Vím, že tady je těch diskuzi bambilion, ale stejně, nás případ je specifický.
Máme jedno dítě, je to kluk a bude mít 6 let. Problém je autismus..nic hrozný to není, málo mluví, pleny má už jen přes noc, nemá pud sebezáchovy, klidně vběhne na cestu auta neauta.
A manžel by chtěl druhé. Je to prý demotivující mít jen jedno dítě, k tomu autistů. Tak chce mít zdravé. Ale vůbec si nepřipouští, že i to dalsi může být autista, natož něco horší. Dítě na vozíku, mentální postižení. Je pravda, že můj porod byla jedna katastrofa. Porod takřka bez plodove vody, kdy sluncem zbytky zelené vody, bolesti že to svět neviděl, malý stlačený v úzkých porodních cestách, já tlačila jak mohla, a tím to možná zhoršila. Po porodu byl fialový. Ve SPC řekli, že má zablokované centrum řeči. V druhém těhotenství by byla sekce plánovaná, klidně i zaplacena. Klidně i soukromá klinika. Ale já stejně váham. Za chvíli mi bude 40 let, manželovi 46 let. Hlídání nemame, mít nebudeme. Dítě potřebuje speciální péči, chodím s ním na různé terapie, kroužky. Manžel se boji, té až jednou zemřeme, tak chudák malý zůstane sám. A kdo se o něj jednou postará, pokud ne rodina? Ale zase druhé dítě bude mít svůj život. Náhodou se rozhodne odjet do Ameriky a já mu řeknu, že nesmí, protože brácha? Manžel říká, že snad by pomohl/a. A nepřipouští si, že by byli autisté dva. Pořád operuje, že je to tím porodem. A co když teď to nebude porodem, ale třeba vysokým věkem? A zase bude autista..znám.rodiny, kde je těch autistu víc, nikde jsou další děti v pořádku.
Chápu tebe i manžela. Já bych asi do dalšího nešla .. sama mám dceru se silným adhd , poruchou opozičního vzdoru a částečně asperger . Hrozně bych se bála , že další dítě může mít stejné poruchy. U nás to bylo zjevně předáno velkou částí genetikou od otce dcery. Další dítě sice mám ,ale s jiným mužem a jeví se vše v pořádku . Ale já jsem já . Vždycky se může něco pokazit a nebo nemusí , těhotenství je trošku sázka do loterie . Držím palce ať se s manželem rozhodnete správně 🍀
Porodem autismus nevzniká. Ani očkováním nebo nějak jinak. Je to prostě v genech už při dělení buněk v děloze.
Já vždy chtěla jedno dítě. Nejsem zrovna mateřský typ,.ale dítě jsem chtěla. Syn se narodil s genetickou nemocí. Kolem 3.roku se začali objevovat i autistické rysy. Má tedy kombinované postižení. I pohybové i neurologické. Z hlediska toho autismu to není až tak hrozné. Největší problém je asi porucha spánku a taky, že prostě neposlouchá a jde kam chce. Je to s ním mega náročný na hřišti, utíká pryč a je mu jedno, že tam nejsem. Teď bude mít 5 let. Trochu už mluví, pleny taky jen na noc, sociální cítění horší (s dětmi si zatím nehraje, ale vnímá je, sleduje, nevadí mu). Taky máme terapie, nemůžu kvůli němu pracovat, nula hlídání, jsme v zahraničí. Do školky chodí s osobní asistentkou, mentální postižení není.
No a jak se narodil tak po pár týdnech jsem věděla, že chci druhý dítě. Právě kvůli tomu, abych taky poznala, jaké je to mít zdravé dítě, normální vývoj, normální starosti....Osud to zařídil za nás a než jsme se rozhodli, otěhotněla jsem půl roku po porodu. Samozřejmě jsem měla celý těhotenství strach. A ještě do jejích asi dvou let. Všechno jsem sledovala, kontrolovala. Druhý porod byl jak z učebnice: krásný, rychlý, bez medikace to, bez problémů (první taky peklo). Dcera bude mít 4 a je opravdu zcela zdravá, teď už to můžu říct (má astma teda, ale to ani nepočítám🙂)
Jaké to je? Hrozně náročný. Teda teď už je to trochu lepsi. Jak je ta mladší už starší, tak ji nemusím na hřišti tolik hlídat, už je víc samostatnější a tak, takže můžu být víc s klukem. Ale začátky byly peklo. Peklo. Ale zase vidím, že ona mu fakt hrozně pomáhá v tom vývoji. Ona je například jediné dítě, se kterým si fakt hraje. Na honěnou, schovka, tancují, dělají blbosti...nemá problém ji obejmout, chytnout za ruku, dát pusu....takže věřím, že díky ní to jednou zvládne i s cizíma dětma.
