Jak říct mamce, že po střední škole chceme mít dítě?

Já bych ten pokus trošku odložila, můžeš rodit dříve a pak ti to vleze do maturity a to by bylo škoda, vš mít nemusíš, ale aspoň tu maturitu by to chtělo.

Hele.... teoreticky to mamce ani říkat nemusíš, hlavně se jí nemusíš ptát, jestli se můžete začít snažit. důležitý je tvůj pocit, že to zvládnete a opora partnera. Ono to ve finále bude všechno úplně jinak, než si představuješ, protože těžko si představit něco, cos nikdy neviděla ani z rychlíku, ale příroda není blbá a těhotenství netrvá takovou dobu náhodou. Za tu dobu se vyvine nejen dítě, ale i tvoje vnímání situace atd - prostě dozraješ v matku, a spousta věcí ti pak už přijde přirozená.

Musela jsem se usmát, aby to vyšlo v červenci nebo srpnu - nikde není psáno, že budete takoví klikaři, že se vám to povede na první pokus, ani půl roku není žádná tragická doba na snažení... Znám lidi, co se snažili pět let a nakonec museli na IVF. Tím neříkám, že to bude váš problém, ale jen to, že není nikde psáno, že "si jednou vrznete" a bude.

A s tím oznamováním, počkala bych do ukončeného třetího měsíce, až už bude jakás takás jistota, že se nic špatného nestane. Hodně štěstí a kdyžtak klidně napiš, taky mám takovouhle maminku a dlouho mi trvalo, než jsem se odvážila říct nahlas, co chci já.

Ja v planu mela prcky az dele..
Ejhle 3mesice po 20narozkacj se mi narosil syn, rok na to pres prasky dcerka. U syna jsem to zjistila az na 10tydnu, ma slova "NECHAM SI HO" a tak to bylo, :bavala jsem se, kdyz jsrm sr dozvedela, ze cekam dalsi, nemenila bych!!! Dnrs jim je 6 a 7. Byli v zivote partneri, ktere tez nasi NEMUSELI, REKLI MI SVUJNAZOR, POMOHLI MI A NEMLUVILI MI DO TOHO - ANO NYLI CHVILE, KDY JSRM PRISLA A REKLA " ANO MAMI, TATI MELI JSTE PRAVDU" ALE AJ TAK STALI A STOJI ZA MNOU... JSI DOSPELA, JEDNEJ TAK, ABY JSI BYLA STASTNA, MAS NAROK UDELAT CHYBU( SAMIZREJME TI JI NEPREJU!!!) NIKDO NENI DOKONALEJ...

A si si ista, ze dieta chces? Nie je to skor tlak z priatelovej strany, nechce si ta poistit dietatom,aby si si popri studiu na VS nenasla niekoho ineho, lepsieho? Lebo uprimne-on vek na zalozenie rodiny ma, ale ty teda podla mna nie...mnohe tu s tym nebudu suhlasit, ale skus sa zamysliet...
Inak k tvojej otazke-nemusis to s nou nijako riesit ani radit sa s nou, skratka jej oznamis, ze sa zadarilo mimi...urcite jej na tebe zalezi a neotoci sa ti chrbtom...ale fakt o tom popremyslaj, mamky maju vacsinou pravdu...preco mat rodinu hned a prist tak o moznosti, ktore tvoj vek a "volnost" ponukaju?

Holka nechceš si zkusit odpracovat aspoň těch 270 dní? mít nárok na mateřskou, bejt jaksi líp zajištěná? Kdyby se cokoliv stalo, zůstaneš s prckem sama a pak se peníze budou sakra hodit... Nemluvě o tom, že to třeba i máma vezme mnohem líp, když se na prcka líp přichystáš, budeš pro to dělat něco víc... Jako matka dvou dcer se na to dívám trošku z jinýho pohledu, proti věku nic nemám, ale myslím že tu práci by to chtělo... Opravdu...

přijde mi to s odpuštěním celé takové naivní.....omlouvám se zakladatelce tématu ale pokud řeší toto, tak sama je ještě děckem a "uvázat" se s "prvním" chlapem v 19 letech je utopické..... proč to nezkusit pár let jen bydlení a pak uvažovat o dítěti.. to nejde pak jen tak "vrátit"...

tak teda ja si nemyslim ze je na dite v 19 mlada ..ja sama jsem otehotnela v 19 a mam fungujici rodinu,pritele a i spolu bydlime ..nerikam ze to vydrzi navzdycky ale ted jsme spokojeni ...

