Důvody rozchodu/ rozvodu. Jaké byly ty vaše?
Zdravím, zajímaly by mě důvody, proč jste se vy rozešly nebo rozvedly s partnerem/ manželem? Co pro vás byl ten spouštěč a důvod to ukončit? Mám nějakou krizi, pocit, že náš vztah už je na bázi kamarádství. Necítím žádnou lásku ani z jeho, ani z mé strany. Mám dvě děti, nechci jim brát tátu. Jsme spolu mnoho let. Diky všem.
Já byla šťastná tak rok, manžel byl v práci 24/7, byl OSVČ a volno neměl snad nikdy , neměli jsme žádný rodinný ani partnerský život, na všechno jsem byla sama, máme spolu jednoho syna a po čtyřech letech utrpení, kdy jsme žili vlastně jako kamarádi pod jednou střechou, jsem utekla, už jsem to nemohla snášet, chyběla mi láska a chlapske obětí. Všichni kolem nás byli v páru a chodili s dětmi ven a na akce no a já vždycky sama, to mě strašně štvalo a musela jsem říkat, že manžel je zase v práci, postupně jsem mu přestala vařit a prát, nikdy jsem přesně nevěděla, kdy se vrátí večer domů a všechno jídlo jsem pak vyhazovala, prtz to nejedl. On prostě nebyl pro rodinný život, přednější byla práce a když měl jít a námi poprvé do školky, že jako povedeme syna spolu, tak nechtěl... To už byla poslední kapka...
Já byla vdaná 13 let. Máme spolu 2 děti a lituji dodnes, kam jsem to nechala zajít. Milovali jsme se, ale byl věčně v práci. Když kolikrát přijel, byl opilý.
Pil a pak začal víc. Samozřejmě násilí a skončilo to policií.
Ty důvody co jsou tu zmíněné, to je jasná věc, násilí, alkohol, nadávání sprostě, to je zlo.
Já přidám trošku jiný důvod. Muž měl jaksi priority jinde než já, důležitější než my, pro něj byl jeho volný čas, jeho zábava, jeho koníčky až pak já a syn. Když jsem mu to vyčetla, bylo mi řečeno že on chudák chodí do práce, tak potřebuje oddych. O tom ,aby mi doma s něčím pomohl jsem si mohla nechat zdát, přece jsem na mateřské. Pro něj ideální stav kdy přijde z práce, doma naklizeno, navařeno, já mu otevřu pivo a ideálně mu ho preblafnu, pak se půjdu dál starat o dítě. Že by v noci vstal nebo mě nechal vyspat, to sem si musela vyprosit. Za sebe mu nevadilo utratit 20 tis za dementní luk, ale aby nás někam vzal to ne. A tak jsme se vzdalovali. Pořád jsem slyšela z okolí, ale tak je hodnej, i na dítě proč bys odcházela, zůstaň kvůli Maxikovi, máte dítě. Vydržela jsem to asi dva roky, zrálo to ve mě, několikrát jsme se o tom snažili mluvit ale i když nasliboval hory doly do par týdnů bylo vše při starém. Idiota nepredelas a já si nechtěla přiznala že nejsem šťastná, ano, nebyla jsem nešťastná, ale s tím se nikdy nesmiř. A tak jsme šli od sebe. Díky bohu za ty dary.
Potkala jsem někoho kdo je tak trošku prototyp, já mu říkám že je jak Finish All in one. Teď už vím jakou jsem dělala blbost že jsem se chtěla smířit s málem, v hledání životního partnera žádné málo neakceptuj, musí to být na 100% a pak budeš i na 100% šťastná.
Nicméně poradím jednu věc, než odejdeš buď si stoprocentně jistá, že si udělala vše proto abys to zachránila, x krát jste o tom mluvilimluvili, dala si mu šanci to napravit, pokud ani to nezabralo, pak je čas přemýšlet nad tím co dál.
Držím palce pokud to řešíš ať to dobře dopadne, tak jako tak.
