Jsem normální?
Ahoj holky. Potřebovala bych od vás poradit, nebo se spíš uklidnit, že to je normální.
S přítelem jsme spolu začali žít ve společné domácnosti až po narození našeho synka (kterému je teď 3,5 roku). Dokud jsme spolu nežili, byla to láska jako trám - taková ta, kterou jen tak něco nezacloumá, ale..... Postupem času se láska začala trvalými neshodami vytrácet a já jsem zjistila, že veškerou svou lásku dávám jen synovi. Na chlapa už nemám nervy ani sílu a vlastně ani nevím, proč s ním jsem - asi nechci připravit malého o tátu (i když - ale to je zase na jinou diskuzi....).
No a v tom to právě vězí. Malý spí se mnou v ložnici, mazlíme se, tulíme se k sobě a "vyznáváme si lásku a náklonnost" - samozřejmě normálně - nejsem žádný pedofil. Ale nevím, jestli tím malému neškodím. Chci aby uměl lásku dávat, ale i přijímat, ale také bych ho chtěla vést k samostatnosti a to se u nás vlastně tak nějak vylučuje. Má pokojíček, ve kterém ale nespinká, protože já nechci spát bez něj a on si na to zvykl. Chodí do školky, já do práce a mně to mazlení s ním chybí, tak si to vybírám přes noc, kdy jsme spolu, víme o sobě a když chceme, tak se k sobě přitulíme.
Holky, co mám dělat? Já jsem se na něj tak strašně zafixovala, i vlastně tím, že partner nefunguje ani jako partner a ani moc jako táta, že si přijdu až nenormální.
Podpořte mně nebo mi napište, že jsem blbá a ať se snažím o to nebo tamto. Já už jsem s normálním rozumem v koncích a poslouchám jen svoje srdce.
Díky!
Normalni samozrejme jsi. Jen i to, ze to tady chces resit, tak to svedci o tom, ze s timto nejsi 100 ℅ spokojena. Ty jsi pritele uplne vytesnila. Co na to rika on?
@minarikova655
To si samozřejmě taky uvědomuju, ale na misce vah mám:
zaměstnání, otec, výborná školka - vůči - nefunkční rodině
A to taky nejsem schopna rozlousknout, co je důležitější
Mrzi mne,ze hodne lidi misto toho aby komunikovalo mezi sebou, tak komunikuji na forech. Tohle je zarnej priklad.
Bezte a mluvte s partnerem a kdyz to nepujde, vyhledejte mediatora. Tady asi nic nevyresite. Reseni zacina i konci u vas a partnera. Synovi lasku davate, tak ted ji dejte sobe a partnerovi a zjistete jak se vec ma a najdete to reseni, at uz bude jakekoliv.
@vercikn
Ujistím Vás, že to není tak jak píšete. Min.2 roky se snažím s přítelem komunikovat a když už bych náhodou začala mít pocit, že je vše na dobré cestě, tak mně zase utne tak, že už jsem se přestala snažit. Mediator pomáhá spíš jako vrba a ujišťuje je mne, že to mám vydržet, že bude líp. Řešení já vlastně vím, ale buď si ho nechci přiznat nebo jsem ještě nedospěla k tomu, abych ho opustila a tím připravila synka o tátu.
@toscannii Mně to připadá trochu jako opičí láska, ne úplně normální. Zásadní podle mě je, jestli byla takříkajíc první slepice nebo vejce, co je důsledek a příčina - jestli partner nefungoval tak, jak sis představovala, a proto ses upnula na syna, anebo ses od začátku upnula na syna, partnerovi vlastně nedala moc šanci, a tudíž to přestalo fungovat. Objektivně - jak to vidíš Ty? Dítě je samozřejmě na prvním místě, ale zcela upřímně se někdy chlapům nedivím, protože nejen, že jsou odsunuti na vedlejší kolej, což by se i dalo pochopit, ale oni kolikrát bývají i na té poslední, používané jen, když je potřeba...
podobně to má můj brácha se švagrovou, z mého pohledu se ona od začátku extrémně upnula na dítě a prakticky přestala fungovat jako partnera, a také to nebyl stav na několik měsíců, ale let. Jednu chvíli to bylo na rozvod, a já se mu vůbec nedivím, s ní prostě nebyla rozumná řeč...
@toscannii všeho příliš škodí. Platí to i o lásce. A doplnila bych jen, že rozchodem partnerů rodičovství nekončí. Pokud přítel jako táta nefunguje, pak to nebude žádná velká změna. Leda tak k lepšímu - když se domluvíte na pravidelném kontaktu, tak je možné, že ten čas využije vůči synovi mnohem produktivněji než teď.
