Co vás přimělo (ne)odejít ze vztahu?
Co vas primelo odejit/ neodejit od partnera, s kterym to nefungovalo? Nemyslim, takovy ten typ chlapa, co vas trapi, podvadi, chlasta apod.... Normalni hodnej chlap, s kterym si rozumite cim dal tim mene, az mate pocit, ze se uz nesnesete? Jsem s manzelem skoro 10 let, vzali jsme se hrozne rychle v obrovske zamilovanosti, ktera kdyz opadla (zhruba uz po roce od svatby), tak jsem zjistila, ze o nej vlastne nestojim. Nechci uplne rozepisovat konkretni veci, zkratka jsem si uvedomila, ze pro zivot bych vedle sebe chtela mit uplne jiny typ muze. A tyto moje pocity trvaji vlastne cely nas vztah. Jenze kdyz si predstavim, ze to opravdu ukoncime, budeme si stridat deti, uz zadne spolecne vylety, dovolene, jako rodina fungujeme skvele, nase deti jsou stastne v zivote, jakym jsme jim umoznily zit. U nas to nefunguje jen v te rovine muz-zena. A z predstavy, ze si budu hledat noveho partnera, prijimat jeho deti, resit jestli ma on rad moje deti, co za partnerku by si privedl muj manzel k detem.... Z te predstavy je mi vzdycky tak mdlo, ze tu debatu v sobe vzdycky radeji ukoncim. Nemam zkratka odvahu ten krok udelat, protoze nechci riskovat, ze by to byllo spatne rozhodnuti. Jenze kdyz je pak nejaka vypjata situace a na me to dolehne, tak mam strach, abych se jednou neotocila a nelitovala, ze jsme zbytecne ztratili roky zivota, ktere jsme mohli prozit v opravdove lasce.
Resila jste nektera neco podobneho?
mě přiměla odejít z každého nefungujícího vztahu moje vlastnost - vcelku špatná vlastnost - a tou je neodpouštění nedostatků. Jsem na partnery velmi náročná, což není úplně dobře, ale v podstatě mi tahle vlastnost vyselektovala dobrýho chlapa 🙂)
Mě teda nakoplo seznámení se současným přítelem: najednou jako vy mi otevřel oči, že chlap může úplně jinak fungovat. Že nemusím uklízet, nakupovat, prát a vařit jen já, že nemusím všechny věci ohledně bytu, auta, dovolených zařizovat jen já, že není nutné veškerý volný čas podřizovat jen jemu a jeho fotbalu a že někomu připadám přitažlivě a chce se mnou mít dobrovolně sex. 🙂 Předtím jsem tohle vše nějak vysvětlovala a omlouvala. Ale my neměli děti, on se na ně po 10 letech, ve velkém a rekonstruovaném byte a při stabilní praci obou stále necítil. Bylo nám přes 30.
A co třeba nějaký párový seminář? Třeba v Praze je centrum Arkaya, kde dělají i víkendové semináře. Jezdí tam právě páry, jejichž cesty se rozešly a city vychladly. Třeba by vám to pomohlo. Pro mě by to asi bylo to, že na tom ani jeden nechce pracovat, nebo že jeden se snaží, ale zůstává to bez reakce
Žádné změny ani po delší době. Někdy stačí pracovat na sobě a ovlivní to i toho druhého Myslím si, že to není na škodu se nechat nasměrovat od někoho jiného, ale v klasické poradně se toho člověk moc nedoví. Pokud vedle sebe ale jen žijete, řekla bych, že to negativní napětí budete i tak přenášet na děti a úplná výhra to není ani pro vás (život je moc krátký na to ho prožít takto) ani jako příklad toho jak vypadají vztahy pro vaše děti.
Nepřijde vám nefér 10 let na sebe vázat někoho, koho nemilujete? Jedině, že by si manžel taky 10 let říkal, že vlastně k ženě nic necítí, nechce s ní být, ale nechce se mu rozvádět...
Me ku spokojenosti a hlavne k vlastní vyrovnanosti pomohla psychoterapie. Meli jsme doma dost dlouho a dost velkou krizi. Psychoterapie mi pomohla srovnat si hodnoty a najit priority ( muj odchod by krom toho zadaneho odlouceni mel sama negativa) a hlavně vyrovnat se sama se sebou, brat veci s nadhledem...
u mna osobně asi to, že to už dlouhou dobu nefunguje, jak má. každý vztah prožívá krize a období, které jsou neni dobře, ale když něco nefunguje už dlouho, tak to nemá význam, je to těžké odejít, ale žijeme jen jednou, tak proč bychom měli dělat věci a být s lidmi, se kterými se necítila štastný
Já si myslím, že pokud v tom vztahu není závažný problém (alkohol, násilí, dluhy, lhostejnost atd.), a je to "jen" o nespokojenosti, nudě, stereotypu, zevšednění,pokud ta rodina jinak funguje dobře (ne jen na oko) , tak by člověk měl mít nejdřív snahu něco změnit, měl by o ten vztah a rodinu bojovat ( rozhovor, terapie...). Rozchod by měl být až ta poslední možnost, protože ve chvíli, kdy jsou tam ty děti, tak člověk rozhoduje i za ně. Zná manžel tvoje pocity? Ví, že jsi nešťastná? Udělali jste pro zlepšení vztahů něco? Jako někdy to prostě nejde, ale ten pokus o záchranu by tam měl být,aby si to pak člověk nemusel vyčítat.
Myslíš ,že kdyby si měla jiného chlapa byla by si šťastnější , spokojenější?
Udržet si harmonický dlouhodobý vztah není úplně legrace. Nesmíte být jen rodiče, ale také partneři.
Podle mě byste si na to měli s chlapem sednout a pořádně to probrat. Případně zkuste i poradnu.
Je dost možné, že s novým chlapem to bude že začátku růžové a pak to přestane fungovat i s ním. Časem se ti každý okouká.
A co to je vlastně opravdová láska? Já věřím, že to je i to, žít klidný život vedle může, který mě ve stáří bude držet za ruku až budeme spolu čekat na zubatou. Nemusí to být celý život o zamilovanosti. Ty roky by si ztratila v případě, že by si je prochlastala. Ty život žiješ. Výlety, zážitky. S jiným chlapem přijdou nové radosti a nové starosti. A je to jako hodit si korunou co u něj bude převažovat
nefungoval nám sex. Díval se pouze na sebe, byl z těch chladnějších a chtěl to pořád ve stejné poloze. Sex s ním byl pro mě víc trapení než potěšení
Mozna mě tu ukamenuji, ale já tohle řešila.jako otec fungoval dobře, jako partner méně.resila jsem to v době 2 roky, kdy jsem se to s ním pokoušela řešit, ale nikam to nevedlo.on problém neměl.nakonec převážil fakt, že jsem si za ty dva roky nedokázala vzpomenout, kdy jsem byla naposledy spokojená nebo šťastná.rizla jsem do toho, je to něco přes rok.bylo to těžké.ale ani jednou jsem nezalitovala.ted máme oba nové partnery, děti to snáší dobře, nové partnery mají rády...