Jak říct 8letému synovi, že mu umřela babička? :"(

Podle mne úplně normálně. Je mu osm, ví, že život začíná a končí. Babička umřela, je v nebíčku. Neboj, vstřebá to. A řekla bych to hned (samozřejmě až budete doma, bude klid.... ale to je jasný... a asi ideálně třeba v pátek po škole, ať máte víkend, kdyby ho to trochu víc sebralo), oddalováním si nepomůžeš.. aspoň to budeš mít za sebou. Ale pro tebe je to pravděpodobně mnohem horší nápor než to bude pro něj, děti obecně tohle zvládají přijímat docela dobře. Oddalovat to, nebo si nedejbože něco vymýšlet, podle mě není na místě.

Nu to prave nevim.Vim jak jsem na tom ja a on se jeste s zadnou smrti nesetkal...Navic jak chodi do skoly tak nevim zda by to bylo ted ok...on je takovej ze si vsechno bere a pak je smutny...a ji mel moc rad....navic to byla babicka co ho znala od mala...a ted tu neni

tak už je to rozumné dítě, na nic bych nečekala, mohl by to nést o to hůř

Ja mu nic nenalhavam spis to nejak obchazim ponevadz kdyz je nejaka zminka k babicce tak zacnou padat slzy z oci a nevim jak dal

@didi08 upřímnou soustrast, my to prožili v listopadu 2014. Zemřela manželova maminka, měla rakovinu. Synovi jsme to řekli 2 dny po tom, co se to stalo. Nejprve bych počkala, až to vstřebáte vy....
a pak bych to pravdivě holt šetrně řekla... Synovi bylo, když se to stalo 5 a 1/2 roku. Vysvětlili jsme mu, že byla babička moc nemocná a že teď jí už nic nebolí a že ho bude hlídat z nebíčka.....vzal to. Sice i teď po delší době kolikrát říká, že škoda, že tady není babička. Vzpomíná na ní dost často. Ale přijde mi, že ty děti to vnímají jinak. Držte se.....

@didi08 já bych mu to řekla nějak citlivě a hlavně co nejdřív. nemá cenu něco zatajovat. podle mě děti tyhle věci snášejí často líp než dospělí - hlavně berou to, jak jim to rodiče vysvětlí, že to prostě tak je. řekla bych, že život má svůj začátek i konec, babička umřela, je v nebi.
myslím, že nemá cenu děti schovávat před reálným světem. jednou se stejně budou muset konfrontovat s realitou a dítě školního věku opravdu dá na to, jak mu to rodiče vysvětlí. pokud se to dozví v klidu a dobrém, tak to i přijme. rozhodně bych mu to nepodávala jako rodinnou tragédii, ale jako přirozený koloběh života.

Podle me neni fer cekat na konec skolniho roku. Ma pravo to vedet a prospeje mu, kdyz se s tim bude moct srovnat spolu s ostatnimi a ne sam, az budou ostatni v uplne jine fazi nez bude najednou on...

A navic, pokud vasto taky zasahlo, tak to syn urcite zaznamenal abude zit v nejostote, co se deje. A i v budoucnu vam pk nemusi v techto ohledech duverovat. Vlastni zkusenost. A dalsi vec je, ze hrozi, ze se prorekne nekdo jiny...

Ahoj, on určitě cítí, že se něco děje, a když mu neřeknete co, jenom ho zmatete. Taky by mohl babičce napsat dopis a tak se s ní rozloučit, myslím, že je to důležité.

@didi08 Upřímnou soustrast. Rozhodně bych to synovi řekla ale né v negativním slova smyslu, ale pokusila bych se celou řeč pojmout dost pozitivně. Já vysvětlovala smrt svého dědečka tehdy dvou a čtvrt letému synovi. Je velmi neposedný. Zvolila sem proto řeč krátkou, vzala si k tomu fotku a řekla mu že dědeček byl starý a že teď je někde kde je mu líp a není tak unavený jak byl. Syn na mě koukal (zvládla jsem nebrečet, to bych rozhodně doporučila, nechat si to až když budete vy sama schopná to říct) potom na fotku, dal pradědečkovi pusu a řekl pápá. Nikdy potom díky tomu na návštěvě u prababičky nehledal nikoho dalšího (při první návštěvě se na pradědu ptal a bylo to bohužel bolestivé nejen pro mě ale hlavně pro prababičku, tehdy jsem se rozhodla že i já to musím tak malému klukovi říct).
Syn to na vás stejně vidí. Tak dovolte i jemu svou babičku případně oplakat. Kdyby to bylo nutné můžete ho ze školy omluvit 😉 Držte se!

