Bydlení s rodiči pod jednou střechou, jak vám to klape?

Ahoj. Bydlela jsem nekolik let pod jednou strechou s rodici partnera (opravili jsme si vrch, vchod meli samostatne)
Melo to velky vliv na nas vztah, chtela jsem se odstehovat, on ne, tak sem vzdala i nas vztah...

Kamarádka žije "pod rodičemi" rozešla se s tatínkem dcery,ale celkově jelikož má super vztah s rodiči to má bezva, dá se říct "žití zadarmo". Já osobně v tom vidím třeba levnější bydlení, ale dalších XXX nevýhod. Máme svůj domeček sice na hypotéku, ale je náš a nikoho tu nemám za zadkem atd. Soužití dvou generací není pro 80% rodin.

Ahojky jsem ráda, že nejsem sama.S přítelem jsme 4 roky a máme opravdu hezký vztah.Když jsem otěhotněla tak jsme začly řešit bydlení.Mohly jsme jít k jeho rodičům do bytu 3+1 a měly bychom dva pokoje.Sice panelák ale kousek od lesa.Vzhledem k tomu že mám maminku, která je sama a je už v důchodu/68 let/, tak jsem přítele přemluvila abychom bydlely s ní.Vzhledem k nízkému důchodu a taky že je sama.Rodila jsem v listopadu a ještě v září jsme nevěděly na čem jsme.Moje máma mně chtěla pro sebe ale přítele ne.Nakonec teda se tvářila že bude ráda a uvolnila nám jeden pokoj, ona má taky svůj a společnou kuchyň a koupelnu.Spostu lidí mně odrazovalo ale já si nedala říct...přece nenechám vlastní mámu živořit 😒 V listopadu se nám narodila vytoužená dcera a s velkou radostí jsem jela domů, tolik jsem se těšila na to až nás mamka přivítá 🙂 místo toho jsem se dočkala studené sprchy.Měla jsem těžký porod a problémy s kojením a potřebovala jsem tolik pomoc ale nejvíc mi pomáhal přítel, máma byla odměřená a neustále mi vyčítala přítomnost nás s miminkem.Říkala jsem si to přejde.Největší teror trval celé mé šestinedělí.Neustálé výčitky, že přítel sice vydělává ale ne dost, chodí brzo do práce tudíž jí budí, neumí zavírat/otvírat/dveře,sprchuje se dlouho....na myčku a kuchyň nesměl šahat, protože mu nepatří, do kuchyně jsme směly v určitý čas a bylo to tak vysilující že jsem si došla pro prášky.Momentálně je malé 5 měsíců, přítel chodí do dvou prací a možná, že je i rád ale já tu jsem napospas výčitkám, urážkám a manipulování.Je to smutné je to moje máma ale lituji svého rozhodnutí.Už bych to nikdy neudělala.Je to propast a já do ní spadla a nedá se z ní vylézt.Neumím být z těch dcer co řeknou tak čau.Mrzí mně i to, že malá v tomhle vyrůstá a s přítelem řešíme jestli můžeme se jít ted koupat či jíst a nebo koupat malou atd.Mám velké štěstí, že mne miluje zatím.

Nějak jsem se rozepsala omlouvám se ale aspoň se mi trochu ulevilo a pokud by to mělo někomu pomoc a je v podobné situaci a váhá tak ŘÍKÁM S RODIČEMI NIKDY.

Moje máma mně miluje já ji taky ale mladí a starý dohromady nejde.Věřte mi.

Chci přežít tři roky a pak zažádat pro mamku o nějaké soc.dávky od úřadu na bydlení a my jdeme pryč pokud ještě budeme spolu.

Ahoj, já taky napíši malý příspěvek. Jsem jedna z těch co žije ve společném domečku s mámou. Otec jezdí pouze na víkend, protože pracuje daleko, proto píši s mámou. S manželem máme předělaný vrch domu, čili samostatné dvě bytové jednotky a musím říct, je něco pro i proti. Když jsem přijela z porodnice, tak jsem tak hrozně byla ráda, že máma dělá na živnost doma, že si to ani nedokážete představit. Já měla deprese a hlavně problém s kojením a ona mi pomohla úplně se vším. Mám ji moc ráda. Ale...... jsou dny kdy bych ji vystřelila na mars a přestěhovala se jinam. Ona je na druhou stranu občas jak malé dítě. Jsou věci co mi vadí. Co dělá, jak to dělá a já bych to udělala jinak. To asi prostě k tomu soužití patří. Ale jsem ráda, že jsme se nemuseli zadlužit kvůli tomu, aby jsme jako normální lidi mohli jenom bydlet. Takže když to shrnu, tak já říkám jo bydlení s rodiči dobrý, ale jak s kterými a za jakých podmínek. To co píše Klaravera, tak to moc nezávidím, ale přeji aby to bylo lepší a aby ty tři roky, když se to nezlepší, utekly moooc rychle.

