Jak manželovi sdělujete nespokojenost?

My jsme meli na zacatku vztahu hodne prace, rozumej hadek a bitev, pochazi z rodiny, kde si jeho otec jel patriarchat a co rekne zenska, nema vahu. Tzn, ze veci ze stolu jednoduse smetl, protoze zenske jsou hysterky, nafukujou, prehani a jeji nazory nejsou jak dulezity, tak rozhodujici. V nasi situaci to byl ale fakt problem, protoze ja jsem alfa a kdyz mi chlap predhazuje nadrazenost a banalizuje moje problemy a dava mi najevo, ze neuznava ba dokonce ignoruje prosby, prani, potrebu neco vyresit s mym vhledem do situace, ktera se ma skutecne vyresit, tak hori. Ja jdu okamzite do pozice, kdy mu jasne reknu, ze jdu do bitky, sporu, vymeny nazory, neustupuju. V tomhle jsem fakt orthodox co se tyce vztahu s nejblizsi osobou, u ostatnich je mi to fuk 🙂) takze kdyz jsem nespokojena a chci mu to rict, uz pak nesmlouvam, ze pockam nebo ze se to casem vyresi. Nastoupim a vetsinou nase rozhovory zacinam vetou, "to uz stacilo" 😂muj muz me samozrejme zna a tak vi, ze na nej nezacnu jecet nebo hazet vecma, i kdyz jsem se ted popsala jako meduza ze souboje titanu, ale reknu to klidne, vecne, necekam. Je to povahou, ja jsem sobec a protrebuju klid a nejakej level harmonie, ve kterym funguju. A hlavne ty veci potrebuju resit hned a rychle. Strasne spatne snasim, kdyz se me nekdo snazi dusit Tim, ze problem prehlizi, zamerne ignoruje, banalizuje. Protoze ja tim, jak jsem otevrena, tak mu jednoduse nerozumim. Myslim si, ze klicovy je to, ze se nebojim nepohodli, stretu, konfliktu.

Manžel je docela náladový a obecně se nám špatně řeší neshody během hádky (vždy to skončí tím, že je naštvaný a řekne, že se o tom nadále nebude bavit a ať už nic neříkám a já naopak do něj jedu dál a dál a nikam to nevede). Proto pokud chci, aby mě poslouchal a bral mojí stížnost vážně, počkám si na vhodnou chvíli (např. když přijde unavený z práce a má blbou náladu, tak to odložím). Pak to uvedu tím, že bych s ním ráda probrala něco, co mi vadí a chtěla bych, aby se to změnilo. Snažím se neznít extrémně vyčítavě, mluvit nevzrušeným hlasem a hlavně řešit jen pouze tu jednu konkrétní věc. Jakmile k tomu člověk začne přihazovat další, např. stylem "Jo a taky jsem tě už před měsícem prosila, abys opravil ten kohoutek a ty ponožky ze země mě po tobě taky sbírat nebaví", tak tím se rapidně snižuje šance na to, že bude ten problém, se kterým jsem za ním přišla původně, brát vážne a akorát to povede k hádce.
Takže mám víceméně dvě zásady (bohužel jsem na ně přišla až po asi 8 letech, ne vždycky se jich držím a pak lituju😀):
1. vybrat si vhodnou chvíli
2. řešit vždy jen jeden konkrétní problém
Pokud se jich držím, tak ten chlapskej mozek je schopnej moji stížnost zpracovat a opravdu se nad ní zamyslet a nebrat to jen jako útok, proti kterému je třeba se bránit. Navíc to šetří čas, protože to většinou trvá tak 3 minuty, než řeknu s čím mám problém, on si to vyslechne a vymyslíme řešení - pro oba akceptovatelné. Řešení problému v afektu trvá mnohem dýl a ani nevede k žádnému výsledku.

