Jak se znovu zamilovat do manžela?
Ahoj, vím, že tohle se asi stává u většiny párů, ale u nás nějak brzy. No, u nás, pouze u mě. S manželem jsme do sebe byli šíleně zamilovaní, byla jsem si jistá, že tohle musí být osudová láska. Brzy jsme se vzali a hned po svatbě počali. Až do porodu bylo všechno úžasné, ale jak jsem přišla domů z porodnice, moje city se změnily. Myslela jsem, jak nás miminko ještě víc sblíží a naopak nás rozdělilo. Nedokážu si to vysvětlil, jako bych se tak zamilovala do své dcery, že už pro nikoho jiného nebylo místo. Je to asi normální, že se už svět netočí, jen kolem toho druhého, ale pro mě se ze dne na den změnil člověk, který byl pro mě všechno na světě v někoho, koho mám ráda a celkem s ním i ráda trávím čas. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou jen hormony a ta veliká změna. Pak jsem to sváděla na stres a vyčerpání (pracuju z domova a dodělávala jsem VŠ) a poté na kojení, které mě rok nedovolovalo se nikam vzdálit. Teď je dceři 15 měsíců, hlídání můžeme mít kdy chceme, chodíme do společnosti, ale ten stav pořád trvá. Strašně mě to mrzí, protože on je super chlap a zaslouží si lásku, zatímco já ho pořád jen kritizuju a komanduju. Mrzí mě to i kvůli sobě, protože mi chybí láska. Vím, že taková ta šílená už nikdy nepřijde, ale chybí mi i ta touha po jeho blízkosti a ten pocit, že k sobě patříme a víme proč. Prostě láska člověka k blízkému člověku. Na rozchod vůbec nepomýšlím, Nemám ráda ten dnešní trend "jít za hlasem svého srdce" a nikdy bych nezničila rodinu kvůli nějakému svému sobeckému pocitu neuspokojení. Navíc nevěřím, že by se mi to s někým jiným nestalo také, protože pár vztahů jsem předtím měla a takhle zamilovaná jsem nikdy nebyla. Chci být s ním, plánujeme druhé mimčo, chováme se k sobě hezky, máme stejné zájmy, ale myslím, že v našem věku, po necelých třech letech známosti by v nás měla být mnohem větší jiskra.
Příchodem dítěte se vždy vše změní a úplně si nejsem jistá, že to lidi sbližuje, spíš si myslím opak.
Na škole nám říkali takovou zajímavou věc na kterou často vzpomínám, když mám podobnou krizi jako ty: dítě by nemělo být smyslem života. Smyslem života by měl být náš partner....Protože dítě vyroste, odejde od nás, začne žít svůj život, ale ten, s kým zůstaneme, je náš partner, proto je potřeba ten vztah budovat a udržovat....Ono prostě jak se řeší běžné věci okolo domáctnosti a dítěte, tak ta zamilovanost a jiskření tolik prostoru nemá. Ale ono nejde ani o to, být zamilovaný- to je stav, který trvá chvíli....Důležitější je, aby ta zamilovanost přerostla ve kutečnou lásku. A podle toho co píšeš bych řekla, že ta u vás nechybí,obzvlášť pokud plánujete další dítě.... Jak píše @alverka- super nápad jet s manželem někam sami na výlet, víkend, prostě si užít volnou chvíli jen sami, v klidu, mimo domov a všech těch povinností....Nám to doma jako taky nejiskří, taky jsme spolu mnohem déle než vy, ale fakt stačí být chvíli sami a víme, na čem ten náš vztah stojí...tak držím pěsti
Hlavně si myslím, že pokud se staráš jen o dceru a vnímáš jen ji, pak se není co divit. Ano, miminko zasáhne do života, je to životní změna, ale musíš mít na mysli, že manžel si taky zaslouží trochu tvé pozornosti a lásky..né jen malá. Malou dejte někomu na pohlídání, udělejte si čas sami pro sebe..atd.
Mam to dost podobne. Ono zkratka narozeni ditete neni vzdy takove, jak si clovek predstavuje. Casto to lidi spoji, ale snad jeste casteji rozdeli... Nas s manzelem nakonec rozdelilo, ale bylo tam mnohem vic faktoru. Kazdopadne krize zacala az s ditetem.
Rozhodne neni duvod pomyslet na rozchod. Deti rostou rychle a brzo bude zase o neco samostatnejsi a zase o neco min te bude potrebovat. Zase k sobe casem najdete cestu.
