Cholerický manžel. Co si o tom myslíte vy?

@jakarta87 Ven se z toho dostanes tak, ze se manzel rozhodne vyhledat pomoc psychologa, ktery mu pomuze odlisit pracovni a osobni svet a vztahy v nem. Z jeho strany k tobe totiz vsechno v poradku neni. On je proste zvykly byt velky sef a k tobe a detem se chova jako ke svym podrizenym. Kdyz si plni povinnosti, tak je vsechno v pohode, kdyz ne, tak je proste serve. No a k vam se chova uplne stejne.

@jakarta87 Ona o tom svedci i ta jeho reakce. Prece se nebude menit on, on je prece sef. Hodi zodpovednost za svoje ciny na tebe, ty jsi ta, co se s tim musi holt srovnat. To proste neni v poradku, nema to tak byt a samo se to nevyresi.

Mám dominantního manžela, i když ne asi tak moc. Dlouhé roky byl nadřízený a taky jsem mu musela občas připomenout, že tady žádný šéf není, ať si uvědomí s kým mluví.
Sice se trochu zklidnil, ale žádný medvídek to pořád není. Každopádně jsem mu řekla, když má potřebu mě buzerovat, ať to nedělá před malým, protože mu to pak přijde normální a já nechci ať je to pro něj normální, protože v budoucnu chudák jeho žena.
To kolikrát způsobí nějaké uvědomění, které nějakou dobu funguje.

Velkou část udělá ta manažerská pozice. Měla jsme to doma jednu chvíli stejně. Choval se ke mě jako k podřízené. Vůbec si to neuvědomoval, takže jsem ho jednou nahrála na mobil. Docela koukal a když mu i kamarádi řekli, že se chová jako idiot, tak se začal omlouvat a přestalo to.
V práci možná bylo takové chování žádoucí, ale doma se se mnou nikdo takhle bavit nebude.

@jakarta87 pozici to nebude, u nás jsem já, kdo je top manažerské pozici a manžel je voják a nemluvíme takhle ani jeden.
Když si takhle někdo vyskakuje, je to spíš většinou o tom, že má nějaký nervy z práce, něco mu tam nejde, a tak si dokazuje doma, jaký je king.

@jakarta87 Doporučila bych manželskou poradnu. Je potřeba, abyste spolu mluvili, aby manžel vnímal, že je to problém, který nemůže smést že stolu. Můj muž je něco podobného, taky se snadno vytočí, zanadává a za 5 minut neví a je v pohodě. Já jsem z toho špatná a ve stresu ještě dlouho potom. Mluvíme o tom, muž se snaží, já si to snažím nebrat osobně (nikdy nekřičí ani nevyčítá nic mě nebo synovi!). Poradnu mám jako takovou zálohu, kdyby se nám to nedařilo ukočírovat 😉
Jinak já když začala dělat na manažerské pozici, tak jsem taky s mužem nevědomky jednala jako s podřízeným. Jenže on se ozval hodně rychle, tak jsem se v tom nestihla zacyklit. Jsme partneři, ne podřízený a nadřízený, tak spolu tak jednáme. Držím palce, ať to zvládnete vyřešit 😘

@jakarta87 Tohle znám velice dobře takového mám manzela. Jsme spolu 11 let. Ted posledních pár let už se srovnal, ale musela jsem se vždy proti němu dost ohradit dokonce jsem jednou už málem balila kufry. U nas co nejvíce zapůsobilo, že mu naše deti nastavuji zrcadlo. Je pravda , ze manzel to viděl i u svých rodičů tchan je generál a tchyně plní vse na co si vzpomene. Jestli si chceš o tom popovídat můžeš napsat zprávu. Protoze vím jak moc to bývá ubijejici zit s cholerikem.

Nepřeháníš to, tohle prostě nejde. Nepíšeš jestli chodíš také do práce - trošku bych tipla že ne. Myslím že tam může být problém i v tom, že jsi doma a on vás živí - má tedy pocit, že má právo rozhodovat (není to tak správně a neomlouvá ho to, jen ukazuji jeho možný pohled). Další věc je, že to zní tak, že hned plníte co po vás chce - tam opět vzniká z jeho strany dojem, že je jeho chování správné, protože nemá žádnou zpětnou vazbu.