Našla som si priateľa v Česku rok sme spolu boli na diaľku a ja som to chcela ukončiť, lebo som si uvedomila, že je to na diaľku nanič. On mi asi 50x volal nech sa s ním nerozchádzam. Rodina mi vravela nech len idem do Čiech, že tam je lepšie, že on má má rád. Tak som to skúsila a prvé dva roky šli. Potom to začalo byť také divné. No moja mama dosť striedala partnerov a ja som si zaumienila, že rozchod nechcem, že na tom budeme pracovať. No on bol stále viac a viac majetnícky, úplne má izoloval od sveta, zakazoval mi sa baviť z kolegyňami a podobne. Nakoniec som sa s ním rok rozchádzala. On má vtedy furt prenasledoval a keď som si našla iného priateľa tvrdil, že ho podvádzam lebo on ten rozchod neschválil.
Většinou buď jiný priority, já chtěla rodinu do par let, partner ne, nebo nevyzralost buď z moji nebo opačný strany. Každopádně si myslím ze ve vztahu už po více letech je spis ta přátelská láska a nějaký respekt normální.. prošli jsme si tím taky.. respektive já. Ale uvědomila jsem si, ze ho mám porad rada, i když to není taková ta silena láska a ze by to asi přišlo v každým vztahu po par letech.
Ztráta důvěry v muže, kdy za mými zády učinil důležité rozhodnutí přes můj nesouhlas. Nezájem o rodinu, protože jeho přece nikdo omezovat nebude.
Psychicky teror
V minulosti - chlast a gambling. Strasna kombinace. Byt s nim o neco dele, tak jsem na uzavrenem psychiatrickem oddeleni. Mmch zacatek vztahu byl jak z pohadky. A konec jak z psychothrileru.
Nebyl to sice manžel, ale přítel a důvod byl neustálá psychická manipulace, shazování mě a mých přátel, snaha mě odstřihnout od ostatních, vynucování si sexu, zesměšňování mě na veřejnosti…
U me byl duvod k rozchodu, kdyz jsem zjistila v 8 mesici těhotenství, že ma jinou.
Dokud jsme spolu byli bezdetni, tak to bylo fajn. Sice se uz projevovaly ty zásadní veci, ale dalo se pred nimi utect, zavrit oci. Hodne jsme spolu cestovali, podnikali, kalili... Ex ale vzdy nadoraz, sobecky, bez ohledu na me pocity. Kdyz se narodil syn, tak vse vykrystalizovalo. Chlastal ještě víc, nebyl na něj spoleh, ponižoval me, že me živí. Přitom to bylo z businessu, který jsme rozjeli spolu. Ten vztah mi vubec nic nedaval. Pořád jsem na neco cekala a porad jsem byla sama... Poslední kapka ale byla, kdyz jsme byli na dovolené, on překvapivě fungoval, meli jsme za sebou pěkný vylet a kdyz malej usnul a my si sedli k ohni, tak jsme jen mlčeli a neměli si vubec co říct. Už jsme se tak vzdalili. Nicméně synovi nebyl ani rok, když jsme se rozešli. Kdyby tam nebyl ten chlast, ponižování a podrazy, tak kvůli odcizení bych to byvala ještě pár let asi vydržela.
Byla jsem pak rok sama, dva roky ve vztahu nevztahu, pak zase sama a ted skoro rok už konečně šťastná. A jak píše Lenka výše, když je to on, tak je to prostě 100%. Vzdycky jsem driv ve vztahu uz od zacatku měla nekde vzadu v hlavě nejakou pochybnost, byla tam nejaka věc, ktere jsem v zamilovamosti neprikladala důležitost nebo ji bagatelizovala, ale pak byla fatální. Ted nic takového nemám a konečně mam vztah, kde se plne respektujeme, kde se necitim sama. Vztah, který mi zivot usnadnuje namisto toho, aby ho komplikoval. Zivot je o kompromisech, ale v tech zásadních vecech se podle me zkušenosti kompromisy nevyplácí.
Mě došlo až zpětně, co vše bylo špatně. Kompromis moc neexistoval. Já byla ta, co vždycky ustupovala. Místo aby čas trávil s rodinou, tak kamarádi a koníčky byli přesnější. Chudák měl dvě práce, aby jsme se měli dobře. Ale já to nepotřebovala. On chtěl motorku, druhou motorku, novej mobil... Já vždycky raději koupila dětem. Doma nebyl vůbec. Stejně jsem byla pořád sama. Vrchol byla nevěra při druhém těhotenství. Ale všechny tyhle věci mi došly bohužel pozdě. Až po rozchodu. Ale pořád si říkám, že co mě nezabije, to mě posílí. Uvědomila jsem si strašně věcí a žiju úplně jinak. Ale nelituju vůbec ničeho. Mám své skvělý děti a jsem šťastná.
