Deprese! Výčitky! Výchova dětí!
Možná to nebude ani nikdo číst ale potřebuju si vyprázdnit hlavu a duši, protože si připadám jak na kraji útesu z kterého není jiná cesta než vpřed... Ale aspoň mi to pomůže na chvilku se uklidnit.
Když si mě mojí rodiče pořídili byli velmi mladí. Můj táta trpěl depresí a v 21letech se oběsil. Doma...
Moje máma si časem našla jiného. S kterým si časem pořídila celkem tři další děti. Já samozřejmě přešla na druhou kolej... Problém ale bylo její chování. Evidentně nebyla ve svém vztahu šťastná a byla tedy hodně výbušná. Na mě. Jen na mě. Já byla vždycky hodně hodné dítě, které poslouchalo, bylo slušné ke starším... Neměla jsem ale kamarády, a nešlo mi to moc ve škole. Důvod byl šikana. Nenáviděla jsem každý den ve škole. A nenáviděla jsem svojí mámu za to, že mi nebyla oporou. Vpodstatě jsem dostávala doma a ve škole. Můj nevlastní otec mě i sexuálně zneužíval... Ale víte co, já jí to neřekla. Proč by! Nebyla tu pro mě! Nevěřila by mi!.. na druhou stranu jsem asi nechtěla přidělává to další problémy.. a čekala jsem jen až vypadnu z domu na intr, daleko pryč. To se také stalo. Zlepšilo se to. Já se naučila fungovat sama, nebýt závislá. Trpěla jsem ale emočními problémy, sebepoškozováním, vztahy jsem vždy dovedla do bodu kdy bylo nejlepší odejít..V 17letech jsem poprosila mámu že bych chtěla jít k nějakému doktoru, že se necítím dobře. Tehdy mi řekla, jen vždyť ty jsi úplně normální. Než aby přijala, že je skutečně nějaká chyba, že opravdu potřebuju pomoc, že jsem magor... Bylo pro ní lepší to neřešit. Tím dnem jsem skončila s žádostí o cokoliv. Celé dětství a vlastně i dnes se bojím tmy. Mám pocit, že mě dusí. I přes to jsem se v dětství zavírala do koupelny v přízemí, kde byla úplná tma.. cítila jsem svůj strach, svůj tep...a tak nějak mě to uklidňovalo. Moje máma časem uznala, že na mě byla ne úplně jak by matka měla být. Je jí to líto a několikrát se mi omluvila ale já i když řeknu že dobrý, je to daleko... Mám to v sobě, ten odpor. Když je smutná nedokážu jí obejmout, nedokážu jí říct, že jí mám ráda...jsem chladná. A teď konečně k věci. I přesto všechno jsem dokázala jít životem dál. Najít si skvělého manžela, který mě miluje i když začátky semnou byli těžké. Časem jsem se vůči němu uklidnila a náš vztah je harmonický, bez hádek..❤️. Nikdy jsem nechtěla děti, protože jsem měla pocit, že jim nedokážu dát lásku. Která chyběla i mě. Jenže s ním se to změnilo. Cesta k dítěti byla těžká, bolestivá. Po několika potratech a akutním císaři máme zdravou dceru. Byla jsem nejšťastnější, byla jsem rozhodnutá dát jí něco jiného. Lepší život, lásku, matku která jí miluje. První dva roky byly skvělé. Byla úžasná, hodná.. jenže pak se to změnilo. Období vzdoru, nerozhodnost. Je velmi vzteklá, ječí, hádá se, nespolupracuje. I přesto že skvělé mluví nedokážeme se dohodnout. Nepomáhá vysvětlování, jiné alternativy.... Teď jí je 2r7m. Že začátku jsem ty její stavy zvládala, občas jsem na ní houkla, občas lehce placla po zadku... Jenže teď poslední dva měsíce mě přijde, že to je peklo... Můžu stát, vysvětlovat a prostě si jede svoje. I v případech že je to pro ní nebezpečné. Prostě nezabere nic. Poslední měsíc to nezvládám. Chvilku se držím a pak bouchnu takovým stylem že na ní fakt hodně křičím, dám jí 3x po zadku a odnáším jí do pokoje. Pak jdu do obýváku a mlátím do věcí co mám po cestě. Ona je v pokojíku a brečí. Já v obýváku a taky brečím. Nenávidím