Jak se smířit s tím, co jsme nezvládly?
Milé dámy,
jak se z pozice mámy od dvou dětí smířit s tím, že jste jim nějakým způsobem nechtěně ublížili? Že jste třeba špatně zvolili otce rodiny, nezvládli jste nějaká důležitá rozhodnutí.. Jak se jim dívat do těch očí plných lásky a "vypnout' tu sebedestrukci ohledně svých pochybeních. Já jsem na tom teď tak špatně, že mi hlavou jede jenom to, že si moje děti nezasloužím a nevím jak jít dál..
Bohužel každý dělá někdy nějaké chyby, chybná rozhodnutí. Ale taky záleží o co přesně jde...
Napiš mi zprávu
Každý dělá chyby. Snažíme se pro děti dělat to nejlepší, ale jsme jen lidí. A těžko říct, co si z toho vezmou. Např. můj otec byl prevít a já nejsem schopná si najít vhodného partnera. Nebo můj otec byl prevít a tak teď přesně vím, co od budoucího partnera chci a nechci. Tohle se dá použít na spoustu situaci, nikdy nevíme, jak s těmi zkušenostmi děti naloží, jestli je zvladnou otočit v dobré nebo ne.
@biciklissie To je moc hezký pohled. Vidím to stejně.. Ideálně aby se děti poučily z našich chyb. Problém je, že si stejně na tomhle světě každý musí projít těmi svými lekcemi. I já to tak mám.. Poučila jsem se z chyb mých rodičů, ale nasekala jsem si teď ty svoje.. A nejhorší je, ze jsem tu samou chybu teď zopakovala. A mám pocit, že to už neunesu. Protože není chyba udělat chybu, ale zopakovat ji..
A co jsi tak strasneho detem provedla?
@exbordelar strašného naštěstí nic 🙂 Ale nějaká rozhodnutí bych udělala jinak, lépe.
Rodičovství je v dnešní době opravdu tlak. Všichni ví co by člověk měl dělat a je strašně těžké to ustát, kor když s dětmi vylezou ti naši kostlivci, co jsme v hlavě roky schovávali, vidíme jinak svoje rodiče, sourozence, partnery... Udělala bych taky spoustu věcí jinak, ale učím se se milovat a být k sobě laskavá, pak mám víc síly milovat ostatní. Od jednoho lektora osobního rozvoje mi utkvělo: Představ si, že jsi v pořádku tak, jak jseš, tady a teď z Tebe všechno padá. Úleva?
Myslím, že jsi na sebe příliš náročná. Ano, je škoda chybu zopakovat, ale jsme jen lidí. Některé vzorce a opakující se chování, nevedome reakce jsou fakt těžké vymýtit. Myslím, ze by sis měla říct, že se dal budeš pokoušet být nejlepší verzi sama sebe a jít dál. Odpustit si to, zpracovat to.
Já se řídím heslem, že vše špatné je pro něco dobré. Ač se to tak třeba v tu chvíli nezdá, vždy to tak nakonec je. A posune to mne (a nebo případně i děti) někam dál. Důležité je se ale z chyb poučit a nic si nevyčítat.
Moje máma tohle nikdy nepřizná, že špatným zvolením, nám všem "zničila" život.. Momentálně se mi to už podepisuje na fyzickým zdraví. Jenže ona neprozrela, pořád ho hájí, omlouvá, manipuluje se mnou, lze a tím mi hrozně ubližuje. Nemám nikoho krom přítele, kdo by mě ochránil před vlastní rodinou... Ty to ale vidíš, že je něco špatně a to je cesta ke změně.. Moje matka ne, nikdy to neviděla, typická oběť a vše se prenaselo a přenáší na nás... Je mi 31 let a rodina mě zničila... Ty to ale nechceš, vidíš, že je něco špatně a je to určitě na dobré cestě, jen to nejde vše hned... Věřím, že jsi skvělá máma ❤️
Děti dokáží na plno věcí zapomenout, vytěsnit, když cítí a mají lásku.