Bydleli jsme pár let u manželových rodičů v baráku.Měli jsme sam.domáctnost i vchod.Pak jsme rok bydleli s mojí babi.Ani jedno po čase nedělalo dobrotu.Ted bydlíme sami a super.Zachránilo to vztahy v rodině

To jsem ráda že nejsu sama. Mám to asi jako evaii, někdy bych mamku vystřelila na týden někam..ale jindy je to strašně fajn. Havně teď co malá chodí do školky,tak mi ji mamka vyzvedává a hlídání je taky pořád po ruce.Klavero tak tohe je fakt extrém co píšeš.Prosímtě utečte než ti to zničí manželství.

My bydlíme s manželem a jeho rodiči.Postavili jsem si nad nimi patro,máme samostatný vchod,zahradu.Jsem asi jedna z mála,která si na toto soužití nestěžuje.
Myslim,že je to z několika důvodů:od malička jsem zvyklá bydlet se starší generací (doma jsem bydleli s babičkou a dědou).Rodiče jsou fajn,do ničeho se nám nemontují,i si tykáme.Já ani manžel nemáme problém s nima mluvit,když se nám něco nelíbí.Moje i manželova rodina jsou hodně podobní,tak proto si taky rozumíme.Dokonce spolu (+moji rodiče) jezdíme na dovolenou.A v neposledí řadě nám hodně pomáhají s hlídání dětí.Oba jsem chodili do práce na směny a když jsme byli oba dva v práci, vozili nám dceru do školky nebo jí vyzvedávali (moji rodiče ještě pracují).A taky nám tchýně každou chvilku něco pošle v kastrůlku 🙂
Když se s někým o tom bavím,připadám si jako exot-nejsem žádná zakřiklá puť,která se bojí ozvat.Jen se sešli prostě lidi,kteří si sedli 😉

No tak já to mám asi ještě zajímavější...bydlíme s manžellovými rodiči ve dvojgeneračním domku,máme společnou akorát chodbu a oni pak jdou do patra a my jsme dole,máme tu ještě navíc dědu(75) se kterým máme společnou koupelnu a kuchyň,on má dětský pokojík,a jsme všichni v pohodě,ne že by nebyl den,kdy bych se nejraději odstěhovala,ale jsem ráda,že je nás tu víc,starší dcerka je společenská a ráda obchází dědu a bybičku,a navíc mám 8letého švagra,takže je pro ní něco jako staší sourozenec. A pokud nechci tak tchány skoro celý týden nevidím a s dědou se vždycky nějak dohodnem co a jak v kuchyni.A když potřebuju pohlídat,tak se tu většinou vždycky někdo najde

Ja bydlim taky s rodici - nastehovala jsem se k nim po rozvodu s dcerou a myslela, ze je to zalezitost max. na par mesicu a je z toho nakonec 3,5 roku. Sama nemam sanci utahnout v Praze najem a jeste nas obe uzivit, tak se to prechodne obdobi pekne protahlo... Nasi jsou skvely, moc mi pomahaji a budu jim jednou mit co vracet (myslim po vsech strankach ne jen te financni), ale spolecne bydleni je pro me dost o nervy. Hlavne uz je to proste dlouhy. Ponorka funguje a take uz jsem byla zvykla na svou domacnost a to se pak tezko preorientovava. V domecku je to neco trochu jineho, ale panelakovy byt je fakt maly na 2 (potazmo 3) generace.