@reeeza My, když máme "problém", řešíme to, pokud možno, hned. Jsme zastánci nenechávat problém ležet ladem a že ve vztahu je potřeba mluvit. Můj muž nemá "tolik problémů", jako já, tak je občas pravda, že mi někdy trvá než něco řeknu. Ale zároveň on na mě vidí, že se něco děje a i sám přijde a ptá se mne, co mě trápí. Ale že by mi na něm něco vadilo často, to opravdu ne. Jsme jen lidi a milujeme se i s našima chybama a jsme k sobě tolerantní. Když se třeba neshodneme, tak ten, co udělal chybu, omluví se.

Uz mu nic nerikam, nema to smysl. Teda rikam. Ale. Cokoli nacnu pomalu mne nenecha ani dorict vetu a startuje, otoci vse proti mne.... driv se mnou i tyden nemluvil. Ted uz se mu to vetsinou rozlezí behem dne a tise , aniz by dal cokoli najevo ,mu to dojde a nejak se přizpůsobí a srovna...

Většinou to vypline ze situace. Manžel pozná, že se něco děje a naštěstí je celkem kliďas v takových věcech a má pochopení (pak ale vyletí, jakmile zakopne o hračku.:D)Já jsem zase ten typ co to ze sebe musí dostat, protože je hnedka vidět, že se něco děje a nedokážu to v sobě držet. Takže začnu mluvit. Prvně se snažím vyzdvihnout to, čeho si vážím třeba to co pro nás dělá atd, pak začnu s tím co mi dělá problém a proč. Třeba se řešilo, že nemám zadnej čas pro sebe jak máme syna a neměla jsem pocit, že by se mi snažil to nějak ulehčit. Tak začnu tím, že vím, že pracuje, abysme se měli dobře, chodí večer utahanej, ale dělá to pro nás a jsem za to ráda, ale že on se stýká aspoň s kolegama v práci a z domu může utýct narozdíl ode mě. Nemám kamarádky s mimčem, tchýně byla v karanténě a v podstatě jsme se tři měsíce neviděly a za půl rok se mi nestalo, že bych se mohla podívat třeba aspoň na jeden díl seriálu v celku a dát si víno a nemyslet na to, co bude když začne prcek kňourat, kdy zase budeme cvičit vojtovku, kdy musí jít spát atd a že by pro mě hodně znamenalo a pomohlo by mi, kdyby vzal syna ven v kočárku třeba aspoň na tu hodinu, abych mohla vypnout. Ve velký většině se necejtí dotčeně, cvakne mu to a snaží se mi pomoct. Naštěstí. Někdy má samozřejmě náladu, kdy má pocit dotčenosti, že toho nedělá dost, to se mu snažím vymluvit, když to nikam nevede, necháme toho a spustí se to třeba další den, kdy je v lepším rozpoložení.

Normálně. Večer, jak malá usne a my si sednem, mu řeknu, co mě žere. Pokud mě něco žere.

Mam to hodne podobne jako @tinaprofi , ja jsem sobec a potrebuju mit harmonii kolem sebe, nebojim se sporu, slyset neprijemne info smerem k sobe a nebojim se ani prace na vztahu. Cemu nerozumim je citove vydirani, fnukani ze neco nejde s nulovou snahou to zlepsit a ignorace. To jde mimo moje myslenkovy pochody a takovym lidem nerozumim a eliminuju je ze sveho zivota.
Pokud doma citim nesoulad resim to hned. Vetsinou vecer nez jdem spat protoze je na to klid a mazliva nalada. Hovor probiha ve stylu co se mi nelibi a proc a co bych prala jinak a proc. Nezapominam zminit ze vidim ze pro tu situaci dela xy ale ze bych potrebovala xy aby mi bylo lepe. A dotazam se jak v tom muzu pomoct ja. Na zavaznejsi rozhovory se mi docela osvedcila dlouha jizda autem, kdy neni z rozhovoru uniku, je tam ta vzajemna blizkost a muz ma prostor premyslet o problemu a neni tam tlak na tu reakci "hned odpovez" protoze se to svede na pozornost pri rizeni.
Zakladem vseho je vsak to, ze protistrana ma zajem naslouchat a je ochotna pro spokojenost druheho na sobe pracovat.