Přítel by chtěl... Mamka říká... A co chceš vlastně Ty sama, bez ohledu na přítele či mamku? Stojíš skutečně o to mít hned dítě? Pokud ano, fajn, jděte do toho, pochybuju, že by se v takovém případě k Tobě mamka otočila zády. Pokud ale Ty sama máš nějaké jiné představy, tak je realizuj. V 19 máš ještě času dost, neřeknu, kdyby Ti bylo o deset let víc. Vzdělání je výborná investice, tu Ti nkdo nevezme. Studovat se pochopitelně dá i s dítětem/dětmi, ale je to podstatně náročnější a bez podpory nejbližších to prakticky nejde. Takže pokud Ty sama bys raději nejdřív vystudovala a pak teprve šla do dětí, tak to na rovinu příteli řekni. Neuteče nic ani jednomu z vás. S dobrým vzděláním máš lepší startovací pozici pro hledání práce, což je docela podstatné - spousta maminek má problém se během či po mateřské/rodičovské uplatnit, a není to nutně jen proto, že mají malé děti. Pokud jsi spíš rodinný typ a víš, že Tě péče o děti bude naplňovat, pak není co řešit a dítě je správná volba. Musíš nad tím ale zapřemýšlet sama, v tomhle Ti nikdo neporadí a vrátit zpátky už to taky nejde.

Já bych vůbec do toho asi nešla, patřím mezi ty kteří se chtějí trošku osamostatnit a nebýt závislí na rodičích nebo partnerovy. A určitě bych to neplánovala abych rodila 1-2 po maturitě. Co když budeš těhotenství špatně zvládat, nebo když dřív porodíš co když neklapne maturita. Asi bych k té myšlence mimča přistoupila více zodpovědněji. Ale to je jen můj názor 🙂 A jinak já to taky neměla podle mích představ. Po maturitě jsem šla na vysokou, odstěhovala se od rodičů s přítelem do starého domku, chodila do práce do školy. Začaly jsme plánovat domeček, letos v lednu státnice v dubnu jsme začaly s domečkem a já mezi tím naprosto neplánovaně otěhotněla. Byl to pro nás šok, chtěly jsme nejdříve postavit ale na mimčo se těšíme a nějak to zvládneme. Tak hodně štěstí v rozhodování

Chybi mi informace o tom, jak dlouho jste s pritelem spolu. Za druhe bych velice opatrne zvazovala fakt, ze bys bydlela s jeho rodici, ac mozna v oddelenych prostorach (je tu dost diskusi na tema, jak to dokaze vygradovat) a uz vubec nechapu, proc se napred mluvi o diteti, ale ani slovo o svatbe a nejakem formalnim zavazku Vas dvou. Byt tvou mamou, tak o me neprijdes, ale budu ocekavat kolosalni prusvih vcetne toho, ze te budu mit na krku i s ditetem, tak v radku peti let.
Nechapu natlak tveho pritele. Zase takovy kmet neni, aby mu teklo do bot s casem a ty jsi sice fyziologicky zrala, ale emocne ne (souzeno tedy podle tveho prispevku). Nenech se vmanipulovat do situace, ze ktere se ti bude velice tezko couvat.
Jsem staromodni, ale podle meho by mela byt svatba + nejake vyreseni bydleni (a to, ze se nastehujes k nemu do baraku, kam leta potecou vase spolecne finance a cas, ale ty na nej nemas pravne prazadny narok nepovazuji za vyreseni bydleni) , praci a priapadne i VS dalkove (pokud o ni ty stojis). Dite by melo byt az naslednou akci, pokud nedojde k zertu osudu a neprijde necekane. Ale rovnou to planovat tak, abys minimalizovala sance na uspech mi prijde zvlastni a naivni.

