Dají se brát vážně řeči šestiletého dítěte?

V každym vztahu je základem komunikace. Ideálně bys o tom měla mluvit s tátou a ne s náma. Věřim, že to je těžký, ale nejrozumnější řešení každýho problému je alespoň pokus o to, si všechno pokud možno bez silných emocí vyříkat. Kdyby o tom mluvil, tak by se celá ta křivda, kterou cítí, mohla konečně vyplavit a zůstat za váma. Už by bylo na čase.

Přesně tak - neumí narovinu přiznat, kde je jádro pudla, tak si vymýšlí podobné kraviny. Snad ho nemůže řeč šestiletého dítěte přimět k tomu, aby se o vlastní dítě zajímal. Nakonec, ne že by to tak muselo být, ale v tomto věku děti uslyší maminku, jak něco říká a prostě to zopakují. Svůj názor na jisté věci nemají...
Může za tím být cokoliv - nevůle nové ženy, neochota věnovat své dospělé dceři čas, možná už spálil mosty a nechce se vracet do minulosti. Zní to sice hloupě, ale lidi mívají různé myšlenkové pochody...
Být Tebou, netrápím se tím, hodím to za hlavu, tátovi bych třeba napsala na narozeniny nebo svátek sms a vyčkala bych, jak se k tomu postaví.
A proč celá léta předstíral zájem? Třeba ho nepředstíral, ale byl v jiné situaci a bylo mu jasné, že tím, že je vše tajné, se jednou za čas uvidíte - ho to nic "nestojí", má splněno... Nevím.
Tak se drž. 😉

@lois_a dalsi ziarivy pripad ked sa nasi rodicia chovaju horsie ako male deti 🙂 Lois, tvoj otec sa sprava neprimerane, nevhodne a absolutne detinsky. Problem nie je v tebe, ani v tom co si povedala/nepovedala ked si bola mala. Co ti moze pomoct je, sadnut si so svojim otcom, povedat mu, nech sa prestane spravat ako maly nevychovany harant a pozadovat po nom, nech ti vysvetli preco sa sprava ako sa sprava 🙂 Nemusis sa nicoho bat - otec bude v panike viac ako ty 🙂 A hlavne - prekvapivo - si musis priznat, ze vek nerobi dospelost 🙂 a clovek sa dokaze spravat hlupo bez rozdielu veku. 😉

Ahoj, já si myslím, že šestileté dítě ještě žije v takovém "magickém" světě - vidí a slyší sice to samé jako dospělý,ale může to zpracovat úplně jinak, vyvodí jiné závěry. Navíc jsou děti v tomto věku dost ovlivnitelné, co se týká názorů. Asi by mě hodně ranilo, kdybych slyšela vlastní dítě, jak o mně říká něco ošklivého, ale spíš bych se snažila přijít na to, proč o mně tak mluví. Je podivné, že se s Tebou táta tolik let stýkal a teď najednou vytahuje staré "křivdy". Myslím, že důvod je v něčem úplně jiném a staré nahrávky jsou jen výmluva. Je to v podstatě způsob, jak se zbavit viny a přesunout ji na Tebe. Zkusila bych si s ním promluvit na rovinu, řekla bych mu, že mě mrzí, jestli jsem mu nějak ublížila, ale že bych se s ním moc ráda vídala. A že bych chtěla, aby moje miminko mělo dědu. A jestli bude trvat na tom, že stará nahrávka je důvodem pro to, abyste spolu zpřetrhali vztahy, asi bych zkusila počkat, až se narodí miminko a pak se znova pokusit navázat kontakt.

Holky zlatý, dumám nad tím již delší dobu. V posledních měsících se tátovi nedaří dobře po zdravotní stránce, jistě i to ovlivňuje jeho nálady. Ale kusé informace o budoucích operacích, nezvednutí pitomého mobilu, upřímně mě to děsí. Z toho mála, co jsem vymámila z mamky, které se podařilo ho před pár týdny odchytnout alespoň přes telefon tuším jen to, že má opravdu strach. Ještě před tím, než jsem vám napsala, jsem ho nakonec sehnalana, trapně jsem mu volala do práce, kde ho nezapřeli. Výsledkem našeho hovoru bylo, kromě řečí o tom, jak nemá čas, výše zmíněné v prvním příspěvku. Nebudu dál fňukat a holt vyčkám, snad se mu udělá lépe. Jen zkrátka nepobírám, proč mě právě v době, kdy je mu špatně, kompletně vyšoupl ze svého světa.
Mnohokrát vám všem děkuji za pomocnou ruku. Zejména elvira s lucidelou uhodily hřebíček na hlavičku, došla jsem k nepříjemně podobným závěrům.
V půlce srpna dám vědět, kam jsme pokročili. Měl by se tou dobou vracet z jedné ze stále odkládaných operací, budu jen doufat, že o sobě dá alespoň vědět. Že mi v té nemocnici neodejde bez rozloučení.

Bude v tom něco jiného, tedy pokud je tvůj otec trochu rozumnej člověk. Mám teď šestiletou dceru a ta co toho naplácá, její fantazie nemá hranic a když je rozčílená nebo pod tlakem, tak povídá někdy i ošklivý věci, beru to s nadhledem. A že tys pod tlakem určitě byla. Podle toho, co píšeš, je teď ve stresu on, takže se chová poněkud iracionálně, narozdíl od šestiletého dítěte by to ale měl nějakým způsobem zvládnout. Držím moc palce, aby se to urovnalo, aby se operace vydařila, aby se Vám miminko zadařilo (a v těhu se tím přestaň trápit, tam není na stres místo) a aby vaše rodina byla komplet a spokojená.