Ahoj, taky to neumim a ucim se i po tech mnoha spolecnych letech.
Kdyz rikam opakovane normalne, tak to nema moc efekt. Pak chytnu afekt, a je to takove to "proc to nemuzes rict normalne a ses hned hystericka". Muz taky nechce nic moc resit, jde do obrany, ze to tak neni, ze prehanim a podobne, hledam problemy, kde nejsou a ze ON nic menit nebude.. ale jak se mu rozlezi, tak me vyslysi a chovani zmeni.
Nacasovani je jiste dulezite. Ale proste afekt, ze :D a nebo nechci kazit prijemnou atmosferu.

@konidana Takto to je bohužel u nás. Moc to chci změnit, nejsem vůbec vyslyšena. Vše je smeteno ze stolu jako že chci moc. Vždyť mě nebije, nechlastá, nepodvádí a pomáhá v domácnosti tak co ještě chci. Vše další (treba aspoň trochu sexu, pozornosti, blizkosti) je extra a pouze ho tím otravuju. Stačí mu život ve stylu práce-jídlo-pc.

Asi ho nijak nepřiměju, aby mi naslouchal, pokud mu to samotnému nepříjde důležité...Jenomže takový vztah je frustrující a akorát mě uzavírá, což nám už tuplem kope hrob.

@pavlinar tak nějak je to i u nás..
Možná to už umíme, ale naši chlapi ne.
Jak tak čtu komentáře zde, nepřipadám si vůbec jako nějaký extrém. Jenomže na druhé straně prostě není ten příjem🙄

@pavlinar mi rika, ze sem hysterická, na jakoukoli moji vecnou poznamku🙄.

@reeeza Rychle reknu co mam na mysli a v pripade konfliktu se klidim . Uz ho neposloucham a jedu si dal podle sebe. Ale u nas aspoň ten sex funguje😁

Neshodnem se jen a pouze o vychove a pristupu k detem. Zbytek se da.... naucila jsem se nebat rikat co chci, ale taky pak uz jen vyckat, jak se to vyvine...

Takové ty provozní "problémy" (nezavírá skříně a šuplíky, vše potřebuje mít na očích, takže všude nechává bordel, 20x mu opakuju v kolik, kde a co se bude dít a stejně se znovu zeptá, atd...) už většinou neřeším, věděla jsem za koho se vdávám 😄 Jako občas mi rupnou nervy a z jedné vody načisto mu to řeknu, že UŽ ZASE dělá to a to, a že mi to vadí, protože MĚ to vadí a přidělává práci. On mi to odkýve a za dva dny jsme ve starých kolejích. Ale úplně stejně to funguje i naopak 🙈😂😂
Takové ty velké věci, to je u nás vždycky na několik dní. Nejsme schopní to celé nějak uspokojivě vyřešit během jednoho rozhovoru, takže to tak nějak ve vlnách řešíme. Já většinou mluvím, on mlčí nebo se urazí, já nevím co se mu honí hlavou, takže nevím, jestli se někam dostáváme nebo je to horší 🤦‍♀️. Ale jakmile si to muž nějakým způsobem zpracuje v sobě a začne mluvit, tak je to otázka chvilky. Pro mě je důležité pochopit, proč jedná, tak jak jedná. Takže když už se rozmluví, tak vždycky k nějakému řešení dojdeme.

@reeeza úplně normálně na rovinu. My jsme k sobě upřímní a když se něco najde, řešíme to hned a v klidu. Oba nesnášíme když je to jako "no a ty si minulý týden, neumyl nádobí", akorát u nás řešíme fakt banality jako, ze mě vadí, ze neodpociva, nebo málo spí a jde na něm vidět, ze je utahaný.

