Dětská zranění a vliv na vztahy
Otevírám prostor k diskuzi o našich dětských traumátkách🙂 Všude čtu a slyším že jsou vztahy dřina mimojiné proto, že se nám v kontaktu s druhou blízkou osobou otevírají a vynořují na více méně nevědomé rovině ( dokud je nezvědomíme) naše ranná dětská zranění či traumátka, někomu i regulérní trauma...Já to v našem vztahu pociťuji. Musíme na sobě s partnerem prostě fakt MAKAT. Spoustu věcí máme vydřených. Ale na druhou stranu jsme prošly obrovským vývojem, a to i každý za sebe.
Ale někdy mi příjde že vztahy okolo nebo i co čtu o vztazích tady na fóru..že jdou jednoduše, lidi se prostě dohodnou, nehádají, nemají propady, vše zvládají, partnera mají top uvědomělého, zvládají komunikaci na jedničku atp..
Já osobně jsem měla bezproblémové dětství, ale i tak si jsem vědoma určitých ranných dětských zranění, které někdy tropí neplechu. Partner to samé. Vlastně si asi neumím představit že by je někdo neměl...Na druhou stranu možná opravdu existují jedinci kteří prostě nemají ve vztahu problém ( třeba opakující se který neumí vyřešit) a to ani skrytý, zakopaný hluboko pod postelí..
Zajímaly by mě vaše rozbory 1) jestli máte spíš bezproblémový vztah nebo spíš vztah s problémy
2) jak probíhá váš každodenní vztahový život ( společný čas, volno, autonomie- svoboda, společbé plány) atp...
3) pokud potřebujete komunikovat o něčem v čem se neshodnete nebo o něčem co vám nevyhovuje, jak to probíhá?jaká je vaše komunikace o funkčních věcech, komunikace o vztahových věcech, naplňování potřeb, schopnost kompromisu
4) jaké jsou vaše třecí plochy? ( pokud je máte)
5) jaké bylo rodinné prostředí ve kterém jste vyrůstali? Jak v něm dospělí komunikovali, jaký měli přístup k emocím atp? Případně nacházíte tam nějaké vziry ať už pozitivní nebo negativní?
6) jaká jsou vaše dětská zranění?
Díky moc 🙂 Hodně mě to zajímá protože od vás budu moct třeba něco odkoukat, inspirovat se nebo najít utěšení třeba i v tom že i jiné páry jsou někdy ztracené a musí makat jako my 😭😂
2) jaká má
Ja to vezmu trochu okrajove. Muj dlouhodoby nazor je, ze se dnes az prilis resi “traumata” z detstvi, dokonce i z prenatalniho obdobi a dle meho se jim prisuzuje az prilis velky vyznam. Lidi se dnes diky popularni psychologii a vsem ten zivotnim koucum az prilis zabyvaji minulosti a hledaji duvody a omluvy pro sve soucasne chyby. Reknu ti krasny pripad z meho zivota. Mladi jsem stravila v parte kamaradek, ktere jsme byly dost…..no vesele, co se tyka muzu😀 Pak jedna prisla z nejake seance, kde se dozvedela, ze je promiskuitni, protoze mela spatny vztah s otcem… No a kdyz jsme se nad tim zamyslely, zadna z nas nemela s otcem idealni vztah. A jo, mozna to na nase chovani melo vliv. Ale najednou jsme mely vymyluvu, omluvu, neeee, my jako nejsme ku*vy, my jsme jen mely komplikovany vztah s tatou😀 Snad z toho vyznelo, co jsem chtela rict. Nemeli bychom za svoje potize a charakterove vady vinit minulost a hledat odpoved v ni.
Co se tyce tve otazky, ja si troufam rict, ze mam s manzelem perfektni vztah a ze treci ploch by bylo… Ale je to nase druhe manzelstvi, jsme pouceni z vlastnich chyb, mame nejaky vek a obrovske odhodlani zustat stastni az na veky😀
Tohle je hodně intimní téma. Každopádně mám tendence si vybírat partnery "s minulostí", protože nějakou "minulost" mám i já. Konkrétní nebudu. Mně vyhovují lidi s vnitřními zraněními, kteří padli v životě na hubu, protože mají v sobě většinou daleko větší pokoru a pochopení pro utrpení druhých.
Nechce sa mi ist bod po bode ale vo vseobecnosti mame s partnerom velmi pekny vztah (ale samozrejme sa obcas pohadame) Sme vnimany ako harmonicky par aj od okolia.
Volny cas travime v drtivej vacsine spolu - spolocne vylety, spolu makame na zahrade, ideme sportovat s detmi, spolocne cestovanie (s detmi aj bez deti) Partner nema problem ked idem von s kamoskami a plati to aj opacne. Ale moc von nechodime.
