Děti ano nebo ne?

Já chtěla děti vždycky, ale pravda, že jsem s mužem začala chodit v šestnácti a v jednadvaceti už jsem byla mamina, takže nejspíš nerozvážné mládí, co moc neřeší budoucnost 😀. Dnes máme děti tři a klidně bychom si pořídili další.... ano, je to náročné, ale neměnila bych 🙂.

Je dobré, že se na to koukáš zodpovědně, avšak vidíš - nebo tu píšeš - jen mínusy - a můj názor je, že pozitiva, která nám oběma s manželem daly dvě dcery rozhodně převažují.. společně sdílená radost, štěstí, láska úplně jinak, ve větším a širším měřítku, než jsme si kdy dokázali představit..A ony, prostě naše mistrovská díla 🙂 když se miminko začne na tátu smát a ten praská pýchou a poděkuje ti za to obohacení, když vidíš, jak tě děti milují..je to nepřenositelná zkušenost, to se musí zažít.
Ano, nespíme už nikdy, jak bychom chtěli, vztah v troskách kvůli nedostatečnému hlídání není (jsou naše, ne prarodičů, hlídat si občas necháme.. tak 2x do roka?), svůj zájem jsem nikdy neopustila (číst se dá kdykoliv-kdekoliv, že? 🙂 manžel sportuje pořád stejně), finance řešíme a není to občas příjemné, mít dva normální platy by bylo snažší..

@pavlinar Já chtěla děti vždycky. Ale podobné váhání, jako popisuješ, jsme s manželem zažívali a zažíváme v otázce počtu dětí. Kolik jich mít, abychom to zvládli psychicky, finančně, fyzicky, aby tím neutrpěl nějak negativně náš vztah, abychom měli dostatek času jak na sebe, tak spravedlivě na každé z dětí, čas na zájmy, na práci, která nás baví, na další vzdělávání, atd atd. V jednu chvíli máme pocit, že nám dvě děti stačí ve všech směrech. V další chvíli zas máme pocit, že klidně bychom ještě jedno další ano. Pak v další chvíli zas máme pocit, že lichý počet dětí je špatný, takže pokud by bylo třetí tak by to pak chtělo ještě čtvrté, prostě sudý počet dětí. Pak zas v další chvíli máme pocit, že i dvě děti jsou až dost. A furt dokola 😀 Momentálně jsme ve fázi, že teď nám dvě děti stačí po všech směrech. A co bude v budoucnu, to uvidíme...Ono mnohdy se stane něco, co jakékoliv váhání okamžitě vyřeší...ať už tak, nebo tak. Ale co vím jistě, tak to, že mít děti, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy mohla udělat.

@pavlinar My hlídání teda moc nemáme, ale rozhodně není náš vztah v troskách 🙂 Děti jsou náš společný "projekt", pečujeme o ně oba a trávíme spolu čas, jak jen to jde. Aktivity jsme dětem upravili, ale rozhodně nesedíme pořád doma. Nás děti naopak přimknuly k sobě ještě víc. Je dobré nezapomenout, že nejsme jen rodiče, ale i partneři 🙂

Já jsem kdysi uvažovala podobně, ale pak se to vyřešilo tak nějak samo, že jsem otěhotněla neplánovaně. Nejdřív jsem si taky říkala jak to zvládneme, ale fakt je ten, že jsem nikdy nelitovala, že syna máme. Ano, je to spousta starostí, už není tolik času na některé koníčky, ale jak syn roste, pomalu se k nim zase vracím. Partnerský vztah se dítětem prověří, to je pravda, ale neznamená to, že si partneři přestanou rozumět, spíš ten vztah dostane úplně jinou váhu, úplně jiné kvality a poznáš svého partnera zase trošku z jiné stránky.
S odstupem času jsem strašně ráda, že jsem otěhotněla neplánovaně, protože možná, kdybych to měla plánovat, tak by k tomu nedošlo nikdy právě z těch důvodů, které píšeš. Teď vím, že mateřství mi sice něco málo vzalo, ale mnohem víc dalo - ten pocit, když se dítě naučí něco nového, když na Tebe zavolá mámo, když se směje...a taky sama sebe poznávám víc a učím se na sobě pracovat, lépe zvládat svoje emoce atd. Co se malej narodil, vidím svět tak trošku jinýma očima a teď těma jeho - jak na všechno ukazuje a chce to pojmenovat, jak má radost z naprosto obyčejných věcí...o tom je život a i když je s dětmi někdy těžký, tak myslím, že bez nich ještě těžší - možná ne v mládí, ale když si potom uvědomíš, že bys je chtěla, ale už to třeba nejde...

