Bývalý mě zničil!
Vůbec nevím čím začít.
Vždycky jsem byla vyrovnaný člověk, plný optimismu, vždycky sem se smála, nic mě netížilo, problémy sem řešila střízlivě a s úsměvem. Sprostá slova sem nevypouštěla z pusy. Ač sem dokázala při hádce křičet, málo co mě vytočilo.
Rok 2014 byl pro mě zlomovým, potkala sem “kluka”, už začátek vztahu defakto poukazoval na to co přijde, ale já byla hloupá a slepá. Kontroloval mi smsky, musela sem číst kdo mi co psal, pokud někdo volal musela sem hlásit kdo a co, nesměla sem nosit vyzívavé a slušivé oblečení, dekolt byl tabu, nesměla sem mít facebook ani viber ani podobné aplikace spojující s lidmi, nesměla sem mít v telefonu uložené žádná další mužská jména. I přes to všechno sem otěhotněla. (Naši mají činžovní dům, dostali jsme byt a on ho celý zařídil) Dítě dát pryč bylo jasné tabu, deptání v těhotenství pokračovalo, já měla ale vidinu dítěte, když se Vojta narodil, začala sem se tomuhle teroru bránit, nechtěla sem, aby moje dítě vyrůstalo v křiku, v tu ránu ale začal bývalý pít s mým otcem věčným alkoholikem, ten si ho samozřejmě strašně oblíbil a já jako dcera sem byla ta co ho deptá a ničí. Chodil mi domů večer opilý já samozřejmě začala vybuchovat, když sem chtěla jít k malému prásknul mi prsty do dveří a v tu ránu sem řekla dost a vyhodila ho. Ze strany rodičů přišel nátlak, že dělám chybu, můj otec na mě byl šíleně naštvaný, zkrátka ho tu chtěl. Přes to všechno sem se nedala, vyhodila ho, i když mi v bytě zůstal jen dětský pokoj a kuchyňská linka bez jakýkoliv spotřebičů, byla sem šťastná. Samozřejmě sem ale před prvním rokem Vojty už nechtěla být sama a našla si zkrátka partnera, o 11 let staršího, Vojtu si zamiloval hned, ujal se ho, jak sem si ani nemyslela že to jde, všímal si ho občas více než mě a já věděla, že to je ten pravý, takhle má vypadat táta, bydlíme teď spolu, čekáme k Vojtovi vysněnou sestřičku a já? Dostávám se konečně konečně k jádru věci. Ještě před nynějším těhotenstvím... zkrátka a dobře byla a sem jako čertík v krabičce, každá hloupost mě rozhodí, dá si jedno pivo a já sem schopna hysterčit, sem schopna kvůli kravině rozbít cokoliv poblíž, mám v sobě vztek a můj partner bohužel vůbec neví jak mi pomoct, svěřuje se mojí mamce, která vždy odpoví jen tou stejnou větou “nikdy taková nebyla, je taková od doby co odešel bývalý”. Když sem moje stavy vzteku řešila s doktorkou, předepsala mi antidepresiva, poslala mě k psychologovi, ale úlevu sem nenašla, nebo možná né dobrého psychologa nevím... Léky po dvou měsících začali působit, začala sem to být opět já a všichni v okolí to viděli. Otěhotěla sem protože sem pod euforií léků viděla konečně zase sebe, nicméně léky na doporučení lékařky sem vysadila a všechny moje stavy, vztek a agresivita se vrátili zpět.
Dlouhý příběh a já děkuji všem, kteří ho přečtou. Potřeji a volám tímto zkrátka o pomoc...