Já mám své rodiče taky dole. Máme dva úplně oddělené byty s vlastními měřiči. My se tedy moc nehádáme, protože se ani tak moc nevidíme. Naši docela moji "dospělost" respektují. Jsou rádi, že mají vnuka blízko, že s ním mají hezký vztah a ne jako s ostatními, které vidí jen na narozeniny a vánoce a jsou si prakticky cizí, což jsem ráda i já. Je fajn, když občas pozveme na jídlo my je nebo oni nás. Navíc pokud mi něco náhle dojde, můžu skočit k mamce a většinou má zásoby a podělí se 😀 Já spíš jen díky této blízkosti čekala větší pomoc s malým, častější hlídání. Přítel domů jen spát a to i o víkendech většinou, takže mám prcka na krku 7dní v týdnů 24hod. denně a už fakt magořím. Někdy už mám na něj snad i alergii, rychle mi dochází trpělivost, jsem děsně unavená a to je to, co mi vadí. Že když si na to stěžuje někdo, kdo má rodinu daleko, tak je to hrůza, ale když si postěžuju já, tak nikdo nechápe, když mám celou rodinu prakticky doma. Stejně jsem na všechno sama. Stejně mi ho nikdo nepohlídá, abych mohla třeba pravidelně cvičit. Jako nárazově, když jdeme s přítelem třeba do divadla, to jo, ale mít třeba pravidelně 2x do týdne hodinku pro sebe, to neexistuje ☹

@klaravera já bych teda v takovém případě určitě nemohla zůstat u mámy. musela bych pryč, už kvůli své "mladé" rodině. ta potřebuje šanci a ne být takto ubíjena. vaší malé tohle prostředí taky moc neprospěje a dobrý základ do budoucna taky nedá. neříkám, že se máš na maminku ve zlém vykašlat, ale takhle žít tři roky? bože! ☹ možná by bylo lepší, kdyby šla maminka do menšího bytu a vy taky do jiného "svého".

@hav81 páni, tak to máš téměř bych řekla závidění hodný život...jsem ráda, že něco takového existuje, že to není jen utopie

ahoj, protože nejsou finance na dodělání bytu na mými rodiči, tak už třeti rok žijeme ve společné domácnostni a někdy fajn, někdy hrůza! Nehrozí stěhování k manželovým rodičům (tam bych ani nešla a chvála bohu ani manžel by nechtěl), ale díky ukončení mateřské to vypadá, že snad přibudou nějaké ty penízky a konečně se vrhneme na vlastní byt, byť u rodičů! výhodou je hlídání, kdykoliv, pro jakýkoliv důvod, velká zahrada, moct si cokoliv vypůjčit či si nechat pomoct, nevýhodou ponorková nemoc 😖

Ahojky, bydleli jsme s rodiči od manžela. Ale vydrželi jsme to as itak měsíc. Bylo to strašné a nikomu to nedoporučuji. Teď bydlíme sami a vztah s nimi nám to zkazilo asi už navždy (předtím byl docela v pohodě).

@pepena27 Ahoj, tak přesně tvůj článek jsem ptořebovala..S manželem řešíme bydlení. Jsme v bytě a chtěli bychom baráček. manželova babička jeden má - obrovskou chalupu, kterou nikdo nechce. My taky ne! Ale ve chvíli, kdy se babi dozvěděla, že chceme stavět, tak nám tu chaalupu chce dát. Tak manžela napadlo, že to uděláme následovně - Z toho obrovského domu uděláme 3 řadové domy v jednom budem moje mamka ( sama v důchodu neutáhne ani byt, tak by se nám vyřešilo přispívání na ni) v ednom manželovy rodiče (jeho mamka je vážně nemocná a kdyby se taťkovi něco stalo, tak ji stejně budeme mít my) s manželovou sestrou ( je podobně nemocná a nepočítáme s tím, že se někdy osamostatní) ...plánujeme přestavbu jenže - babička tam chce mít aspoň svůj pokojík, kuchyň musí zůstat tam kde je, stromy taky nechce kácet...atd... My chtěli rozdělit vše včetně pozemku- ať má každý své soukromí a ať si případné děti vychováme sami atd. ale manželova rodina na mě hledí dost divně. Tak si říkám, jestli je to nakonec dobý nápad.Rodiče budou časem v pořádku-pochopí to, ale nechci mít ve svém domě pokoj pro babičku, aby ona si tam jezdila na letní sídlo, stála mi za zadkem až budu vychovávat děti a chodila si kdy se ji zlíbí po mém domě - chceme své soukromí ...jde to vůbec?