Děti jsem vždy chtěla a moc a jsou náplní mého i manželova života. Řekla bych že tvoje obavy pramení hlavně z toho, že už jsi starší a prostě víc přemýšlíš 🙂 mládí věci tolik neřeší a je spontánější 😉 je jasné, že člověk je za ta léta zvyklý na to "svoje" a čím déle to trvá, tím více se mu nelíbí představa, že by se to mělo změnit. Ale každá máma ti tu napíše (pokud je jen trochu normální 😉 že děti za to prostě stojí. Máme dva syny, bojím se o ně neskutečně, miluju je neskutečně a porod našich synů jen znásobil naší lásku s manželem. Neumím si představit, že něčí vztah je kvůli dětem "v troskách", takový vztah za nic nestojí a byl by časem "v troskách" i bez dětí!!!! Neříkám, že to není náročné, je, ale co je v životě jednoduché a stačí jeden pohled či úsměv mých synů a jsem opět nabitá energií a neskutečnou láskou jak k nim, tak k manželovi. A že bych přišla o své zájmy či dokonce svobodu, to je s prominutím hloupost, děti nejsou malinké věčně a zájmy prostě jen chvíli počkají, nikam neutečou. My si např. moc užíváme náš pravidelný letní rockový festival, na který s námi už 3 rokem chodí náš 7 letý syn a je to bomba!!! Stejně tak lyže, výlety atd. Děti jsou neskutečný dar a já sama nechápu, že někdo může žít bez nich (ať už vlastních či adoptovaných). Na druhou stranu, pokud někdo děti nechce, respektuji to a je lepší, aby takový člověk děti neměl, neboť pořizovat si děti jen z povinnosti, tím nejvíce pak trpí právě ti nebozí tvorečkové.

až je budeš mit tak si řekneš,jak si mohla vůbec být bez nich....tomu věř 🙂 život sice změní,ale leda k lepšímu 🙂

Děti vám převrátí život naruby a být rodič je podle mě ta nejtěžší věc na světě,ale stojí to za to.Jestli váš vztah vydrží příchod miminka záleží jen na vás,myslím si že naopak vám ho může obohatit.Hlavně ze začátku je tak nějak muž na druhé koleji,protože miminko potřebuje hlavně maminku a to dost často 😉 A co se týče financí tak období mateřské je náročné,ale dá se vyjít,člověk se naučí hospodařit i s málem.A spoustu koníčků se dá dělat i s dětmi jen se to musí trošku přizpůsobit.