@monca14 To, co jsi prožila s bývalým partnerem byla hodně zátěžová situace a na tvé duši to zanechalo velké stopy. Bohužel některé šrámy vyřeší jedině čas a někdy tomu mohou napomoci právě antidepresiva a někdy i konzultace s psychologem. Je fajn, že tvůj současný přítel je ti oporou a snaží se ti pomoci, to je moc dobře. Pokud se ti po nasazení antidepresiv ulevilo tak bys měla uvažovat o jejich znovunasazení. Některá AD se dají užívat i v těhotenství a určitě by bylo pro tebe i pro miminko lepší abys byla v klidu i když se slabou dávkou léků než bez léků ale stále ve stresu a nervech. Já sama se léčím s psychickými problémy už přes 20 let a AD už beru jako svou součást, bez nich to prostě nejde. Druhé těhotenství jsem brala celou dobu AD a syn je naprosto v pořádku. Pak je také dobré o svých pocitech s někým mluvit, klidně se i vybrečet. Pokud máš tedy vrbu v partnerovi, v kamarádce, v rodičích tak určitě řekni nahlas vše co tě tíží a pokud nikdo takový není tak zkus jiného psychologa, třeba ti ten první prostě nesedl.
Je mi líto, jak se k tobě choval! Dobře, že ses nedala a našla sílu to ukončit. Je vidět, že to v sobě nemáš s bývalým uzavřené. Zkus najít cestu, jak ten zbytkový vztek nasměrovat na ex a pak už se k tomu nevracet. Co zkusit psychologa, kyneziologa, vypsat se z toho, chodit cvičit a vybít se, mefizovat.. Držím palce, určitě to zvládneš! ☺
Zkusila bych dobreho psychiatra a s nim probrat, jak svoje pocity dat pod kontrolu, a vse resit i s partnerem.
S podobnými projevy chování jsem dochazela k psychologovi zhruba 5 let jednou týdně. Je to někdy beh na dlouhou trať. Pokud jste byla jednou dvakrát, nelze očekávat po letech psychického strádání to, že se z toho oklepete za týden a budete jako dřív. Ono to asi už nikdy nebude jako dřív, ale určitě to bude lepší. Navíc nový partner vždy ocení, pakliže je to ten pravý, vaši snahu s tím svým problémem pracovat. Jestli nemáte oporu v rodičích, neveste hlavu.
@monca14 Těhotenský hormony dokážou tak neskutečně zamávat s povahou a sebeovládáním, že i jen ony samy by mohly být důvodem tvý momentální psychický nevyrovnanosti a nepohody, natož když se k tomuto stavu přidá i vysazení psychofarmak. .. Sama jsem vznětlivý povahy a to, co mnou cloumalo v těhotenství, bylo až nesnesitelný (pro okolí, ale nakonec nejvíc pro mě ). Porodem a hlavně po šestinedělí se mi neskutečně ulevilo. Můžu ti jen dodat naději, že to je nejpravděpodobnějc dočasný stav. Samotné se mi tedy nepodařilo to v průběhu ničím přebít (léky jsem tedy nezkoušela, ačkoliv i v tehu jde užívat nějaký druhy antidepresiv), je to chemie v těle, psychoterapie by ti asi mohla pomoci utřídit si v hlavě tu minulost, ale vliv té minulosti na tvůj současnej stav bych nepreceňovala... držím palce!
Co také zkusit kineziologii, rodinné konstelace či RUŠ metodu? Psycholog by byl určitě na místě a kvůli těhotenství co nejdříve, vše se předává i na miminko.
Psycholog je potreba aby ti sednul. Zkusila bych znova. Predcasne vysazeni AD taky asi nic moc. Konzultovala bych s psychiatrem.
Někteří psychologové mi nesedli vůbec, někteří byli fajn, ale moc se neřešilo (resp. pomalu), pak opravdu dobrý a stačilo pár měsíců na výrazné zlepšení. Rozhodně antidepresiva bez psychoterapie je šílenost, co by se měla zakazovat (antidepresiva potlačí symptomy, ale nevyléčí - jsou dobrá podpora, ale ne léčba).