se, jsem ani bodu mrazu. Přijde za mnou a maminko maminko. Chce si hrát ale já apatický sedím na gauči, neschopná jí obejmout, pohladit. Takhle tam sedím půl h než si to sedne. Nenávidím se. To co jsem pro své dítě chtěla se mi vzdaluje. To jaká jsem nechtěla být se že mě v tu chvilku stává. Byla jsem i na terapii. Bylo.mi řečeno, že jednám stejně jako by jednala každá matka. Mám jen jedny.nervy a když nic nezabírá tak prostě exploduju. Poradila co mám dělat, jak jednat vůči malé, jak mám vysvětlovat. No problém je, že evidentně terapie byla k ničemu. Jedeme dál. Někdy je klid pár dní, své emoce držím na uzdě ale pak, třeba jako teď zase bouchnu jak sopka. Mám toho dost. Mám dost sebe. Nejhorší je, že jsem těhotná . Jsem v 3m. O dítě jsme se snažili rok a půl. Chtěli jsme je co nejblíže k sobě. Mám opakovaně za sebou dvě revize a jeden samovolný potrat. Měla bych být vděčná. Ale teď cítím takovou zlost. Nevím zda tohle chci. Nevím jak z toho ven. Říkám si, že beze mě by jim bylo lépe. Že bych měla tenhle život už vzdát. Jsem unavená, nemám jedinou kamarádku. Jediný lidi na tomto světě, kterým na mě záleží je můj manžel a moje dcera. A já jsem na ní taková hnusná 😶. Jsem hnusná na jedinou bytost na světě, která mě má ráda. Která se ke mě tulí celou noc a říká jak mě má ráda. A já nejsem schopná se krotit. V hlavě se mi motají myšlenky... Vyser se na to... Odejdi a vzdej to. On se o ní postará. On jí dá lásku. Manžel hodně pracuje ale jinak.je skvělý táta. Já nechci takhle pokračovat. Trpím sama ve svým těle, ve svý hlavě. Nikdy bych jí neublížila tak aby jí to ohrozilo... Ale u sebe si tak nejsem jistá. Svému tátovi jsem nikdy neodpustila, že mě opustil, že to vzdal. Přitom začínám asi pomalu chápat jak se cítil. Odpusťi tati, že jsem za celých 35let nebyla ani jednou na hřbitově 😶
@andelka děkuju 🥰
Kdyz jsem to docetla, mela jsem slzy na krajicku. Jsi skvela zenska a jeste lepsi matka ❤️ reagujes uplne stejne jako hromada jinych maminek, ktere si nic tak sileneho jako ty, nezazily. Ale narozdil od nich ty hledas cestu, jak z toho ven, jdes na terapii, posouvas se. Chapu, ze po tom, co sis v sobe zazila, si myslis, ze v jinych rodinach, kde maminky mely samy harmonicke detstvi, to je jinak.. ver mi, ze neni. Co vidim v okoli, je to vsude stejne. Za sebe hovorit nemuzu, ja jsem mela velmi chladnou vychovu, caste biti a tresty, ke svym detem obcas taky citim, ze by to chtelo vice citu, vice mazleni, ale proste nemam prirozene tu potrebu. Musim sama casto na to vic myslet a obcas se nutit, tak snad to kluky nepoznamena 🙂 drz se, bude vse fajn, za par mesicu vzdor prejde a budes mit doma “pomocnici” k miminku
@jenseptam děkuju 🥰
Uff to je teda příběh, to je strašné, co jsi zažila. Nevzdávej to, i když bolest trhá tvou duši na kusy. Být mámou je těžké, nikdo nejedná dokonale. Za tím, že jsi nešťastná ze svých výbuchů vzteku, hněvu, vidím jedno malé pozitivum, je dobré, máš sebereflexi, víš, že to nechceš a umíš to popsat, to je první krok, připustit si, že máš problém.
Emoce se musíš naučit zpracovávat, ne potlačovat, prostě si je přiznat a netrestat se za to. Můžeš začít tím, že budeš svoje emoce pozorovat. Cílem není být celý den jak sluníčko, ale přiznat, jsem unavená, jsem naštvaná, potřebuji být sama, potřebují být s někým.
Najdi si jiného terapeuta, ne každý ti sedne, ne každý je dobrý. Já bych to kombinovala i nějakou alternativou typu rodinné konstelace atd.
