Jak malému dítěti vysvětlit smrt? Dcerce budou 3 roky
Je mi strašně, že se už teď takhle ptám, ale bohužel vím, že to budu do budoucna (zřejmě brzy) řešit a musím být na to kvůli dětem připravená. Maminka podléhá rakovině, už se neléčí a nikdo neví, jak dlouho tu s námi ještě bude (i rok je dle mě vysněně dlouhá doba). 😔 Mám doma necelou tříletou dcerku a ta s babičkou vyrůstala, byly jsme spolu každý den. Bydlíme jinde, ale kousíček. Poslední rok už se stýkáme sporadicky kvůli mamčině nemoci a bohužel poslední dobou téměř vůbec. Dcerka jen ví, že je babička nemocná a nemůže na procházky, hrát si s ní a tak. Když se dostane na téma babička, dcerka přešťastně vždy poskakuje a "těší se, že až bude babička zdravá, že s náma bude zase chodit na procházky a hrát si". Vždy když o ní mluvíme, tak se na to dcerka takto těší. Už jsem byla kolikrát zoufalá a říkala jí, že babička je moc nemocná a už se nebude moct nikdy uzdravit - ani to nechápe a pořád si mele svou a těší se. Nevím, jak jí pak vysvětlit, že už tu babička nikdy nebude, že za ní nemůžeme jít..... Představa, že jí řeknu, že je kdesi v nebíčku a dívá se na nás, půjde po mě otázkou, že chce jít za ní, proč že tam nemůžeme, atd..... Tohle bude pro mě bodání nožem do rány, ale to bohužel neovlivním. Jen kdybych jí to uměla vysvětlit tak, aby to zhruba pobrala a často jsme se tím obě netrápily 😔 . Děkuji
@ivanas11 Já nemám tak velkou dceru a ani zkušenosti - ale myslím si, že bych to navlékla na nebe a Anděly, že babička byla hodně nemocná a musela jít za svoji maminkou, že doma není a tak tam ted jít nemůžete a že nemůžete jít ani za ní....a že se na dceru z nebíčka dívá.....že vás všechny vidí pořád....
a nebo se zeptat nějakého dětského psychologa....protože tomu jásání ohledně babičky, se asi nevyhneš, když ji měla ráda, bude se na ní těšit a bude za ní chtít jít...
ale nejsem psycholog, tohle je jen nápad -taková moje teorie....každopdáně držím pěsti, at to zvládneš co nejlíp, není to vůbec lehké ani pro tebe....drž se.
Je mi líto, že musíte toto řešit ☹ ☹ ☹
Myslím, že v tuto chvíli před dcerkou neskrývat smutek pokud ho cítíte a mluvit s ní o tom..pomalu,ale pravdivě... neskrývat před ní, že jste v rodině smutní... - určitě vycítí, že se něco děje...."víš,jsem smutná, protože babička je moc nemocná".. na druhou stranu přímo úmrtí neřešíte, tak bych to zas neuspěchala.. děti nemají o čase pojem, i týden je dlouhá době pro ně..Ale to asi všechno děláte...Je dobře, že ji nelžete a nebásníte, že babička bude zdravá...
Ale až to budeš muset řešit (a moc bych vám přála,aby to bylo za co njdelší dobu..), tak se poohlídni po knížce,která se tomuto tématu přímo věnuje... mám ji doma a jmenuje se "když dinosaurům někdo umře.." Je to kreslená kniha-( tenká-30 stránková a nebyla zas tak drahá ) ,která dospělým pomáhá odpovědět dětem na těžké otázky okolo smrti...není nijak nábožensky laděná- ukazuje více možností,jak mohou lidé vnímat smrt.. takže si tam své najdou ateisté i věřící..knížka je kvalitně a citlivě napsaná.