V devatenácti dítě? Dřív to bylo běžné tak proč ne. Z mých zkušeností si dovolím upozornit na bydlení s jeho rodiči i když budete mít svůj vchod. Ono po narození dítěte se vztahy mohou dost pokazit ... A také jestli můžu radit, doporučila bych mít odpracovaný rok, aby ses pak mohla po rodičovské vrátit do práce. Po škole se hledá práce blbě, ale po rodičáku ještě hůř, zvlášt bez praxe.
Takže za mě po střední začít pracovat a bydlet s přítelem a po roce si pořídit miminko.
Co se týká maminky, tak bych jí nic neříkala, jen bych jí připravila na to, že na vysokou nepůjdu. Možná se bude zlobit, ale časem to pochopí, je to tvůj život a tvoje rozhodnutí. Jen potom musíš bojovat sama za sebe a né při prvním problému utíkat za maminkou. Proto doporučuji aspoň rok žít samostatně, pak si třeba uvědomíš co chceš, třeba si to s dítkem rozmyslíš. Mít dítě je krásné, ale náročné.

Zkusit si spolu bydlet je určitě dobrý nápad. Ono může být všechno docela jiné, než dokud se spolu jen scházíte a může to být i dobrá příprava na narození miminka. Aby se pak nezjistilo, že vás jen společné bydlení rozhodí - a co teprve narození dítěte. Ani jedno není vždy úplně jednoduché.

Chápu, že jako zamilovaná to vidíš růžovými brýlemi. Ale já si začla s přítelem v 17. Od mých 19 jsme se snažili o mimčo, dnes si říkám: "Díky bohu,že to nevyšlo." Snažili jsme se 3 roky. Po těch se i ukázalo, jaký ve skutečnosti je a jak se dokáže k ženám chovat. Takže jsem se s ním rozešla, odstěhovala jsem se. Shodou okolností jsem začala 10měsíců po rozchodu chodit s dlouholetým kamarádem a kolegou v oboru. Dnes jsme spolu jen rok a půl, ale jsme absolutně šťastní a čekáme mimčo. Takže být Tebou, trošku osamostatnit se a zajistit pro případ, že¨by to s partnerem nedopadlo dobře, což ti vůbec nepřeju, by bylo určitě lepší, než do toho skočit po hlavě a v případě problému se vrátit k rodičům s takovým tím, nic nemám,nevím jak obstarat mimčo, tak tady mě máte.

Taky mi chybí informace, jak dlouho jste s přítelem spolu, ale pokud ještě nemáš dodělanou ani střední školu, tak je podle mě hloupost cíleně uvažovat o dítěti. Nejdříve bych preferovala ukončené vzdělání, najít si alespoń nějakou práci a získat aspoň minimální praxi, i třeba kvůli nároku na mateřskou (dneska se navíc práce shání těžko i tak, ale bez vzdělání, s děckama na krku a s nulovou praxí už vůbec). Dříve možná bylo zcela běžné, že lidé měli děti ještě před 20.rokem, ale částečně to bylo ovlivněné prorodinnou politikou 70.a počátku 80.let (vysoké přídavky na děti, podpora rodin, dostatek školek a jeslí) a taky tehdy byla práce "povinnost", pracoval každý (i když ne třeba to svoje vysněné), byla téměř nulové nezaměstnanost a nebyl problém najít práci u ani matek od dětí - narozdíl od dnešní doby (a taky si nedělám iluze ohledně osvěty v antikoncepci v tehdejší době - podle mě více jak 50% prvorozených dětí bylo neplánovaných a většina nevěst se vdávala s bříškem - že by dobrovolně? - pochybuji...protože MUSELY 😉 ).
Nemysli jen na teď, hurá, chci mít miminko, bude to skvělé, takový malý roztomilý človíček , co mi bude říkat "mami", ale taky mysli na to, že je to opravdu závazek na celý život a abys jednou nelitovala, že ti něco uteklo tím, že jsi měla brzy dítě. Nejdřív si zkuste s přítelem společné bydlení ve dvou (zda vám to spolu - a taky s jeho rodiči v podstatě hned vedle - vůbec bude klapat, třeba zjistíš, že vaše pohledy na společné soužití dvou lidí se diametrálně liší a nejste schopni v některých věcech udělat kompromis...a takové věci byste měli zjistit dřív, než se zavážete k tomu mít spolu rodinu). Mít dítě není jako mít rybičky nebo kočku (i když i ty rybičky mohou být dobrá příprava ke zodpovědnosti)