Zaznělo tu několik velmi dobrých rad, zkusila bych postupně všechny - hlavně to začít řešit hned. Osobně bych začala tím, že bych si našla klidný večer a v klidu to s ním probrala. Není dobré řešit spory ve chvíli, kdy ten spor je, je potřeba najít moment kdy je vše v pořádku. Začala bych tím, že bych manžela požádala, ať tě opravdu vyslechne, neskáče ti do řeči, protože potřebuješ v klidu říct vše, co tě trápí. Klidně si připrav na papír body které chceš říct, abys na nic nezapomněla. A mluvila bych o tom, co tě trápí a proč. Že dělá špatné zrcadlo dětem, že nejsi jeho podřízená, že přeci nejde, aby kvůli tomu že ON je takový celá rodina trpěla a bála se doma cokoliv udělat aby nebyl řev. Mluv o tom, jak tě to zraňuje, jak se od něj vzdaluješ a jak se cítíš. A pak nech mluvit jeho.

Nezní jako špatnej chlap... Spíš mu chybí sebereflexe... Třeba jí rozhovorem získá - a když ne, dalších rad tu máš hodně.

@klokanka31
Napadlo me uplne to stejne
@jakarta87
V zadnem pripade to nemusis prechazet,mel by si uvedomit,ze neni v praci.A ani jako manazer by nemel na sve podrizene rvat.Dobry manazer to nema za potrebi na sve zamestnance rvat.Co mu doporucit kurz asertivni komunikace?

Je potreba si vyjasnit pozice. Nenechat se tlacit furt tak jak to chce on. Je to tezke, ale jde to. Doporucuju take tu poradnu nebo psychotetapii klidne i jen sama pro sebe. Navedou te, jak se k situaci co nejlepe postavit. Mam doma take neco podobneho, casem se to trochu lepsi...

@barmil Ono to muze byt tou pozici, i kdyz vy na sebe tak nemluvite. Vsichni manazeri na svete se totiz nechovaji stejne a nemaji stejne reakce.. 🙄

Holky, děkuji všem za rady. Ve většině příspěvků se opakuje, že je to tím, že je manažerem. Tak to ale určitě není, protože on byl cholerik vždycky, od doby, co ho znám. Myslím ve smyslu toho, že mu třeba něco nejde a začne řvát, že se strašně rychle vytočí za volantem a tak dále... V práci je ale úplně jiný, vím to, protože pracujeme ve stejné firmě, mým nadřízeným ale není. Ale málokdo z firmy by do něj řekl, že se vůbec kdy dokáže vytočit, v práci je opravdu úplně jiný a komunikovat dokáže opravdu na velmi dobré úrovni a je v práci i velmi empatický a už vůbec by tam na nikoho nekřičel. On v jádru je citlivý a empatický i doma, dokáže vyjádřit city, říká mi, že mě miluje. Já vím, že každý má něco, ale opravdu mám pocit, že pomyslný pohár mé trpělivosti už nějak přetekl. Když o tom s ním zkouším mluvit, řekne, ať si srovnám plusy a mínusy, pak se řekněme i několik dní snaží, ale po čase je vše ve starých kolejích. Určitě je původ i v jeho dětství, kdy žil bez táty jen s mámou, její sestrou a babičkou v jedné domácnosti. Je nesmírně galantní, ženě opravdu se vším pomůže, nemá problém vzít do ruky hadr a uklidit, ale na druhou stranu dokáže být neurvalý a vytočit se úplně k nepříčetnosti, kdy jen čekám, kdy to s ním sekne. Synovi byly tři a taky hodně křičí, když se mu něco nelíbí. Dcera je zase citlivá, strašně hodná a někdy i bojácná. Když jsem mu navrhla psychologa, okamžitě mě s tím poslal někam, tam by on v životě nešel. Je to vážně těžká situace, jsou dny, kdy si říkám, že to prostě budu přecházet, nebudu si to brát osobně, jenže já jsem hrozně citlivý a vnímavý člověk a uvnitř mě to všechno moc zraňuje. Nejhorší je, že ani nemám kam jít s dětma. Dům je jeho a já nic v podstatě nemám. Že bych třeba odešla na chvíli, aby si srovnal, co vlastně chce a jak k nám chce přistupovat.

