Chci s nim být, ale nejde to. Stalo se vám také?

Netrav s bývalým čas, je to marný a zbytečný. Vždyť si psala, že ho asi nemiluješ, asi měl flirt s kolegyní, že ti tam něco nesedí, zkus se srovnat sama a za čas jít teprve do vztahu. S někým jiným, myslím.

Jo, zazila. Nekolikrat jsme se rozesli, pak se zase dali dohromady... pak jsme se rozesli uz fakt na dobro, ale po roce jsme se potkali a spadli do toho na jednu noc znovu. Rozchod byl moje iniciativa a v dobe, kdy jsme se potkali a stravili spolu noc, tak jsme ani jeden nikoho nemeli. Bylo to romanticke, ale pak jsem si uvedomila ty duvody, proc jsem se s nim tehdy rozesla. Byli jsme kazdy uplne jiny, meli kazdy uplne jiny zivotni styl, casem by mi to zase zacalo vadit. Byl strasne super kluk, casto na nej vzpominam, ale ja jsem hledala nekoho jineho. Byli jsme jak black and white - on muzikant, kurak, kalic a antisportovec, ja uplny opak. Mozna to nas na sobe pritahovalo, ale pro opravdovy zivot, jaky jsem si predstavovala, to nebylo.
Mozna to mas ted podobne, ze vas take zachvatila ta puvodni romantika, chemie a to dobre, kvuli cemu jste se dali dohromady, ale zkus si vybavit i duvody, proc jste se rozesli. A pak znovu zabilancovat...

@exbordelar tak my toho meli spolecnyho fakt dost a ladilo nam to. A co mi vadilo? Jen obcas kdyz byl napitej nebo i celkove rejpavej obcas, nejel me podporit na Vysocinu kdyz moje babicka byla v nemocnici ale hlavne jsem se nazacatku nezamilovala a postupne mi asi dochazela ze on v tom ma mozna vetsi cit nez ja, nebo aspon to vic rikal ale ja to nejak nedokazala. Jelikoz jsem mela porovnani s predchozim vztahem kde jsem byla mega zamilovana ale stejne to krachlo.

Zkus zapracovat na tom, co od vztahu čekáš. Pokud čekáš trvalý proud těch hormonů, co jsou na začátku, tak ti krachne každý vztah. Ta prvotní poblázněnost = zamilovanost nakonec vyprchá vždycky. To neznamená, že tě ten člověk nemá dál fyzicky přitahovat, nemá ti vedle něj být dobře, nemáte mít společné zájmy a aktivity. Ale každý rozumný vztah se postupně přenese do fáze, kdy chcete být i bez sebe, chcete mít svůj vlastní prostor a třeba i fakt někdy nemáte na kontakt s tím druhým náladu (a ten kontakt nemusí být sex, ale klidně prostě jen být ve stejné místnosti). Prostě postupně přejdete z fáze milenců do partnerské, kdy je to mnohem méně o vášni a mnohem víc o spolehnutí se a podpoře.
Zkus fakt promyslet, co vám tenkrát neklapalo: "má ve vztahu větší cit, než já"... jako jo, rozešla jsme se s klukem proto, že ona na mě zjevně "visel". Ale uznávám, že jsme velmi brzy chápala, že když jsme s ním, tak mi dobře není. Prostě ten pocit, že mě někam tlačí a já stále jen uhýbám. Když jsme byly dál od sebe, vždycky jsem si logicky vysvětlovala, že je to fajn, milej a romantickej kluk a že je přece na mě hodnej a nemám důvod se rozcházet. Ale na blízko to nefungovalo (byl třeba i problém v jiném vnímání osobního prostoru. Měl při běžném hovoru tendenci stát mnohem blíž, než mi bylo příjemné ... což je jediná logická věc, kterou mohu ten pocit tlaku zdůvodnit.).
Takže doporučuju se zamyslet fakt nad tím, jak se cítíš, když s ním jsi. Ne jen jaký je, co jste zažili a pod... ale opravdu jak se cítíš. Jestli uvolněně a příjemně, klidně bych tomu druhou šanci dala. Jestli "jen" "je to jízda", tak si myslím, že je to stále ta počáteční poblázněnost a dlouhodobý vztah fungovat nemusí. Tam bych to neopakovala. Jestli je tam pocit diskomfortu, tak spolu fakt být nemůžete - ten se totiž obvykle prohlubuje.