Ono se říká, děti vztah buď posílí nebo rozbijou. Já děti bohužel zatím nemám, ale ve svém okolí se mi to několikrát potvrdilo. Na druhou stranu, lidi, kterým se vztah rozbil po narození dětí, měli divný vztah už od začátku.
Např. byl partner nevěrný již před svatbou, ona byla zase hodně vztahovačná.
Ale lidi, kteří mají harmonický vztah, těm rodičovství vztah posílil, opravdu 🙂.
Pokud máš o váš vztah strach, přemýšlej o tom, jak zvládáte krize nebo se zeptej blízké kamarádky, jak to vidí (mnohdy to člověk vidí zbytečně černě).
Finance z toho co popisuješ, nemusíš tak řešit, máte-li, kde bydlet a co jíst, jestli můžete i cestovat, tak se o finance fakt neboj 🙂
Uvaž ještě jednu věc. Vztah nemusí rozbít fakt, že máte děti. Vztah může rozbít i fakt, že nemáte děti. Je-li ti 30+, už je otěhotnění trošku těžší, může se hypoteticky stát, že si to za nějakou dobu rozmyslíte a nepůjde to. Nebo manželovi najednou dojde, že po dětech opravdu velmi touží. Věř, že vědět, že nebudeš mít nikdy děti je mnohem těžší než strach o to, jestli si dítě někde rozbije hlavu. Vím, nemůžu srovnávat, protože děti nemám. Ale mohu uvést příklady. Prvním jsem já. Snažíme se teprve od podzimu, ale věděli jsme, že to nebudu mít kvůli PCO moc snadné, bohužel to bylo těžší než jsem myslela a než jsem se s tím naučila "pracovat" (zvládat to), byly to nejtěžší chvíle našeho vztahu. Ne nadarmo se psychickou náročností neplodnost přirovnává k onkologickému onemocnění.
A level 2 je moje kamarádka. Děti mít nemohla kvůli srdeční vadě. Kvůli psychickému onemocnění jejího manžela nemohou ani adoptovat. Protože po dětech opravdu toužila, hledala si náhrady a pořídila si potkana, kterého všude nosila, jedl z jejího talíře, spal s ní. Po roce a půl potkan zemřel (potkani žijou rok až dva) a kamarádka se z toho naprosto sesypala úplně stejně jako kdyby jí zemřelo dítě. Teď si pořizuje druhého potkana a já se už teď děsím toho, co bude, až zemře i tento.
Prostě bude vždy to prázdné místo v srdci a i ty píšeš: "Zároveň když si řeknu fajn, však děti mít nemusíme, budeme si žít jako doteď, cestovat, neřešit finance.. tak také nejsem spokojená."
Věř, že pokud to v sobě nevyřešíš, ve 40 bude ta díra v srdci mnohem větší.

@pavlinar Mě děti taky dlouho nebraly, tak do 30. Nikdy jsem nebyla typ, co vy se nad minimem rozněžnil, nikdy jsem to s dětmi neuměla, nevěděla jsem, jak s nimi zacházet, mluvit. Teď mám půlroční holčičku, rodila jsem v 33. Někdy po té 30 jsem začala cítit, že bych dítě chtěla, prostě mi tak nějak přišlo, že to do života patří a začaly mi tikat hodiny. S manželem jsme se poznali, když mi bylo 27. Před tím jsem měla cca 8 letý vztah, který skončil velmi zjednodušeně přechozením. Vztah s manželem byl od samého začátku velmi intenzivní a krásný, ale o dětech jsme se v prvních letech vůbec nebavili, prostě k tomu ten vztah musel dospět i my oba. Mě to začalo chytat dřív než jeho, ale snažila jsem se ho do ničeho nenutit. Nakonec jsme dítě troufám si říct chtěli oba. Říká se, že vztah potřebuje nové impulzy. Něco na tom podle mě je. Můj předchozí vztah po letech bez vývoje vyhasl, zpětně vím, že jsme na nějaký posun stejně nebyli ani jeden zralý. Můj současný vztah s manželem (nakolik mohu hodnotit po půl roce rodičovství, nechci to zakřiknout) zatím neutrpěl, jsme si podle mě bližší než kdy dřív, mají na tom podíl i prožité peripetie při snaze otěhotnět. Takže za mě - ideální je nic nelámat přes koleno a nechat vztah k dětem dozrát (pokud vás nehoní věk), o to je větší šance, že to váš vztah posílí. Život se ale samozřejmě ubírá vlastními cestami.

@no_title Napsala jsi to velmi výstižně, pod to bych se mohla podepsat.