já jsem s manželem od 17 let a první dítě jsme si pořídily po 5 letech chození a společného bydlení. Jak tady bylo už několikrát napsáno dodělej školu, najdi si práci ať se máš kam vráti a mají ti z čeho vypočítat mateřskou. Já osobně bych nemohla bydlet ani se svími rodiči ani s manželovými. A to jsem vcelku nekonfliktní, ale každý svého štěstí strůjcem.

Když srdce říká ano a jste pro oba, nemáš žádný důvod své rozhodnutí obhajovat u kohokoliv, koho se to netýká. Nikdo na světě neví lépe, co je pro tebe nejlepší, než ty sama. A tak bych k tomu přistupovala. Její vůli nezměníš, jediné, co můžeš změnit, je tvá vlastní. Když se s ní o tom budeš "radit" a snažit se ji získat na svou stranu, dáváš jí také povolení do toho byť jen slovně zasahovat a pakliže víš, že by se nejednalo o podpoření, ale o snahu změnit tvůj postoj, jen by tě to zviklalo (pakliže nemáš dost sebedůvěry a stále potřebuješ její "souhlas" a přijetí tvých rozhodnutí) nebo by to narušilo váš vztah. Něco málo o této tématice, jestli umíš anglicky..

ve tvém věku jsem taky měla "mateřské pudy". Dokázala jsem si to představit, jak se budu starat o mimi, i společně žít s partnerem. Avšak převládl rozum a takto bezhlavě jsem do toho nešla, bez zkoušky společného soužití, hned po škole.... V tomto věku je to krásné, pohádkové a člověk nedomyslí, co dál se může stát, jak jednoduše a dobrovolně si můžeš zničit život. Být tebou, chvíli bych počkala. Až doděláš školu, začněte spolu bydlet, uvidíš, zda si vůbec vyhovujete ve společné domácnosti. Třeba za pár měsíců procitneš a zjistíš, že to není zrovna ten princ, o kterém jsi snila. A s dítětem se hůř odchází. Já jsem si nakonec na mimi počkala do 30 a jsem šťastná, že jsem se nepřipravila o to krásné bezstarostné mládí. Klidně můžeš ještě 10 let žít volně, bez dětí, jít kdykoli kamkoli. Jezdit si na dovolené s přítelem, jít si zatancovat, atd.
To co já prožila mezi 20-30.rokem, to jsou mé nejlepší vzpomínky na život - tedy prozatím 🙂 událo se toho tolik, tolik zkušenosti, zážitků, člověk objevil svět, hodně jsem cestovala, žila v jiných zemích světa, to tě taky obohatí a posilní. Poznala jsem spoustu lidí, jak hodných, tak zlých..... a po těch všech letech se cítím být opravdu dospělá a vědomá svých rozhodnutí. Když se ohlédnu jak jsem přemýšlela a co jsem stihla prožít do 20-ti let, a co jsem prožila poté dalších 10 let, tak to se nedá srovnat. Úplně jiný člověk, jiné myšlení...

Neblbni a nespěchej, mládí ti už pak nikdo nevrátí, užij si ho teď.
A nejhorší je, když pak ve 40-ti letech člověk začne dohánět, co v mládí nestihl.

a co takhle to udělat tak, jak by se mělo. Doděat školu, najít si práci, vzít se a pak mít dítě? S dítětem nemusíš čekat dlouho. Klidně můžeš být mládá mamča. Ale aspoň rok práce, i kvůli mateřské, by nebylo špatný. Do teď jsi ve "skleníku" jménem škola, takže by neškodilo poznat, jak vypadá svět. Navíc ono bydlení s přítelem nemusí být jen růžové, jak si představuješ a to je taky dobré poznat před dítetem a srovnat si životní rytmus spolu dohromady. Bydlení s tchánovcema je další kapitola, třeba to bude super, ale taky být nemusí. To jak by sem tam žilo na návštevách nepoznáš, oni se snaží, ty se snažíš, prostě to není každodenní kontakt bez všech příkras. A taky jak jsi na tom s financema. Předpokládám, že teď tě živí mamča a pak bude přítel/manžel? No nevím... Dospělácký život ti právě začíná, jsou věci, který se už nikdy nevrátí. Podle mě je teď čas na to poznávat, užívat a hlavně dospívat. Ale je to tvoje a jen tvoje věc...