Přestat honit dokonalost a bezchybnost, to je celé. Nehoedej vtom složitost. A hlavně nehledej v ničem složitost....miluješ svoje děti? Miluješ, tak víc přece nepotřebují. To ostatní se poda samo. Dokonalý život bez chyb neexistuje, čím dřív to pochopíš, tím dříve budeš šťastnější a tím pádem i tvoje děti.
Nikdo není neomylný. Ale chyby většinou neděláme s úmyslem je udělat..je potreba to přijmout jako fakt, smířit se s tím, nevyčítat si to a poučit se z nich. Já své dceři vybrala taky otce na baterky - ale bylo to záměrně? Nebylo. Nevycitam si to, beru to tak..bohužel za chyby se plati a a já budu mít peklo min. do jejich 18 let - ale smířila jsem se s tím, vim ze nemá smysl si cokoli vyčítat..tenkrat jsem jednala dle svého nejlepšího ( i když asi naivniho) svedomi.
Ber to tak, ze kdyby si nesla tou cestou co si šla, nemáš třeba tyhle úžasný děti 🤩 pokud si hledas stejný typy, je potřeba se v něčem změnit, svůj přístup v životu, nebo k sobě … pak začneš táhnout do života i jiný typy lidi, partnerů… aspoň já jsem to tak měla ..: naštěstí se to obešlo bez děti a na to přišlo až s tím správným … ale kdybych predtim neudělala nějaký chyby, nezměnila přístup k sobě, tak si myslím, ze jsme se s manzelem minuli.. než jsem změnila razantně přístup, tak to byly cca stejně typy co se o me zajímaly
Za začátku jsem si taky říkala, co všechno bych udělala jinak. Ze jsem to všechno doslova po*rala. Ale vzala jsem to za jiný konec. Kdybych nechybovala, tyhle skvělý dětí ani nemám. Neposunula bych se v životě někam dál a nebyla tím, kým jsem teď.
Jasný. Každá máma chce pro svoje děti takovou tu rodinu z "katalogu". Dokonalýho manžela/otce, vlastní bydlení, spoustu dovolených a zážitků... Ale už nejsem naivní a vím, že všechno není dokonalý.
A až po tom všem špatném jsem konečně našla sama sebe a vnitřní klid. Troufám si říct, že nejdůležitější je, aby děti měly spokojenou mámu. To se pak odráží i na nich.
Jsem presvedcena o tom,ze kazda mama dela pro deti to nejlepsi,co dokaze a je v jeji moci.Tecka.Ano,chybuji,je to lidske.Ano,vycitam si,ze jsem zvysila hlas a nechovam se jako Karla od sousedu.Ale Karla neni mama mych deti.Jsem to ja.Miluju je.
Jestli chceš, napiš mi iz🙂
Souhlasím se @skarma007 a já na to mám vůbec dost radikální rozdělení. Jak se pozná dobrá máma? Je to ta, která když udělá chybu, je ochotná si to přiznat a snaží se aspoň trochu eliminovat její důsledky. A čím větší chyba, tím větší musí být odvaha si ji přiznat.
Takže jsi dobrá máma a pokud to bylo "velký špatný", tak si Tě děti můžou vážit za tu odvahu si kvůli nim tu chybu přiznat.
Prochazim ted necim podobnym. Jsem rok od rozvodu, ja jsem ho iniciovala. A kdyz vidim jaky maji deti vztah se svym tatou tak mam hrozne vycitky. Ale on mne jako partner proste psychicky nicil. V jeho rodine jsem se citila jako 5.kolo u vozu, moc se za me nepostavil. Spolecne projekty 0. V podstate by se me melo ulevit, ale opak je pravdou. Chodim na terapie, beru AD. Je to dano tim, ze jsem o vsechno prisla, mam nejistou budoucnost, bydlim v pronajmu. Drzi me myslenka ze deti budou dedit po otci. Snad😁 snazim se to na deti neprenaset. No moc me to posledni dobou nejde. Mame spolecnou peci, kluci vidi mamu, tatu skoro kazdy den, maji svoje skoly, skolky, kamarady atd. Kazdy me rika ze to bylo to nejlepsi rozhodnuti co jsem mohla udelat, ale vnitřně si to musim zpracovat sama. Snad to kluci jednou pochopi.