Lidé, kteří se rozhodují mezi dvěma variantami, mají často tendenci vnímat jednu z nich jako tu správnou, při které bude vše fajn, a druhou jako tu špatnou, při které budou nešťastní. A pak už jen zvažují, která z nich je vlastně "ta správná" a děsí se toho, že omylem vyberou "tu špatnou" a všechno bude v háji. V životě to ale takhle nefunguje. Člověk může být šťastný při tom i tamtom způsobu života a taky se může při obou hodně trápit. Ono kolikrát nezáleží ani tak na té volbě, jako spíš na povaze daného jedince a jeho přístupu k životu a (asi v největší míře) na štěstí. Bylo by super, kdybychom měli svůj osud plně ve svých rukou a stačilo by vždycky jen vybrat tu správnou cestu, ale je tu tolik faktorů, které ovlivnit nemůžeme, že snad ani nemá smysl nad budoucností sáhodlouze bádat.

Když položíš takovouhle otázku tady na Modrém koníku, v 99 % případů dostaneš samozřejmě odpověď, jak je mateřství ta jediná správná možnost, okamžitě po porodu tě obklopí všeobjímající láska a nikdy nekončící štěstí, bla, bla, bla, zatímco bezdětná bys byla strašně osamělá a žila prázdný, nenaplněný život. Kdybys položila stejnou otázku na jiném serveru, třeba na vintedu, který je zaměřený na módu, dočkáš se úplně jiných odpovědí a nejmíň polovina uživatelek si bude klepat na čelo, jak vůbec můžeš uvažovat o nějakém spratkovi, když je to cestování a užívání života tak super a mateřství taková otročina.

Tak ja jsem deti chtela odjakziva, odjakziva citim velmi silnou touhu po velke rodine - mym poslanim je byt v pritomnosti deti (jsem ucitelka na 1. stupni) - uz v 18. jsem chtela pet deti 🙂)) bohuzel jsem nemela stesti na muze, takze jsem hledala a nenachazela a jen jsem vyplnovala to prazdno, ktere jsem citila -cestovanim, studiem, nakupovanim, kafickami, proste vsim moznym -mela jsem velmi bohaty spolecensky zivot, ale stejne me to nenaplnovalo -ve 29 jsem potkala sveho muze, ktery byl taky prorodinne zamereny - od te doby jsem spokojena a stastna , mame dve deti, jsem na rodicaku a uplne si to uzivam - s muzem se porad milujeme, je fakt, ze nas ted naplnuji deti .-))) je krasne videt je -syn je cely muz a dcera je cela ja -jsou to nase male kopie - takze clovek na ne hledi uplne zamilovane!!! nikam moc nejezdime -budujeme si chatu, ja o cestovani ztratila chut (uz jsem si procestovala dost a na to ostatni se budu tesit, az deti odrostou 🙂)) a mym nejvtsim snem je, abychom meli jeste treti miminko!!!!! tak snad se zadari!!! ja se citim uplne naplnena a stastna, i kdyz clovek ztratil svoje okolo 🙂))

Jestli mas pocit, ze dítě zničí vas vztah, pak ten vztah asi není tak pevný, jak si myslis. Tot můj názor. Ženy po 30 si myslím jsou i uzkostnejsi matky, nejsou tak "free", jak třeba maminka v 25.(tím myslím prvorodicka). Bojite se peněz? Vždyť to zvládají i rodiny s méně " perspektivním" zaměstnáním...a tím pádem s méně penězi. Chce to se uskromnit a něco obětovat, nebýt "sobec" (každý jsme sobec a těžko se vzdává pohodlí, nejsem jiná 🙂 ). Ale mít dítě jen proto, ze by žena "mela", ze " ma na to věk", ze "říkají biologicky hodiny", to je blbost. Bud dítě chcete, a víte to, nebo vahate a to podle mne není dostatečný důvod na to si miminko pořídit a pak ho " proklínat" za všechno, o co vas "ochudilo".

@mysicka_lb a ještě ji označí za "mamynku" 😀 jooooo vinted...