První syn se mi narodil,když mi bylo 20 a jsem za to ráda,že jsem mladá maminka a že se mým manželem stal můj první vážný přítel... Dnes jsme spolu nějaký ten pátek,máme 2 chlapečky,velký dům a plánujeme další věci a děti...
Každý to má jinak,musíš to cítit srdcem... Přítel chce,ty chceš,tak si to tak nějak naplánujte,ať jste šťastní a mamka to pak nějak musí pochopit,je to tvůj život 🙂

Docetla jsem příspěvky a u nich si vzpomněla, jak ja sama párkrát chtěla miminko a jak jsem rada, ze jsem dodělala skolu a zacala pracovat. Vzdelani mi nikdo nevezme a po dvou detech za sebou si vůbec nedovedu představit, ze bych do toho ještě studovala. Titulu naprosto vyuzivam, VS zkusenosti také...
Vzpomnela jsem také na muj poslední pribeh. Ja matka dvou dcer, seznameni s přítelem, on dva vetsi kluky v peci. Po trech mesicich jsme chteli miminko. Ja po zkušenostech (děvčata mam s muzem, který se nasim nelibil, obzvláště otci - A MELI PRAVDU) rekla, ze touzeni po miminku prodiskutujeme s rodici. Pritel - pozitivni reakce, muj otec- napsal mi dopis. Samozrejme, ze nevim, jake by to bylo, kdyby to miminko tu uz behalo. Ale v soucasne době jsem stastna, ze jsme ještě rok pockali, vic se poznali, bohuzel tedy i v krizi, ale co si budeme namlouvat, život není ruzovy a krize jsou od toho, abychom je vyresili a o to vic se poznali.
Devce, mas dost casu. Dite je radost, ale po nejake době také zatez. Fyzicka i psychicka. Budes mit blizko jeho rodice, nejvic rodinných problemu vznika ve vztahu snacha - tchyne, obzvlaste po detech. Ty budes intuitivne vychovat dle Tve mamky, ona vychovala syna, tak vi nejlíp, jak to ma byt. Tolik trenic muze vzniknout! V jejich obydli budes jedina proti tem vsem...
Rozhodne tam bez bydlet a zatím bez dítěte. Poznas... Ja jsem taky stastna, ze jsem ve vztahu vydržela bez miminka, o to lepe ted zvladam ty ctyri deti, vyber budoucnosti uz nebyl přes ruzove bryle, ale dle reality.
Zazij si, co to obnasi s nimi zit a pak rozhodni s miminkem. Vysokou nekomentuji, přikláním se k nazoru devcat vyse - moudry clovek, kteremu "netece do bot" prve vystuduje...
Drzim palce. At to vydrzis bez miminka. Ona ta realita za par let by mohla bolet... zustala jsem s dvěma dcerama a vim, co je rozchod a to jsem mela skvele zazemi (byt po rodicich k dispozici, jejich psychicka podpora, hezka práce a kolegove a deti, které to všechno ustaly).
Drzim palce, at jsi rozumna holka a ne naivni stredoskolacka...

pokud máš čas se rozhodnout.....není kam chvátat!!🙂Bla bla kolikrát jsi to asi už slyšela?!🙂
Střední škola...dítě...dítě odroste a ty budeš dělat co se střední školou bez praxe...??
Jakou práci seženeš a za kolik??
Jsi mladá a pokud i zdravá jednou mimčo mít určitě budeš!!🙂
A budeš si to i víc užívat, budeš vědět,že ho nějakým způsobem dokážeš zabezpečit!!