Ked ma nieco trapi, snazim sa to citlivo komunikovat s chladnou hlavou. Nie v momentne ked uz to prekroci vsetky meze. Moj muz ma malokedy nejaky problem so mnou. Ked ano tak to komunikuje. Ale byvaju to vacsinov banality. Najviac sa vieme dohadat kvoli detom. Kym sme ich nemali a ked sme bez nich tak mame raj na zemi 😂
Ja pochadzam z uplne nefunkcnej rodiny. Nasi sa vkuse hadali, kricali. Prejavy lasky medzi nimi nula. Ja som dostavala fyzicke tresty a ich celkove chovanie ku mne bolo strasne. Emocie mi ale prejavit dovolili. Nasi sa rozviedli az ked som bola dospela takze som si s nimi vytrpela cele detstvo. Zranenia si nesiem urcite nedostatok lasky, pozornosti a bodyshaming. Celkovo ale nemam pocit, ze to co sa mi dialo v detstve sa mi premieta v partnerskom zivote. Skor to vidim na vztahu ja a deti. Ze mam potrebu rozpravat v hneve rovnake vety ako mi hovorili nasi a potom ma to mrzi.
Body 1, 2, 3 a 5 mame hodne podobne jako u vas. 1 se casem zlepsuje (uz jsme spolu skoro 20 let a deti velke) 2 dost dlouho jsme meli vikendove manzelstvi tak se to dalo, ale kazdy jsme si jeli to svoje, treci plochy hlavne v pristupu k detem a k penezum a naprosto nulova empatie manzela. Ja se z toho hroutila. Pomohlo zapracovat na vlastnim sebevedomi, obracet kecy do vtipu...
On nejstarsi z 5 deti, v 16 se osamostatnil a jel si jen podle sebe, ja jedinacek, v mych 9 letech vazne onemocnel tata (2 roky intenzivniho leceni a pak ID ) , bylo to pro mamu hodne tezke a na mne jako dite urcite take velky vliv...
Ještě dodám naši největší třecí plochu: peníze :D Tam je vliv původní rodiny, dost jiný přístup. Takže nejvíc diskuzí a nedorozumění je skrz finance. A to se asi jen tak nezmění, maximálně je to s časem trochu mírnější.
@adelisss mě můj naštěstí bývalý manžel řekl, že jsem se vždycky ráda litovala... Jemu rodiče vždy umetali cestičku a vše se mu dařilo. Já jsem ve 21 letech přišla o mladší sestru a v době našeho seznámení mi skoro umřela maminka na vážné zranění mozku.
Pro objasnění, nikdy jsem se nehroutila, ale takové věci v člověku zanechají stopy.
@jancazao Tak hlavně člověk dokáže pochopit některé reakce člověka s traumatem. Bojím se být konkrétní. Ale jednu věc tady napíšu. Můj muž zažil fyzické napadení se škrcením. Někdy začne lapat po dechu, když ho obejmu kolem krku, snaží se mi vyrvat. Pro někoho nepochopitelné a divné chování. Ale já to neřeším, pustím ho, protože vím. Člověk někdy nepotřebuje nálepku, když se začne chovat "jinak", protože to má kolikrát hlubší důvod.
1) máme vztah spíš problémový
2) partner přichází z práce vyždímaný. Nemá čas ani na regeneraci ( pracuje fyzicky) ani na vztah. Já si někdy příjdu jako bych ve vztahu nebyla, spíš se spolubydlícím. O víkendech ale trávíme aspoň jeden den spolu, což si užíváme, partner má energii a je to fajn 🙂 Neztrácíme humor.
3)komunikace: partner neempatický, prosazující si svoje. Vybuchuje. Já ubrečená, prosazující si svoje. Oba nevyslyšení a neschopní vyslechnout druhého.
4) třecí plochy: jeho práce, volný čas, rozvržení domácích prací, chybějící blízkost
5)Oba jsne z rodin kde se tolik nezajímali o naše pocity a potřeby ( proto partner se naučil je uzavřít a ignorovat, ale pak bouchne. Já se zase o nich snažím mluvit v domění že tak dojdu výsledku. A pak brečím protože mluvím do dubu.. ). Jeho rodina emočně rezervovaná, moje emoční, vše říkat nahlas. U nich se problémy zakopávají pod postel. U nás každý vyjevuje emoce i názory i za cenu konfliktu. Vlastně zjišťujeme že to naši předci neuměli a chceme to jinak 😂
6) nevyslyšení- nepochopení- pocity že nejsme respektovaní a dost dobří
Máme toho naloženo hodně, ale tím že jsme oba na opačných pólech tak se můžeme od sebe učit tomu co nám schází. Je to vlastně i fajn, ale někdy brutálně téžké..