Ahoj, já jsem děti nikdy nechtěla. Obecně děti moc ráda nemám. Nicméně někde ve mě je zakodovane, že děti je třeba mit. Proto jsem ve svých 27 porodila prvni dítě u toho dostudovala druhou vysokou školu. Potom jsme se rozhodli, ze je třeba mít dvě děti a máme poměrně čerstvé druhé. Mít děti je krásné,nic ti nedá tolik pozitivních emocí a radosti. Na druhé straně se celý život změní, už nikdy nebude nic jako dřív. Ale soucasne i ty už nebudeš jako dřív. Když to shrnu děti ti strasne moc dají a i vezmou, ale myslím,ze nikdy nebudes litovat, že je más.

mela jsem to stejne... mela jsem obrovske pochybnosti, bala jsem se vlastne vseho... stejne jako ty...... ted mi za 4 dny bude 33, mam 16 měsíčního syna, je to me největší stesti. zmenil s emi uplne život, jsme proste doma... ja, která zila silenym tempem.. ted varim, pecu, makam na zahrádce, staram s e hlavne o prcka....nebudu rikat, ze toho nemam nikdy dost... ale to dite za to stoji.. když řekl prvne mama, když udelal první krůčky... vs ebylo uzasne... a uz enbudu mluvit o tom, ze jsme rodila o 9 tydnu dřív, ten strach o prcka byl sileny a o to jej asi miluji vic a vim, ze je zazrak mit deti...... začínáme planovat druhé dite, zacneme zkouset koncem leta... a dokonce, pokud by tentokrát byl porod a vse ok, mohu rict, ze bych s e nebranila ani tretimu...ja.....fakt se pripadne priprav na silene zmeny, život se otoci vzhuru nohama.. ale na rovinu.. je to také super..

@prostejina Já si myslím, že dítě může zničit vztah a nezáleží ani tak na jeho pevnosti. Jako nastávající maminka tohle ale vědět nemůžeš. Před tím než jsem měla děti jsem si jen těžko dovedla představit, co dítě se vztahem udělá. Na vztahu musíš tvrdě pracovat den co den. A chce to hodně tolerance. Když dítě pláče a nevíš, co mu je, když nemáte stejné názory na výchovu (a je úplně jedno, že v těhotenství se shodnete na všem - při různých situacích zjistíš, že ty chceš situaci řešit tak a partner zase jinak). Když pak dítě prořve dny a noci, ty budeš nevyspalá,, partner taky, je to náročné. Když oba onemocníte a dítě bude také nemocné, pak budete mít třeba druhé a bude vše dvojnásob. Nelituju, že mám děti, nechtěla bych být bezdětná. Nicméně to není procházka růžovým sadem, jak jsem si představovala jako bezdětná a těhotná. Je to zápřah 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

@pavlinar Ano, já jsem děti chtěla, vždy a moc. Je to hodně náročné, nebudu Ti nic nalhávat. Nevím, jestli bych si pořizovala děti (s těmi zkušenostmi co mám), kdyby tam nebyla tak velká touha.

jo a ještě.... my letos budeme s manželem 10 let, nas vztah dite vlastne nijak nenarusilo.. tedy az na to, ze jsem s malym dlouho spala mimo loznici, ale to uz se spravilo....nechtěla jsem manžela rusit, musel se vyspat do práce. ted spi prcek většinou celou noc a vse je tedy ok...a opet zijeme ,,normalne,,. manzel tvrdi, ze kvůli tomu, co jsme prozili před porodem i při porodu a vlastne i po (jak byl maly nedonoseny), tak me miluje snad ještě vic.. ze jsem hrdinka, ze jsem vse tak zvladla, ze se o me strasne bal a bla bla bla... nekdy mam pocit, ze vse to kolem nas ještě vic ztmelilo a najednou spousta věci není proste důležitých....najednou si oba vazimetoho , ze je tu s nami a navíc zdravi .ja povoluji vice, nez jsem vždy chtěla, maly je strasny raubir....a ja v nem vidim sebe i manžela a jsem nadsena, ze tak krásného kluka mame...
vždy jsem rikala, ze není problém zit bez deti.. a pro nas by to dřív opravdu problém nebyl... když to dite ale jednou clovek ma, nechce proste byt bez nej.... dokonce i manzel říká, ze kdyby vedel, ze to bude takto super, chtěl by dite dřív a nebal by s e tolik....

