Jak přežít rozvod?
Vím, že bohužel nejsem první ani poslední. Je nás tu hodně, co tím prošli, ale když to člověk řeší u sebe je to něco jiného než u ostatních.
Dneska mi přišlo předvolání k soudu o děti před rozvodem. Jsem ze všeho strašně zklamaná. Nikdy jsem si nepředstavovala, že se budu rozvádět, že děti nebudou mít úplnou rodinu. Strašně mě to kvůli ním bolí. Nechápu,co se s manželem stalo. Nemá cenu rozepisovat důvody rozvodu, prostě jedno velké zklamání.
Jak jste prosím přežili měsíce kolem rozvodu a po rozvodu? Jak dlouho vám trvalo než jste se dali do kupy, než jste přestali cítit něco jiného než zášť a bolest? Když už se zdá, že se to lepší, tak zase přijde něco dalšího,co mě srazí zpátky. Už nemůžu, musím a chci fungovat. Ne jen brečet a litovat... 🙁
Ahoj. i já rozvodem prošla, už to budou 3 roky od odchodu. Odcházela jsem se 3 dětmi, nejmladší ještě nebyly 2 roky, a vzápětí začal covid, takže to nebyla procházka růžovou zahradou. Nicméně, přes to přese všechno, pro mě převažovala a převažuje velká úleva. A to i přes to, že komunikace s ex rozhodně není vždy pohodová a loni jsme řešili dost závažný konflikt ohledně školy, kam budou děti chodit (oba jsme se přestěhovali). Nějaké rady? 1) řeš to postupně, ne všechno najednou, nenech se tím zahltit, 2) najdi si kamarádku, ideálně která prochází tím stejným a podporujte se navzájem, 3) najdi si dobrou právničku - mimochodem můžu předat kontakt, ano, je to drahé, ale ve výsledku Ti to může ušetřit dost peněz a starostí, 4) jak jen to jde - pečuj o sebe a dopřej si radosti, třeba i mini. Kdybys měla chuť, ráda s Tebou některé věci proberu víc do hloubky a nasdílím své zkušenosti, napiš zprávu. Drž se!
ty pocity se záští a bolestí... Mně to připomíná období ne přímo po rozvodu, ale až tři roky po něm, kdy ex se zachoval strašně zle skrz malou a celá záležitost mi velmi ztížila život ( i sebedůvěru atd.) na další rok a půl. To jsem jen přežívala, než se to vyřešilo. A po soudním vyřešení sice technicky vzato bylo hotovo, ale já najednou začala mít úzkosti, že to může kdykoli zopakovat znovu a do dvou tří měsíců mi bylo jasný, že takhle nepřežiju dlouhodobě. Tak jsem si našla psycholožku. A to bylo úplně super. To hrozně doporučuju. Ona mi vším tak dobře pomohla projít a prožít to a nenechat se pak už ovlivňovat a zahlcovat těmi pocity.. byla jsem s ní přes půl roku a fakt zpětně vidím jak dobře mě to vykoplo do dalšího života... 🙂
Já jsem po rozvodu 8 let, vůbec teď nechápu jak jsem zvládla ten první rok. Rozvod pro mě byl šok, naše manželství fungovalo na 100% a najednou bum prásk a konec. Pamatuju si jak jsem se klepala, během měsíce zhubla 10kilo..strašný období. Před dětma jsem se samozřejmě snažila fungovat, ale bylo to hrozný. Chodila jsem k psycholožce a moc mi pomohli rodiče, samozřejmě i díky dětem jsme to všechno zvládli. Ale prostě ten první rok byl hnus..první Vánoce samy, první dovolená samy, víkendy byly hrozný, přišlo mi, že všude vidím jen rodiny a páry společně. Po roce už jsem se naučila žít sama..začla jsem zase chodit na rande,... najednou jsem viděla výhodu toho samostatnýho života 😀 Ted jsem druhým rokem znovu vdaná a řekla bych, že jsem mnohem víc nad věcí než ex, který když může tak mi ublíží nebo udělá nějaký šprajc aby uškodil..Takže prostě to hnusný období musíš asi jedině přežít a proste časem bude líp. Mě pomáhá co nejvíc omezit komunikaci s ex..dobu mi trvalo než jsem se smířila s tím, že ho nezajímá jak se děti mají, jak jim je když jsou nemocný, co řešej ve škole,..prostě si to s nima užívám hlavně já a ex bohužel pro něj neví o nich už vůbec nic a skoro je nezná..ale to je jeho probém
Holky a ještě jedna věc - jako asistentka pedagoga pracuji jen chvíli, ale i za těch pár měsíců vidím tolik "rozbitých " dětí, že se mi chce brečet.. spolupracujeme se školními psychology, máme mlčenlivost, ale děti to opravdu snášejí hodně špatně i když se to na první pohled nezdá, dělají statečné, jen aby situaci ještě nezhoršovaly a uvnitř jsou úplně rozsypané.. prosím za děti, mluvte s nimi, neoddělujte je od problémů, snažte se je zapojit do řešení a rozhodně je nepoužívejte jako zbraně - sama si pamatuju ( a to naši měli rozvod dost kultivovaný ) na máminy výrazy, když jsem nadšeně říkala, jak jsme byli třeba v ZOO, nebo že nám táta udělal snídaní... a reakce byla No a vidíš, teď to jde najednou.. a už mi bylo jasné, že fakt nesmím nic říkat a na druhé straně to bylo stejné.. jsou to drobnosti, ale děti si to pak nesou po celý život.