Četla jsem knížku Děti jsou taky lidi, kde jsou příběhy dětí, co zažily týrání, sexuální násilí. Tady na webovkách je i podpůrná skupina. https://detijsoutakylidi.cz/
Zajdi na hřbitov zapálit svíčku, zapal si svíčku klidně i doma a věnuj chvilku (tolik, kolik budeš potřebovat) rozjímání nad tátou.
Zlatíčko, zkus to nevzdat a najít si terapeuta, co ti sedne. ALE, neber to tak, že ti naleje do hlavy co bys měla dělat, a ty to půjdeš domů oddřít (a když to tzv. "zvládneš" bude vše v pořádku a když to nebudeš zvládat, budeš na odpis) - ne ne! Najdi si ho proto, aby sis mohla někde vyplakat nebo vypovídat na rameni PRAVIDELNĚ a ten co ti sedne, aby tě podporoval, vyslechl, pravidelně. Pokud to je jen trochu možné, ber to jako že si to dopřeješ jako někdo chodí pravidelně třeba do kavárny. Vedeš si výborně.
Život není o tom že nám někdo něco poradí, a když budeme dost dobří tak to dáme a všechno půjde, ale o tom, že to nevzdáme, dovolíme sobě dělat chyby, dovolíme dělat chyby druhým, občas se ohlédneme zpět a uvidíme, že se po malinkých mravenčích krůčcích posouváme, a odměníme se, protože víme, že nás ty malinké krůčky ty změny které tam jsou, stojí obrovské úsilí a my tomu to úsilí dáváme, za to je ta pochvala....
Jo a ten věk dcery je tak těžký, já mám jen jednu a snad už teď v jejích sedmi letech můžu říct, že to začíná být únosné... i když ono to fakt není snadný, měsíc a půl zpátky jsme měly každodenní scény, protože první třída je pro ni těžká... chjo, výchova není vůbec snadná. Tak často řvu a mrzí mě to....
@levandule_k děkuju moc 🥰
@jahodi děkuju 🥰 a také přeji hodně sil a energie
Hlavně klid a nevycitej sk to.. nervy jsou jen jedny a 3 roky doma jsou dlouhy a ne každý dite je poslušný …Dcera je taky podobnej divocak, me pomohl návrat do práce aspoň na chvilku… plus zachvilku bude zas rozumnější..rikej si ze bude lip … u nás teda hlavní linku drží, ale dost se zlepšila … jen jako těhotná s břichem za ni nedávám letět za odrazedlem; a nedá si říct .. hrne to i do cesty; takže proste se mnou bude chodit pesky, je ve skolce, já v praci, tak si taky odpocinu dost .: a beru to lip ..: tak třeba jak půjde do školky bude zas lip… zkusila bych jiného psychologa/psychiatra …
Já taky zařvu na své děti, taky mám pakmvhut je nevidět. Je to normální, ať jsi měla krásné nebo hnusně dětství, tohle je NORMALNI. Ty. Navic to máš teď umocněno těhotenskými hormony. Neboj se, vše bude v pořádku.
Chci ti říct, že jsi úžasná, co jsi všechno překonala...
A taky chci říct, že je naprosto normální, že nám děti mezi 18-3roky fakt často ničí nervy. Kolem těch 2-2,5let je to asi nejhorší. Jasně, některé děti jsou v pohodě, ale některé prostě zkouší co se dá. Dcera je šílená hysterka. Má teď neskutečně hrozný období, nic nechce , všechno je špatně, furt brečí a vzteká se, je schopna stát 20min v koutě a řvát, protože jsem ji dala tepláky. A venku ani nemluvím chce chodit, nechce chodit, seká se, musím se pro ni vracet a poslední dny jako bonus pokaždé, kdy se pro ni vracím, když se zablokuje, tak se rozeběhne do silnice, což je mega nebezpečné samozřejmě. A já mám k tomu druhé malé dítě, jsou v podstatě jak dvojčata, takže stresy venku šílený. Zkusila jsem na ni všechno: po dobrý, po zlým, vysvětlování, zarvani, diskuze, plácnutí po zadku....výsledek je 0....musím to prostě přežít a počkat, než to přejde....
Když má světle chvilky, tak se mazlime, posinkujeme a všechno, ale jakmile dostane svůj záchvat, tak vidím i já rude... zvlášť když běhá pod ta auta
Jestli umíš ,neumíš začni se modlit za klid v duši a v rodině.Odpust lidem co ti ublížili . Děkuj za dar který nosíš v sobě,máš šanci jít v životě a rozdávat lásku svým dětem.Uvidiš najdeš klid a děti a manžel ti budou oporou .