Myslím, že vztah, který údajně zničily děti, byl prapodivný. Zakladatelce bych doporučila méně přemýšlet. Fakt je, že budu asi lehkomyslná, pojištění neřeším vůbec, finančně jsem na tom jak kdy, ale jsem spokojená, že máme hodně dětí. Kvůli nim se nehádáme - jedině snad že muž je mírnější, trpělivější. Já toho po nich chci více, tak jako i po mne moji rodiče. Jsem s nimi stále, a proto nemohu být jen mírná - nic by z nich nebylo.

Byla jsem na tom podobne a na otazku Deti - ano, nebo ne? Odpovim - ani jedno z toho. Jedno dite je ideal. Pro me ano, i ze zdravotnich duvodu. Nastesti ma kdo se starat, nez se uzdravim. Ale byt zdrava, je to pohodicka na MD.

@madrilena já si rozhodne nemyslím, ze to je procházka růžovým sadem, jsem ze čtyřech děti. Ale váhat nad pořízením dítěte proto, ze se bojím zničení vztahu, to není úplně nejlepší začátek. S manželem máme na výchovu stejně názor a jsme dohodnuti, ze vše budeme řešit spolu jako tým, ne "bez za mamou"," neříkej to tatovi". A vzhledem k tomu, čím vším jsme si s manželem v našem věku prosli, jak strašný situace jsme spolu prekonali (takový, ze o 20 let starší páry to třeba nikdy řešit nemuseli) nám v tomhle věřím. Ale neporidit si dítě ze strachu o partnera je prostě zvláštní. Nakonec si dítě neporidite a az vám (komukoliv) bude 50, najednou zjistite, ze vas pojí jen ta hypotéka, hezkej dum a fotky z dovoleny. Nic jinyho. A on vám zdrhne za mladší, a vy nebudete mít nic, ani to dítě. Jen proto, ze teprve dítě čekám, nemá můj názor menší hodnotu, nebo nejsem "ta blba dvacítka, co to ma všechno růžový". Já to mám v hlavě srovnány, už jen díky povoláni, který dělám, a život vidím rozhodne dost reálne. Prostě si jen myslím, ze když ma někdo pocit, ze dítě všechno zničí ještě předtím, než se o nějaký pokusi, pak by si mel šat ještě dost času na rozmyšlenou. Už jen kvůli tomu miminko,který by pak pripadnou nechtenost odneslo nejvíc. Tot můj názor a nechci se o něj s nikým přít 🙂

@prostejina S tím souhlasím, jsem už přes 40, ale takhle hezky bych to nenapsala.

