Jsem smutná a nevím, jak ve vztahu dál. Co mám dělat?

@martt nemám teda pesimistu, ale tyhle otázky u nás taky frčí 😀 "co dělá na verandě vařečka?" "to víš, teleport 😀"

Někteří lidé takto fungují, jejich mozek je zkrátka takto nastaven, že hodnotí a tzv. kritizují, hledají chyby. Manžel taky někdy, je navíc povoláním IT tester, takže tam jim to rozhlodá na detailů. Nic není černobílé, vždy je to "A, ale vlastně i B, potom i C, když se vezme v úvahu D...". Má v povaze věci/lidi zlepšovat, proto je komentuje, hodně do detailů, aby se každá stránka věci popsala. Sám o sobě říká, že je pesimista, ale spíš bych řekla něco mezi pesimistou a realistou (já jsem čistý realista, taky analytický typ). Ale zvykla jsem si a on se docela krotí. Do domácího bordelu mi naštěstí moc nekrafá 😀 Sám ho totiž i dělá 😀

Asi je to součást mužské povahy? Můj manžel ty komentáře taky málokdy vynechá. Když nemám náladu nebo čas pije mi to krev.

@tynka9 Mně přijde, že na tohle jsou ti chlapy experti 🤣🤣

Zkuste zajit do manželské poradny. Opravdu to pomůže.

@lv tam by šel asi až by šlo opravdu do tuhého☹️ např bych se s dětma odstěhovala. A já to dělat nechci. Nesnáším zacházet do extrémů ☹️

Muži to často berou tak, že "já problém nemám, do poradny nejdu" - i můj to tak bral, uvolil se jít se mnou (kvuli me) jednou.. A bylo z toho půl roku, záchráněné manželství. Můžeš jít i sama, to pomůže taky. Na otázky odpovidej taky otázkou "proč je hrnek v obýváku? Proč myslíš?"

@martt Já jsem taky držka. Opravdu nemlcim a dokážu vždycky rychle zareagovat dát smeč, ale mně tohle nebaví, nebaví mne mu pořád oponovat, nebaví mě se tahle dohadovat pořád nebo mu vymlouvat jeho názor. Dřív mi to nevadilo, ale poslední rok mne nějak dodělal a už někdy němam ani chuť mu odpovídat na otázky nebo ho ráno pozdravit třeba. Když už se jednou cítím líp a "nevadí mi" tak zase něco řekne a totálně to po.s.ere. Dám příklad. Já uspim večer starší dítě, pak miminko, kolikrát si jdu lehnout o půlnoci a za chvíli zase krmení a uspavani atd. Nestezuju si. On jde spát v deset, vstává třeba v osm tzn deset hodin spánku. První co je když se vzbudí, je dobré ráno a pak už to jede. Začne si stěžovat. Chudák se nevyspal, chudák spal jen deset hodin, chudák bolej ho záda, chudák netěší se na den, protože bude venku hnusně, atd... pak když se uraci vstát, tak nám jde udělat kafe třeba, u toho má milion keců jak je kafe dráhy, že nejsou umyty nebo rozklizeny hrnečky, že ta voda z kohoutku se nedá pít bla bla bla. Pak jde na zachod. Tam sedí půl hodiny, dítě se tam samozřejmě na něho už dobejvá, takže vyleze a hodinu si stěžuje jak si ani nemůže dojít na WC. Pak třeba jedeme na výlet, já všechno sbalim, vypravim děti, sebe, atd, on se za celou tu dobu stihne jen obliknout a nastartovat auta. Dobře. Neva. Nepomohl mi, jindy ale jo. Takže vyrazíme. Musíme natankovat. Pulhodinova přednáška jak je benzín drahej. Pak přijedeme do cíle na parkoviště, půl hodiny keců jak jsou tam úzký parkovací místa, jak je drahý vstupný, jak je ten párek v rohlíku co koupil předraženéj a hlavně hnusnej, nedá se jíst atd atd atd A tohle trvá až do ty doby co jde spát. Je to tak vyčerpávající, tak otravujici. ☹️ ☹️ ☹️ Jsem teď asi ve stádiu kdy už nemůžu. Snad mne to přejde, jinak vážně nevím. On ví že je to špatně, ale pořád dělá to samý do kola a do kola, jak kolovratek a nepřestává....... Už mi z toho hrabe

Já bych to nevydržela a poslala ho do pr.... Tak bych ho servala, že by tam stál jak puk a nezmohl se na slovo. Řekla bych mu, že jestli se neprobere a ještě jednou uslyším, tyhle dementní otázky, tak game over. Ale já jsem horka hlava, nesnesu buzeraci a dusno doma, takže mě by to vydrazdilo tak, že bych šla fakt natvrdo do konfliktu. 🙂 navíc... zoufalce, co porad keruje, buzeruje, prudi a všechno mu vadí ani mít ráda nejde. Život nekončí, nech si svůj pozitivní pohled na svět, buď v pohodě a třeba ti život prihraje nějaký fajn překvapení 🙂)