Neřeknu ti,.co máš dělat. Nikdo na světě ti nezaručí, že druhé dítě bude zdravé. Ale já to tiskla, ta touha po zdravém dítěti byla silnější.
Z toho co pises mam pocit, ze ty dalsi nechces. Manzel dite sice chce, ale nepripousti si, ze i druhe dite, by mohlo mit autismus ci jiny problem. To by pro me byla neprekonatelna prekazka a nesla bych do toho, dokud v tomto nebude jasno.
V pripade, ze by manzel touzil po druhem diteti, ja bych zas tak moc nechtela, ale vedela bych, ze i kdyz nebude vse jak si clovek predstavuje, tak jsme na to pripraveni, sla bych do toho. Ale manzel musi pocitat, ze to nemusi dopadnout, ne si to nepripoustet. Nepises jak se stara ted a jak moc je to na tobe, to je docela zasadni, kdyz on chce a ty moc ne. Jak to da jeho psychika, kdyz se mu "nanaplni ocekavani"? Bude v pohode a starat se nebo budes mit 2 hodne narocne deti a manzel se schova do prace?
Operovani tim, ze jednou bude na svete "sam" se mi vubec nelibi. Sourozenci se nedelaji jako pojistka, presne jak pises, co kdyz bude chtit zit na druhem konci sveta?
Kdybys po druhem diteti strasne touzila, jasne, jdi do toho. Jestli moc nechces a spis te do toho manzel tlaci... hodne bych vahala
Já měla jasno, děti chci dvě. Takže mladší se narodil dřív než se starší stihl projevovat nestandardně. Kdybych čekala,tak další dítě asi nemám. Zrovna ten věk 5-12 byl strašně náročný. Mladší je naštěstí dítě za odměnu a mně to moc psychicky pomáhalo. Nesoustředit se jen na staršího,na jeho problémy, zažívat ty běžné věci normálně..
Jsou věci,které se dopředu ovlivnit ani zjistit nedají. Buď dítě chcete nebo ne. U mě by byl větší strašák věk. Je mi 41 a kombinaci prvňáka s komplikacemi a mimina bych nezvládla už. No, měla jsem prvňáka, druháka a mimino v 36, ale a velkou pomocí, podporou manžela, babičky..Teď už si mimino neumím představit. Čas letí moc rychle a hlavně psychických sil ubývá. Moje nestandardní nejstarší dítě už je v 8. třídě a je to mnohem mnohem lepší než na 1. stupni, to byl mazec.
Sli jsme do dvou dalsich. Pro toho jednoho sourozence by to bylo peklo byt sam s bráchou s PAS. I pozdeji se treba “pece” rozlozi - vzajemne o sebe. Ze se o nejstarsiho postaraji neocekavma, ale doufam v bazalni peci typu: periferne sleduju jestli neni na ulici a obcas navstivim. Doufam v chranene bydleni.
Riziko tam je vzdycky, dobre reseni to nema, holt autismus je i pro rodinu adrenalinovy sport
@marge_s tak u nás tři jen v případě, že by druhé byli rovnou dvojčata. Jinak ne. Kvůli věku především a nejsem takový ten extra mateřský typ. Nikdy jsem se třemi dětmi nepočítala. A taky to, jak manžel pořád přizvukuje, že tady nezůstane sám..ale k sobě si bráchu taky nenakvartyruje, pokud to nebude druhá Matka Tereza. To bych po něm ani nemohla chtít. Bude mít svůj vlastní život.
