Jak vám pomáhají rodiče?
Ja rodiče už nemám, takže spoléhám jenom na rodiče partnera. Ale nějak nám nepomáhají, šla jsem do vztahu a založení rodiny s jinou představou. Věděli, že z mé strany pomoc nepříjde a máme jenom je.
Nijak,ani jeden už nikoho nemame... ani rodinu takže...
@matkacekatelka nijak. Z mé strany rodiče ani žádní jiní příbuzní nežijí. Z manželovy strany nemají zájem.
Ale takto to má hodně lidí. Holt si budem muset nějak poradit 😀
@matkacekatelka No, manželovi rodiče nám finančně pomohli, když jsme před 10 lety kupovali byt. Několikrát nám tchán pomohl, když bylo potřeba někam odvézt (např. auto do servisu, mě vezl do porodnice 😄). Občas pošlou oběd, abych nemusela vařit. Moje mamka nám hodně pomohla, když se narodil syn - vařila, pekla, jezdila s kočárkem. Když potřebuju k doktorovi a nejde to jinak, tak syna pohlídá. Tak 2-3x do měsíce ho vezme v kočárku ven. Hlídala by víc, ale fyzicky jí síly ubývají, takže ji nechci přetěžovat. Žádnou další pomoc neočekáváme a i to co jsem napsala beru tak, že je to něco navíc, něco, co by rodiče dělat nemuseli. Rodiče jsou zatím soběstační, ale je jim 70+, takže se spíš připravujeme na to, že budeme pomáhat my jim.
@matkacekatelka No, on bude spis problém v tve představě, nez v rodičích. Primarne byste se meli postarat vy, pripadna pomoc rodicu je prijemny bonus, ale nic co bys mela automaticky ocekavat, ci dokonce narokovat. Jinak u nas jednoho dedu deti nepoznaly, obe babicky byly pracujici a deda rozlitany po světě. Takze pomoc v tom smyslu co ocekavas zadna, nicmene vztahy velmi dobre a kdyby doslo na problem, tak se na ne mohl clovek spolehnout, nicmene bezny provoz nepovazuji ani ja ani oni za problem.
Moje mama parkrat do roka pohlidala pul dne, tchyne nic.
Tak rodiče se o mě starali jako o dítě ,ted bych spíš měla pomáhat já ,si myslim.jakou pomoc si od nich představuješ?
@matkacekatelka A jaká byla teda tvá představa se kterou jsi do toho šla?
Nám pomáhají moji i partnerovi rodiče co se týče hlídání. Ne finančně nebo nějak jinak, jsem šťastná, že jim můžu zavolat, pokud chceme do kina nebo jsou děti nachlazené a nemůžou do školky. Tchýně je doma a bez problémů je pohlídá, abych nemusela být doma z práce.
Holky se do tebe pustily, co jako čekáš, ale podle mě je normální, že prarodiče mají zájem o vnoučata. Vím, že dost babiček je "nehlídacích" nebo dlouho trvá, než si je vezmou přes noc, ale v drobné pomoci problém nevidím.
@matkacekatelka moji mámě umřel manžel takže je sama a je s náma moc rada, má první vnouce a opravdu si to užívá... 2x měsíčně jde s jinýma babičky a jejich vnoučaty do herny, co 14 ho bere do kroužku, když mám lékaře s mladší hlídá, kdyz má čas nabídne hlídání i sama... Ale vidím to jako nadstandard.. tchyně pohlídá když potřebujeme- když jsme chodili plavat, stěhovali se.. prostě když poprosíme a jde to... Je to jen párkrát do roka... Když jsme byla má rizikovém nebo v porodnici všichni se aktivně zapojovali hlídali, vařili..ale šlo prostě o akutní situaci
my máme babičky daleko, takže i když jsou boží a vnoučata milují, tak s nimi nemůžou trávit tolik času, kolik by chtěly... Ale když už přijedou (nebo my tam), tak se jim věnují na 100 %. Ale pokud myslíš takovou tu pravidelnou pomoc jakože mít babičku po ruce, tak to bohužel nemáme. Nicméně jsme s tím v pohodě, děti jsme si dělali s tím, že se o ně postaráme my 🙂
A jaká ta představa teda byla???
