neni zivot, kterej bys mela zit. na to je zivot moc kratkej! navic sama pises, ze se to stupnuje!
je smutny, ze tvoje mama a babicka takovej zivot zrejme zijou, takze ti nedokazou nabidnout jinej vzor nebo model. zij sama za sebe, je to jen tvuj zivot a nenech si vnutit myslenku, ze tohle je normalni a musis to tak akceptovat, protoze lepsiho chlapa nenajdes. najdes!!! je to jen na tobe. nehazej flintu do zita, toho chlapa jsi poznala hodne brzy, takze asi ani nemuzes mit moc srovnani s nekym jinym (viz tvoje "V 16ti jsem se s ním odstěhovala a pár let spolu již žijeme. Mám ho ráda jako žádného chlapa předtím").
hodne stesti!
Děkuji.
Měla jsem před tím ještě dva vztahy, oba s klukama, kteří ode mě byli max. 3 roky.
Vlastně jsme se poznali, když mi bylo 16 a začali jsme spolu žít až chviličku před 17. narozeninama.
Takže se dá říct, že srovnání mám, ale zároveň je tohle můj nejdelší a "nejvážnější" vztah.
(Nebyla jsem typická 16tka. Musela jsem se začít starat sama o sebe a byla jsem nějak mentálně dospělejší než mý spolužáci. Dokonce mi i pár lidí řeklo, že je to škoda, že se připravuju o ty bezstarostný krásný léta. Ale tenkrát mi to samozřejmě nepřišlo. Až teď, s odstupem času si uvědomuju, že měli pravdu.)
A asi to vyzní uplně hloupě a s ohledem ke skutečnosti i bláhově, ale s minulým partnerem jsem měla větší pocit jistoty, než se současným. A to jsme byli tenkrát oba studenti, sice s brigádami, ale závislí na rodičích. A cítila jsem se u něj prostě v bezpečí. Když mě obejmul, ničeho jsem se nebála. Bylo to moje útočiště.
@boule12 a neodpovedela sis ted sama? 😉
@sasanka033 Asi ano. Nějak tápu. Nevím, co dál. Jen si uvědomuju, že mě ten život aktuálně nebaví. Nemůžu ani plánovat společnou budoucnost, protože tomu prostě nevěřím. Žije ve svým vlastním světě a já z něj mám dojem, že většinu času jen sní a vznáší se někde nade mnou. A je hrozně nešťastnej, když ho probudím do reality. A ihned mě osočí, že mu nevěřím a že ho mrzí, že ho v jeho snech nepodporuju.. Takže se v tom pořád motám dokola.. 😀 🙄
@boule12 ted si hrozne lzes do kapsy🙂 v nicem se nemotas, mas v tom dost jasno🙂 jen musis udelat ten prvni krok.
@boule12 Já se obávám, že u Tebe právě opadla ta prvotní zamilovanost a přestala ses na partnera dívat růžovými brýlemi. A najednou zjišťuješ, co Ti na něm vlastně vadí. Počítej s tím, že zamilovanost opadne vždycky v každém vztahu a že nikdo není dokonalý. Ono to může být i tak, že on z Tebe má pocit, že mu nevěříš, že nejsi při něm a proto kope kolem sebe. Jak už jsem psala, tohle se po netu strašně špatně hodnotí, když je vše tak anonymní. Pokud zjišťuješ, že Ti ten vztah nedává jistotu (a partneři mají být pro sebe navzájem takovým "přístavem"), že se jen trápíš, tak to fakt nemá cenu a je lepší to skončit dřív a zbytečně si navzájem neubližovat.
@boule12 Jak pise Sasanka - ten stres, "co zase bude", musi byt vycerpavajici. A pokud o tom nechce mluvit, nestojis mu za to, asi mu staci jeho klidek.
@sasanka033 Asi máš pravdu.. Děkuju moc! Potřebovala jsem to s někým probrat.. 🙂
@somalicats Ta "zamilovanost" neopadla teď. Už vím pár let s kým mám tu čest. A zamilovaná jsem do něj pořád. Jen se opravdu pozastavuju nad jeho chováním. Nevím, jestli nabil dojmu, že jsme prostě spolu a začal se tak víc projevovat nebo co se mu děje. Jen vím, že takový dřív nebyl. A z toho jsem zmatená.
@boule12 hodne stesti a sil, jednou za to rozhodnuti budes rada!
@sasanka033 Děkuju Ti 😵
@boule12 Je to možné, že Tě bere jako jistotu, a proto se už nesnaží tak, jako se snažil na začátku. Další věc pak je, kolik toho máte společného - pokud nic, a on přitom očekává, že ho budeš podporovat v jeho aktivitách a plánech, tak je to taky špatně. Držím palce, ať se rozhodneš správně.
@somalicats Děkuju moc za názor a radu 🙂
Jaké je znamení?