Já bych do toho nešla být Tebou, mít dítě v 19-20 je hodně brzo. Určitě dodělat školu, najít práci, abys měla nárok na mateřskou... Teď si to určitě nemyslíš, ale co když Vám to společné soužití nebude fungovat? Či s jeho rodiči... Jsi hrozně mladá.. s dítětem si už nic neužiješ, snad to mohu říct, mám skoro 2 letou dceru a teda v 19 bych si ji dobrovolně nepořídila. Vystudovala jsem VŠ, bavila se atd. Poznala pár lidí a pak si vybrala 🙂 Navíc dítě není úplně levná záležitost a hodně velký závazek, sice radost, ale je to náročné... Když ty budeš mít od státu pár korun, zvládnete to? Kdyby se nedej bože něco stalo, rozejdete se, kam půjdeš??? S mamkou se pohádáš a kde budeš? O tomto bych přemýšlela, pořídit mimčo až budeš aspoň u části finančně nezávislá, budeš mít nárok na mateřskou a pak se kam vrátit do práce. Dnešní firmy nejsou nadšené z matek samoživitelek...Aspoň tedy já chci malé dopřát co nejhezčí dětství, jasně, není to jen o penězích, ale bez nich to taky jde dost těžko...

Tvoje mamka je zkušenější jak Ty, to se nezlob, ale je... Takže bych aspoň z části dala na ni a prozatím si dítě nepořizovala, ono Ti to neuteče... můžete spolu nějaký rok žít a pak se uvidí 🙂

Já už bych klidně mohla mít dceru v tvém věku, tak na to koukám i z pohledu tvé mamky... Dodělat vysokou a mít nějaký ten rok praxe je vždycky výhoda, zvlášť když to s prací v ČR vypadá tak, jak to vypadá. V devatenácti ti opravdu nic neuteče a když i potom budeš s tím samým přítelem a mamka uvidí, že vám to pořád klape, třeba ho vezme na milost i ona..
No ale jestli se rozhodneš všechno hodit za hlavu a dítě si pořídit, pak stejně nic nenadělá, bude se s tím muset smířit. Já si ale myslím, že ti neradí špatně, i když ti to teď možná připadá jako uzurpace nejvyššího kalibru 😉
Hodně štěstí.

No, většina už byla napsána. Myslím, že dítě by žena měla mít v okamžiku, kdy se o něj dokáže postarat - prostě sama - ne spoléhat na to, že přítel má toto a tamto a mamka bude toto a ono. Bavím se o plánovaném těhotenství...
A taky myslím, že ti nemá co utéct. Proč hned dítě? Proč ne zkusit spolu bydlet, hospodařit, dát si třeba rok na to, abyste se poznali a potom do toho "praštit"?
Mj. já jsem měla dítě jako "stará páka" po několika letech snažení a není to jen to hezké, není to vždycky lehké...Tím nechci říct, že by ti dítě zkazilo celý život, jak někteří s oblibou říkají, ale že je to povinnost v podstatě až do smrti. Tak proč si zatím neužívat chození, společné bydlení, společné výlety atd?

Podle mě to je hodně unáhlené, osobně bych tu vysokou zkusila, nevíš, jestli se dostaneš, ale pokud ano, nevíš, jak ti to tam půjde, když nepůjde, vždycky se můžeš k plánu pořídit si dítě vrátit...osobně pokud na výšku máš, bych to zkusila, taktéž jak holky radily, hned po škole si pořídit dítě bez min. praxe 2 let je v dnešní době skoro ekonomická sebevražda. Po střední jsem měla taky pocit, že bych si mohla pořídit miminko, teď jsem ráda, že jsem s tím ještě vydržela a nějak se zvládla zajistit, byla by to chyba mít dítě tak brzo, ono počkat ještě těch 5 let není úplně na škodu...

