Jak přestat žárlit?
Zdravím, chtěla bych se zeptat, zda nemá někdo radu, jak se vyvarovat žárlení. Za poslední rok a půl, kdy mi zemřeli na rakovinu dva členové rodiny a následoval rozchod s bývalým přítelem, tak se hrozně bojím opuštění a dost od té doby bojuju se žárlivostí, kterou jsem nikdy v takovém měřítku nepocítila. Strašně moc lpím na blízkých lidech a času stráveným s nimi. Nejvíc na sobě pociťuji žárlivost na přítele, myslím si, že vznikají zbytečné hádky z mé strany, ač mu věřím, ale bojím se, že bych o něj mohla přijít. Tak mám strach, aby nám moje žárlivost nepokazila vztah. Nenajde se tu někdo, kdo s žárlivostí měl také problém a překonal ji?
Skvělé, že si to uvědomuješ. Bude to chtít práci na sobě a sebevědomí. Je hodně možností, jak se do toho pustit a je to samozřejmě běh na dlouhou trať, ale zase tě to může posunout. Mám práci na sobě za sebou po předčasných porodech a potratech. Co může pomoct - knihy, podcasty, psycholog, terapie - rodinné konstelace, kineziologie, RUŠ metoda, mám další tipy z jedné knihy, ráda přepošlu na WhatsApp. Za mě i vše souvisí se stravou - mikrobiom, tím pádem psychika, otužování a pohyb, mít koníčky a čas na sebe. Držím palce!
Mně pomáhá o věcech mluvit s manželem... na rovinu mu říct "cítím se tak a tak, má/nemá to s tebou/tvým chováním nic společného, myslím, že je to tímhle a že by mi pomohlo tohle, mohli bychom to prosím zkusit?". Žárlivost je normální, jen je potřeba s ní nějak rozumně pracovat, uvědomit si její původ (na čemž ty pracuješ) a zkusit hledat v sobě nějaké řešení. A mluvit s tím druhým naprosto otevřeně, ať ví, na čem je a nemusí si nic domýšlet nebo tak.
Jak píšeš, žárlíš ze strachu z opuštění, ne z chování přítele - řeš to tedy u psychologa.