Určitě bych pak nedělala , že "se nic neděje" -dítě stejně vycítí, že je něco "jinak"..prožít smutek s nimi....Pokud o tom dcerka bude chtít mluvit, tak o tom mluvit a nevyhýbat se tomu tématu (ač je to pro nás dospělé těžké)
kopíruji anotaci: Dinosaurům někdo umřel… vám ne? Ale ano. Naše rodiny vypadají velmi podobně. Nikdo nejsme na světě napořád a každý se několikrát v životě setkáme s tím, že nám zemře někdo milý a hodně blízký. Ztratí se nám člověk, jehož život byl s naším hodně propleten, a teď nám moc chybí a neumíme to pochopit. Děti jsou na tom úplně stejně: také ony se musejí vyrovnávat s naší konečností. Mají spousty otázek, plno starostí, krásných nápadů, umějí si opatrovat vzpomínku. Potřebují, abychom jim na otázky odpověděli, starosti nesli s nimi, nápady jim pomohli uskutečnit a vzpomínky uchovat. Potřebují si o tom všem povídat a my velcí to často neumíme. Bojíme se, jsme příliš smutní nebo prostě nevíme, odkud začít.
držte se ,hodně štěstí...
@lenicka1133 Já to nemyslela tak, že bych ji na to připravovala, ale až to přijde, co ji řeknu, kde je babička atd... Tak proto, abych v té strašné chvíli měla nějaké "rozumné" vysvětlení
@tarra27 jo jo, vím, že se na ni bude těšit a mluvit o ní stále, to je jasné, o to hůř se mi to bude všechno vysvětlovat.... ach jo. Jak píšeš andělé a podobě je jedinná možná varianta, ale i tak to myslím nepochopí... no třeba se tu najde někdo, kdo si tím prošel u stejně starého dítěte a nějak mi pomůže. Napadlo mě vysvětlit jí to na něčem, nějak názorně... jako všechno se tak dětem vysvětluje, aby lépe pochopily, ale v tomhle případě mě opravdu nic nenapadá. Teď si vzpomínám, když někdo zabije mouchu a leží, že už nebude otravovat, Lucinka vždy jen komentuje, že teď (ta moucha) půjde domů atd. Nechápe ani toto, co znamená být mrtvá. 😒
ahoj, můj táta, petrův milovaný děda, zemřel v petrových třech letech, před tím byl cca 7 měsíců v nemocnici. takže situace celkem podobná. vůbec, vůbec jsem si nevěděla rady, byl malý. pořád jsme chodili kolem horké kaše, že děda je v nemocnici. zemřel v červenci. a asi o dva tři měsíce později, v petrových třech a půl, najednou přišlo...a kdo je mrtvý? a kdy někdo nežije? a co je potom, když už někdo není, kde je? prostě sensitivní obodobí - snažil se to pochopit. a v té době jsem mu to řekla, kde je děda, proč tu není....že v nemocnici už taky není....a myslím, že to sice bylo nepříjemné, ale pro něj méně než pro mě a mámu a rodinu a tak. děti berou věci definitivně, bez předsudků, bez souvislostí.
držím palce, at se s tím vyrovnáte, myslím tím všichni, protože tuším, že situace je to hodně nepříjemná. hodně sil.
každopádně, neskrývala bych smutnění, skutečnost, že vám babička chybí, emoce jsou pro děti velmi důležité a pochopitelné, mnohem snáz, než fakta o životě smrti.
@ivanas11 zkus tohle http://www.cestadomu.cz/kdyz-dinosaurum-nekdo-u... je to knízka pro děti, který přibližuje co je smrt...
Můj tatka umřel ve Vojtovo 2 letech.. ví o něm, že spinká..
@ivanas11 určitě to pro tebe bude náročné 😔 bohužel děti moc odbýt nemůžeme, musíme jim to nějak podat... třeba to pak dcerka přijme relativně dobř.. uvidíš..ale jak jsem psala..emoce bych přd nimi neskrývala...
děti však dokážou klást otázky, nad kterými se nám "zastaví srdce" aspon v tom ta kniha může pomoci...
držte se a přeji hodně sil..
Je mi líto, že jste v takové situaci, je to těžké hlavně pro tebe samotnou. Až to přijde, řekla bych dcerce pravdivě, že babička umřela, protože byla hodně nemocná a pokusila se odpovědět na všechno, na co se bude ptát. Nesnažila bych se, aby to pochopila se vším všudy, na to je hodně malinká, udělá si svoji představu, která bude mít se skutečností třeba málo společného. Velmi dobrý článek na tohle téma je v červnové Betynce - Mluvíme s dětmi o smrti
Naše děti "se smrtí vyrůstají" - je to s nadsázkou řečeno, ale je to tak. Nejprve to zažili u domácích zvířátek (během roku obě fretky, a obě jel Pepa s tátou pochovat, Orinek i Felinka jsou v nebíčku) a krátce poté u prababiček a pradědečka.