Nejsi nevděčná. Pořád přemýšlet, jestli manžel je v pohodě, uvažovat, jestli ho náhodou nevytočí tamto a ona, není normální. On bude muset ubrat, pochopit, že ne vše se točí kolem něj a pokud je frustrovaný a hněvá se, tak ty a děti nejste jeho hromosvod, prostě se bude muset naučit odreagovat jinde a jinak. Souhlasím s @konida klidně terapii i jen pro sebe, protože si nejsem jistá, jestli by on na nějakou přistoupil. Ty potřebuješ získat zpět ztracené sebevědomí a naučit se reagovat jinak, jako partnerka, ne jako podřízený.

Pokud je takový nervák a vytočí ho i kravina, tak bych mu koupila jako doplněk stravy hořčík. Hořčík je důležitý pro nervovou soustavu. Potřebují ho lidé ve stresu, kteří jsou často náladoví a podráždění.

A nepotlačuje se v práci a pak se ventiluje doma, kde se nemusí hlídat a ukazuje své pravé já? Není on nastaven na perfekcionismus a absolutní dokonalost?

Já bych třeba odjela na týden tady po ČR s dětmi někam na dovolenou a řekla mu, ať ten čas zkusí využít k tomu, že se naučí relaxovat a ventilovat jinak než sprdnutím mě a dětí.

Naprosto chápu, že mu pomáhá zbavit se stresu, když se vykřičí. A je to v pořádku, lepší než ho hromadit uvnitř. Ale je absolutně nepřijatelné, aby křičel na svou rodinu. To, co předvádí, je domácí násilí. Ano, násilí nemusí být vždy jen fyzické. Je naprosto namístě se proti tomu rázně vymezit, Vykříčet se může do polštáře nebo z okna, vyzkoušeno, funguje to skvěle. Jsi jeho manželka, ne protistresový pytlík.

@jakarta87 manžel pracuje už 5 let na manažerské pozici ,ale nikdy žádné manažerské finty nezkoušel....prostě si to nedovolí.Cholerik je taky ,ale naučil se s tím pracovat a ovládat se.Obcas vybuchne a ale to já taky.
Ale aby mne nebo děti pořád tepal ,tak to bych nesnesla a popravdě on by si to nedovolil ,protože ví ,že já bych si nenechala stát od něj na hlavu.
Nevím co Ti poradit....to stě si měli vyřešit na začátku vztahu....zkus si s ním promluvit a říct mu že je to pro Tebe velký problém ve vztahu....Bohužel věkem se to bude stupňovat...

@jakarta87 zkusila bych mu říct, že tě to ponizuje a už tak nemůžeš dal žít a vážně přemýšlíš o odchodu. Když to řekne, ať si srovná plusy mínusy, tak mu odpověz, že ať si je srovná především on, že tobě takové soužití a věcné trápení nestojí za to.

@elwe z mé zkušenosti je to takovým lidem šumák. Na nějaké povídání buď vůbec nejsou nebo to prostě neřeší. Můj by mi na to řekl jediné: tak běž. Chlap má doma očividně převahu, kterou stále upevňuje a zvyšuje. Tento stav je potřeba zastavit a zvrátit, aby se síly a vliv aspoň trochu vyrovnaly. Řešení, které zafungovalo u nás, byla psychoterapie pro mne, zaměřená na zvýšení sebevědomí, víry v sebe, vlastní činy a vlastní rozhodnutí, i když se to tomu druhému nelíbí (což dává najevo tím křičením po druhých a vynucování si všeho, tak jak chce on).
@jakarta87

Můžeš mu zkusit oznámit, že budeš chodit k psychologovi ty, že potřebuješ takovou věc řešit. A taky, že je dost možné že psycholog tě povede k získání sebevědomí, vlastní hodnoty a pokud je ti nepříjemné, špatně to neseš, že řešením bide to prostě nenést, nesnášet a nevystavovat se takovému chování. Pokud chce, můžete to řešit oba, aby k něčemu takovému nemuselo dojít (=poradna). A choď, buď sama k psychologovi, nebo sama do poradny, i když by nešel.