U nás to bylo kvůli chování a myšlení partnera. Nebo spíš zklamání a nenaplněné představy, o vztahu, manželství,rodinném životě a to co byla realita pro mě nebylo únosné. K tomu žárlivost, snižování sebevědomí, dvojí metr ( ks můžu co chci,ty nic nebo to co dovolím), psychické problémy a nesoulad v sexu... Jsme od sebe přes 8 let a nelituji ani náhodou. Mám dvě děti,takže spolu musíme komunikovat a vycházet. Ale to jde líp,když není potřeba udržovat vztah.
Ex jsem znala 10 let před vztahem. Až když jsem k nim poprvé přijela - bydlel tehdy ještě u rodičů, tak když jsem ráno přišla do obýváku, nestačila jsem se divit - všude křížky, Ježíš vyšitý nad postelí a Marie.. Že nosil křížek na krku jsem neřešila, má ho spousta lidí a neznamená to hned, že je věřící. Tehdy jsem byla v šoku, švára mi říkal, ukonči to, ale já tomu dala šanci. A náš vztah fungoval plnohodnotně, jak normální vztah funguje. Po půl roce ho jeho máma donutila koupit byt 2+1, aby nás tam nebylo hodně - jezdila jsem já k nim 250km, on k nám za celou dobu vztahu tak 3x. Byteček "rekonstruoval" několik měsíců - ač se tam toho moc nedělalo. No, k ročnímu výročí dal ten nejhezčí dárek - že chce žít dle desatera. To jsem obrečela a najednou jsem ho začala vídat, jak se modlí u postele (to prý dělá celý život, ale ze začátku to dělal jakmile jsem byla ve sprše), kříž dal k posteli a najednou to byl zcela jiný člověk. Nakonec jsme usoudili, že víra nás nerozdělí a tak jsme udělali kompromis - sex nebude v době, když jde ke zpovědi a jinak bude vše tak, jak bylo dřív. Já jsem se za nějaké 4 měsíce začala měnit a začala jsem se o víru zajímat a tak jsme si o tom povídali.. A ač jsem měla snahu a cítila jsem, že se měním, on se najednou otočil - dal mi pusu jen jak jsem přijela vlakem, sex jsme neměli, hledal na mne jen špatné věci - špatně umytá miska atd... Po čase jsem také zjistila, že pro něj to nebyl kompromis, ale obchod. Chtěl, aby to vše bylo tak, jak on chce. Byl 1.prosinec, my byli spolu rok a třičtvrtě a já mu řekla, že má čas do Vánoc, aby si rozmyslel, co chce - zda mne nebo víru. Po týdnu mi řekl, že je rozhodnutý a že večer zavoláme po skype. Já jsem si tehdy říkala, že to dobře dopadne a že se jen nějak dohodneme na nějakém systému. No, zjednodušeně - 20minut mluvil jedno a to samé - že chce žít dle desatera a být semnou. Tak jsem ho nechala vymluvit a pak jen řekla, že já podle desatera a víry žít nebudu a ukončila vztah. Bylo to to nejlepší rozhodnutí mého života. Já blbec ho milovala i bych byla ochotná přistoupit na některé věci, začala se měnit a už jsem to nebyla já. Ten vztah mi ukázal, co v životě nechci. Další 3 roky jsem byla sama, vzpamatovávala jsem se z rozchodu. Pak mi trvalo 2 roky, než jsem našla toho nejlepšího chlapa, kterého jsem si mohla přát.
@leniczka23 Takové to smířit se s tim malem co mam..ti ma spousta žen:( a ty jsi příklad,že to jde i jinak .