@cilkat no takhle, on zaroven i dost vyjadruje city apod. Kdyby byl treba trochu odtazitej a nemela bych ho tolik jistyho tak bych treba mela snahu vetsi si ho udrzet. Ja do tohodle vztahu sla trosku pod natlakem, jako kdybych dala prednost rozumu - tento muj byvaly, pred vasni a zamilovanosti mozna apod s predchozim byvalym. Ale ano, je mi a nim proste dobre, zaroven ale kdyz s nim nejsem tak mi to jakoby taky nevadi. Furt ziju v domeni ze kdyz mi pritel jakoby extra nechybi a nechci s nim travit veskerej cas tak je to spatne. Ale my jsme spolu byli rok a uz na podzim jsem se s nim jednou rozesla s tim ze ho teda asi nemiluju, ze si zaslouzi jinou

@anna4444 Jsem se svým mužem skoro dvacet let. Miluju ho, rozhodně nechci jiného ani žít bez něj. Ale mám svůj život. A když mi nahlásí tři dny služební cesty, těším se, že si pozvu kamarádky a užijeme pár "holčičích" večerů, na které jindy nemám čas (nebo ten čas dát nechci). ... Takže fakt nevidím nic špatného na tom, když ti někdo pár dní nechybí. (Když ti nechybí pár týdnů, tak asi není součástí tvého života. Tam už problém vidím. ... Ale fat nepovažuju za zdravý vztah situaci, kdy každý okamžik toužíš být s tím druhým. DOstáváš se pak do situace, kdy prostě nežiješ svůj život. Žiješ jen jím. Zní to romanticky, ale je to dlouhodobě špatně. Prostě v tom chybíš ty a nakonec to začne vyčerpávat oba. Vyvážený dlouhodobý vztah je fakt jak když jdou dva lidi po stejný ceste - můžou se držet za ruku, můžou se někde podepřít, můžou si hlásit louže a to, že neztratili značku... Ale každý jde po svých nohách, nese svůj batoh a kouká na krajinu sám za sebe. Můžou si o tom povídat, ale nemůžou po sobě chtít, aby každý kámen a kytku viděli oba. ... A značnou část cesty budou stejně mlčet a každý si myslet na něco svého a toho druhého asi nebudou ani vnímat. Do tý doby, než po něm budou potřebovat kouknout a třeba se zeptat, jestli si je jistý, že neměli odbočit, páč v tom lese jsou už nějak dlouho.)

@cilkat s tim, ze by jsme kazdy meli mit svuj cas na sebe a ze nemusime mit potrebu byt stale spolu. Je to neco co jsem jeste s niky nezazila, ze mi nekdo dava ten prostor. Ale zaroven, byli jsme spolu jen rok. Ale ano, na zacatku jsem nepremyslela a byla s nim dost casto a vylety apod a uzivala si od ucha k uchu usmev ale zaroven jsem nekde tusila ze tam neco nehraje a neni to to ono. Mozna to bylo to, ze to nebylo to zamilovani, ten kteryho jsem mela predtim no

@anna4444 Rok není úplně dlouhá doba, ale z toho, co píšeš, jste spolu bydleli? Víš, mě fakt přijde, že to máš postavené hrozně intenzivně. A co je příliš intenzivní, to prostě vyčerpává. Že to tvoje "vyhovuje mi být sama, ale nechci ho ztratit", je vlastně to, co od rozumného vztahu je tak nějak očekávatelné...
Představ si, že třeba do toho vztahu jednou přijdou děti. Ty budeš nejdřív těhotná... Já to v těhotentsví měla tak, ež jsem měla potřebu 12-14 denně spát. Fakt spát. Žádné mazlení, dotýkání... měla jsme přecitlivělý nejen čich, ale i kůži - prakticky na mě nesměl nikdo sáhnout. ... To znamená, že partner má o takových 6 hodin bdělého času za den víc, než já... A fakt je to čas, který nemohu a nechci trávit s ním. ... bez ohledu na to, že bdělou část dne strávím nejspíš v práci a tudíž taky bez něj.
Pak se dítě narodí... Starší vyžadoval kojení po hodině a kojil se 45 minut. Opět aktivita, u které uvítáš spíš klid než společnost. Nemluvě o tom, že k dítěti vstáváš x krát za noc, jsi nevyspalá, přetažená... často fakt ve stavu "nakrmit a nechat civět do zdi"...
Opravdu máš pocit, že tohle jde zvládnout po boku člověka, který chce mít tvou pozornost 24/7. Že mu tu pozornost dát dokážeš?