Moc držím pěsti, jsem aktuálně ve stejné situaci. Opatrovnický soud jsme měli v pondělí. A přesně, jak píšeš: když už jsem nějak smířená, je to lepší, tak přijde facka, která mě srazí zase zpět.
V noci nespím, uvažuju nad vším. Za poslední měsíce mám naspáno průměrně tak 4-5hodin denně. Padají mi vlasy, hubnu, nedovedu se úplně soustředit a všechno mě hned vytočí.
Moc mi pomáhá se vypovídat kamarádce, pobrečet si jí, vynadávat se. A nebo potom fyzická aktivita - jít na hory, vyběhat se, zaskákat si.
Ale, bohužel, asi to chce hlavně čas, který není jak urychlit.
Všem moc děkuju za odpovědi. Já vím, že třeba za rok na to budu pohlížet jinak. Jenže já nechápu,co se s manželem za poslední měsíce stalo 😔 17 let spolu a to jak se chová poslední 3 měsíce je šílený, tak nevyspělý, zraňující. Nejradši bych ho už neviděla, ale děti ho mají rády a on je. Ale já když ho vidím, když vidím jak se změnil, jak se chová jinak, obléká... Je to šílený. Nemám se komu vykecat, tak brečím tady. Zhubla jsem 12 kg, na nic se nemůžu soustředit, radši chodím spát s dětma, abych nemusela na nic myslet. Je mi šíleně.
@kamino já vůbec nevím, jak o tom s dětma mluvit. Jsou malé. Jeden půjde příští rok do školky, druhý předškolák. Stěhování vzali v pohodě. Líbí se jim, kde jsme. Starší v pohodě mluví, že něco mají u taťky doma nebo "když jsme ještě bydleli u taťky". Oba jsou fixování na mě. S taťkou toho vlastně moc nedělali. Ale doopravdy vůbec netuším jak to berou. 😔
Stat se mohlo ledacos, treba uz mel v hlave delsi dobu, ze v manzelstvi nechce pokracovat a sam nevedel, kudy kam. To se pak take dost odrazi. Mohl po dlouhe dobe zacit hledat sam sebe a proto mohl zacit menit obleceni, zpusoby atd. Bohuzel tohle jen tak nerozlousknes a trapis se tim zbytecne. Vim, ze me se to rekne, z ciziho pohledu se veci vzdy zdaji jednidussi, ale hlave nekdy porucit nejde. Pokud by ses v tom placala, klidne vyhledej psychologa/zku, psychiatra/tricku. Pokud sama citis, ze je to vazne, nech si na prechodnou dobu klidne napsat nejaka setrna antidepresiva (zaberou za 4-6 tydnu - vlastni zkusenost). Ja brala Brintelix, ktery je z tech modernejsich, nevznika na nem zavislost, takze se da i vysadit ze dne na den bez nejakych vyraznych vedlejsich ucinku. Muze ti to pomoci prekonat to nejhorsi a az bude lepe, nemusis uz nic dal uzivat. Jde o to, abys zvladla fungovat v beznem zivote, kolem deti, v praci, .... Kdyz si vzpomenu, jeste mi hodne pomohla manualni prace. Tenkrat jsem udelala generalni uklid cele domacnosti, na jare jsem si vymyslela dalsi a dalsi veci, co jsem se rozhodla budovat na zahrade. Chodila jsem hodne do prirody, kadzy den na dlouhe prochazky se psem, zacala jsem se vic vidat s kamaradkami. A kdyz dcera byla na vikend u taty, nechtela jsem byt doma sama, tak jsem zacala jezdit vsude mozne. Za kamaradkou do Prahy, nebo jen tady za jinou kamaradkou kousek odsud. Hodne mi pomahalo, ze jsem se necitila sama a citila jsem od nich podporu i tim, ze mi venovaly svuj cas.