@didi08 Ahoj,právě jsme přišli z pohřbu babičky... ☹ Zemřela v pondělí... Je fakt,že už rok se trápila,byla velmi nemocná. Dověděla jsem se to v pondělí ráno,když byli děti (14,10,5 let) ve škole a školce,jsem na mateřské s nejmladší. Moc mi pomohlo,že jsem v to dobu byla doma sama a mohla se vybrečet. Když přišli kluci ze školy,tak jsem jim hned řekla,že babička už tu není,že zemřela,že přece ví,že byla moc nemocná a teď už jí je aspoň dobře,nic ji nebolí. Sice jsem u toho brečela jak malá a přes ty slzy jsem na děti skoro neviděla,ale musela jsem to udělat hned. Překvapilo mě,jak statečně to vzali. Jak píšou holky výše,ony ty děti to fakt vnímají jinak než dospělí. Ale možná tomu hodně pomohlo i to,že ji už několik měsíců neviděli,její stav v nemocnici to neumožňoval, a my jsme se sem tam zmínili,že babička je na tom špatně,aby to pak pro ně nebyl až tak velký šok. Fakt to vzali docela dobře,jo,jasně,je jim to líto,říkali,že je to smutné,že už ji nikdy neuvidí,ale když už se jen trápila a nebylo jí dobře,tak že se má teď mnohem líp. Možná tomu pomohlo i to,že jsme věřící a děti chodily a chodí do církevní školky,kde s nimi sestřičky o takovýchto záležitostech mluví...
Každopádně jak už tady ostatní zmiňovali,není dobré čekat na později a otálet s tím,to klukovi říct. Měl by se to dovědět,vždyť i z vás samozřejmě pozná,že se něco děje. Já opravdu chápu,že je to velmi těžké,já jsem brečela právě nejvíc při tom,když jsem to dětem říkala,ale musíte to udělat. Oddalováním ničemu nepomůžete. Upřímnou soustrast a hodně sil... ☹

Trochu mě zaráží, že nechceš syna ranit informací o smrti babičky, ale to, že syn jasně vidí, že se něco děje, že jsi smutná, a on netuší proč, to ti nevadí. Děti jsou hodně citlivé a jakoukoli nepohodu rodičů hned vycítí. My jsme prožili smrt mé babičky (dětí prababičky, kterou pravidelně vídaly) na konci letošního dubna. Naše děti se se smrtí setkaly poprvé. Dozvěděla jsem se to telefonicky v jejich přítomnosti, takže jsem jim to rovnou i řekla. To bylo v pondělí, v pátek pak byl pohřeb. Od pondělí do pátku jsme si o tom dle jejich zájmu povídali. Měly otázky a mně nevadilo na ně odpovídat. Navíc jsme věřící, takže téma smrti není žádné tabu, ani z toho nečiší beznaděj. Říkala jsem jim, jak bude vypadat pohřeb, co se tam bude dít, jak vypadá mrtvý člověk atd. Bylo vidět, že čtyřletá dcera si to ještě nedokáže moc představit (důsledek smrti), ale šestiletý syn už ano. Pohřeb proběhl úplně v klidu. Byl tradiční, takže se začínalo v domě, kde prababička bydlela a byla tam i otevřená rakev. Nejprve ji viděly z dálky a když jsem se dětí zeptala, jestli chtějí jít se mnou podívat se na prababičku z blízka a rozloučit se s ní, tak oba souhlasili. Pak proběhla mše v kostele a průvod na hřbitov, kde zase viděly, jak rakev leží dole v hrobě a lidé na ni hází hlínu. Jsem hrozně ráda, že si celý ten pohřeb prožily, že ví (a na vlastí oči viděly), že babiččino tělo leží v rakvi a ta je zakopaná. že viděly, že mrtvý člověk se opravdu nehýbe a nemluví. Že smrt a pohřeb je sice smutná událost, ale ne beznadějná, a že život jde poté zase dál. Děcka z toho neměly (a nemají) absolutně žádné trauma a když na to téma přijde řeč, bavíme se o tom dál.