Z tvých řádků mám pocit, že ses už rozhodla. Proto neradím mluvit a řešit. Řešila bych ukončení nefunkčního vztahu, ten neprospívá nikomu, ani synovi. A také by tohle řešení mohlo zkorigovat tvou přílišnou fixaci na malého.
@fallingstars
Hm..... Nejdřív jsem se snažila, aby vše fungovalo tak, jak má. Jenže když jsem dostávala od partnera jednu "facku" za druhou, tak jsem ho přestala řešit a upnula se na syna. Odsouvat ho nechci ani teď, ale on prostě velkým zájmem neoplývá a se synem dokáže spoustu věcí (které by se mnou třeba nezažil), ale musí na to mít chuť a náladu. Když mu řeknu, ať si vezme knížku nebo si s ním jde něco stavět, tak si raději lehne na gauč nebo sedne k počítači a mně radši vyčte, že malej neumí to či ono, ale sám ho nic moc nenaučí.
@zuzineckah
Skororozhodla. Jenže partner mně staví i do pozice takové, že když odejdeme, tak malý přijde o tátu a nebudou se vídat - a to mi trhá srdce.... To nechci!
@toscannii
Ja se naopak domnivam, ze jsem to napsala naprosto spravne. Podle Vas se snazite vy a mediator je vrba. Avsak zadny profesionalni mediator nemluvi jen s vami,ale resi to s obema partnery. A ja i klidne verim ze se vy snazite, ale zaprve pouze vase snaha stacit zakonite nemuze a zadruhe nekdy i kdyz si clovek mysli, ze se snazi spravne, nemusi to byt to spravne pro druheho. A tu lasku pokud jste dala partnerovi, tak jste ji minimalne nedala sobe. To je totiz take velice dulezite. Ale vychazim jen z pocitu, ktery mi dava Vami napsany prispevek. Vzdy kazdy odbornik bude hodnotit obe strany, nikdy jen nebude vrba a take vas provede vsemi fazemi a mnohdy dojdete az k reseni. Verte mi, ze setrvavat ve vztahu kvuli tomu, ze diteti nechcete vzit otce je liche. Dite tyto veci vnima vice nez dobre a jednoho dne se toto muze nekde projevit. A pokud partner do reseni jit odmita a poradnu vyhledat nechce, tak je to preci take signal ne? Zkratka ackoliv to nikdy nebyva lehke, je vzdy nutne si priznat, ze musim konat tak, abych s resenim byl spokojen vnitrne clovek sam a to vy nejste.
Take jeste napisu drobnou poznamku, ale neberte si ji prosim osobne. Casto se clovek domniva, ze se snazi a ze "je to na dobre ceste", ale je to vlastne jen to, ze ceka co zmeni ten druhy. Jak uz jsem rikala, je to o dvou lidech a jejich potrebach a nezridka clovek zjisti, ze take musi hodne zmenit sam sebe a to "boli". Jdete a konejte jak nejlepe budete umet a pokud mate pocit, ze uz jste ty moznosti vycerpala, tak rozhodnete. Pote si za svym rozhodnutim stujte jako jeste nikdy. A kdyz vy budete spokojena, tak uvidite, ze i to ostatni bude davat naprosto perfektne smysl. 🙂
Verte mi ze nepisu prazdna slova, s lidmi pracuji a sama jsem si nekolika vecmi prosla. Dodnes stale hledam svoji cestu, ale vim, ze dokazu stat sama za sebou a to mnohemu pomuze.
@vercikn
dik za konstruktivny prispevok
@toscannii to jakože by ho nechtěl vídat, když by jste šli od sebe??
pokud mají prcci potřebu se mazlit, tak se mazlete. Mám 8 letého, chodí se mazlit hlavně v noci k nám do postele, 6 letý se mazlí hodně přes den, v noci spí celou noc u sebe v postýlce. Prostě, každé dítě potřebuje mazlit jindy a jinou měrou 😉
@toscannii Tak těžko říct, nikdo s vámi doma nebydlí... Ale já jsem třeba typ člověka, co potřebuje blízkost toho druhého, a kdyby měla usínat 3,5 roku mimo, tak by prostě u mě přestalo fungovat i to ostatní...ale do toho nikdo jiný než vy dva nevidí...
@toscannii moc jsem to nepochopila, teď máte nefunkční rodinu, nebo naopak druhá strana- otec, zaměstnání, výborná školka....spíš mi příjde, že se necítíte dobře v rodině, kterou spolu tvoříte, je to těžké, vše má své pro a proti, taky nejsem extra spokojená s naším tatínkem, ach ti chlapi...dá se s ním mluvit? Jaký je?