Jsem ta šťastná povaha, že já nikdy nehodnotím, jestli je rozhodnutí správné, nebo špatné. Je to prostě rozhodnutí a kam tě zavede, tam tě zavede. A mockrát se mi stalo, že jsem litovala nějakého rozhodnutí a ono se ukázalo nakonec jako velmi šťastné. Jako když jsem litovala, že jsem mladší dceři nedala odklad, protože první pololetí tu školu opravdu nezvládala. A najednou se z toho vylízala, začalo jí to strašně jít, bavit a já jsem byla tak ráda, že tam je.... Rozešla jsem se s manželem z mnohem méně závažných důvodu, než kvůli kterým se lidé rozvádí. Věděla jsem, že to není správné rozhodnutí a každý mi to říkal, děti, majetky, nejistá budoucnost.... Ale já jsem to cítila, že to prostě musím udělat. Že ať dopadnu jakkoli, musím se hnout z místa. I kdyby jsem si měla namlít.... No a nakonec to dopadlo všechno lépe, než bych čekala. Oba máme nové partnery, jsme oba dva moc šťastní, dokonce se všichni vídáme i s dětma. Děti k překvapení všech s tím neměly sebemenší problém, máme je ve společné péči, na všem se dohodneme a je baví pendlovat mezi dvěma rodinami.... Prostě nic není černé a bílé a správná cesta není žádná. A když budeš svým rozhodnutím věřit, nemůžeš udělat chybu.
Věř, že pro tvé děti jsi ta největší láska na světě. Každý děláme chyby. Já měla období, že jsem si připadala na světě zbytečná, v práci se mi nedařilo, manžel jeden čas byl furt pryč a často popíjel, prostě jsem měla pocit, že nikomu scházet nebudu, když se právě teď třeba vybourám s autem. Naštěstí mě něco proplesklo a uvědomila jsem si, že bych tohle v životě dětem neudělala, aby přišli o mámu! Ostatně určitě znáte ty případy, kdy máma dětem ubližuje, ale oni ji přesto moc milujou, máma je jen jedna 😉 Držím palce 🙂
uvědom si, že v každým okamžiku děláš to nejlepší, co v tu danou chvíli umíš.. jasně, zpětně je každej po bitvě generál. ale když bys vrátila čas zpátky, tu chybu prostě uděláš. protože si tím prostě máš projít.
vinit se za něco je taky dost blbej sebedestruktivní program, kterej bys svoje děti neměla moc učit. prostě dělej i teď nejlíp, jak umíš. tu chybu naprav, jak jen jde, aby děti poškodila co nejmíň. a zbytek? i oni jako individuální duše si sem přišly pro nějaký lekce. věř jim, že se s tím poperou dobře.
Sobré odpoledne..mám dvě děti v pěstounské péči mých rodičů a mám s nimi problém, brání mi ve styku. Psychicky jsem se z toho zhroutila, Byla jsem hospitalizovaná na psychiatrii, nyní jsem ve stabilizovaném stavu, užívám léky a chci děti zpět do péče. Bydlím na azylovém domě prozatím sama bez dětí. Podala jsem si žádost i na maminky s dětmi a chci si dát žádost k soudu o svěření do péče. Konzultovala jsem to s OSPODem a řekli mi , že mne děti dlouho neviděly, že nebudou kvuli mě měnit školu atd...takže mi ze začátku doporučují asistovaný styk. Ale to já nechci, chci se o ně starat...problém je, že pěstouni děti očkují proti mě, nechtějí mi je ani ukazovat atd.Takze jsem z toho neštastná. Poradte prosím co mám dělat, mám obavy, že mi děti u soudu řeknou, že ke mně nechcou jít.
Navíc ten asistovaný styk je prý na půl roku a to bez dětí nevydrzim!!!