Male byly 3 roky, takze jsme cekali, az vzejdou otazky. Prisly celkem brzy. Jako kdy bude tatka bydlet zase u nas a tak. Oba jsme na tu otazku odpovidali pravdive, ze uz nebude, ze takhle je to lepsi, ze jsme si nerozumeli, ale ji mame oba porad stejne moc radi. Porad jsme ji ujistovali, ze bude mit i tak dal maminku i tatinka, ze kdykoliv bude chtit za tatkou a pujde to, tak tam muze. A kdyz to zrovna nepujde, ze bude treba v praci, mohou si zavolat pres videohovor.
Musim rict, ze nikdy jsme o sobe pred ni nemluvili spatne a neshazovali toho druheho. Kdyz jela treba s tatou na vylet, do zoo, do bazenu atd, tak jsem jim to pochvalila, ze to je super, ze si to urcite moc uzili. A pokud se mi neco nelibilo (kdyz ji zacal treba tahat xkrat tydne do fitka a ona nemluvila doma o nicem jinem a porad chodila, ze musi cvicit, aby mela na brise svaly), tak jsem to s ni neresila, zavolala mu a vyresila to s nim na primo. Rozhodne ne pres ni.
Pujde to, uvidis 🍀 ono se tohle obdobi prezene a bude lepe.
Prošla jsem si tím a pro nikoho to není lehké období. S odstupem mám pocit, že se u mě střídaly maniakální a depresivní nálady kolem dokola. Jednou jsem byla děsně nad věcí, za pár dnů zas úplně na dně a popravdě jediné, co mě drželo nad vodou byly děti. Synovi bylo 2 a půl a dceři 5. Nebudu ti radit, jak se s tím poprat, protože máme každá své způsoby, každá jsme jiná. Jediné, co ti mohu říci je, že to bude dobrý. Dodnes je mi na blití, když potkám svého ex. Nedokážeme spolu mluvit normálně... A to přestože to už mám dávno v hlavě srovnaný... Ale už teď mohu říci, že nic lepšího, než ten rozvod se mi nemohlo stát. A ani dětem. A přestože nežijí se svým bio otcem, rodinu mají kompletní a jsou milováni víc, než si dovedou představit. <3 Držím pěsti.
Mám za sebou rozchod, ne rozvod, ale... Taky jsem v tu dobu měla psxchiatričku, psycholožku a antidepresiva. Ted zpětně bych začala bylinkami, jsou šetrnější, ale na antidepresivech bych asi stejně skončila. Hlavně že jsem se v noci vyspala, to byl hlavní důvod proč jsem je měla. Pomohly.
Ty důvody proč ten rozchod je a co je špatně mi přijdou dost klíčové. Mě asi nejvíc pomohlo se na to podívat z pohledu toho druhého, proč dělá co dělá a co ho k tomu vede a co bych dělala já v jeho situaci a proč jedná jinak než bych jednala já a jestli opravdu bych jednala jinak. A v tomhle mi taky dost pomohla dcera, protože jsem prostě musela odpovídat na otázky proč tatínek něco a to jde pravdivě jenom když to člověk v sobě už řešil. Takže jsem každou volnou chvilku (Většinou když dcera po obědě spala, byl jí rok a půl) zapálila svíčku, dala si něco dobrého k jídlu a pití a v klidu přemýšlela co a jak. Nebyla jsem tam úplně za sebe, představovala jsem si buď že jsem (bývalý) partner, nebo že jsem pozorovatel někde nad tou situací. To mi pomohlo hodně, dokonce jsem byla schopna za 4 měsíce od rozchodu (ten tedy byl z mé strany, takže začal už mnohem dřív, i tak ale vůbec nebyl snadný) mohla navázat nový vztah, se svým nynějším manželem (ne že bych skákala radosti, že jsem fajn chlapa potkala tak brzy, ale utéct jsem ho nenechala, naštěstí 🙂 )
A hlavně mi pomohlo se snažit neodsuzovat, nejlíp ani neposuzovat jestli je to (co dělá partner i co se děje obecně) dobře nebo špatně, a neočekávat.