Ja jsem s malou od rozvodu sama a prave vzhledem k tomu silnemu poutu, co mezi s sebou mame si nedovedu predstavit, ze bych mela zit i s partnerem. Nejak to ted uz nedokazu spravedlive rozdelit - roli matky a zaroven partnerky. Takze pocitam s tim, ze jeste par let sama budu. Ale to je taky zase jina situace.
@loafeer ahoj, pises, ze dite by nemelo byt smyslem zivota, ze by to mel byt partner. Dokazes prosim poradit v teto situaci? S manzelem nejsem schopna nejake intimity, doslo to az tak daleko, ze mam totalni odpor, kdyz se me dotyka, kdyz citim jeho dech, kdyz me liba atd... pokud jsem s manzelem behem dne a jsou tam deti, tak je vse ok, jsem neskutecne stastna, ze deti maji tatinka a maminku pohromade, jsem stastna, ze vidim deti denne atd... ale kdyz deti vecer usnou, tak hledam vymluvy proc s manzelem nebyt, anebo kdyz prijde na intimitu, tak si preji, aby jedno z deti zaplakalo a zavolalo maminku a ja musela odbehnout. Pres den manzelovi rada volam, kdyz jsem v praci, dokazu s nim mluvit, ale intimni veci mi nejdou. Spat s nim nespim, protoze uz jenom doteky me vadi... co v tomto pripade delat/ da se to nejak prekonat a s manzelem znovu zacit sexualne zit? predem dekuji za rady.
@lenkaaa děkuji za důvěru, bohužel nejsem psycholog. Já tohle měla po porodu a trvalo to asi půl roku a bylo to peklo, bylo mi to strašně líto vůči manželovi a tak....Naštěstí to pak přešlo....Pochopila jsem, že už nemáš miminko, ale dokážeš si vybavit, čím se tvůj vztah k manželovi takhle obrátil, čím to, že je ti najednou protivný? Možná, že veškerou energii věnuješ právě jen dětem a na manžela už ti prostě nezbyde kapacita. Na tvém místě bych to asi pořešila s psychologem, vím, že je to celkem intimní, ale určitě by ti pomohl najít ten správný směr a hlavně jiný nadhled, třeba poradil ještě jiného odborníka....Aby to brzy manžela nepřestalo bavit a nebylo v rodině zbytečné dusno, oni ti chlapi to moc dlouho nevydrží. A modlit se, aby tě večer nechal být musí být i pro tebe ohromně frustrující, takže fakt bych se šla poradit. Asi jsem tě moc nepotěšila a neporadila, to mě mrzí, snad se to u vás nějak zlomí k lepšímu
@loafeer tak ten vztah k manzelovi vim proc se obratil, travili jsme spolu velmi malo casu, protoze manzel byl workoholik, porad a nesustale pracoval jak v tydnu pres den, tak i po nocich, v patky, soboty atd. Ja jsem byla s delmi vetsinou sama, az to skoncilo tak, ze jsem si zvykla na to, ze jsem porad sama a nakonec jsem si nasla pritele, se kterym jsem se rozesla, protoze manzel na neveru prisel a moc jsem si prala, aby se mi vztah s manzelem zlepsil, on se ten vztah zlepsil jen naoko, sex bylo vzdy neco, co jsem vedela, ze neni ono, ale snazila jsem se nejak prispusobit. Manzel mi vsak neveru vycital tri roky nepeknym spusobem, kontroloval jak maily tak i mne jako osobu a to denne i kdyz jsem mu porad rikala, ze zadny jiny vztah uz nemam, mezitim se nam narodilo druhe dite. Po trech letech neustalych vycitek jsem to nevydrzela a vratila se k priteli, ktery by si moc pral se mnou zit. Ted uz manzel pochopi., co udelal spatne, ze mi nemel neveru porad dokola vytykat, je min v praci a venuje se detem a i mne. Ja by jsem si moc prala znovu s nim fungovat, ale bohuzel mi to nejde. Pripada mi, ze uz je moc pozde, zvykla jsem si, ze manzel se mnou nebyl, temi vycitkami nevery se mi taky zprotivil... a i kdyz jsem se s pritelem opet rozesla, tak k manzelovi tu cestu proste najit nemuzu ☹
@lenkaaa no tak nevěra je pro partnera obrovská zrada. Ne každý se s ní dokáže vyrovnat. Někdy je lehčí odpustit, než zapomenout, škoda, že jste si s manželem už na začátku nějak neřekli, že to uzavřete, aby to mezi vámi nehnilo jak zapomenuté jabko a výčitky a nedůvěra tak dlouho- chápu, že je to úmorné...Nechci, aby sis myslela, že dělám chytrou nebo důležitou, píšu, že jsi se ptala na můj názor a je to dost těžké, když vás neznám, nerada bych se tě nějak dotkla nebo hodnotila váš vztah. Ale vidím to takhle, že jste s manželem oba těžkou situaci zvládli, nesbalili pět švestek a nešli od sebe, jak se to dneska běžně dělá....Co se týče narušení toho vztahu, manžela bych vzala pod křídlo a zamířila rovnou do manželské poradny- protože z toho co píšeš, jsem pochopila, že se za sebou zamyslel a má zájem o rodinu i o tebe. A kdyby vám někdo třetí ukázal ten směr, abyste k sobě našli zpět důvěru a cestu, tak i přes to všechno může být váš vztah nakonec ve všech směrech moc fajn.....co myslíš?