,
Uf, ty kráso, to je silný příběh. Jen bych chtěla říct, že to že na ní vyjedeš je normální, to prožíváme asi téměř všechny. Mateřství je hodně náročné. Pročti tu pár diskuzí, uvidíš, že se to tu řeší každou chvíli a že se k tomu každá druhá přiznává. Jinak z tebe cítím silnou depresi. Určitě bych doporučila znovu navázat na terapii a hlavně antidepresiva už by byla na místě. Pomohou získat nadhled a chtělo by to do hloubky probrat, co sis prožila v dětství, pobrečet atd, hodně to uvolní, vím o čem mluvím, i když až tolik hrozného jako ty jsem neprožila. Každopádně tvojí holčičce určitě nebude lépe bez tebe, to nejhorší, co se dítěti může stát, že přijde o mámu, silně jí to poznamená, musíš o tom přeci něco vědět, když jsi přišla o tátu.
Možná to bude proto, že jsi těhotná? Citlivější, hormony s tebou třískají, to, co bys zvládla levou zadní, je teď pro tebe těžké. A to dítě to z tebe cítí, cítí, že se něco mění, má to taky těžké. Zkus si říct, že je to hormonama, třeba to pomůže. Možná se v tobě zas vzbudil starý strach, že to nezvladneš, budeš jako matka. Ale ty to zvládneš, zvládla jsi to u první, zvládneš i u druhého. Jen teď s těma hormonama je to těžší. Zvládla jsi toho tolik, jsi statečná a dobrá máma , držím pěsti.
Nejraději bych tě obejmula, kdyby to šlo❤️ Prosim, nezlob se na sebe. Někdo má nemocné tělo, někdo má nemocnou duši. Není se čemu divit, potom, co jsi všechno zažila. To, že máš takové výbuchy vzteku, je projev tvého zoufalství, toho, že nevíš kudy a jak dál. Člověk se z posledních sil snaží drzet pohromadě, přežít, neselhat, ale to v tomhle stavu nejde. Pak je každá drobnost (vztek dítěte, vzdor, kňourání, nemožnost se domluvit), jak kdyby ti někdo drnkal na holé nervy, nejde to vydržet. Jsi skvělá máma, i když ti to teď zní jako nesmysl. Ale uvědomujeme si, že tohle pro svoji dceru nechceš, že že to chceš změnit. Chápu tvoje pocity viny, bezvýchodnosti, vzteku, toho, že už tu nechceš být. Všechny tyhle pocity znám, všechny jsem zažila, až do jejich nejhlubší temnoty. Klidně mi napis, když budeš potřebovat jen vylít srdíčko, to pomáhá, ale není to reseni. Najdi si dobrého psychiatra, prober s ním svoje možnosti. A dobrého psychoterapeuta, který ti sedne, když to s prvním nevyšlo. S terapií je to na déle, v řádu měsíců a let. Stojí to peníze, ale pro mě to byla nejlepší investice, kterou jsem kdy udělala. Drž se❤️
K tomu, co bylo řečeno mě napadá...máš nějaký čas pro sebe? Možnost si odfrknout? Odjet i třeba na víkend? Nikdo nevydrží brát donekonečna z ničeho, tu energii je třeba někde dobíjet.
Podobné diskuze
- Emočně prázdná vůči dítěti. Cítily jste se někdy také tak?10
- Máte zkušenost s online psychologickou poradnou?9
- Nezvládám své emoce, velmi často vybouchnu. 😶 Prochází si tím také někdo?22
- Když partner nechce druhé dítě. Jak se s tím vyrovnat?26
- Jsem vdaná, ale miluji jiného muže84
- Jak nezešílet z dvouletého dítěte a vyhnout se fyzickým trestům?9
Zajdi na hřbitov. Řekla bych, že je to potřeba.
Nesnaž se si vsugerovat, že musíš být dokonalá, pořád klidná a respektující..těhotná a s batoletem, to je skoro nadlidský výkon. Jsi stejná jako jiné ženy. Taky jsme jen lidi, máme jen jedny nervy, ujíždíme a je nám to líto, ale takový je život. Je těžký. Ale pro dítě jsi jediná, milující maminka,blízká osoba,kterou potřebuje a je pro něj nenahraditelná. Vzdát to nikomu neprospeje. Naopak. Nebuď na sebe tak přísná. Nemusíš nikomu nic dokazovat.