Já jen, že my jsme s manželem chtěli děti, ne že jsme bezpečně věděli, že je "šoupnem" na krk někomu dalšímu ať se můžeme bavit...
A vzhledem k tomu, že manžel již rodiče nemá a já mám už jenom mamku, tak ta chodí akorát ráno s mladším synem do školky, pohlídá jen v nouzi nejvyšší (starší dcera je diabetik a mamka se hold bojí...), ale když někam chceme jít/jet jen sami s manželem tak si platíme chůvu 🙂
@matkacekatelka nijak
Přemýšlím, jak sis to představovala? Rodiče nás vychovali a tím nám asi dali do života vše, co potřebujeme. Nepomáhal nám nikdo, dá se říct. Jakože nikdo nevozil ani nehlídal děti, nikdo nám nedával peníze, nikdo nám nevařil. Ale moje mamka mi přišla po porodu ukázat, jak prcka koupat, jak ho nosit (v porodnici jsem byla ležák), přinesla pár dobrot. Téměř každý večer si voláme (pomoc psychická). Tchánovci bydlí 40km, když jsme tam přijeli (viděli nás kdykoliv rádi), postaratli se o nás tím, že navařili, tchyně vzala kočárek na hodinku ven. Za náma nejezdili. Všichni prarodiče byli pracující, do důchodu chodí postupně až teď, kdy je už ani naše nejmladší dítko nepotřebuje🙂 Takže jak mohou, tak nás podporují, ale není to žádná pravidelná pomoc, naopak, nikdy jsme neměli hlídání, byli jsme na vše s mužem sami a že to někdy úplně jednoduché nebylo. Trošku mě to mrzelo u mamky, která bydlí 10 minut pěšky, tak nějak jsem doufala, že bude mít o vnoučata větší zájem, ale má svůj vlastní život...
@matkacekatelka Víceméně nijak,jen když jsme měli koronu tak nám můj táta vozil každý den snídani (ze své vůle, nenapadlo by nás otravovat kvůli pečivu),nebo jel večer x km do nejbližší lékárny aby naší malé koupil sirup na horečku. Nebo když třeba manžel potřeboval s autem k automechanikovi, tak taky ho můj táta odvezl/přivezl.
Rodina vypomaha na zaklade sveho uvazeni a svych psychickych, fyzickych pripadne ekonomickych moznosti, ale rekla bych to tak, pomoc neocekavam a pokud se mi ji dostane je to prijemne, mile, laskave a nevtirave a predevsim bez zavazku (bez ocekavani reciprocity)
Nám rodiče pomáhají docela hodně. Můj táta hlídá děti jenom v krajní nouzi, ale zato nám už hodnekrat pomohl v životě finančně. Moje máma pohlídá, když potřebujeme, někdy i uvaří.. Tchýně nehlídá, jednou za rok, když je nějaká nouzovka. Ale ne, že by neměla o vnoučata zájem, spíš už je starší a ještě bydlí daleko. Když přijedeme na návštěvu, tak se pro nás může přetrhnout. Tchán už je hodně let po smrti.
Nám rodiče pomáhají, jak moji, tak tchánovci. Bydlíme v jednom městě 10 minut od sebe a naštěstí i já i manžel máme pevné rodinné vazby (nebo jak to nazvat). Já řeším tchánovu dnu a ostruhu na patě, manžel odveze mojí babičku, kam je potřeba, když potřebuju smlouvu, napíše mi mi brácha, když tchýně potřebuje něco na zahradě, tak to zařídíme a zaplatíme. Nepovažuju to za automatické nebo povinné, ale jsem za to vděčná a líbí se mi v takové rodině žít.
Bez problémů pohlídá jak babička (80 let) tak naši, když je čas, máma ještě pracuje, táta je mobilnější, jako OSVČ. Ale jako není to tak, že bych ji cpala na hlídání jak jen to jde. Spíš v případě nouze (doktor, něco potřebuju sama apod) tchýně bydlela pár kroků od nás a víceméně se nezúčastnila.