@monca14 - zkusím..mně poradil můj psycholog, že ten vztek mám buď vysportovat, nebo zlikvidovat aktivitou - úklidem, chůzí, třeba ty můžeš s kočářkem...Asi je to prostě nahromaděný vztek na ty, co ti ublížili..ty ses v té době aktivně nebránila, dojíždí to..Navíc je tam vztek a obava, že se to buď bude opakovat (to jedno pivo jako spouštěč), nebo si ten vztah třeba pos...a sice se bojíš, ale neumíš s tím strachem pracovat, protože ty jsi přece silná, tys toho musela tolik zvládnout sama...Mně pomáhalo si ex, nebo lidi, co mi ubližovali, vytáčeli, představit v tekut. písku...Pak mi nějaká dobrá duše poradila bažinu...Pak se to převedlo ve srandu, když člověk s někým mluvil, ten ho točil..pak ses odmlčela a ten druhý ti řekne - aha...a už se koupu, co? Taky mi poradil, že když něco nejde, nedaří se, rozbije se to - převést to do hlášek, scén z filmů..Např - kdepak udělali soudruzi z...chybu? Můj psycholog mě překvapil i po jednom sezení otázkou - hm...tak schválně - jak jsem zahynul a trpěl jsem moc? Když mě vytočil...Jo..představila jsem si scénu z Komanda - jak ho drží pod krkem a on mu říká - ale slíbil si mi, že mě zabiješ jako posledního..a on mu odpo - buď to jsem kecal, nebo rozmyslel jsem si to..V podstatě v momentě, kdy ,,hledáš" vhodnou scénu, koncentruješ energii do pátrání a představy a nemáš čas vyletět...Nebo najít nějakou fotku ex - kde vypadá jako....a třeba se do ní strefovat šipkama, nebo ho postupně ostřihat, spálit...cokoliv...Nebo fotku jeho milovanýho auta a .......si poradíš...a funguje to! 😀 A pravda je, že psycholog ti musí sednout a ty k němu musíš mít důvěru! Hodně štěstí
@monca14 - prostě si byla nějakou dobu ve vleku někoho jiného, pod jeho kontrolou..Hledáš sama sebe, kam patříš a co chceš...Jsi v podstatě jako malý dítě, v té první pubertě, co brečí a válí se na zemi...a kolikrát ani samo neví proč...Zkouší...a hledá se..Táhne mi na 40 a tvrdím, že jsem ustrnula na 23..a jedu od té doby dál...odžívám si pubertu a poznávám to, co jsem měla jít dávno odžitý...Třeba jsi ani nebyla připravená na tak rychlý druhý vztah, těhotenství......Třeba tělo bylo, ale duše ne.....Znám....
*meditovat .. ne mefizovat 😉
Napada me kraniosakralni terapie, ta by ti mohla pomoct. Urcite stoji za zkousku, lepsi nez psycholog si myslim..
Zkus si najít terapeuta, je potřeba přijít na jádro problému a vyřešit ho, léky nejsou v tomto případě řešení. Z mé zkušenosti doporučuji vybrat si tady: https://www.biosynteza.cz/terapeuti-komplexni-v... jsou to terapeuti, kteří berou člověka jako celek a pracují nejen s myšlenkami ale i s tím, jakou má naše myšlení spojitost s tělem a jeho projevy..
nebo se můžeš tady na MK juknout do skupiny: Emoční terapie.
Držím palce!
psychoterapie, odpuštění, léky neřeší příčinu, jen ji na čas zazdí
Taky bych asi zkusila nějaké alternativní postupy....reiki access bars,meditace apod.
Všem strašně děkuji za pomoc, opravdu sem nečekala takové pozitivní reakce a rady. Děkuji!
@monca14 ahoj, možná by pomohlo nějak si ten vztek vybít... psycholog třeba... já jsem také měla kdysi takové návaly vzteku, nyní manžel mi moc pomohl tím že mě vždy sevřel v objetí, i když jsem nadávala a vztekala se nebo plakala a nepustil mě dokud se mi v hlavě zase "nerozsvítilo". Po tom co jsi zažila není divu že jsi frustrovaná, máš v sobě zřejmě bolest a když máš šťastný vztah a fajn partnera tak tím svým chování taky v podstatě voláš o pomoc... zkusila bych to pevné objetí asi...