Já jsem z těch, co rozvodem prošli, brečela jsem, nechápala jsem... Ale teď jsem mnohem mnohem šťastnější a vidím, co jsem neviděla. Oklepávala jsem se z toho asi rok. Naštěstí můj ex není žádný debil, tehdy nezvládl určitou životní situaci a zaběhl se jinam. Ale rozvedli jsme se v klidu a s ohledem na děti funguje vše jak má. Domluvíme se bez problému.
Je to už 6 let od rozvodu. Dneska mám nového manžela, ještě třetí dítě a jsem fakt šťastná. Zkus na to koukat jako na druhou šanci..
Rozvod byl pohoda.byli jsme domluvení a trvalo to 15 min
Zdravim, já se rozváděla těhotná. Manžel byl nesnesitelný. Kvůli těhotenství nás rozvedli až za rok. Ten rok byl peklo. Byla jsem ráda, když nás rozvedli. Vnitřně jsem sice ještě další rok bojovala s tím že máme dvě malé děti, které ho vůbec nezajímají. Že jsem obětovala 8 let chlapovi který za to nestal. Ale pak sem se uklidnila a bylo mi dobře. Syn měl 4 když jsme šli od sebe nesl to špatně. Dcera ho nezajímala vůbec ani když se narodila ani potom. Časem se vše zlepšilo a bylo fajn. My jsme spolu ale nekomunikovali ani on s dětmi.
Hlavně jít dál a nedělat si naschvály,odpustit protože nic už se nedá vrátit zpátky . Výčitky,hněv nic nevyřeší a odnese si to vaše zdraví a hlavně děti .Přejte a bude vám přáno ,co bolí to přebolí ...
@tratatunda mám to podobně (i co se týká věku dětí). Jeden den jsem relativně "v pohodě", říkám si, že už by se to mohlo obracet k lepšímu a pak se to zase obrátí a já padnu do deprese. Nedovedu si představit, že by děti vychovával někdo jiný, ať už u mě nebo u něj. Je mi z toho fakt hrozně.
@anika6 naschvály si ohledně děti snad neděláme. Co se týká nás, tak mi přijde, že dělá všechno aby mi co nejvíc ublížil a pak se omlouvá. Já ho fakt po takové době nechápu.
Vím (doufám), že pomůže čas, ale teď se v tom pěkně plácám
Zkusím to napsat z druhé strany... Žena mi po 26 letech řekla, že už se mnou nechce být, jsem jí odporný, nic ke mě necítí a že už je minimálně 15 let mešťastná. Dobře vše se dá pochopit. Prostě to nevyšlo, ale že je 15 let nešťastná? Proboha není snad nesvéprávná aby to neřešila. Mohli jsme být oba úplně jinde. Já jí miloval a ano mám jí stále hodně rád a nejspíš budu mít do konce života. Nějaké bouřky v manželství byly ale v životě jsem se jí nedotkl, nildy jsem nebyl opilec a hrubián, alespoň z mého pohledu a staral se o rodinu. O víkendech vařil, staral se o domácnost a zahradu atd... Takže jsem ten chudák já nebo moje žena která už se mnou nechce nic mit? Ona se začala oblékat, fintit, kodit s kamarádkami našeptávačkami pařit a všude trousí jak zase začíná žít. Nikdy jsme si nic nezakazovali, ale myslím že krize středního věku začala fungovat. Když to shrnu, tak jsem to já komu se zhroutil celý svět.
Taky si ted tim jdu. Pred 10 lety nas s detmi kvuli milence vyhodil z bytu, po pul roce jsem se s detmi vratila, vzali jsme se a ted me opet vyhazuje. Detem je 15 a 12 a uz to chapou. Ja uz jsem za ty roky tak vycerpana, ze uz nemuzu. Prisel predevcirem s dohodou, nepodepsala jsem ji. Vezmu si pravnika a jdu do boje. Nechci toho cloveka uz v zivote videt. Nejhorsi je, ze zijeme v jednom byte.
S detmi jednej narovinu, umerne veku.. nelzi, nemlz, oni to poznaji a akorat budou nejisti.. jejich otce neocernuj, nehazej na nem spinu atd.. ze jako partner zklamal je neco jineho, nez role otce..
A drz se.. ja brala volne prodejn guajacuran (nebo tak nejak) a bachovy esence krizovky.. v nouzi a kolem.soudu o dceru (nebyli jsme svoji) to bylo peklicko..