Ahoj,hodně sil....
Malé teď bude 8 a před půl rokem ji zemřel děda. Řekla jsem ji to hned ten den večer po kroužku. Plakala,byla několik dní opatřená,ale byla v tom s námi.... Šla i na pohřeb a to beru jako veliké plus.... Smrt patří k životu jako narození. Neslaví se, ale je třeba ji prožít....
Držte se..

Chápu vaše rozhodnutí, ale je otázka, jestli je vhodné čekat do prázdnin. Přijde mi lepší odsmutnit si to ted mezi dětmi ve škole, případně informovat učitelku, aby se nedivila. O prázdninách na to bude po té dětské stránce společenské víc sám.
Jinak já osobně, i když to spoustě lidem přijde jako blbost věřím, že naše duše zůstává v nějaké jiné formě na omto světě sama. Nepatřím k žádné církvi, jen mám takový, byt naprosto neopodstatněný pocit. U nás jsme to zatím řešit nemuseli, ale jednu dobu dcera hodně nad smrtí přemýšlela, a když jsem jí řekla, že věřím, že duše těch lidí je s námi dál, kupodivu jí to pomohlo. Rozhodně neříkám, že zrovna tato moje úvaha je jediná správná a rozhodně bych díěti neříkala to čemu sama nevěřím. Ale je fakt, že i to české, je v nebíčku a třeba tam na nás kouká může dost pomoci, děti mají velkou představivost a třeba opravdu můžu mít pocit že na ně babička dává z nebíčka pozor 😉 Jinak přeju hlavně hodně sil celé vaší rodině !

@didi08 nebala bych se sdilet s nim.sve pocity klidne plakej pred nim.. Neskryvej a neoddaluj to by mozna bral jeste hur ( proc si mu to nerekla) sedla bych si s nim a rekla mu to jemne a zavzpominala na babickj nechej ho vyplakat.. Bolest to bude ale vse potrebuje cas.. Uprimnou soustrast

Nemůžu si pomoct, ale představa, že osmiletému dítěti neřeknu, že mu umřel někdo blízký, je mi dost vzdálená. Jako jo, je to těžké, ale čím se to bude oddalovat, tím je to horší a může to brát hodně jako podraz. Ségře bylo 12, když umřela babička, byla zrovna na táboře a naši jí nechtěli kazit tábor, tak jí to neřekli ani nenapsali - a z jejích občasných poznámek mám pocit, že jí je dosud líto, že na tom pohřbu nebyla a rodiče jí to ani neřekli. Já byla o něco starší, odjížděla jsem na tábor později, tak jsem to věděla a na pohřeb přijela (ale bylo mi už přes 15, tak se domluvilo, že odjedu a zase se vrátím sama).

Vůbec mi přijde divné nebrat malé děti na pohřeb - vybavuji si tehdy cca dvouletou neteř, když umřel děda, měla k tomu takové zvláštní otázky ("A maminko, proč dědeček spinká tady?"), ale brala to prostě úplně v pohodě.

Krom toho ve škole mají vesměs známky uzavřené, v podstatě se neučí, přijde mi lepší mu to říct teď než mu kazit začátek prázdnin.