Děkuji všem za komentáře, četla jsem všechny. U mnohych z vás byl důvod opravdu závažný, to u nás není, cítím se teď úplně sobecky, u nás totiž zásadní potíže nejsou, ale mě v manželství schází láska, objetí, taková ta pozornost. Sexuální život je mizerný, není moc čas, máme velmi živé děti, kdy chodí spát v deset a vstavaji v šest. Takže pořád s námi, a pořád mluví, zpívají, tancují. Máme i občas hlídání, abychom byli v klidu obcas spolu, ale nestačí to . Semílá nas ta každodennost, stereotyp... manžel na HO...stává se z něj takový mrznout, pesimistický brbla, tloustne a plešatí, v noci chrápe, přestává mě přitahovat. Jinak ale toho pro rodinu dělá hodně. O co ho poprosím, to zařídí, udělá. Akorát ja jsem ten mozek, ja to musim vymyslet, od nej neprijde nikdy nic. Mám pocit, že bych se v naší situaci snadno zakoukala/ zamilovala jinde . Někdo tady navrhoval brát jen 100%, ale zase zahodit vztah, kde jsou deti a není žádný zásadní problém.. nevím. Ale nevím, hak to vyřešit...snazim se vážit si manžela, když vidím, co je jinde, ale nejde mi tto.
To mám aj ja, že musím všetko vymýšľať a keď chcem sním tráviť voľný čas musím to naplánovať, lebo on nevie nič vymyslieť. No na to pomôže, len sa porozprávať. Keď pravda je, že chlapi neradi priznajú, čo sa deje, ale myslím že by vám pomohlo keby muž povedal, že napríklad má stres z práce a ako by ste to mohli spolu vyriešiť, napríklad nejaký výlet a podobne. Oni stačí aby jeden z partnerov bol nespokojný v práci, alebo riešil nejaké rodinné problémy a ovplyvní to celý vzťah.
Co manželská poradna? Třeba je tam nějaký problém, o kterém třeba sami nevíte...
Jako bys psala o mě. Zkousela jsem s nim o tom mluvit, co by me pomohlo a nic. Jeho tvrzeni ze je to jen muj problem at si nekam zajdu moc nepomáhá. Ted jsme s detmi nemocni a on misto aby byl doma tak shani darky na posledni chvili...stavime dum iz 6 let, vse si chce delat sam, ale neni kdy. Mame rozkramovany byt po rekonstrukci taktez nedodelany. Mluvit s nim posledni dobou je tezke, neuznava ostanim nazory. Neni moc toleratni. Z deti dela male dospělé a ani se neshodneme na vychove. Doma neudela vubec nic max nakupy. Sex vubec žádný uz par mesicu. Ja obcas prijdu a to jde ale z jeho strany nic. Ja na deti vecne sama, do toho HO a uz jsem nejak rezignovala. Nadla jsem si koníčka a nekoho potkala. Jen si obcas napisem. Ale jestli ani tohle mu neotevre oci, tak ackoliv mame dve deti 3 a 6 let jdu. Uz beru i neurol a jsem vecne v pr...
Me to spis jak to popisujes prijde jako prechozeny vztah..chybi vam spolecny projekt. A odpocinek. Bez zavaznych duvodu bych se rozhodne nerozvadela. Ale pracovala na zlepseni. Zkuste poradnu..nebo prinejmensim aspon tam chod ty sama. Jinak na youtube jsou prednasky Klimeše, treba ti to nejakym zpusobem taky pomuze
Po 5 letech vztahu mi došlo, ze sem šťastná realne byla asi tak rok. Protože přítel upřímně byl trochu manipulátor a zlej. Stačilo mi chování vůči mamce, kdy ji rikal krav*, pic*o a tak. Kolikrát byl na me bezdůvodně naštvaný a přišel kamarad a s nim se bavil normálně a me ignoroval. Rikal mi ze tam jezdím makat a ne se flakat. Když se ja naštvala, bylo to špatne. Porad sem mu podlejzala neustále si říkala, jak mi odepise, jak se uvidime. Dlouho mi říkali ať ho nechám jít a byla a ja proste porad doufala, ze to bude dobre. Po 5 letech sme spolu ani nebydleli a to sem to kolikrát navrhovala, klidne se tyden neozval a když ano, tak co otravuji, ze nemá čas se vybavovat a přitom byl věcně on-line na sitich. Nejsem člověk co potrbuje dostávat pozornosti, ale za celou dobu sem nedostala kytku ani k narozeninam co výročí, nikdy nic jen tak, nikde sme nebyli. Zpětně to byl totálně toxicky vztah.