Ale u nas ja vyhodila jeho a absolutne nelituji.. jen je to tezke vuci dceri...
@kamino mohla bych ti prosim napsat? Dekuji
Autenticky a přitom humorně o nečekaném rozvodu:
Hezký den, rozvod je vzdy blbe tema. Nikdo z nas si nepripousti, ze kdyz si druheho bere a ma s nim dite/deti, tak to takhle muze dopadnout. Ale podle sebe mohu rici "hlavu vzhuru". Ono ne vzdy, kdyz neco konci, je to spatne. Pokud to manzelstvi uz nebylo k tomu, ver, ze i pro ty deti by bylo mnohem horsi v takovem prostredi vyrustat. Me byvaly manzel "nadelil" rozvodove papiry tenkrat pred Vanoci a na me narozeniny jsme se sesli u advokatky a vse podepsali. Takze si zpetne delam srandu, ze to byl dost netypicky darek, ze uz takovy nikdy ale dostat nechci. Ze ani s originalitou se to nema prehanet. Srovnavala jsem se s tim cca 4 mesice, kdy se ve me stridal smutek, strach, jak to zvladnu. Pece, prevzeti nakladu na hypoteku, takze i finance, prace, nutnost pozmenit zivotni styl atd. Taky jsem byla zprvu zklamana, nastvana, mela jsem pocit, ze prece nemuzeme rozbit rodinu. Ale ruku na srdce - nevychazeli jsme spolu. Nebyli jsme stastni, hadali se. Mohli jsme za to jednoznacne oba dva. Jen v tu chvili jsem se taky citila nekdy ublizene, litovala se, chtela jsem utect i od vlastni viny a sama pred sebou se hajit, ze za to muze vic byvaly manzel. Pak jsem si teprve dokazala priznat, ze jsme v tom byli oba. Diky tomu jsem dokazala najit cestu k tomu, ze jsem odpustila nam obema a hrozne se mi ulevilo. Najednou zavladl mnohem vetsi klid, jako bych se konecne mohla po dlouhe dobe nadechnout. Uz jsou to 4 roky a s odstupem casu jsem vdecna za to, ze to takto dopadlo. S byvalym manzelem, otcem dcerky, vychazime naprosto skvele. Zadne dohady, nedelame si problemy, vychazime si vstric, nepanuje mezi nami nevrazivost, nemame problem s pertnerem druheho, ohledne pece se vzdy domluvime a kdyz je zapotrebi, staci si zavolat a vse se v klidu vyresi. Pro oba bylo nejpodstatnejsi, aby rozvod mel co nejmensi dopad na dceru a na tom jsme se shodovali, protoze ona byla, je a navzdy bude pro nas oba prioritou. A to se nam snad povedlo. Je mi jasne, ze ted vidis to "cerno". Ted se ta pozitiva jeste chvili budou tezko hledat, ale neboj, je to docasne. Jak dlouho to potrva bude zalezet i na tom, jak rychle se s tim konkretne ty dokazes srovnat. Nevim, jak jste schopni komunikovat o podstatnych vecech, ale snaz se ze vsech sil v tom ohledu mit odstup od emoci, i kdyz je to tezke. I to, co se ted zda zle muze mit velmi pozitivni dopad do budoucna. Ja se na podzim podruhe vdala a ted jsme nedavno zjistili, ze cekame miminko. Dcerka je stastna, k tatovi se tesi, nikdo ji nebrani v kontaktu jak s nim, tak s jeho stranou rodiny, muze tam takrka kdykoliv. Novym vztahem ziskala 2 nevlastni brachy podobnemu veku k ni, za coz je taky rada....ver mi. Opravdu staci ted prekonat to nejhorsi a najednou zacne zase to slunicko vysvitat a muzes diky tomu byt mnohem stastnejsi v budoucnu. Jen to chce cas. A snazit se na vetsine veci pokud je to mozne, tak domluvit. Trochu upozadit tu zast, kterou citis, mozna i ego, ale hlavne co nejvyhodneji pro deti. Drzim moc palce, at vse probehne v co nejvetsim klidu a at za cas muzes treba rict to, co tvrdim vzdy ja, kdyz se me nekdo na rozvod zepta. Vzdy rikam, ze mam velke stesti na exmanzela. Ze mel ty "koule" na to udelat ten krok k rozvodu a diky tomu se nam ulevilo, mohli jsme jit dal a rozumime si tisickrat lepe, nez kdyz jsme byli spolu.