Já myslím, že ho stále miluješ ale prostě jinak a zamilovanost po letech vztahu a manželství snad už ani není možná, jako myslím ta poblázněná zamilovanost jako na začátku. Možná i on se trochu změnil, nejen ty, takže je potřeba na tom vztahu pracovat a hlavně nekomandovat, buď k němu milá, jako by to bylo to nejcennější na světě, važ si každé chvilky s ním.
@lenkaaa řešila jsem loni to samé co ty i když u nas to nezašlo tak daleko...taky jsem si zvykla vychovavat děti a strat se o vsechno sama protože manžel neměl nikdy čas at kuli praci nebo svym aktivitam s kamarady, proste se mnou cas travit nechtel, ja jsem zacala hodne pracovat a slusne vydelavat k nicemu jsem ho nepotrebovala a tak jsem si zila po svem. sblížila jsem se v praci se starším kolegou, moc jsme si rozumnely byl proste uzasnej, najednou muz co se o me zajimal, co se mnou rad travil cas a rad me poslouchal, jezdili jsme spolu na vylety, věnoval se mi....bylo moc příjemné být takhle obletovaná, úplně mě to pobláznilo, telefonovali jsme si hodiny denně až si toho všiml i manžel. Promluvili jse si rekla jsem mu ze nejsems tastna ale nechci rozbijet rodinu, ze uz me nepritahuje a ze jse i zvykla zit po svem....nejdriv plakal, pak se vztekel par dni o nas premyslel..dohodly jsme se ze tomu dame znovu sanci......prvni mesice byly hodne tezke, porad se kolem me tocil, kazdej den mi volal, jezdil za mnou do prace, kupoval mi darky, najednou zacal pomahat doma a venovat se detem, ale nejhorsi byl sex, nevzrusoval me, pripadala jsem si jako matrace ☹, ale nikdy mi nic nevycital, vedel ze chyba je i u nej. prekonali jsme to, jsme spolu zase stastni, vedela jsem ze jsem ho niky neprestala milovat a to by asi zaklad toho proč to slo spravit. Znovu jsme se vzali tentokrat v kostele a pořídili jsme si třetí dítko a ted se oba tesime jak si to tentokrat spolu uzijem.
ach jo holky, prožívám něco podobného...a nevím jak z toho ven......( ovšem nebyla z mé strany nevěra, ale kolikrát si říkám - vím, šílené, potkat někoho, jdu do toho..i když já patřím mezi ty opravdu věrné )a ani popravdě nevím, jestli jsem já teď ve fázi chtít něco zachraňovat a měnit. Vždy jsem se snažila já, pak to bylo OK, ale pak se zas něco pokazilo...a mě už nebaví aby nějaká záchrana byla furt z mojí strany..........ale u nás je to na dlouhé vyprávění. Jsem z toho vyšťavená, do toho dvě děti a chlapa, ke kterému snad nic necítím. tedy něco ano, mám ho ráda, mám o něj i starost. Ale to je tak vše. Má-li dojít na intimnosti.....mno raději nemluvit........
