Jak se vyrovnat s věcmi, které už nelze změnit?

Vezmi si tužku a papír. Sedni si večer v klidu a piš. Piš dopis mamince. Všechno, co tě trápí, co jí potřebuješ říct. Až to budeš mít hotové, i kdyby to trvalo několik dní, týdnů, až budeš vědět, žes jí všechno napsala, tak to zalep do obálky a odnes na hřbitov. Už asi nemáš možnost to dát do hrobu, tak to třeba někam v blízkosti zakopej do země. Uleví se ti, srovnej si to v hlavě, sepiš, proč to tak cítíš a zkus to nechat na tom papíře jednou provždy.
Držím palce, ať to na tom papíře opravdu zůstane. 🍀

U mě také tragická smrt maminky. Nejvíc pomohl opravdu čas. Často chodím na hřbitov ji vyprávět, co je nového. A případně bych vůbec neváhala navštívit psychologa.
Úplně nejhorší fáze trvala cca rok.

U mě tragická smrt ženy, dcera necelé dva roky . Pouštěli jsme heliové balónky - vzkazy do nebíčka. Nejhorší byl asi první rok. Dneska už mám z dcerky předškolačku..

Za 3 tydny to bude rok, co mi umřel tatínek. Pro mě neskutečná ztráta. Dle doktorů měl 3 roky života, bohužel do roka a do dne. Taťkovi jsem snad stihla říct, co jsem chtěla, taťka take vůči mě. Ale zásah to byl pro mě jeho úmrtím neskutečný, dokonce jsem kvůli tomu maratonu kolem jeho konce přišla o práci, čehož nelituji! Nova práce, na pytel kolektiv.
Všichni říkali, po roce se s tím trochu srovnáš, a měli pravdu. Už je mi líp..
Co mi pomohlo? Mluvit s ním.. komentovat situace, vzpomínat na to hezké a smát se vzpomínkám. To hnusné na celé situaci pohřbít a říct si- tím se nebudu zabývat. Už to nezmením a taťka - ve tvé situaci maminka- je už někde, kde se na vše dívá určitě jinak než my živí!

Chce to čas. V lednu loňského roku jsem musela vyvolávaně porodit první dítě - mrtvého syna v 38tt (asi nejhorší na tom bylo to, že mi kvůli mé pozitivitě covidu posunul zastupující lékař císař a den po původním termínu se syn přestal hýbat, avšak covid nebyl příčina) a za týden se dostal taťka do nemocnice na plicní ventilaci s covidem a byl v kritickém stavu, kdy doktoři říkali, že má malou šanci na přežití. Naštěstí on to zvládl a je tu s námi, ikdyž zdravotně na tom není dobře. Trvalo to půlrok, než ta nejhorší bolest odešla. Avšak i občasný pláč odešel až po roce. První rok od úmrtí v rodině je nejtěžší - narozeniny, svátek, Vánoce, výročí,... Tím chci říci, že ten čas je potřeba. A pokud to nezvládáš, tak si zajdi za psychologem - on ti dokáže pomoci. Nebrat to jako selhání, ale jako berličku pro vyrovnání se s takovou situací. Vždy ti bude chybět, někdy si popláčeš, ale zjiješ se s tím.

Najdi si nějakou terapii, která ti pomůže se s tím vyrovnat. Truchlení má svoje fáze. Naši milovaní nám chybí, když nás náhle opustí a pokud máme něco neuzavřeného s nimi, tak je to horší. Za mě jsi jednala nejlépe, jak jsi mohla. Nesrovnávej se, že někdo nechal umřít rodiče doma. Zkus zapracovat na odpuštění sama sobě.

Jinak vždy, když jdu na nějaký pohřeb, tak si říkám, že jsme tady krátce. Řešíme malicherné spory, věnujeme čas hovadinám místo těm důležitým věcem. Já se snažím třeba pak volat rodičům častěji, ale stejně časem sklouznu do starých kolejí.

Ty máš zodpovědnost za sebe a svou rodinu tady a teď. Nic jiného nemáme, že přítomnost. Minulost nezměníme. Budoucnost? Ta je ve hvězdách.