@boule12 Vůbec ti tu situaci nezávidím. Podle toho, co píšeš (dali ste se dohromady, když ti bylo 16 a "pár let" spolu jste), jsi ještě docela mladá. Proto mi přijde zbytečný na celý život se utopit ve vztahu, ve kterým cítíš nějakou nespokojenost a nejistotu už na začátku. Dělá to na mě dojem, že to pro tebe opravdu není příliš růžová budoucnost. Chce to kus odvahy, do toho říznout (myslím tím, že musíš mít pořádný koule, abys od něj odešla), zvlášť, když si člověk uvědomí, že pak bude sám. Nicméně věřím, že na tebe čeká něco mnohem lepšího, kde nebude nutný se ptát cizích lidí na netu, jestli jsi šťastná. 😉
@boule12 Nejsi. A jak to poznáš? Podle toho, že se na to ptáš. Kdyby jsi byla totiž šťastná, tak to víš a neptáš se, štěstí cítíš, vnímáš, prožíváš,víš o něm, nepochybuješ, nebojíš se, prostě tam je.Odpověď už asi znáš, teď ti přeji sílu, aby sis to uvědomila a dokázala změnit svůj život k lepšímu, protože už tím, že se takhle ptáš, tak k tomu spěješ, dřív nebo později. 🙂
Podobně (možná stejně) se choval můj bývalý manžel - s výjimkou agresivity. Ta náladovost byla otřesná, pro mě nepochopitelná. Měla jsem ty stejné pocity, jako máš teď ty. Přestávala jsem se na něj těšit, později to přerostlo v obavu až strach, co zase bude. Myslím si, že je takový pořád, tohle se nejspíš už nezmění, jen mě se to už v té každodennosti naštěstí netýká. A samozřejmě, že pro ostatní ženy je velice žádaná partie a za všechno si můžu sama 🙂 Po rozvodu spolu vycházíme velmi dobře (zatím) 🙂
Ahojky, jak dalece je chování Tvého partnera normální a jak dalece jsi šťastná, Ti takhle na dálku nepovím. Jeden námět k přemýšlení bych ale měla: Jak jsi správně naznačila, bývá to tak, že si partnera podvědomě vybíráme podle rodinných konstelací z dětství. Ty si tedy asi hledáš náhradního otce, když jsi vyrůstala bez něj. Jenže si ho nehledáš jen z hlediska věku (tj. chlapa o hodně staršího, než jsi sama), ale i z hlediska povahy a chování k Tobě. Po nějaké době vztahu pak člověku začne přesně ta vlastnost, pro kterou si partnera vybral, vadit. Zraňuje ho právě proto, že naráží na nějaké citlivé místečko z dětství. Jen je ta vlastnost v trošku jiné formě, takže si to nejspíš vůbec neuvědomí. Ty sis partnera vybrala dejme tomu proto, že byl o hodně let starší, uměl se o Tebe postarat apod., tím Ti v kladném směru připomínal otce. Teď Tě (jestli jsem to správně pochopila) někdy buzeruje, což Ti strašně vadí, nicméně opět jde jen o jeho otcovský projev, i když tentokrát v negativním směru. On dost možná opravdu netuší, co Ti tak vadí, a tak Tvé snahy o řešení problému bagatelizuje stylem "co ti zase přelétlo přes nos". Protože kdyby se takhle choval k jiné ženě, nejspíš by nad tím mávla rukou a nezraňovalo by ji to tak moc jako Tebe. Nevím, jestli jsi svého otce vůbec nepoznala, nebo jsi ho jako malá zažila a měl taky nějaké autoritativní sklony..... Působí to na mě, jako že tam je kámen úrazu, že to chce vrátit se v myšlenkách zpět do dětství a popřemýšlet o svém partnerovi z tohoto pohledu.
Děkuju moc holky. Uvědomuju si to právě již delší dobu, ale nějak tomu odmítám uvěřit. Vlastně se mě na to poprvé zeptala má nejlepší kamarádka, která mi řekla: "Neber si to špatně, nechci do tebe rejpat, ale zdá se mi, že poslední dobou zrovna moc šťastná nejsi... děje se něco?". A já jí nedokázala odpovědět.
Budu se nad tím muset ještě zamyslet..
Děkuju za reakci. Já si nemyslím, že by mě "prudil" nebo "buzeroval". To ne. Spíš mě trápí ty jeho nálady. Nepřijde mi to normální. Nikdy jsem se s takovou náladovostí u nikoho nesetkala. Jo, možná jednou v bývalé práci, ale to nebyl normální člověk. Takže odtud asi vzešly moje pochybnosti. Nechci celý život trávit v obavách, co se mu zase bude "dít" a bude hnusný na mě, ale třeba i na naše budoucí děti. Nebude s námi mluvit třeba dva dny, protože je naštvaný a mluvit zkrátka nechce. A k tomu ten hrozný, zmačkaný, otrávený obličej. To je opravdu strašný dívat se na to den co den nebo když se na něj člověk těší a čeká ho takovádle ledová sprcha.
Nemyslím si, že by to bylo jeho věkem. Příjde mi taková povaha. Většinu přátel mám starších ročníků. Jedna z mých přítelkyň je dokonce už i babička. 🙂 Ale nikdo z nich není ze života tak otrávený, jako on.
@boule12 v rodině máme taky takového polovičního blázna 🙄. Nás se to naštěstí moc netýká, ale třeba jeho partnerka musí pořád ladit, co ne-říct a ne-udělat, aby ho zas něco nenaštvalo a nebyl nafučenej a aby byl klid, který samozřejmě stejně nikdy není. Naštvat ho může i sebemenší drobnost a kolikrát ani vlastně není důvod, ale ten se prostě najde a je po krátkodobé pohodě 😝 .
Partnerka je po desetiletých společného soužití psychicky dost v háji. Děti si vytvořily obranné mechanizmy, ale dlouhodobě to stejně vede k problémům... neumí s druhými moc řešit konflikty, protože vůči otci byly nucené ustupovat a taktizovat, aby ho zas něco nenaštvalo a nepřestal s nimi na celé týdny mluvit 😅 .
@boule12 hlavně to řešit a vyřešit. Musíš mu to říct nebo se utrápíš 😉