Jen já podotknu, že vím, čím se mi chlap zhnusil a zprotivil. A nějak se přes to těžko mohu přenést. A vlastně snad ani nechci
@baterie Mne se paradoxne stal pravy opak. Sveho muze miluju, ale po sesti letech znamosti jsem se mu uz nevrhala co chvili kolem krku. A pak se narodilo druhe detatko, ja se s nim vratila z porodnice domu, kde jsem videla, jak muj muz ridi celou domacnost a stara se o dcerku, mezitim uklidi, nakrmi psa a namaze mi rohlik, protoze ja jen sedim a kojim a spim. A znovu jsem se do nej zblaznila. 🙂
Také jsme měli před lety krizovku, už jsemi vypisovala návrh na rozvod. V podstatě se mezi námi nic hrozného nestalo, ale jakobych si už neměli co říct a každý žil svým životem, když jsme se bavili - tak to byly jen hádky o ničem.... bylo to náročné období, které trvalo asi 3 roky. Nějak jsme to ustáli a poslední dobou mám pocit, že je nám spolu čím dál líp. Děti odrůstají a my si zase plníme takové ty plány, co jsme měli, než se děti narodily .. manžel začal zase hrát hokej, já studuji angličtinu, plánujeme menší domeček, čtyřkolku apod. Za týden slavíme 20 výročí svatby a v tuto chvíli jsem ráda, že tu svoji druhou polovičku mám ... dejte tomu čas, protože stejnou krizí projde nespíš časem každý vztah
@baterie - já si myslím, že podobné pocity má hodně žen, ale jen málo z nich o tom mluví.
Taky jsem si myslela, jak s příchodem /vymodleného/ dítěte se budu vznášet metr nad zemí a bude to mezi námi s mužem jiskřit, jak budu zvládat roli matky, budu se malému ohromně věnovat, pečovat o sebe, budu výborná manželka a milenka....
Ale zaskočila mě velká únava, vyčerpání, nevyspání, s tím souvisela nervozita, někdy jsem startovala - zbytečně- na první našlápnutí.
Manžel celou dobu stál a stojí při mě...
Nějaké jiskření na všechny strany mezi námi není, že bychom ze sebe strhali šaty už v předsíni, to taky nehrozí, ale jsme spolu rádi, vyprávíme si, jsme spolu rádi, společně pozorujeme syna, co provádí a jak mluví a potutelně se u toho usmíváme...
Prostě už to asi není na jiskření a motýlky v břiše, ale máme se rádi, respektujeme se, vážíme si jeden druhého, připravíme si sem tam jeden druhému překvapení...
Připadá mi to jako mýtus dnešní doby, prostě to do nás rvou horem dolem, že musíme být pořád šťastní, štíhlí, zamilovaní, spokojení, bezchybní, podávat stopro výkony...
Ale to je podle mne blbost - jsme lidé....
Pokud máte hlídání, tak si užijte volna - prostě kino, procházka, vyjížďka na kole... my tuto možnost nemáme, někdy mi to chybí, ale co se dá dělat...
@baterie Už jako první velké pozitivum ber, že se tím vůbec zaobýváš a přemýšlíš, jak tuto situaci řešit. V háji zeleném by to bylo, kdyby ti to celé bylo jedno a manžel by ti byl úplně lhostejný...
Rady, jak si udělat čas pro sebe - je to fajn, ale popravdě řečeno nás vždy restartují krizovky, kdy si vzájemně uvědomíme cenu toho druhého. Každý jsme jiný...
Být tebou, seberu se a vyhledám nějakou poradnu a vykecám se. Už jen tím, že tě někdo vyslechne, si utřídíš myšlenky a třeba se dobereš toho, kde je zádrhel. A je pak na tobě, zda to začneš řešit i následně s mužem.
Třeba bude jen stačit, že se vykecáš ty... Nebo také ne. Uvidíš...