@me_druhe_ja samozřejmě, že porodem to být mohlo. Potvrdil mi to nejeden doktor, primář, specialista. A znám osobně lidi, kde to bylo právě očkováním
Nebylo to sice očkováním přímo, ale stačí, že dítě má predispozice k autismu, nemusí se třeba vůbec projevit, smackne se pomyslný čudlík ON tím očkováním a je to. Největší problém u nás je s mluvením a je jasné, že má bloknute řečové centrum. Každé jeho slovo tahat heverem. Každé nove slovo vítáme s velkým jásotem, což rodiny se zdravým dítětem nepochopí. Každému vysvětlovat, proč nemluví a jak je to možný a sledovat zdravé děti kolem a ptat se, proč zrovna my? Na druhou stranu mohlo to být ještě daleko horší vozíčkář s mentálním postižením
Nešla bych do toho. Kamarádka má postiženou dceru. Druhé dítě si pořídila jenom proto, aby se v budoucnu někdo o ní postaral. Už od mala mu to vštěpovala, sourozenecké vztahy na bodu mrazu. Nevěřím, že se jednou o ní postará...jinak znám rodinu, kde první syn autismus, v jeho sedmi letech mu pořídili sourozence a opět autista...
Autismus je v genech, já bych do toho nešla
Moje kolegyně má dceru s PAS a měla ji jako nejmladší, třetí dítě . Už je dospělá. Když se vám dítě s postižením nenarodí jako první a nezjistite to včas,tak si vybírat a takhle přemýšlet nemůžete. Znám rodiny,kdy všechny nebo většina dětí mají adhd, dysfazii, Aspergera..člověk už asi aspoň ví, do čeho jde. A pokud se obavy nenaplní, jedině dobře.
Nesla bych do toho. Reknu ti proc a mozna si bude nekdo tukat na celo, ale ja mam jasno.
1. Muj vek a muzuv jeste vetsi.
2. Za me velky vekovy rozdil mezi detmi
3. Geny neobcuras
4. Pohodlnost. Nechtela bych se vracet k nevyspalosti, plenam a urvanymu decku.
a co udělat testy, znám případ, kde autismus mají jen chlapci, takže rodina pak volila IVF s výběrem ženských embrií, pro toho kluka s autismem nejlepší možnost a přínos
Ve 40/46 bych do toho nešla, ani kdybych byla bezdětná. Ale jinak rodiny s postiženým dítětem, co znám, si pak pořídily ještě 2 děti, aby na to jedno zdravé nehodili to břímě. Znám i jeden případ, kdy to třetí jsou dvojčata a to je pak šrumec, jedno plně odkázané na pomoc blízkých a 3 další děti. Myslím ale, že do budoucna je skvělé, že jsou si všichni navzájem oporou.
@kakba ano, ten věk mě děsí. Věkový rozdíl mezi dětma mě netrápí. Jasně, že se asi nebudou spolu hrát (mezi mnou a již mrtvým bráchou je rozdíl 13 let), ale v dospělosti je jedno, jestli má jedno 30 let a druhé 32 let nebo 36 let. Genů se taky bojím a že by se mi chtělo vracet k plenam a miminu, které nemusím, to taky ne. Takže jedine bod c.3, se kterým jsem v pohodě. Září syn, i když autista je jinak parťák. Chodím s ním na dlouhé pochody, protože fyzická vybavenost nadprůměr, chodíme s ním plavat, trochu do sauny, na pobyty s rodiny s autisty i individuálně jako rodina. Mám pocit, že to mimino by nám to jen nabouralo, i když to bude dočasný stav
Taky jednou vyroste a bude parťák. Ale je pravda, že mi syn dává zabrat a síly mi ubývají. Pomoc rodiny a tak mít nebudu. I maminka mi říká, ať si to rozmyslím pořádně. A říká, že mít jen jedno dítě není žádný prehresek, ani nic špatného
Pokud se necítím, tak se necítím.
Já bych už kvůli věku nechtěla další dítě. Pro mě je 40 na zenu už moc. Za další bych měla stejně obavy jako ty. Mladší sourozenec, nemá vůbec žádnou právní povinnost se starat o sve bratry, sestry a vždy mi to přišlo sobecké. Navíc co si budeme, nedej bože se narodí další dítě s handicapem, manžel to neunese, odejde a tobě vás zůstane na krku. Já bych do toho prostě nesla, ať se třeba na hlavu staví.