Tak jak jsi popsala ten váš výlet, tak to mi dost připomíná naše výlety🙂 Já se dostala ještě na vyšší level, už s ním nepočítám ani odneseni věci do auta anebo startování. Kdyz není schopnej z toho záchoda vylézt ani na odjezd, tak prostě odjedu bez něj. Jen u nás je to teda s tím rozdílem, že ten, kdo se diví obalum od tatranek ve dřezu, špinavé fusekli ve vaně a rohlíkum v ledničce, jsem já. A uvědomuju si, že se pak chovám fakt hodně nepříjemně, ale nejsem schopná s tím nic dělat. Manželovi jsem už řekla, že bych asi potřebovala k psychologovi, abych se z tohohle kolotoče věčné prednasranosti dostala, ale to je samozřejmě z jeho pohledu zbytečné. Jemu moje kecy o bordelu, kterej po něm uklízím, vůbec nevadí, dokáže to odfiltrovat. Mně jeho kecy o drahých parcích v rohlíku a vecny stěžování na drahy parkování vadí strašně moc. Vždycky mi kratkodobě pomůže, kdyz si uděláme čas jen na sebe anebo kdyz on vyjimecne obstará děti, abych mohla v klidu pracovat bez nich, to se ale vyskytuje přibližně stejně často, jako sneznej tygr. A i tak mi to pomůže třeba na den, nedokážu z toho vytřískat ty dobrý pocity na dýl... Držím palce, ať se z tohoto kolotoče dokážeš dostat, já se upínám k září a k tomu, že mi malá aspoň na 12 hodin týdně nastoupí do miniškolky, větší bude ve škole a já budu moct v té době nerušeně pracovat.

Můj manžel je taky pesimista, asi to není až takový extrém, ale hodně ho v tvém popisu poznávám. A jestli se to bude s věkem horšit, tak potěš koště.. na naší první dovolenou s holkama si pamatuju (holkám byl necelý rok a necelé tři). Já zařídila u kamarádky penzion za hubičku (ze známosti), vymyslela jsem jednoduché výlety, aby to holky zvládly, nakoupila jídlo, abychom si mohli uvařit (protože manželovi málokdy v restauraci chutná a s holkama to navíc v té době v restauraci byl očistec)... Místo alespoň jedné věty, že to třeba bylo fajn, tak nesvítí světlo v koupelně, holky jdou moc pomalu, pořád se zastavují, je tam moc lidí, začalo pršet atd. Já jsem se tehdy hrozně naštvala, seřval jsem ho, že celá ta dovolená byla v mé režii, že pro to nehnul brvou a že si ji nenechám zkazit. Omluvil se, bylo vidět, že on si to vůbec neuvědomuje. Ale každopádně se mu to sem ta stane, i když se snaží, tak povahu nepředěláš...

No to je jako kdybys psala o mým manželovi... já už jsem z toho věčnýho negativismu tak unavená...a taky nevím, jak dál, on to má prostě v povaze. Někdy přemýšlím, jestli to tak bylo i před svatbou, jestli jsem to tolik nevnímala nebo jestli se to fakt zhoršuje. Ze začátku jsem se ho snažila vždycky nějak rozptýlit, rozveselit, ale to už jsem vzdala... já prostě nemůžu mít na zádech dvě malý děti, domácnost, za chvíli k tomu opět práci a ještě mu dělat roztleskávačku. Sama bych občas potřebovala podpořit, povzbudit, ale toho já se od něj prostě nedočkám 😔 Jo a za to, jak je unavenej po 10 hodinách spánku, zatímco já jsem svýho času vstávala k malýmu 12krat za noc, tak za to jsem mu měla vždycky chuť rozkopnout ciferník...ale když párkrát viděl můj výraz potom, co si takhle stěžoval, tak už se neodváží.

@codal Povahu nepředěláš, máš pravdu, ale na druhé straně, proč si nechávat kazit život? Jsme tady na chvíli........ Negativní komentáře jsou úplně k ničemu, spíše bych řekla úplně k hovnu. Jen to kazí náladu, všem. Nedávno jsem četla pěkný příměr: udělej si černou tečku na zdi za každou negativní myšlenku... Když zaplníš celou barvu černou barvou, tak vypadá Tvoje mysl. Chceš to???? Jednoduchý příměr... A jak píšeš, že povahu nepředěláš, to ano, ale já třeba začala hodně dávat pozor i na to , co si myslím, co říkám, vyhýbám se zbytečným komentářům, vyhýbám se negativním komentářům, vyhýbám se posuzování a řešení něčeho, co není moje věc.... Život je pak mnohem lepší.
Jinak, koukám tady, kolik žen má za manžela pesimistu, negativistu, přiznám se, že na mou povahu by to vůbec nebylo, kdyby mě někdo pořád buzeroval, nebo negativně komentoval.... trochu nerozumím tomu, kde manželé berou pocit, že na to mají právo... Zastaralé předsudky, že má žena držet pusu a krok ...?