Skoro se bojim napsat, ze nam tchani pomahaji. Nebo pockat, da se vubec nazvat pomoci to, ze maji zajem o sva vnoucata a radi s nimi travi cas? Kazdy tyden chodim na psychoterapii, jezdi k nam (5 km) a hlidaji mi malou. Manzel je u nich na baraku kazdy vikend a pracuje tam na rekonstrukci zahrady. Vetsinou s detma jedu s nim nebo poslu jen deti. Kdyz potrebujeme hlidani, hlidaji. Svagri jim dceru temer nedavaji, i kdyz bydli ve vedlejsim dome. Xkrat mi bylo receno, ze jim hlidani nevadi, ze to delaji radi. Uz jsou oba v duchodu a krom zahrady zaliby a napln dni nemaji. Ze strany me rodiny je to na nule.
Ja myslim, ze od toho rodina je, aby si pomahala. Proste je potreba pomoct s malyma detma a staryma lidma. Nasi nam pomahaji, jsem jim vdecna, ale beru to jako samozrejmost. Stejne tak beru jako samozrejnost to, ze jim budu pomahat az budou stari.
Proste kde je to potreba, ma se pomoct. Pokud muzu tak pomuzu a to ocekavam od ostatnich.
Ja mam v okoli pary, kterym rodice Pomahaji hodne - financne, pri hledani prace, s hlidanim deti, s varenim, s dovolenou. Vsichni jsou za to vdecni, neberou to jako samozrejmost. Zalezi s cim clovek porovnava. Mam i kamarady kteri nemaji zadne prarodice a ti jsou uplne vycerpani.
Podle mě by mělo být normální, že když matka potřebuje k doktorovi nebo kadeřníkovi, manželé do kina, že pohlídají prarodiče. Já to beru jako normální. V minulosti existovala také mezigenerační výpomoc. Také jsme jim třeba chodili zalívat zahradu, když jeli na dovolenou. Je rozdíl, jestli prarodiče ještě pracují, nebo jsou v důchodu a relativně zdraví, nebo nemohoucí. Tchýně i moje mamka patří mezi hlídací babičky, ale zatím teda nehlídají moje dítě.
@levandule_k tahle to může fungovat, když jsou rodiny blízko, nebo aspoň na dojezd. To je pak stav ideál👍 U nás je to třeba kvůli vzdálenosti nereálné. Jedny prarodiče 450 km, druhá babička 250 km, děda 170 km... Ale jezdí rádi, jen to není na operativu. Pohlídají při našich úprcích, kdy se s mužem ztratíme třeba na prodloužený víkend někam do Evropy 🙂 Ale už to chce trochu plánování.
@matkacekatelka moje kamarádka mi jednou řekla (když jsem čekala první dítě): Děti jsem chtěla já a ne moje rodiče a tím pádem se o ně musím starat já a ne moje rodiče.
I když mám možnost hlídání kdykoli si vzpomenu, tak tuto možnost moc nevyužívám a je mi spíš vyčítáno, že nedávám děti na hlídání tak často, jak by si prarodiče představovali. Odmítla jsem i vyzvedávání dcery ze školky apod. Proč? My to s manželem zvládneme a že by to bylo jednodušší, kdybychom tu pomoc využili, to ano, ale jak je výše psáno - my jsme chtěli děti. 🙂
@zuzineckah JJ to je pravda, pokud jsou daleko, tak je to s hlídáním horší. Já mám tchýni ve stejném městě a mamku asi 20 km, ale je otázka, jak na tom budou se silami až já budu mít děti 😂
@matkacekatelka nijak
Nám sice rodiče z obou stran děti pohlídají když potřebujeme (1x za měsíc/dva) ale mrzí mě, že nemají chuť s nimi/ s námi trávit víc času společně, jako rodina. Plno mých kamarádek tráví se svými rodiči a sourozenci hodně času (zajedou spolu na výlet, jdou do parku, s dětmi na hřiště atd) a tak dle mého by to mělo být.
tak jako to, že až jednou budou rodiče staří,tak i já a mé děti ten čas budeme věnovat jim.😇