@barskunka to prece nemusi trvat vecne. Pul roku je docela kratka doba. Predpokladam, ze i ty chces pro deti to nejlepsi - tzn. nevytrhnout je ze dne na den ze znameho a bezpecneho prostredi, ale dat jim cas, aby si postupne zase na tebe zvykly. Ja byt na tvem miste, tak s tou asistovanym stykem souhlasim a kdyz bude vsechno probihat v poradku, urcite budou pak k tobe chtit i samy. Budes mit behem toho pul roku i cas vsechno si zorganizovat a pripravit jim bydleni tak, aby se vam vsem dobre zilo, zaroven zjistis, co aktualne potrebuji, jake jsou jejich priority atd. Podle toho, co popisujes, zrejme se svymi rodici asi nemas uplne dobry vztah… to me mrzi, ale nic neni definitivni, vsechno se meni. Take je otazka, co k teto situaci vsechno vedlo atd. Klidne se objednej i na psychoterapii, ber to jako soucast prupravy na vychovu deti, v mnohem se ti i ulevi a prijdes na spoustu veci, jak resit problemy. A take ti to pomuze prekonat tu nechut k pritomnosti pestounu, kdyz budes se svymi detmi. Porad lepsi alespon nejaky kontakt, nez zadny kontakt. Drzim ti palce, at si das zivot do poradku a muzes byt zase s nimi ❤️
Jděte dál. Jsem z hrozné rodiny, matka dělá, že neexistuju(až v době, kdy já sama mám děti) a já se snažím neudělat ty samé chyby. Chyby ale dělám a není jich málo. Ale do života chodí občas i špatné zprávy, dny, kdy se nedaří nic, něco se změní a zákonitě se musí měnit i to ostatní a ne vždy tak, jak chceme. Nejsem dokonalá matka pro svoje děti, ale miluju je nade vše a udělam cokoliv, aby z nich vyrostly šťastný a spokojený lidi. Povede se mi to? nevim, doufam, ale lasku moji maji. I kdyz je nekdy strasnej den, i kdyz reknu spatny veci, kricim, obcas dam na zadek. Porad sem tu pro ne a moji lasku nevim, co by zmenilo. Moje matka mi lasku nikdy nedavala najevo, max ze jsem nechtena a bla bla. Puberta peklo. Stejne sem ji mela rada, stejne ji mam rada, i kdyz ji uz asi nikdy neuvidim. Ublizila mi? ano, Mela jinou moznost? nevim, nejspis se snazila, ale nestacilo to. Ona s tim musi zit. Kdyby mela zajem, mela bych i ja. Takze i ty nejhorsi matky jsou porad matkami :D Nejde vymazat minulost, ale muzete zkouset kazdy den udelat lepsi pritomnost a budoucnost. Ja ji taky nevymazu, ale deti neprestanu milovat a tim padem se snazit.
@dixi86 super mam stejny nazor ja se o deti starala 13 let a bylo to nejkrasnejsi obdobi meho zivota...ted kdyz jsem sama nemuzu ani rano vstat z postele kdyz je nemam u sebe...ted tady navic vidim holky co na tom byly podobne jako ja a maj deti zpatky...i kdyz jsou na azylaku jsou stastni a pomahaji si..kez by mi to taky vyslo .
Treba to hlavne prijať, nechcieť aby deti videli len dokonalosť ale, že chyby sú prirodzenou súčasťou života a naučiť ich, že "sa dá hrať aj so zlými kartami dobre". Jednoducho o tom je život, treba ich naučiť, že dôležitejšie ako chyba je reakcia na ňu môžu, že sa kvôli nej navždy ľutovať, čo taký život ich skôr alebo neskôr zničí alebo poučiť sa a napraviť to alebo minimálne už neopakovať. Neviem, v čom si urobila zlé rozhodnutie ani koľko majú tvoje deti rokov a na koľko tvoje zlé rozhodnutie vnímali ale stále môžeš byť pre nich tá najlepšia mama a môžu mať najlepšie detstvo aké si mohli priať.