Děkuju Vám všem za odpovědi. Cítím to dost podobně jako @lenkaaa. Jsem ráda, když jsme všichni spolu, je to moc fajn, ale nějak extra netoužím po tom být s ním sama. Kolikrát si říkám, že i kdyby od nás odešel, že by mi snad jako partner ani nechyběl. Ale to si asi myslím, protože se to neděje a kdyby se to stalo, říkala bych něco jiného. Problém je samozřejmě i sex, netoužím po něm ani po jiných projevech, někdy jsem i ráda, když se před spaním pohádáme a já se můžu rozvalit na svou půlku a v klidu spát. Dřív jsem na něj žárlila jak blázen a ta žárlivost mě ujišťovala v tom, jako moc ho chci. Teď pracuje v čistě ženském kolektivu, všechny ho tam žerou, píšou mu a mě je to jedno. Resp. hádáme se kvůli tomu, protože mě to uráží, že jim to není hloupý vůči mě, že jako jeho manželku mě nerespektují a tím pádem jsem naštvaná na něj, že asi nedává najevo, že je ženatý a nemá zájem. Ale že bych se bála, že někde něco s někým, to je mi vcelku jedno. Nejvíc by mi asi pomohla opravdu nějaká poradna, ideálně absolvovat i s ním, ale on sice vidí, že se chovám jinak, ale nenapadlo by ho, že je to tak vážný z mojí strany. A mám strach, že jak bych do toho začala ještě víc nípat, rozpadlo by se všechno.
@baterie ahoj, tak jak píšou holky, děťátko opravdu vztah mezi manželi dost ovlivní. Vždyť dosud jsme byli jenom dva, dělali si vše podle sebe, jezdili spolu na výlety, mysleli jeden na druhého, podporovali se, báli se o sebe... V době těhu byl ke mě manžel něžný, staral se o mě, bohužel děťátko v bříšku nebral tolik na zřetel (asi mu přišlo dost vzdálené). No a pak se děťátko narodí a najednou jsme máma a táta. Máme zodpovědnost, lásku kterou jsme dosud věnovali jeden druhému musíme rozdělit a zahrnout jí i děťátko. Manžel moc miluje naši dcerku, miluje i mě.. ale vztah je jiný, už nejsme jeden pro druhého tím jediným a tak to má i být, je to nová role. Myslím si že s příchodem dítěte to tak prostě bývá.
Navíc takové to prvotní okouzlení, takový ten třas rukou když jsme byli spolu, úder bleskem při líbání... to všechno je jen na počátku vztahu, je to zamilovanost, někdy může být i zaslepená. Důležité je aby zamilovanost přerostla v lásku, ta není tak intenzivní, zato je mnohem hlubší a silnější. Spočívá v závislosti jednoho na druhém, nedokážeme si představit toho druhého ztratit, máme ho rádi i s chybama jaké má, známe je naučili jsme se je příjímat žít s nimi, je tu vzájemná podpora... to je právě ta láska
Já bych se asi zkusila zeptat sama sebe co pro mě manžel znamená, zda bych bez něj dokázala být, připomenout si to hezké, proč jsem se právě do něj zamilovala? Je stále takový a nebo se změnil.. No a zkusila bych se trošku usměrnit, nesekýrovat ho tolik a naopak zkusit mu udělat nějakou radost, např. koupit mu něco co ho potěší, připravit mu oblíbené jídlo....a udělat si nějakou pěknou chvíli pro vás dva. Možná by byla na místě i ta dovolená jen pro vás dva, abyste se bez těch starostí zase sblížili.. Přeju hodně štěstí a věřím že tu cestu si zase najdete
@baterie myslim si, ze jsme opravdu na tom stejne. Ja si teda po vcerejsim rozhovoru s manzelem uvedomila, ze to proste nema cenu resit, nechat to v klidu, dat tomu cas a nepremyslet nad tim. Ono pokud porad problem resis a myslis na nej, tak ten problem tu proste bude. pokud to zkusime vypustit z hlavy, tak to treba prijde samo. Mozna je to o psychice. Ja vim, ze manzela mam rada, snazila jsem se mu vysvetlit, ze mame deti, a uz to nebude o tom, ze by jsme po sobe skocili hned jak prijdem domu z prace, ze uz jsme starsi a tak to proste je. Take jsem rekla, ze spousta paru to takto ma, jenom to neresi. Manzel rekl, ze ho jine pary nezajimaji a opravdu by si pral, aby jsme po sobe skocili hned jak prijdem z prace... no, taky si to preji, ale nechci se do toho nutit, doufam, ze az se vse uklidni, tak to prijde samo...