Jsou věci a pocity, které prostě nemůžeš přeskočit a musíš si to odtrpět. Myslím, že nějaká terapie není v tomhle případě žádná ostuda. Sama jsem na rodiče hodně fixovaná a nechci si ani představit svět, ve kterém jednou nebudou. Vzpomínej na to hezké, představ si další a další generace, které se díky ní stvoří, mluv o ní s dětmi. Když už se to muselo stát, vezmi si z toho něco dobrého, soustřeď se na život, neztrácej čas, neodkládej věci a setkání na pozdější dobu. Před dvěma lety mi zemřel kamarád taky na rakovinu. Když jsem si pak četla naše zprávy za poslední roky, byly to skoro samé plány na setkání, které se neuskutečnily. On byl svobodný, hodně pracovně vytížený, já na mateřské, vůbec jsme ten čas nemohli sladit ale pořád jsem si myslela, že je na to dost času, až děti povyrostou, budem se zase vídat, až až až...... A to pro mě bylo velké ponaučení do života, žádný čas nemáme, jen ten, co je teď. Takže se mnohem víc obklopuji lidmi, které mám ráda a dělám všechno pro to, aby o tom věděli, pouštím se do věcí, na které bych dříve neměla odvahu a snažím se nepromarnit žádnou zajímavou příležitost. Jeho smrt mi otevřela oči, jak bych měla žít.

Před 3 týdny mi zemřel otec na rakovinu. Bojoval s ní 5 let (první zvládl, byl dva roky v remisi, potom se mrcha vrátila). Jsem ráda, že stihl poznat obě dvě mé děti, předtím mě odvést na svatbu. Byl také v hospici - doma by to se dvěma malýma dětma v malém bytě nešlo a když jsem za ním dojížděla, bylo to skoro 1,5 hodiny po Praze tam a pak za 1,5h zpátky. Doktoři se o něj starali lépe, než jsem mohla já, byli lépe zařízení, měli dost léků. Hodně jsme spolu mluvili, probírali jsme budoucnost a podobně, byl za ty hovory rád. Byl prý smířený. Udělala jsem mu hezký pohřeb, že by se mu opravdu líbil, byla to hezká vzpomínka pro všechny.
Štve mě, že musel druhou chemoterapii několikrát přerušit, protože mu blbí doktoři z kožní neuměli pořád vyléčit nové bércové vředy na noze. Byl na kožním na Bulovce a příšerné, akorát mu vždy rozdrbali nohu do krve. Když byl hospitalizovaný na chirurgii, onkologii a později na plicním (dostal v nemocnici covid i přes 3x očkování, ale neměl příznaky), všude se mu o rádu postarali o dost lépe než na kožním. Kdyby nepřerušoval chemo, možná by tu teď byl.
Já si spíš říkám, co by se stalo, kdybych rakovinu dostala já... co děti, co pro ně předem vyřídit (dopisy, nový hrob...)... takže poslední dobou mám blbou náladu i kvůli tomuto... jak zjistit včas rakovinu... jak se s ní smířit, protože ona (ve 4.stádiu) jen tak neodejde a bude tu pořád...

@daasqua Asi nejlepší je prevence, kromě pravidelných prohlídek, nejíst jako prase a zpracovat si všechny emoce. Potlačené a nevyřešené emoce umí zamávat s člověkem.

@levandule_k To jo, nejradši bych vždy jednou za rok prohlídku celého těla, centimetr po centimetru 😀 Babička měla rakovinu prsu, tak jí ho odebrali a v pohodě. Její syn (můj otec) rakovinu tlustého střeva, pravda, jedl dost strašně, neuměl vařit. Chodil pak na kontroly za 6 měsících a jednou se mu něco nezdálo, tak šel po 2 měsících a najednou mu nádory obrovsky narostly za ty 2 měsíce. To aby pak člověk byl u doktorů pořád :-/