@jakarta87 znám to a tohle bude s přibývajícím věkem jen horší. Tuhle situaci ti nezávidím.

@elwe jenže to vyhrožováno odchodem je docela velké sousto, protože pokud zakladatelka na takovou možnost není připravená, tak to nikam nepovede a nebude ji brát vážně.

Za mě pokud je ten chlap jinak v pohodě a úžasný, tak asi nejlépe funguje jakýkoliv takový projev okamžitě utnout něco ve stylu "takhle se mnou mluvit nebudeš"... Jenže... to funguje když to člověk zavede od začátku vztahu, pokud se toto děje denně, zhoršuje se to a ještě to zkouší i na děti musí to být těžký život. Takže poradna, psycholog i jen pro tebe. Myslím, že dobré bydlo té určitě nepálí...

@jakarta87 V podstatě popisuješ mého muže. Letos spolu budeme 15 let. Jednoduché to není, ale čas tyhle věci umí obrousit:
- naučila jsem se mu postavit - jednou za čas ho upozorním, ať je managerem v práci, ale já jsem jeho žena... také jsem už párkrát bouchla, že jsem se sama nestačila divit, kde se to ve mně vzalo - ale to už asi ke vztahu s podobným člověkem patří, pokud někdo není vyloženě submisivní (což já jaksi nejsem)
- naučila jsem se užívat svou ženskost - ta jeho chování dost obrušuje
- když toho je už moc, ptám se ho, jak by mu bylo, kdybych mu vracela stejným a chovala se k němu stejně - naštěstí má dostatek sebereflexe a dává si pak na to více pozor
- totéž - u dětí probíráme, jak by nesl, kdyby byl jeho táta podobně výbušný a mají výhodu v tom, že se dokážu mezi ně postavit = holky mu s věkem nezústávají nic dlužny = a jako tohle zrcadlo umí člověku dát extra zabrat
- nevyčítám ve chvíli výbuchu - já se naučila akceptovat, že v tu chvíli stejně není schopen vzít zpátečku - pak si v klidu sedneme a probereme příčiny i následky - co je dobré, že umí přijít a omluvit se
- je toho spousta... ale vidím, jak se to postupně obrušuje a z akce "samonaser" je uvolnění přetlaku, které se dá občas i ovládnout nebo odstínit tak, aby to okolí zbytečně nezasáhlo

Jako je fajn, když podobný člověk vyhledá odbornou pomoc. Na stranu druhou vím, jak ničivé umí být, když se takový člověk snaží dlouhodobě ovládat. Což mi za to v našem případě nestojí.
Má hodně předností, pro které s ním jsem. Jeho povahu nezměním, ale dá se na tom oboustranně pracovat.
Občas jsme fakt jako typická italská domácnost. Ale tohle beru pozitivně - kolem nás se rozvádí dost lidí - často i proto, že si ty věci mezi sebou neumí říct nebo potlačují to, co je trápí. A pak to bouchne.
To jsem raději zastánce upouštění pístu v pravidelné, ale svým způsobem "jisté" dávce ,-)
Drž se... vztah s takovým člověkem je výživný. Ale sama nejlíp víš, co v něm máš.

I kazdej sef ma svyho sefa 😉 tak se jim stan.