Řekněte že odešla do nebe a proc

Nám zemřel dědeček, před necelými dvěma lety. Dětem v tu dobu bylo pět a osm. Mladší to vzala v pohodě, píšou, že v těch pěti letech si ještě pořádně neuvědomují, že už je to fakt nafurt... Starší strašně brečel, prožíval to moc těžce. Ale řekli jsme mu to hned ten den, popravdě mě ani nenapadlo to nějak odkládat nebo tajit, už jen proto, že viděl mě s vybrečenýma očima. Navíc jsme pak hodně byli u babičky a babička u nás a snažili se jí držet nad vodou.
Na pohřeb jsme děti nebrali. Starší věděl, že se půjdem s dědou rozloučit, mluvili jsme o tom a povídali si, jak to chodí, ale já si myslím, že vidět to nemusí. Navíc my to všechno prožívali s babičkou, sešli jsme se u ní celá rodina, všichni moc plakali, babička nechtěla nikam jet... bylo to moc náročný pro nás dospělý, natož pro děti 😔Ale odpo jsme se všichni sešli u nás, posedělo se, povídalo se a tam už děti byly a bylo to moc fajn, přesně jak by si to děda přál 😔

určitě říct hned, jste rodina, není malinký, at ten smutek vstřebáváte spolu, jste na jedné lodi, a měl by mít šanci se s babičkou rozloučit, at je to smutné strašně moc. Upřímnou soustrast.

Dekuji vsem za odpovedi...,Vim ze spousta z vas ma pravdu...at tak ci tak ,tak na kazde odpovedi neco je......Jsem asi az moc litostivy clovek a vim,ze muj syn je na tom stejne....:"( ....Ja nedokazi si pred nim stoupnout bez slz a rict mu to tak jak pisete.....Vim ze kdyz mu to budu zatajovat,tak zo muze pak brat jako podraz...na druhou stranu my se o smrti extra moc nebavime a tak kolikrat kdyz to prirovnam nekdo umre v televizi a on to zrovna vidi tak ho to zasahne a place....Vim ze smrt k zivotu patri....ale nechci koukat na to jak je sam beznadejnej a place....Babicku jsme moc milovali dala by prvni posledni a ted....Otazka : Udela mi babicka zas ten dort,pujdem k ni na navstevu...,, :"(

nikdy jste to smrti nemluvili? v 8-mi letech bych rekla, ze byste meli....kazdopadne jednoduse a pravdu, byla nemocna, zemrela a je v nebi...tam ji je dobre a ty na ni hezky vzpominej.

jak dlouho to je, co zemrela?

@didi08 A proč by sis musela před něj stoupnout bez slz? Strašně si to všechno zbytečně komplikuješ. Mě umřel tatínek předloni, synovi bylo 7a půl, ihned poté, co mi to zavolali, jsem to řekla synovi, stál vedle mě, viděl, že pláču.Přijde mi to normální, ukazovat dětem, že nejsme roboti, že jsme smutní, že jsme vzteklí a tím je učíme, jak se s danou situací vypořádat a že je to normální.Stačí dítěti říct, že chápeme jeho smutek, že je v pořádku, že pláče, že my to máme stejně. Pláčem se mu uleví, není na tom nic děsivého. Když jsem naštvaná, řeknu synovi, že mě štve to a to, prostě s ním mluvím otevřeně o tom, jak se cítím a to samé chci i po něm.Pak nevznikají zbytečné konflikty, kdy jsou lidé plní emocí a jednají zkratově a vybíjí si je na okolí.Potlačováním emocí se dítě učí, že je špatné je dávat najevo a když je v sobě dusí, akorát si zadělává na zdravotní problém.Děti se od dospělých učí tím, co u nich vidí a ne tím, co jim dospěláci říkají. Sedněte si spolu a mluvte o tom, co se stalo a všechno, co bude následovat, je naprosto v pořádku.Jak u syna , tak i u tebe. Řekni mu, že kdykoliv mu bude smutno, ať se nebojí přijít a že si o tom promluvíte a on bude vědět, že to, co prožívá, je naprosto v pořádku a u mámy je v bezpečí , ať se děje co se děje. Zvládnete to 🙂

Mě bylo 8 let a ségře 5, když nám zemřela babička. Ségra to ještě moc nechápala, ale já už ano. Věděla jsem, že v životě existuje smrt, že někdo umře, že už se nevrátí, že už toho člověka neuvidím.
Tenkrát za námi máma přišla do pokojíku, brečela a prostě to řekla tak jak to bylo...babička Vlasta umřela. Řekla to hned jak se to dozvěděla. I když je to dítě, tak i to dítě prostě chce být s vámi a prožívat to s vámi, hned, od začátku...proto bych nečekala na konec roku, stejně to budeš muset říct.
Na pohřbu jsme tenkrát nebyli, už si nepamatuju kdo nás hlídal. Ale to je jedno.
U nás se taky o smrti běžně nemluvilo, alespon ne před námi,dětmi, ale věděli jsme co to znamená. Je to prostě život...Taky jsme plakaly, říkali máme jak je to nespravedlivý,že děda ted bude sám...
Ale prostě to tak je.