Manžel je hodně citlivý, někdy na mě až moc 😀 Takže u nás jsou debaty o nás dvou velmi časté. Jsme schopní spolu mluvit o čemkoli, aniž by ten druhý nebyl vyslyšen a tahle naše schopnost nás za těch 10 let vyvedla z mnoha sra*ek....

@tasimia Já jsem přímá a nejraději bych se s ničím neto...jenže partner špatné snáší pocit, že v něčem selhal ( i když já třeba v tom ani nevidím jeho selhání 😄🙃). Přitom každý si někdy sedí na vedení, něco poto, je to přece normální...Musím tedy na něj citlivě, což dělám...ale výsledek zatím nulový.
Mě by fakt jen stačilo, kdyby do vztahu věnoval stejně energie a pozornosti jako třeba do práce, do povinností k vyřízení atp.
Já jsem vztahová a potřebuju aspoň občas pocit blízkosti, on je solitér. Já otevřená kniha, on pan tajemný a uzavřený, já řešit, on zakopat pod postel, já činorodá, on se se vším vleče jak s hnojem😆.
Ale to vše se dá!! Rozdílnost je ok. Ale z mé strany tu je uvědomění o jeho potřebách (třeba potřebuje být sám aspoň na hodinu dvě denně). Myslím na to. Jde-li to, dopřávám mu tu ( byť někdy skrytě skřípu zuby😅). Ale od něj to akceptování mých potřeb postrádám (třeba aby věnoval 15 minut denně, žádná tv u toho. Jsme užspíšjak spolubydlící..☹).
Nevím, jestli se tohle dá vykomunikovat. Možná tu schopnost myslet na rozdílné potřeby druhého buď máte nebo ne..

Díky moc za odpovědi, budu se inspirovat a třeba se něco ujme 😊👍❤

@reeeza No a co třeba zkusit vymyslet nějakou společnou aktivitu, která by ho bavila? Třeba se mu nechce po celým dni v práci, kde ho třeba otravuje svýma řečma nějaká kolegyně (vymýšlím si, jen příklad), si ještě povídat s tebou o tom, co se ten den dělo doma, v parku atd. Třeba je to jen v tom, že ho to prostě nebaví si povídat "o ničem" a vůbec to není v tom, že by nechtěl trávit čas s tebou. Tak co zkusit třeba nějakou hru si zahrát nebo se bavit na nějaké zajímavé téma nebo tak něco? Případně zkusit dát děti na víkend někam, jet na výlet a udělat si hezký víkend jen ve dvou. Pak uvidíš, jestli jste si neměli celou dobu co říct s byla to otrava, nebo jestli změna prostředí a nějaká společná aktivita změní jeho chování.
Nebo třeba (a neříkám, že to tak je) už je vysazenej na tvoje naléhání trávit spolu čas a je z toho otrávenej. Tak taky můžeš zkusit si ho teda nějak extra nevšímat pár dní, nedožadovat se pozornosti a hledět si svýho a třeba pak sám přijde, protože mu budeš chybět. Mně se tohle osvědčilo - byla doba, kdy jsem měla pocit, že se mi manžel málo věnuje. Trávila jsem totiž hodně času sama doma. Říkala jsem mu to a že mě to mrzí. Nakonec se ukázalo, že jemu je nepříjemné, když vidí, jak se na něj upínám a chci si povídat, hned jak přišel z práce. Tak jsem si teda hleděla svýho, nechala ho si udělat co potřeboval/chtěl, žádnou pozornost z jeho strany jsem nevyžadovala a on pak přišel sám za mnou a rád se mi věnoval. Špatně ale snášel ten tlak na pozornost z mojí strany.

@tinaprofi Otevrela jste mi oci, ten popis naprosto sedi. Jeho otec byl sileny macho a i kdyz manzel pusobi spis utaplym dojmem, ve vztahu ma tyto tendente. Proste oznamovat jak to chce on, jakmile chci neco jinak jsem stezovatelka a ufnukanka atp...