@barulina já se ptala manžela, co když přece jen bude i další autista, nebo tak a řekl, že no co
Jeden nebo dva, to už nesejde. S autisty zkušenosti jsou, tak ne co obavy. Aspoň to zkusíme. Ale neuvědomuje si, že to může být těžká forma. Že tohle, co máme, bude nic..pak.pozde bycha honiti. A dokonce začal s tím, že pokud to druhé nebudu chtít, tak si ho udělá jinde s jinou, která chtít teda bude. On není na světě jen proto, aby měl jedno dítě autistu. A jedno dítě žádné dítě a podobně žvásty. Ale jasné, on by nebyl těhotný, on by nešel na sekci, neseděl doma, nevstával v noci k miminu, neměl problém.s kojením a bolestivé prsa po odsávání + strach obou, jestli i druhé nebude jiné.
Nedělala bych si s ním dítě už proto,že je šance,že pokud by měl podobných keců a manipulaci víc, zůstala bych s dětmi sama a bez pomoci. Sama s jedním ne těžkým případem to zvládneš,pokud mu fakt rupne v bedně a půjde o dům dál ( nebo ho pošleš do oběhu sama). Já teď v 41 už jsem taky ráda,že nejmladší je předškolák. Fyzické a psychické zdraví má člověk jen jedno.
P.S. Nejmladší taky není úplně standardní, čeká nás odklad, makáme na logopedii, ve škole si asi ještě užijeme. Nejstarší a nejmladší mají jiného otce.
Tak já nemusela řešit zvažování. Otěhotněla jsem s druhým, když měl starší 4mesice a ty problémy teprve vycházely na světlo. Kluci jsou narození po 13 měsících. Měla jsem je ale téměř jako dvojcata- starší mi začal chodit ve dvou letech. Má PAS a VD, mladší brácha ho neskutečně táhnul. Já chtěla vždy víc dětí víc a do dalších jsme šli plánovane. Máme 4 kloučky. Nejmladší má také VD. Takže u nás je to 50:50 .... Nikdy jsem nelitovala. A kluci ac se občas porvou, tak by za sebe dýchali. Takže já jsem vždy za, ale to je můj život. Takže rdim, hlavně do spolu s mužem vše dobře proberte ☺️ať si vzájemně nic nevycitate.
Jakmile by mi tohle řekl, tím tuplem bych si s ním další dítě nedělala. Vydírat se nenechám a zřejmě teďy nemá problém.vas opustit. Nevim, za mě špatný
Nešla bych do toho. Především kvůli věku. Navíc mám pocit, že ty dítě nechceš. A nechat se do něj natlačit, je hloupost.
@barulina tak on muze mit takovy kecy “ze zoufalstvi”, tohle je tak strasne citlive, zijeme jen jednou 🤷🏾♂️ a asi ho chapu, ja zustat u toho jednoho tak jsem asi taky frustrovana, unavena. Zakladatelku taky chapu, taky bych se bala, PAS je temer jiste zalezitost geneticka, argumentovat tezkym porodem nedava smysl. Navic ten vek zvysuje riziko. Ja mela kliku, s druhym jsme byli za jedno, dalsi byla nehoda, nejlepsi v mem zivote (po ctyritce). Ta zkusenost je neprenositelna. PAS ma rozhodne jeden ohromny potencial-destruovat mezilidske vztahy
Mě přijde hlavně hrozný, že manžel chce, abys porodila ošetřovatele pro staršího bratra. Já se trochu bojím o děti postižených sourozenců, protože se to vždycky od nich očekává, že se o ně budou jednou, až rodiče nebudou moct, starat. Znám to z rodiny, bohužel, pro zdravého sourozence je to celoživotní koule na noze. Asi bych to nikomu udělat nechtěla. A tím bych se řídila v otázce, zda mít nebo nemít další dítě.