Honzova babička umřela v srpnu 11, byl to šok, obrečeli jsme to, a Pepa se ptal proč táta pláče, tak jsme mu to vysvětlili, že babička byla už moc stará a šla do nebíčka, a že my pláčeme, protože nás mrzí, že už ji neuvidíme. No a Pepa zareagoval tak, že se tátovi vysápal na klín, pohladil ho, a půjčil mu nejzamilovanější hračku.
Honzův děda umřel letos v dubnu, Pepovi jsme to řekli, že pradědečka už neuvidí, že umřel. A ten v tu chvíli ani ne čtyřleťák "šel do nebíčka za babičkou?" a bylo.
Moje babička umřela v září, a pravdou je, že Pepa její odchod cítil už dlouho před tím. Ale prostě zase nebyl problém, naopak, on utěšoval mně (měla jsem babičku moc ráda a i když jsme to čekali a vlastně jí to přáli, protože už to bylo nedůstojný), a říkal mi, že je v nebíčku.
Jo a taky jsme klukům řekli, že teď mají v nebíčku svoje tři ochránce, protože to, že je praprarodiče měli rádi, se nezmění ani smrtí, a pořád na ně budou dávat pozor.
Občas děti jako rodiče máme tendenci podceňovat, a přitom oni jsou zralejší, než my si připouštíme.
Neboj se toho.
šmankote koukám co jsem vyplodila za elaborát 🙂 tak snad to aspoň k něčemu bude užitečný.
Jenom bych měla malou poznámku k truchlení před dětmi - bylo mi 9 let, když mi umřel tatínek. Do smrti si budu pamatovat tu větu, kterou mi maminka řekla. To že umřel tatínek jsem nějak překousala a myslím, že jsem se s tím vyrovnala. Co pro mě v tom období bylo daleko horší, tak maminky smutek. Špatně jsem to snášela, strašně jsem se trápila a moc jsem jí chtěla utěšit a potěšit, aby byla veselá a smála se. Takže vlastně pro mě v 9 letech nebyla tragégie to, že mám tatínka v nebi a dívá se na mě, ale to, že jsem nevěděla, jak naložit se smutkem maminky.
Ahoj, taky jsem dětem musela vysvětlit smrt, umřelo nám dvakrát miminko, jednou bylo malýmu 1,5, podruhé 3,5 roku. I když jsem poprvé měla pocit, že to nevnímá, tak o tom později začal mluvit. A teď už o tom samozřejmě mluví pořád (fakt skoro furt až je to k nevydržení ☹ ). Každopádně jsme mu stručně řekli pravdu: miminko umřelo. Děti berou věci jako fakt, netrápí se tím, jak psala @carodejnice, deti se trapi jen tim, jak reaguji dospeli. Urcite se nedoporucuje diteti rict, ze mrtvy spi, protoze se pak deti muzou bat, ze ve spanku usnou oni nebo rodice a muzou z toho mit dost problem. Na knizku Kdyz dinosaurum nekdo umre jsem slysela samou chvalu. Urcite doporucuju rict pravdu, detem neni treba ji prikraslovat, oni to vezmou jako fakt a neresi to tolik jako my dospeli, kteri kvuli tomu smutnime a truchlime cele tydny.
Když zemrel tchan,...bylo to u nas doma tezky,..Danik to nastesti nejak moc nevnimal a kdyz se ptal tak jsem na rovinu odpovídala jen s detskou verzii.Byl i s nama na kremaci rozloucit se s Dedou.Doma jsme měli par tydnu i urnu,udelala jsem mu jeho mistecko s fotkou a urnou,par s jeho vecickama a svickama....S Danikem jsme mu chodili palit svicku a povidali jsme si s nim. Když se to stalo,rekla jsem mu,ze deda byl hodne nemocnej a doktori ho neumeli uz vyléčit.Zemrel a odesel spinkat do nebíčka....kde mu je uz dobře a je zdravej.