@baterie tyhle pocity znám..... myslím, že to je tím, že dítě je ještě docela malé a prostě Tvoje mysl se točí hodně okolo něj... a ono se toho hodně v roli matky a milenky "tluče" a máme to všechno být my a u toho ještě být krásné a odpočaté a já nevím co... je toho prostě hodně a ta změna JE velká.... já si to jak je velká změna mateřství naplno uvědomuju víc a víc, teď nějak jak půjde starší do školy....
jinak souhlas jak tu píšou holky, ta šílená láska, to je na začátku, to jsou hormony 😉
to opadne do určité míry i bez dětí 😉
důležité je jestli se respektujete... jestli se na něj můžeš spolehnout... jestli když se Ti něco dobrého nebo špatného přihodí, tak je jeden z prvních komu voláš? apod. 😉 aby ten vztah nebyl jen o tom kdo vymění plenu, zaplatí elektriku apod... to pak dříve nebo později vede buď k životu jen tak vedle sebe a nebo to jeden neustojí a dojde k nevěře....
mně tehdy hodně pomohlo si doslova opakovat několik měsíců, že když mám tak moc ráda svého vymodleného syna, tak to nejlepší co pro něj můžu udělat, je mít ráda jeho tátu.... aby měl kompletní rodinu, aby vyrůstal v pohodě, aby měl mužský vzor, aby se měl o koho opřít....
na začátku jsem se musela fakt nutit, pak se to přehouplo a najednou jsem zjistila, že jsem tu hlavu fakt měla snad pod hromadou plenek 😀 to je člověk tak zabraný do té péče o dítě a má o to dítě starost a nemá jinou aktivitu, že z toho asi zblbne někdy 😅
pak se to postupně vyrovnávalo a teď to mám tak, že za děti bych dýchala, ale na prvním místě se snažím mít vztah.... právě z těch důvodů co jsem psala výš....
a jinak nápad jít k manž. poradci, tak to můžu vřele doporučit 😉
@lenkaaa hele tak skončit po sobě hned v předsíni Ti ale můžu říct, že je třeba po 10 letech super... výborné odreagování od dětí, domácnosti a práce 😉 😅
pokud můžeš, dej dítě na hlídání, kup si na sebe něco pěkného a můžete sehrát i hru... třeba že se neznáte apod.... můj muž tohle miluje a mě zas baví jak je překvapený, hlavní poprvé to byla opravdu legrace.... oba jsme se nasmáli a byl to super večer.... ono je opravdu moc fajn hodit všechnu tu mateřskou a manželskou zodpovědnost za hlavu a prostě si to JEN TAK užít jako teenager.... proč ne? 😉 😎
já jsem dost zodpovědný člověk, ale tohle je fakt super.. třeba v neděli jsme využili hlídání, hodila jsem na sebe šortky, sandály, navrhla jsem, že pojedu s mužem na motorce někam a vyrazili jsme... za hodinu jsme objevili krásný hrad, dali si drink, udělali piknik a za tři hodiny jsme byli doma a bylo nám jak po dovolené...
děti se mě někdy ptají "a kam s tátou jdete? a proč?" a já jim vysvětluju, že potřebujeme být sami a oni zas "a proč?" a tak jim říkám, že jsme se znali než se narodili a že mám tátu ráda... obvykle to končí buď tulením s tátou (chtějí mu říct, že ho taky mají rádi) a nebo chtějí slyšet jak jsem je čekala a potom jaké to bylo když se narodili.... je to super, mě hrozně baví randit i ve 38 a doufám, že mě to nepustí... tchýňce je 82 let a na rande by šla hned, namaluje se, dá sukni a náušnice a dodnes si života užívá, já to hrozně obdivuju 🙂
chtěla bych, aby i moje děti si to tak užili 🙂
i mámy jsou přece holky a je super se naparádit a blbnout... my když měli doma depku třeba když byly neštovice a doma zavření, tak já si na sebe natáhnu nějaké šílené oblečení co se k sobě vůbec nehodí, navěšíme na sebe kdeco a jdeme tancovat disko s dětmi.... to se tak uvolní napětí 🙂 🙂 fakt doporučuju, vždycky si pak říkám, že se bereme my dospělí moc vážně....
super vztah je když se třeba v posteli nedaří a oba dostanou záchvat smíchu a objímají se.... to je u mě láska po letech 😎
Ahoj, tak já bych zkusila jet někam ve dvou, alespoň na prodloužený víkend, máte-li babičku na hlídání. Podle toho, co píšeš, toho máte prostě asi moc a nejspíš by to chtělo mít nějaký čas jenom pro sebe, abyste si mohli "vzpomenout" proč jste se do sebe zamilovali. Než to budeš ale cítit jinak, tak bych se ješte nehrnula do druhátka, to jenom přidá na povinoostech a nebudete mít s mužem na sebe vůbec čas. Držím palce 🙂