@prostejina Fajn. Před porodem a otěhotněním jsem měla stejný názor jako ty. Taky jsme si prošli lecčím a také jsme si říkali: tak tohle my nikdy dělat nebudeme! No, děti jsou aktivní a svéhlavé, takže se učíme za pochodu. Tvůj názor není o nic menší než ten můj, pouze je nezatížený zkušenostmi s dětmi. A je úplně jedno jestli jsi jedináček nebo z pěti dětí. Dokud ty děti nejsou Tvoje a nejsi to ty, kdo nese zodpovědnost, tak je to jiné. Já se také starala o děti před tím než jsem měla svoje od miminek po školní děti a srovnat se to nedá.
A opravdu nevím, jestli bych si se svými současnými zkušenostmi pořídila dítě, pokud bych se bála rozpadu vztahu. Pokud po dětech netoužíš a pak věčně řeším dětské nemoci, svoje nemoci, jestli se dostane dítě do školky, jestli obě budou moci chodit do školky, jak to finančně zvládneš, jaké to bude, až budeš chodit do práce a děti budou často nemocné a ty si budeš muset brát neustále paragraf, rozhodně se Ti sníží příjmy. Protože nejen , že Tobě s největší pravděpodobností příjmy klesnou, ale ještě budeš živit děti. Takhle se asi ptáš, proč mám děti. Ale já tu jenom píšu, že to není růžové a mít dítě jen proto, abych v padesáti nelitovala a protože se na diskuzi dočtu, že je správné mít dítě, je hodně špatně. Vůbec netuším, jak bych zvládla své děti, pokud bych je tak moc nechtěla. Lze jen doufat pro lidi, kteří nemají tak moc touhu mít děti, že se s těhotenstvím a mateřstvím pohled na děti změní. Ale co když ne? Má pak to dítě vyrůstat s dvěma dospělými, kteří se budou věnovat hlavně sobě a dítě pro ně bude jenom obtíž. Jako je možný, že budeš mít hodné dítě, které kam ho posadíš, tam zůstane, nebude mít období vzdoru, bude se vyvíjet podle tabulek, bude minimálně nemocné, takže vlastně nikdy názor nezměníš. Říkat ale někomu, že nemá dostatečně pevný vztah, když sama děti nemáš a dotyčný uvažuje pouze a jenom realisticky není asi úplně košer. Takto radíš čistě teoreticky, na základě dojmů, protože ty si myslíš, že každá ženská musí mít děti. Já si myslím, že je škoda děti nemít, ale nemyslím si, že je člověk má mít za každou cenu.

@kika_21 A právě, máš děti?

Změní vztah a málokdy k lepšímu, to máš pravdu. My jsme s manželem do sebe byli šílené zamilovaní, taková ta láska, co pohne světem 🙂 Byli jsme fakt šťastní. Po prvním dítěti zamilovanost opadla, už to chtělo trochu víc snahy, ale furt to ještě šlo. Po narození druhé dcery to šlo ale nějak rychle z kopce. Nemáme žádné problémy, máme se rádi a normálně fungujeme denodenně, ale prostě už to nejsme my. Už nějak jeden druhého nebavíme. Bohužel si myslím, že je to prostě normální a stejně téměř všude. Doufám, že až budou děti větší a samostatnější, tak k sobě zase najdeme cestu. Ale na druhou stranu já si neumím představit být s jedním chlapem jen samy dva a vůbec nemít děti. Myslím si, že každý vztah potřebuje nějaký progress, aby vydržel a myslím si, že cestování, párty a nakupování prostě nebude ty dva bavit celý život. Myslím, že my jsme udělali tu chybu, že jsme se brali a pořídili si děti v té slepé zamilovanosti a když ta pak po porodu bleskurychle opadla, tak jsme se s tím těžko srovnávali. Ale jestli vy spolu jste už pár let a pořád šťastní, tak bych se toho nebála, že by to s vaším vztahem nějak dramaticky zahýbalo.

@madrilena ty sis asi necetla můj příspěvek. Ani jeden. Tak ještě jednou a ve zkratce: jestliže ma strach, ze se ji rozpadne vztah, nebude mít prachy,... Atd, tak jsem psala, at ještě počká, než aby si to dítě pořídila a to pak nedejboze trpělo tím, ze je zbytečný, nebo nechtěný. To je zopakovany v tom druhym prispevku, muzu to tu jeste zkopirovat:"Prostě si jen myslím, ze když ma někdo pocit, ze dítě všechno zničí ještě předtím, než se o nějaký pokusi, pak by si mel šat ještě dost času na rozmyšlenou. Už jen kvůli tomu miminko,který by pak pripadnou nechtenost odneslo nejvíc"
Ty mas prostě jen potřebu mi dokázat, ze nic nevím, protože jsem nezkušená. Nejdřív si pořádně precti příspěvek, než ho okamžitě smetes ze stolu. Víc se sem vyjadřovat nebudu, protože nemám nervy na to tu obhajovat svoje názory, když si stejně někdo mysli svoje 😉 at si paní dělá co chce, at si dítě pořídí, neporidi, je to nakonec její život.

@madrilena Ano, 5 dětí.