@zuzineckah
To já právě nevím, ale vyznívá mi to tak.
@fallingstars
Ten typ jsem já taky, takže to ostatní taky nefunguje. Kdo ale odešel z ložnice jsem já nebyla a já v ní sama spát nebudu.
@minarikova655
Právě že dřív se s ním celkem mluvit dalo, ale teď už je to jak když hrách na stěnu hází. Vytratila se láska a vzájemná úcta a já cítím jeho strašné sobectví už od porodu. Místo aby byl podporou pro mně a pro synka a postaral se o mně, když mi bylo nejhůř, tak jsem musela poprosit naše, abysme se vůbec dostali s malým z porodnice. Od té doby - no vlastně ještě trošku o něco dříve-se to táhne a už jen a jen nabaluje a nabaluje a nejde to jen tak odhodit a jít životem dál.
Tohle mi popravdě moc normální nepřijde. Přesně takhle se rodí nezdravé fixace oběma směry. Všeho moc škodí, takhle vychováte sobeckého závisláka, který si vás bude usurpovat pro sebe tak, jako to teď děláte vy. Představte si budoucnost. Třeba vztah dáte dohromady, nebo si naopak najdete jiného partnera. Myslíte, že pro syna bude snadné pochopit, že ta JEHO maminka najednou není úplně jeho? Nebo tu budete už provždy jen jako matka a nic víc. Bude vám takhle situace vyhovovat i za pět, deset, patnáct let? Myslíte, že syn bude schopný navazovat normální vztahy? Na Vašem místě se trošku brzdím, zamyslím a svou opičí lásku trošku utlumím prospěje to vám i synovi.
Jinak mi ale přijde, že stejně jen chcete ubezpečit, že váš přístup normální je a nic měnit nechcete. Takže očekávám vaše "Ale..." a samozřejmě smršť příspěvků matek, co spí v jedné posteli celé roky a přijde jim to úplně normální. Já ve svém okolí takový případ mam, holka je už dospělá, ale mámu bere jako svoje druhé já, cpe jí všude s sebou a pomyslně byla maminka s dcerou v posteli se všemi jejími partnery. Trošku šílené.
@toscannii Taky mi to nepřijde v pořádku, nahrazuješ nefunkční partnerský vztah přílišným upnutím se na dítě. Pokud nepodnikneš nějaký kroky k tomu, jak vztah s mužem zachránit nebo zabalit, a budeš tímhle způsobem pokračovat, budete nakonec nešťastný všichni tři- vychováš z něj závisláka bez schopnosti navázat normální vztah. Nesouhlasím s tím, že tohle dá malému nějaký krásný, láskyplný vzor, dá mu to jen nezdravou fixaci z nouze.
Mysli taky na sebe. Nevím, co jste si s mužem udělali, zda má cenu to zachraňovat nebo ne, ale pokud ne, je škoda zabalit vlastní život. Dítě bude spokojené, když budeš spokojená ty. Což teď asi nejsi.
@toscannii Nejsem si jistá, že nahradit partnera 3,5 letým dítětem je dobrá cesta. Takhle velké dítě už by mohlo spát i ve svém pokoji...Jak říkám, nevím, proč odešel z ložnice, a kde je opravdu (ale ne jen podle Tebe...) ten prvopočátek, ale pokud nezměníte nic ani jeden, těžko se něco změní. A proč nezačít tím, že místo v ložnici nude zase volné...? Nebo tam budeš chtít synátora mít napořád?
Podobné diskuze
- Manžel, dávná láska, děti. Jak být šťastná?61
- Bývalá manželka partnera jejich dcery ovlivňuje. Jak postupovat?1
- Oddělené spaní s manželem. Jak to máte vy?67
- Rozchod, randí s jiným, ale dále bydlíme spolu. Co udělat?3
- Rozchod - kde sa nahlásiť ako slobodná mamička?0
- Táta přispívá na domácnost 800Kč. Dům je mámy. Co dělat?10
Myslím si, že my rodiče vytváříme vzorce vztahové, v podstatě jakékoliv pro naše děti. Dítě vnímá váš vztah a ač nevědomky sám ho pak aplikuje do svého života se svojí partnerkou, promluvte si o tom takto, pokud to nefunguje, bylo by pěkné aby synek zažil otce, který miluje svoji ženu a věnuje se jí. Z tvého syna tak vyroste muž se stejným názorem.