tak já mám něco podobného. my žijeme u manželových rodičů. máme předělané patro pod svým uzamčením a svými měřáky (to muselo být) vchod máme jak v paneláku společný a pak dveře do svých bytečků. Každá rodina máme své mouchy kterými si navzájem otravujeme život a dost často remcáme na sebe. jelikož jsem patro dokázali předělat bez půjčky tak jsme prakticky bez peněz a já bych chtěla vlastní chatičku (aspň něco) co by bylo naše. teď čekáme druhé mimi a tak peníze na chatičku jen tak nebudou ale snad jednou ....
nám do bytu chodí jen po zaklepání a my k ní taky klepeme a je to v poho jen do té doby než začne o oblékání syna (3roky) a o stříhání vlásků a vše co se týče výchovy synka. to kvetu a vylítávám z kůže ale vím že to myslí dobře jen kdyby to nebylo každou návštěvu 😠

@sircovam Tu situaci ti nezávidím, stavět v podstatě pro 4 rodiny. My stavíme dům, kde s náma bude v oddělené garsonce bydlet moje máma a už teď bych jí nejradši odstřelila na Mars. Kolik scén jsme si vytrpěli hned od začátku, kdy se jí něco nelíbilo, tak že ONA s NÁMA bydlet nebude! A to už jsme měli zaplacenej projekt, přikoupili jsme pozemek, atd. Nakonec jsme se nějak dohodli (spíš začla dělat, že se nic nestalo), projekt jsme kvůli ní x krát předělávali (ona má takový a makový skříně, chce je tak a tak), takže jsme furt posouvali se zdí, koupelnu jsme museli celou přeorat, oknama pošoupnout,.. A trpělivost dochází. Furt si plánuje, jak bude u nás v obýváku a vařit v mojí kuchyni (ač bude mít svojí). Mám ještě 2 starší sourozence, jsem jediná, kdo je ochoten se o ní postarat a zajistit jí bydlení. Se svým důchodem není schopná vyžít (neumí šetřit), nakupuje kraviny, a to jí ještě dotujem. Bojím se, jak to pak bude, až zas budem žít pod jednou střechou. 😢 Ale ať si jen nestěžuju, je zas hlídací babička, pro neteř by se rozkrojila, v tomhle budem mít velkou výhodu, chci jít jen na 2 letou variantu rodičáku.

@sircovam mazec... tak do toho bych nikdy nešla... fakt je to strašný, myslím že bys byla hodně zoufalá :o( nemluvě o tom, že prostě holt babičky jsou fakt nejhorší v tom, že už jsou starší, chtěj mít svůj klid a všechno po svém...

Já jsem bydlela se svejma tchánovcema jako mladá, blbá a bezdětná v bytě 3 roky. Doteďka to považuju za největší chybu svého života. Udělali jsme si tam dost solidní ponorku, já doteďka svoje tchánovce nemůžu vystát... Pak jsme "utekli" a dva a půl roku si žili skvěle. Život tomu nějak chtěl a já teďka sedím na gauči v domě mejch tchánovců znova. Tentokrát to je dům-chata, kterou postavili jako extrémně předimenozvaný "letní sídlo". Nikdy v životě jsme nečekali, že tu budeme bydlet, ale osud tomu tak chtěl. Měli jsme kupovat baráček a tady být dočasně. Z baráčku ale sešlo a já vím, že minimálně rok si tu ještě pobydu - a upřímně přemejšlíme o tom, jestli to neprotáhnout... Ale je to zufalství, přemejšlení, dumání a hlavně ponorka... Výhoda je, že tchánovci jezděj fakt jenom na víkendy, tak se to relativně dá... ale když tu jsou i přes tejden (nedejbože když tu je jenom tchýně) tak fakt chcípám a totálně to nejsem schopná dát :o(