Terapie

Umřela mi mamka nečekaně, když mi bylo 15let. Ten den ráno jsem se s ní pohádala, pak už jen odpoledne přijeli policajti a oznámili nám,že maminka zemřela. Do dneška mě to trápí, ale vím, že to nedokážu změnit. Určitě ví, že jsem ji milovala a byla to ta nejlepší máma. ❤️
Nauč se hledat to hezké a pozitivní, určitě se Ti s tím bude lépe žít. Je to těžké,ale jinak to nejde.

https://www.terapielaskou.cz/

Vím jak ti je..mému taťkovi našli agresivní nádor v hlavě, když jsem byla na konci 7.mesice těhotenství....zemřel když bylo malému 5.tydnu viděl a pochoval si ho 2x .....dodnes jsem si nedokázala odpustit ,že zemřel v hospicu,ale byl na půlku těla ochrnutý takže doma by jsme tu péči co dostal tam nedokázali...do dnes mu píšu dopisy a někdy SMS....už to budou tři roky....je toho tolik co jsem mu nemohla říct,nemohla se rozloučit, protože jsem do poslední chvíle nevěděla jak vážne to je, protože mi rodina pravdu řekla až tři dny před jeho smrtí kvůli těhotenství a následnému 6ti neděli...bohužel pak mě to "porazilo" mnohem víc,protože jsem neměla možnost se s ním rozloučit a ani pohřeb mi k tomu nepomohl.... vím, že už to nezměnil a snažím se žít tak aby na mě byl můj táta hrdý...vychovat z jeho dvou vnuků slušne lidí,aby, až se jednou zas shledame jsem se mu dokázala podívat do očí..
Takže žij jak nejlépe dokážeš užívej si každý nový den,piš mamince,mluv s ni u hrobu....to vše pomáhá....a nejvíc pomůže čas...♥️

Neumím tak hezky psát jako ty, ale kdybych to uměla, napsala bych to podobně....
Mně maminka zemřela před třemi lety, přesně 8.5., v 23:35 mi volali z nemocnice, jestli se chci přijet rozloučit.... 😭 Celé to trvalo od 19.-20.4. v noci, kdy jsme se na pohotovosti dozvěděli o akutní leukemii.... Byly to nejhorší okamžiky v mém životě.... Mamince bylo na čerstvých 65 let.... Kdyby člověk alespoň tušil, že jsme spolu byli poslední vánoce, narozeniny.... Doteď se nemůžu srovnat s tím, že nevidí vyrůstat syna, který měl v té době 2 roky a kterého milovala. I teď mám oči plné slz. Ta bolest je pořád veliká, ale nejhorší byl opravdu první asi rok a půl. Fotky maminky mám všude, kde se dá a když potřebuji, povídám si s fotkou a jak můžu, jdu zapálit svíčky na hrob a popovídat si tam i s taťkou. Ten měl pohřeb týden před vánocemi, ale to už je 7 let... Též top bolelo, ale máma je máma. A tchýča je p. ča... Bohužel😕

@lenkabukov ☹ teda tohle byla moje noční můra v dětství přijít o mámu ☹

Mě mamka umřela když bylo staršímu synovi rok a kousek, bylo a je to hodně těžké, ale nejhorší ten první rok. A hlavně období 2-4 měsíce po smrti. Rakovinu měla rok, takže se na ten konec člověk nějak připravil a trochu nám i dodalo sílu, že odešla doma, mohly jsme se rozloučit. Pak to ale dolehlo. A před měsícem jsem přišla i o tátu (mladšímu synovi jsou necelé dva roky).

Je to těžké, každou chvíli mě při nějaké připomínce píchne u srdce.

Jinak s mamkou jsem si hodně psala vždycky večer přes ICQ. Když umírala, stáhla jsem si veškerou naši komunikaci (bohužel šly jen poslední dva roky). No a po večerech jsem si četla o čem jsme si psaly - to pomáhalo mě.

@hanca78 Mému tátovi bylo taky 65 let a zemřel 7.5. Viděla jsem ho naposledy 5.5., už na tom byl zle, já si říkala, že tipuji 8.5. (8.3. měl narozeniny, tak mě proto napadla ta osmička), ale odešel o den dřív.