Nám se to stalo letos v červnu. Zemřel můj děda, tudíž Domíkovo praděda, Domčovi bylo 3,5 roku když se to stalo..... S pradědou se vídal 2x týdně, byli s babí dost aktivní (děda nebyl nemocný, zemřel absolutně nečekaně ve spánku z ničeho nic), hodně malého i hlídali když jsem si dodělávala vejšku, jezdili jsme s nima na chatu. Malej byl na něj hodně zvyklý... když se to stalo tak mi pořád říkal: maminko nebleč, bude bolet hlava 🙂 tak mě vždy tak povzbudil, že kvůli němu to musím zvládnout (děda mě z větší části vychoval)... nechali jsme to běžet a jen čekali až se Domča sám zeptá... Když se po asi 3 týdnech zeptal kde je starej děda tak jsem mu řekla že byl hodně nemocný a všechno ho bolelo (i když to není pravda) a že odešel do nebíčka protože tam ho nic nebolí, že na nás kouká a hlídá nás a že je te´d náš andělíček strážníček... jeho reakce byla že tam chce jít taky a že dědu nevidí... tak jsem mu řekla že tam jít nemůže že tam odešel děda protožed už byl starej a že nás vidí bezvadně protože dostal super brýle 😀 evidentně ho to ukllidnilo a kolikrát ukazuje k nebi třeba novou hračku nebo obrázek aby se děda podíval. Taky každý den zdravíme dědovu fotku. život jde dál a děti se opravdu spokojí s vysvětlením a už v tom nerýpají, spíš my dospělí s tím máme problém. Děda je pryč už půl roku a mě to bolí pořád stejně jen s tím rozdílem že už nebrečím... ale chybí strašně moc ☹ Každopádně si s Domčou hodně povídáme historky co jsem zažila s dědou já i co zažil on se svým pradědou, protože bych nerada aby na něj úplně zapomněl.
@ivanas11
Ahoj.Moc dobře vím co ted prožíváš ☹ . Mě když bylo 8 let , tak mi zemřel tatka při autonehodě . Když jsem se jich doma ptala kde je tatka , tak jen všichni brečeli a žádného vysvětlení jsem se nedočkala . Věděla jsem že se něco děje když měl tatka pohřeb . Když jsem slyšela v kostele zvony tak jsem věděla , že tatka umřel , cítila jsem to v sobě . Dítěti je dobré o tom neříkat když je tak malý . To je můj názor , protože když já sama jsem se to dozvěděla tak sem se s tím trápila a jen brečela . Člověk se se ztrátou blízkýho člověka nikdy nesrovná .
Chtěla bych se také na něco zeptat. Teď doma řešíme otázku smrti. Kluk (5 let) chápe, že lidi umírají, že jdou do nebíčka atd., ale teď přišel na mě s otázkou, že NECHCE, abych umřela, aby umřel on atd. Nevím si rady, jak mu to vysvětlit, že prostě to je život, že jednou všichni umřeme. On se mi vždycky hystericky rozbrečí a řve na mě, že nechce, abych umřela. Neporadíte mi, jak mu tohle mám vysvětlit? 😒 ☹ ☹ ☹ Děkuji
Zkušenost nemám, myslím, že to zatím řešíš velmi dobře, nejsem si jistá, jestli tak malé dětí dokážou pochopit smrt apod., prostě bych řekla, jak se věci mají a až by to nastalo, tak jen, že je v nebíčku, podle mě je asi nejlepší odpověď hned ta první. Dcera může být chvilku smutná a hysterická ale rychle seto spraví a přejde jí to, myslím, že děti to prožívají daleko méně, jak dospělí, páč tomu ještě všemu moc nerozumí. Máme tendenci my dospělí všechno dětem vystvětlovat a připravovat je na život ale leccos jim samo dojde. Mě rodiče skoro nic nevysvětlovali ani v pubertě a myslím, že ze mě vyrostl normální člověk.