@didi08 Upřímnou soustrast. Mojí nejstarší bylo taky 8, když umřel můj táta, bylo to sice v důsledku nemoci, ale přesto dost náhle, nikdo to tak rychle nečekal. Řekla jsem jí to hned ten den, večer, když jsem se vrátila z nemocnice. Stejně by na mně viděla, že se něco děje, a takhle měla aspoň jistotu v tom, že ví co. Řekla jsem jí, že děda tu bude vždycky s ní, že na ni kouká seshora. Jasně, plakala, měla ho moc ráda. Ale vyrovnala se s tím jako my všichni a aspoň jsme v tom byli všichni najednou. Klasickej pohřeb jsme neměli, mamka si to nepřála s tím, že by to neustála, takže jsme, jakmile slezl sníh (umřel v lednu) šli jako rodina uložit urnu do rodinného hrobu. Urnu tam uložila dcera, brala to jako obřad, rozloučení. Díky tomu, že jsme vše prožívali společně, jsme vše taky v pohodě ustáli.
P.S. Ve škole jsem o tom informovala učitelku, aby se nedivila případnému smutku ve škole.

mne bylo 7, kdyz mi zemrela babicka (z mamciny strany). Mamku to slozilo, rekl mi to tata. Coz mozna bylo lepsi, mama na tom vazne nebyla dobre. Dokonce me v nejaky moment servala, protoze jsem podle ni nebyla dostatecne smutna (bez komentare, proste mluvila uplne mimo). Spis nez smrt babicky me desila mama samotna a jeji reakce.
Na pohreb jsme jeli vsichni. Bylo to v Polsku na vesnici, tam meli tradici, ze neboztik byl tesne pred samotnym pohrbem polozen v loznici, aby se s nim kazdy mohl rozloucit. Pak dali babicku do rakve a nesli na hrbitov. Tak uplne mi tehda samozrejme nedochazelo, co se vsechno okolo me deje, zpetne jsem rada, ze jsem se mohla rozloucit.

Za me - jestli i ty sama se s tim porad spatne srovnavas, klidne pozadej manzela, at to malemu rekne. Urcite je lepsi, kdyz mu to vysvetli nekdo v klidu.

@didi08 Však i pláč k životu patří, řekla bych mu to normálně, nelze to tajit. Budeš-li u toho brečet, nic se neděje, proč dělat hrdinu, děti jsou upřímné-vždyť chápe, že pláčeme, je-li něco smutné.

Vim ze to je pro tebe hrozne tezke.ale ver ze pro tveho syna je tohle obdobi taky narocne.Nevi co se deje,maminka place,je nestastna...Nemuzes syna uchranit pred vsim zlym ve svete.Smrt patri k zivotu...Rekni mu,klidne i se slzama,ze babicka zemrela a je v nebicku...on to pochopi...vyplacete se spolu,budete vzpominat a za naky cas bude lepe...drz te se

@mr_falko asi tak 10 dni

@didi08 10dni?? to uz bol predpokladam aj pohreb. Od rodica sa ocakava zrelsie spravanie ako to co si ty predviedla. Mala by si sa nad sebou zamysliet. Nerozumiem ako ta vobec napadlo cakat na koniec skolskeho roku. Velmi cudne vychovavas svoje dieta. Smrt patri ku zivotu a treba sa s tym naucit vyrovnat. Mas niekoho v okoli kto by ti vedel poradit ako spravne zvladat zivotne situacie? Ak nie skus navstivit psychologa alebo neakeho vychovneho poradcu v skole, lebo ides uplne zlym smerom