Asi bych do toho nešla kvůli věku a věkovému rozdílu dětí. Než by se 2.narodilo, byl by rozdíl 7 let a tobě 41. Za mé je to moc, po 40 bych plánovaně rodila, jen pokud by to pro mě bylo 1.dítě a první a možná poslední šance. Kdyby vám bylo o 5 let míň, napsala bych možná něco jiného, ale takhle ne.Navíc s věkem rodičky/rodičů se riziko PAS a jiných poruch spíš o dost zvyšuje.
Jen k tomu..."až tady nebudeme, kdo se o něj postará./ Bude tady sám...Mám sestru, nic jsme si neudělaly a přesto úplně odřízla kontakt. Posledních pár let se vídáme jen z fotek na fb.
Takže když mi někdo argumentuje, že musíme mít další dítě aby to první nezůstalo já světě samo, tak mi to přijde jako totální blbost. Navíc je fakt velká pravděpodobnost, že druhé dítě odmítne obětovat svůj život staršímu sourozenci.
@michaela666 právě to. Obětovat svůj život sourozenci, zní to hrozně. To bych po něm nemohla vůbec chtít. Já to manželovi řekla a začal křičet, tak kdo se o něj postará, když ne rodina? Někdo úplně cizí? Sourozenec možná najde nějaké vhodné zařízení, ale to přeci můžeme i my jako rodiče za živa. Ať máme jistotu a nemusíme spoléhat na to, že někdo něco udělá a zařídí vybaví.
Já už zažila, že jsem měla vztah, kde dotyčný pomáhal s péčí o sveho psychicky labilního bráchu, který si párkrát chtěl vzít život. Nás vztah to neustál a je jasné, že dokud bude žít brácha a on jo bude opečovávat a podporovat, tak nemá šanci zařídit si život, i kdyby 100x chtěl..
Je hrozný že manžel to bere tak že si uděláte dítě jen z principu toho ,aby se postaralo o to druhé 😔 to by pro mě bylo hodně demotivující v rozhodování o druhém.
@volfikovi no rika, že si chce zažít situace, že má zdravé dítě. Slavení Vánoc, Velikonoc, deskovky, povídání na dovolených, je to asi úplně jiný život. Přitom syn není nějak moc postižený. Chodil i do speciální školky, tam mám řekly po 2 měsících, že je ho tam škoda, úplně tam nepatří. Tak chodí do běžné školky s asistentkou a je to tak lepší. Opravdu se mi do druhého těhotenství nechce, obávám se, jak to zvládnu dokonce o za předpokladu, že druhé dítě bude zdravé.
Asi mi musím připomenout vánoční besídku v té speciální školce, kam rok chodil
Přišli tam rodiče těch dětí a od pohledu bylo znát, že ty rodiče byli dřív narození. Pod 30 let tam nebyl snad nikdo, právě naopak, blížili se ke 40, za 45
Tehdy manžel řekl, že je nám tolik, kolik nám je, takže druhé dítě nebude. Za rok začal, že proč ne, on chce mít jedno zdravé. Já si chtěla adoptovat, to by mi vůbec nevadilo. Ne, on si chce udělat své. A zase autistů? Pořad opakuje, že to bylo.porodem, to byl porodem, teď to bude jiné a bude zdravé dítě a určitě to bude holka a holky jsou bystre..a vůbec si nepřipouští, že to je jen zbožné přání, ale může to být jinak, hůř. Ne, nebude. A kdyby, no tak zvládame jednoho, zvládneme i druhýho, ale to se nestane. A co když porodim i druhého nemocného, tak pak co? Půjde plodit o dům dál a hledat lepší nejlepší geneticky materiál?.
On chce....ale těhotná budeš ty. Strachovat se jestli miminko bude v pořádku, potom porod a co kdyby náhodou i druhé dítě bylo časem jiné? Tak chlap sbalí fidlátka a opustí tě, protože a i s druhým nezažije to co si přeje??? Já bych to toho fakt nešla.
Chápu tu touhu pro dalším miminku, ale v jeho případě bych měla strach, že nakonec zůstanu sama se dvěma dětmi na krku.
Argumenty jsou správné tvoje i manžela. Každý má svým způsobem pravdu.Napíšu jen co bych udělala já.Do druhého dítěte bych šla.