Zeptám se, vy jste teď měli nějaké úmrtí v rodině nebo u známých, že se na to malý z ničeho nic zeptal? Nebo nepřišlo třeba nějaké dítě do školky s tím, že o někoho přišlo? Třeba o jednoho rodiče nebo prarodiče? V tu chvíli si třeba váš syn mohl uvědomit, že by mohl taky přijít o vás a dostal strach. Je to smutné tohle řešit, ale myslím, že to chce asi čas... Možná mu třeba nakreslit na papír, že je to koloběh života? Že se miminko narodí, pak je z něj větší dítě, dospělý atd a u toho zdůraznit, že to bude trvat ještě mooooooc dlouho a že si spolu užijete ještě spoustu krásných výletů a krásných dní, jen nevím, jestli to 5ti letému dítku takhle dobře vysvětlíte, jestli ho to víc nebude trápit ☹ Nebo druhá varianta, prostě mu říct, že takové věci děti vůbec řešit nemusí, že děti si mají hrát a chodit na výlety s rodiči nebo tak nějak. Asi je na vás moc navázaný a má vás hodně moc rád, když se až hystericky rozpláče, na tohle ale není připravený nikdo, ani dospělý, takže je pochopitelné, že je moc těžké to vysvětlit tak malému dítěti. Nebo zkuste napsat do nějaké poradny. Na internetu je spousta psychologických poraden, kde vám zdarma poradí přímo odborník. Každopádně jednoznačná odpověď asi není, každé dítě je individuální a každé jinak chápe a je citově založené. Ale přeju hodně štěstíčka 🙂
záleží jak píše toga25 zda se jen tak z ničeho nic ptá a nebo se u vás v rodině přihodilo něco smutného... pokud se jen tak ptá, tak bych to udělala např. jak píše toga25 a následně odvedla řeč jinak, vyndala zajímavou hračku apod.... nebude to dál pitvat 😉 pokud se u vás v rodině něco přihodilo tak je lepší říct to hned... bohužel mám tu druhou zkušenost. Dceři bylo 4,5 roku když manželův bratr spáchal sebevraždu. Věděla, že se strejda hledá, když jsem se to dozvěděla, vystoupila jsem s ní z tramvaje, řekla že volali páni policajtové a strejdu našli mrtvého, uhodil se do hlavy. můžeme brečet, ale musíme se snažit být veselý kvůli tatínkovi a babičce. brečela hodně ale za dvě hodinky si už hrála v pokojíčku a neřešila co řeší dospělý ve druhé místnosti.... bylo to těžké hlavně pro nás..... ještě ten večer mi policejní psycholožka řekla, že jsem udělala jedině dobře... rozhodně jim nelhat, oni to stejně poznají... organizační věci a tak si hodně pobrečet doporučila bez ní.... jinak vše s ní... aby si s námi prožila ten smutek, nepřetvařovat se před ní... takže následnujících 14 dní jsem to řešila tak, že dopo chodila do školky a odpo jsme my dospělí tolik netruchlili a šli s ní na procházku, na hřiště i nám to pomáhalo. Teď to bere tak, že strejda je v nebi s dědou, druhou babičkou a pejsekem a mají tam veselo 🙂
V rodině se nic nestalo. Je fakt, že je babička v nemocnici, ale s tou se skoro vůbec nestýkáme. Přišlo to z ničeho nic v sobotu. Fakt nechápu, jak na to přišel. Zkoušela jsem mu to vysvětlit, že jednou umřeme všichni, ale že to bude za strašně dlouho, že jednou budu babička a budu taky stará, nemocná atd... Nebere nic. Mele jen to, že nechce, abych umřela, aby umřel on, aby umřel táta. Pořád dokola.
Tak to je nepříjemné ☹ Třeba bude citlivější dušička a bude si třeba více všechno brát, tak proto reaguje takto ☹ Možná bych zkusila tu poradnu, třeba vám tam poradí něco konkrétnějšího, každopádně bych asi osobně pokaždé ujišťovala, že je na to ještě spousta času a bude to za hodně moc dlouho a jak radili přede mnou, strhnout pozornost na něco veselého 🙂
Děkuji za radu. Filípek je hodně citlivý, tak si všechno bere. Budu se řídit vašimi radami. 🙂
Ahoj. to je smutné téma, ale bohužel i to k životu patří. Mám stejně staré dcerky a hodně jsme toto nedávno řešili, protože to s jejich dědečkem vypadalo velmi zle, trávil měsíce v nemocnici a děti se samozřejmě ptaly...Podle mě je nejdležitější před dítětem nic neskrývat a nevytáčet se - dítě stejně neobalamutíme. Ony si tu pravdu beztak v té své makovičce nějak přeberou.