Můj chlap je úplně to samé. Jsme spolu 12 let. Od mých skoro 20. Jeho chování mě srazilo tak, že jsem několik let měla deprese. To nebylo jen o tom, že jsem pořád něco dělala špatně, jemu vadilo i to, že chodím spát s mokrou hlavou a když jsem odmítla sex, jakože už nemůžu a nechci, protože to 2x denně každý den fakt nepotřebuju a nejsem robot, tak to byl masakr. Musela jsem se zase naučit mít se ráda, ale bez pomoci psychologa se to neobešlo. Teď po těch letech jsem se naučila, že se nesmím nechat a když jsou to opravdu kraviny, které má potřebu mi předhodit (třeba to, že jsem to auto mohla davno předjet nebo že nemám nechávat ovladač na kraji stolu apod.) Tak prostě neslyším a dělám si dál svoje. Když má potřebu to řešit dál, tak mu taky předhodim nějaké blbiny (nedává útěrku zpět na místo, ale vždy ji někam práskne, apod.) Tak je najednou po debatě. Když to přežene, upozorním ho a když si i přes to na mě chce vybít vztek nebo nějakou frustraci z práce, tak mu hned vpálim, že se ke mě takhle chovat nebude. Ze začátku, když jsem se učila reagovat na něj, tak se mu to velmi nelíbilo, ale když jsem mu párkrat ukázala dveře, tak to začal akceptovat. Momentálně to máme tak, že máme dítě, které nechtěl, když něco chci nebo někam jdu tak oznamuju, neprosím. Na otázky kdy se vrátím, odpovídám, až se mi bude chtít. A když má s čímkoliv problém, nebo když nedělám něco tak jak by si představoval, tak je to jeho problém. Ten vztah teď funguje líp, než kdy jindy. I rodina si všimla, že se ke mně chová líp. Takže moje rada zní, obrnit se trpělivostí, vracet mu to jako bumerang a hlavně se naučit postavit se za sebe. Naučit se říct ,,Tak takhle teda ne, zlato, takhle se ke mně chovat nebudeš.,, Nikdo to za tebe neudělá a hlavmě tvoje děti si budou myslet, že takové jednání se ženou je v pořádku. Zkus to aspoň kvůli nim. Když uvidí mámu jako silnou ženskou, naučí se, že si nemusí nechat srát na hlavu od druhých.

Být Vámi, tak mu dám přečíst to, co jste tady napsala 😉 pokud ho to nedonutí k zamyšlení, tak to bude těžký oříšek 🤷‍♀️ Mám doma taky manažera a za mě můžu říct, že to bude určitě i tím kolik v sobě nosí starostí, které potřebuje na někoho "vypustit"... To ho samozřejmě nijak neomlouvá, to spíš jen, že pro Vaši situaci mám pochopení. Můj manžel je zase strašně často duchem jinde... Když na něj mluvím já, děti... Často po nějaké chvíli zjistíme, že nás vlastně neposlouchal 🤷‍♀️😔
držím pěsti ať to zvládnete ❤️

Zřejmě problémy v práci, které přenáší domů. Řekla bych mu, že dobrý manažer na své zaměstnance neřve, kritiku umí podat s klidem a asertivně. Na mě např. šéf/šéfová zvýšit hlas, tak snad obratem podávám výpověď! Naštěstí jsem nikdy nikoho podobného neměla.
Můj taťka je taky cholerik a taky doma řval někdy kvůli kravinám, i sprostý slova lítaly, mamka ho nikdy nesetřela, nepohádala se, maximálně klidným podřízeným hlasem, někdy něco prohodila, jako že by stačilo, do života jsem si vzala to, že potřebuji chlapa kliďase, který nebude kvůli např. neuklizené kuchyni pitchovat. A že choletika fakt nee. S věkem jsem se naučila asertivitě, a když můj táta někdy zas začne třeba před vnoučatama, tak mu teda k tomu něco řeknu, takové chování se mi nelíbí a už vůbec ne vůči dětem. Nechci, aby toto chování měly jako normu. Jako děda je jinak zlatej, věnuje se jim, sportuje s nimi, ale když je krize, naprosto zbytečně vyjíždí a "dělá vlny"