@lois_a píšeš velice rozumně 😉
jak tu padlo, 6-tileté dítě žije v takovém svém kouzelném světě a sice už dost chápe ale opravdu dětsky!!
celé je to nějaké podivné, není to spíš tak, že třeba se cítí hodně vinný a nemá sílu se omluvit apod.?? že ho ta nemoc natolik zaměstnává, že je zaseknutý (asi i vlivem nové manželky)?

jinak já mám dost komplikovaný vztah s jednou ze svých babiček, kdykoli jsem si s ní chtěla promluvit tak na mě buď křičela nebo mi začla něco vyčítat dlouze a nebo dělala že mě neslyší apod.... hrozně mě to trápilo, stresovala mě... nakonec jsem si jednou sedla a napsala velice otevřený dopis.... na rovinu jsem řekla co a jak cítím a byla jsem asertivní, tzn. průbojná, ale empatická.... a napsala jsem jí v tom dopise opakovně že mi na ní záleží, že ji mám ráda....
byla z toho asi v šoku, protože se mi pak dokonce omluvila 😨 (u ní věc neslýchaná) a začaly jsme spolu komunikovat o hodně víc a líp.....
takže takový dopis je taky cesta, člověk u toho nemusí čelit stresu z reakce druhé strany nebo ze svojí reakce kdy by třeba při říkání některých věcí začal brečet nebo i křičet, aby ze sebe tu frustraci dostal.....

netlačila bych na něj, ale zároveň to moc neodkládala, pokud na tom není zdravotně dobře 😒 někdy je hodně těžké se odhodlat po letech a někoho upřímně třeba beze slov jen obejmout.... ale občas není jiná cesta jak ty doslova "ledy" prolomit....
držím pěsti !!!!!

Děkuji mnohokrát za vaše příspěvky, moc mi pomáhá náhled "z venku". Tatínek se mi ozval, zvolil formu pracovního e-mailu, tak se jistě celá kancelář dobře baví. Čert to vem. Napsal, že poslední příslovečnou kapkou bylo převzetí manželova příjmení. Achich ouvej, ten můj zlatý muž by býval souhlasil, abych si nechala obě. A mě vůbec nenapadlo, že by nové příjmení mohlo vadit v mé rodině. Kdyby alespoň něco řekl :( Do příprav svatby se zapojil velmi štědře finančně. Pro svatbu ani tolika peněz potřeba nebylo, což jsem mu řekla hned zkraje, ale samozřejmě jsem s díky přijala. Toť celý zájem o vdavky. Do poslední chvíle nebylo jisté, zda vůbec přijede. Jak tedy teď může přijít s tím, že vadí příjmení? Obsah těch pěti vět, které byl ochotný mi věnovat dále říkal, že přikládá skeny zlomku písemností od soudu, a že už to měl udělat dávno. Pěkné počteníčko to bylo. Nějací cizí velcí lidé se mě ptali na věci, které se mi zdají divné a nepatřičné i teď a kreslila jsem obrázek rodiny. Tatínka jsem vystihla jako bezvtvaré zřejmě strašidlo nebo co. Tak tady je pes skutečně zakopán? Neodflákla jsem to tak trochu náhodou, protože jsem už chtěla pryč? Rozumněla, chápala, uvědomovala jsem si, že jen další z řady čáranic, jako jsme matlali ve školce na nástěnku, bude znamenat, že nikdy nebudu mít tatínka? Nic jiného jsem z těch stránek nevyčetla. Jediné protiotcovské vyjádření z mé strany bylo, když mě pustili na chodbu za mámou a já se k ní dovolila přitulit a špitnout, že tátu nechci vidět. To jsem šmejd, bůhví jestli se mi spíš nepotřebovalo na záchod.
No jsem chvíli naštvaná, chvíli nešťastná, chvíli je mi to jedno. Asi krapet blázen :(
Nicméně jsem mu tedy poslala svůj e-mail a čekám na reakci. Připomínám mu tam těch pár hezkých střípků, které si z dětství s ním pamutuji, jak pro mě byl a je důležitý nejen při životních událostech. Video ze svatby jsem mu tam přicpala. Snad se alespoň na kousek podívá. Že bych ho stejně nevyměnila, že ho mám nejradši a ať se mi uzdraví. Uvidíme, milé dámy, zdalipak se dočkám otcovské reakce, jakou bych si přála.

@lois_a myslím, žes to hezky napsala až mi to slzy do očí vehnalo...tak snad se skutečně konečně dočkáš vztahu s tatínkem, jaký si zasloužíš. Je dost smutné, že v tomhle případě jsi opravdu ten rozvod rodičů odnesla ty, je to asi to nejhorší, co se dítěti rodičů, kteří se už neshodnou, může stát. Doufám a věřím, že rozvod nikdy nebudu muset řešit a kdyby snad, tak že uděláme s MM všechno pro to, aby se to co nejméně podepsalo na dětech, snad budeme natolik rozumní a nenecháme se ovládat emocema. Jen s tím jménem nechápu, kdyby to byl tvůj exmanžel, tak možná, ale táta? Snad jedině, jestli u vás nebylo zvykem přebírat příjmení, jinak to nějak opravdu nemůžu pochopit, já mám taky příjmení svého muže a nikomu to nepřijde divný, je to tak v obou našich rodinách běžné. A jestli jsi takový výtvarný talent jako naše malá slečna, tak to se nedivím ani tomu strašidlu, já kdybych si její malůvky brala osobně, to bych jí snad musela vydědit.