Četla jsem si tvůj příspěvek, myslím si, že jsi prostě normálně utahaná máma malých dětí. Taky jsem tohle období měla. Ať to zní blbě jak se dá, nahlas manželovi, že tehdy a tehdy hlídá děti a vyraž - do kina, s kámoškou na kafe, do divadla, jen tak si sednout na lavičku v parku a krmit holuby, zaběhat si, zaplavat si... Něco pro sebe, relax, odpočinek. Mě z tohohle "deliria" vytáhlo, že jsem šla po 3,5 letech na mateřské na častecny úvazek pracovat. Manžel se mi zdá trošku do sebe zahleděný - mele pořád o sobě a o svých myšlenkách. Alespoň tak to vyplývá z toho, co jsi napsala. Jednak bych ho zarazila tím, že bych začala mluvit já a zapojovat ho do diskuse. Druhák, má asi obavy o finance? Přeci jen je hlava rodiny, takže se to dá pochopit. A třeťák, když bude pár hodin týdně hlídat děti sám aby sis ty orazila, ono mu to zase trošku otevře oči. Držím palce. Chlapi jsou všichni velmi podobní, nemyslím si, že by byl nějaký zásadní problém s tím tvým. Chce to jen odpočinout si, od děti i od něj.

@leiladelly souhlasím s tebou a já sem teda držka, takže manželovi nastvauju zrcadlo a on se docela snaží, ale úplně od základu se změnit nedokáže, takže já mu pak k tomu vždycky řeknu svoje, on se většinou omluví, kolikrát si to neuvedomuje.. Každopádně já vím, koho jsem si vzala a má hromadu jiných předností a vím, že tam snaha o změnu je.

@codal To je určitě moc dobře. Každý jsme nějaký a ono to prostě chce i velkou míru tolerance, ale na druhé straně, pokud by negativismus přerostl ve věčné negace, v tom také nikdo nechce žít.... ,takže nenechat to přerůst, že 🙂 Já mám pocit, že musím výchovně působit nejen na děti, ale i na svou mámu, která je zvyklá jen a jen kritizovat a mně se to nechce už ani poslouchat a mít to v životě. Sedne mi v ordinaci do křesla a začne. Tak já říkám: "Ještě jednou a zkus to jinak" 😀

Já jsem mu vysvětlila že na nasírání mám cizí lidi, s ním chci pohodu a klid. A pokud se začne rozohňovat - u nás jede většinou politika - jen konstatuju že se nehodlám účastnit a bavit se s ním budu až zas přeladí.

Tak ja bych tohle nedala. Uplne negativisticke věcné stezovatele nesnasim. Pochybuji, ze to muze byt s vekem lepsi, bude to jen a jen horsi. Tak potom asi nezbývá, nez zkusit udelat opravdu velkou scénu a pokud nepomůže, tak si sama v sobe ujasnit, zda bys mela odvahu na rozvod / odluku. Ja bych si takhle zivot kazit nenechala. Ono se to bude odrazet i na zdravi cele vasi rodiny, na nastaveni tvych dětí. Tohle je pro me třeba mnohem horší nez případná nevěra... Zit ve vecnem dusnu, nasrane atmosfére, to je pro me zivot o nicem.

Chápu tě , jak se cítíš. Možná by trošinku pomohla návštěva psychologa. Nejhorší je, že pokud to má opravdu dané povahou , tak se úplně nezmění. Možná se trochu "zlepší", ale ten negativismus už v něm zůstane. Manzel se hodně snaží už kvůli dětem. Ale vždy nastane nějaká situace , kdy se ten negativismus projeví naplno. Třeba minulý týden jsme jeli za babičkou do Košumberka. Dojeli jsme ma místo samozřejmě na parkovišti plno , takže se začal vztekat, ze nema kde zaparkovat, ze je hodně lidí, je teplo apod...... Tady spíš je důležité jestli ho máš ráda a zvládneš tu jeho těžkou povahu dal nebo ne.

Uf chlapi, muj tohle taky casto dela, ne cely den, casto je v dobre nalade, ale kdyz ma blbou tak je to presne tohle, takze vim jak je to vycerpavajici. Co mu takhle obe deticky na den dva nechat, at ma trochu reality check a neremca o blbostech..

Mám to samé doma. Neříkám, že jsem milius, ale tohle mne též ubíjí. Dovolená, výlet, ...vše špatně, snad nikdy nic nepochválí, jen výjimečně a to už si dlouho nepamatuju. Vím, že je unavený, ale denně bejt v takové náladě včetně víkendu, no nevim. Už několikrát jsem uvažovala o odchodu a párkrát to chvílema bylo lepší. Co ho docela probralo bylo oznámení mojí diagnozy, ale i tak to bylo do 2-3týdnů zase ve starých kolejích, což mne mrzi, protoze jsem v situaci, kdy nevim, jak tu zrovna budu dlouho a predstava, ze treba ten nahore da a budu tu vic nez par let, ale v takovem podivnem manzelstvi, mne desi. Rikam si, zda ma cenu pro par let nicit "rodinu", ale co kdyz to nebude par let...