Nás třeba úplně odzbojilo, když se nám holky přišly říct, že to je dobře, že půjde dědeček do nebíčka, protože už tam na něj čekají Lízinka s Malíčkem (naše zemřelé kočičky) a děda si tam s nima bude hrát a ony ho aspoň potulí...To mi fakt ukápla slza ☹
Urcite nerikat zjemnujici fraze typu "babicka odesla, ale porad je s nami" -- deti teto abstrakce jeste nejsou schopny a akorat je to mate. Me prvni setkani se smrti bylo asi v peti letech, nebylo to teda babicka ale "jen" pes a vim, ze mi tenkrat nasi vysvetlili, ze byla moc nemocna a trapila se a ted uz ji nic neboli a je ji lip a vim, ze jsem to prijala diky tomu celkem dobre.
@ivanas11
Ivanko v tom je život k detem milosrdny, oni to nechapou a je to dobře. Nam od narozeni male odchazi co chvili někdo, vysvetlili jsme ji, ze jde do nebíčka a tam je mu dobře. Kouka odtud na nas a chrani nas. A ze se zase narodi nove miminko. Když jsem občas plakala, ze mi ten clovek chybi tak mne hladila a rikala, neboj mas tu mne a tak. Deti jsou v tomdle uzasne. No a občas sedi a říká, no babicka uz je v nebicku, no a zase se někdo narodi, někdo umre,no..... takhle to proste chodi. A clovek se pak nadechne a tak to proste je. Nebojte, ona to zvladne. Horsi to bude s vámi a ještě vas prdolka podrzi. Tak hodne sil.
myslím že je dítěti dát prostor pro to aby pochopilo že je to prostě koloběh života...můj syn to zažil a zvládly
jsme se spolu s fotkami... seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu jak člověk stárne.. vyprávěli jsme si co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně... a že za ní budeme chodit na hrobeček s kytičkou a svíčkou... nepouživala jsem právě fráze o nebíčku ani o andílcích... nepochopil by to a popletlo by mu to hlavičku,,měl milion otázek ale vzal to hrdinně...slzy byli ale dodnes na ní vzpomínáme u fotek a pravidelně chodíme na hřbitov ...jinak přeji hodně sil...
@ivanas11 mne teraz zomrela mama aj sestra v priebehu 4 mesiacov ☹ Poradim ti, nerieste, kolko tu mama bude(moja s odhadom lekarov na 1/2roka zila nakoniec 20rokov!!!), hlavne ju neizolujte od nej. Ako sa ma tesit este zo zivota, ked sa od nej odizolujete. S malou chodte babicku navstevovat stale. Neries co bude, ked bude. To sa aj tak vyvrbi same. Ja som synovi povedala, ze babi bola chora, isla do neba a dava na nas pozor z oblacika. Mal sice otazky tipu a kde spi, ma tam postel, ako nas vidi, ked je tak daleko a pod, ale to ustalo. Dietatu netreba odpovedat na vsetko, lebo jednak to jatri nase rany a sposbuje neskutocnu bolest a za druhe to aj tak nechape. Cize odpovedat na par otazok a dost. Babi je v nebi ako anjelik, diva sa velkym dalekohladom a dost. To trojrocnemu dietatu staci az az. Nepredpokladam, ze ju budete brat na pohreb, lebo to nie je absolutne vhodne, ale to asi vies 😉
tyhle věci kolikrát řešíme víc my dospělí než nakonec děti.mě když umřel děda tak můj cca 4 letý syn najednou zničeho nic řekl že dědeček je v nebíčku a dívá se na nás.ani jsem nechápala kde na to přišel.
tohle prostě těžké,ale prostě bych jí nechala se těšit a ono jí to časem přejde,zní to asi blbě a krutě,ale děti velmi rychle zapomínají.
a prote to bude jednoduší.pokus se to ted neřešit a počkej až taková situace příjde.