Přijde mi to hodně naivní a tvůj postoj nezralý. Ujasni si, co chceš hlavně ty, vysokou bys chtěla studovat, nebo vůbec nemáš zájem? Protože pokud bys chtěla, tak s dítětem to bude záhul. Finanční stránka taky hraje velkou roli, chceš do dítěte jít i s tím, že se cokoliv může pokazit a ty budeš s holým zadkem na dítě sama? Navíc mám z tvého příspěvku pocit, že přítel tě tlačí do toho dítěte co nejdřív jen proto, aby si tě k sobě upoutal. Když totiž budeš studovat, potkáš nové lidi a stát se může cokoliv a on si to myslím uvědomuje. Měla bys vše zvážit hlavně s ohledem na sebe, rozhodně nechci říct, že ti dítě život zkazí, ale mít dítě bez zajištění a uvážení všech okolností ti další život může sakra zkomplikovat.

Odpusť, ale navzdory věku jsi pořád dítě. CHodíš do školy, živí tě maminka, až skončíš školu postará se o tebe tvůj přítel a jeho rodiče..... Být na někom existenčně závislá je v dnešní době jedna velká nevýhoda. Běž do práce, zkus se starat sama o sebe a pak pomýšlej na to, že se budeš starat o někoho jiného. Představ si, až budeš po mateřské hledat práci s jedním nebo více dětmi a nulovou praxí. Teď si můžeš najít práci vhodnou pro absolventy, málo placenou ale kde se něco naučíš a získáš praxi. A až se bude do práce po letech vracet, už budeš mít nějaké zkušenost a nebudeš muset dělat za pár šupů, protože budeš mít prázdné CV.
Navíc můj názor je, že by se ženská měla rozhodnout pro dítě i když si dokáže představit, že by s ním zůstala sama. Dneska jeden nikdy neví a kam půjdeš s malým dítětem? Takže jestli to můžeš ovlivnit, určitě nikam nespěchej. Já jsem ve dvaceti začala teprve pořádně žít 🙂

No, prvně bych vyřešila společné přijímení, tedy svatbu.
Pak si ujasni zda to neděláš, aby ses někomu vyrovnala.
Dítě není hračka, kterou až tě omrzí dáš do kouta a pojedeš studovat, pracovat.
Už spolu bydlíte?
Vážně tě studium neláká? Pokud pak nebudeš mít hlídání, těžko se ti bude dodělávat pak.
Pokusila bych se o minimální praxi kvůli mateřské. Kdo tě bude jako svobodnou matku živit? Ty se nastěhuješ k někomu s věcmi osobní potřeby, kde ti nebude patřit ani klika od dveří...
Dítě ti rozhodně změní život. Radosti, ale i starosti. A něco stojí.
Máte se rádi? Muž si tě takhle taky může pojistit jako služku. Zvládla by jsi bydlet hned vedle tchýně?
Píši sice krutě, ale z vlastní zkušenosti, láska zaslepuje, i když hory přenáší.
Na tohle máš ještě času dost, užívej si, zajeď si na dovolenou a hlavně není kam spěchat... 😎

Mě by spíž zajímalo, proč tak brzy mít miminko? Každý to máme jinak ale upřímně, když si vzpomenu, jak jsem přemýšlela na střední a pak teď, ten rozdíl je diametrálně jiný. Podle mého názoru máte stále ještě dost času a i když nejsem příznivcem pokračování ve studiích po střední, tak než miminko bych si spíš pořídila nějakou práci a zkusila si to. Jednat si něco vyděláte a pak budete mít nárok na mateřskou apod. takže zase víc penízků. Pokud nepotřebujete řešit finance, tak pak chápu vaše pocity.
Za sebe můžu říct, že jsem miminko taky chtěla brzy a pak se to měnilo dle hormonů a nálady, co 2 roky jsem tlačila na přítele teď už tedy manžela ale jsem ráda, že to vyšlo až teď, za ty léta jsem získala několik prací a cenných zkušeností, hodně se naučila a byla taky trochu prospěšná. Na mateřství máte celý život a i když mě za můj názor může hodně lidí odsoudit v dnešní době není až tak moderní si pořídit brzy miminko. Přeci nechcete celý život jen lítat kolem dětí a neznat nic jiného....Zaráží mě, že nemáte vyšší ambice a docela chápu i proč se o tom bojíte mluvit s maminkou,l nejspíš by vám řekla to samé.