Tak já mám tchýni (vdovu) vedle na pozemku. Je hodná, ale je jiná generace, tudíž na něco má jiný názor. Dost je šetřivá. Tak jsem ráda, že každý máme svoje území, platby.... Jediné, co mě štve, je to, že k nám v létě chodí na zahradu (nemáme mezi sebou plot) s každou blbinou. Nemá se s kým bavit, tak tu řeší své pořád stejné řeči (jak kydala králíkům, kolik má od slepic dnes vajec, co poplela na zahradě). Na jednu stranu jsou to neškodné řeči, kterými nikomu neublíží, ale na druhou stranu to už nechci poslouchat. Jinak se vůbec do ničeho nemontuje, nechává nás žít. Někdy mě štve, že přijde k nám, když máme hosty na zahradě. To asi budu muset manželovi říct, aby jí to šetrně vysvětlil. Na druhou stranu nemá moc kamarádek, tak si popovídá u nás s naší návštěvou. Ale vloni v létě už jsem na to byla alergická. osobně bych asi brala,kdyby tchýně bydlela nedaleko, ale ne hned vedle. V jednom domě bych bydlet nechtěla. Na druhou stranu jsme rádi, že jsme mohli vystavět dům na pozemku, který se nám líbil. Někdy bych ale nejraději dům vzala a dala ho někam do hor mimo veškerou lidskou komunikaci. 🙂

Bydlení s tchány mě minulo jen o fous. Měli syna zpracovaného tak, že jinou alternativu neviděl...
Už když jsme se bavili o zařizování patra, začalo to skřípat. Tchán měl jasnou představu, nechtěl ustoupit v ničem, všechno podle něj a aby si to i pojistil, řekl, že všechno zaplatí on, ale my budeme poslouchat.
Vchod zvlášť byl podle něj nesmysl, "na takové pi.... není čas ani peníze..." Podobně se bavil i o jakýchkoliv jiných záležitostech, které jsme chtěli my.
Nakonec došlo k tomu, že řekl, že "cizí ženská nebude poroučet v jeho baráku" - to jsem si dovolila říct, že nám podlahy udělá můj brácha podle našich představ.
Nechtěla jsem být doživotně v roli cízí ženské, co bude držet hubu a krok, takže jsme se stěhovali do nájmu.
Díkybohu za to.
Vztahy stojí i tak za starou bačkoru, bohatě mi stačí dojet jednou za čas na návštěvu a jsem naposlouchaná na hooodně dlouho.
Takže můj názor je - pokud je možnost, je lepší, když každý bydlí na svém a za své.
Společné bydlení vyžaduje oboustrannou toleranci a pokud to není, tak to stojí za houby.

Ahoj, my s manželem bydlime v dome jeho rodičů ještě spolu s jeho bratrem a rodinou. Máme 3 samostatné bytové jednotky 🙂 vchod společný i schodiště a na každém patře samostatný byt. Dohodli jsme si pravidla,která fungují a jde to vlastě jak v paneláků. Nemusíme se vůbec potkat, s tchyni a tchánem si týká mě,jsou v pohodě 🙂 a když něco potřebují tak si mužů jít vypujicit k ,,sousedům,,. Jsem spokojena s tím jak to máme.

@kajalka
@anetka1701 tak já byla už před svatbou smířená s tím, že to nebude lehké, ale že to budou všichni až tak komplikovat, to mi mozek nebere...místo toho, aby byli rádi, že mají za nic barák se zahradou.... 😠 snad když se nastaví hned ze začátku jasná pravidla a bude se dbát na to, aby se vše dodržovalo...tak to snad fungovat může,...nebo ne??

My bydlíme s tchánovci, my máme vršek, oni spodek, žádné problémy nemáme, kolikrát třeba ani nikoho z nich týden nevidím....ale když potřebuji pohlídat a třeba i večer (budu chodit na odpolední směny), tak tchýně ochotně pohlídá.

kdyz jsem pred 4 roky otehotnela, tak jsme resili, co a jak...a jelikoz ja jsem se ocitla bez prace a manzel ma "jen" v podstate prumerny prijem, nemohli jsme si dovolit jit v Praze do pronajmu, a proto jsme si upravili patro v dome tchanovcu, mame spolecny vchod a chodbu a zahradu, ale kazdy byt ma svou koupelnu a kuchyn, dikybohu...no ze zacatku hlavne pro me to bylo tezky, mela jsem pocit, ze kvuli me oni se musej omezovat (meli pro sebe v podstate celej dum, manzel mel jeden pokoj) a najednou oni museli do prizemi do dvou pokoju a kuchyne a my tedy do patra...po narozeni prvniho syna bylo peklo s tchyni, mela pocit, ze to mimino je jeji, porad k nam chodila, a me to zaclo lezt na nervy, silene mi vadilo, ze treba jsem kojila a ona prisla a sedla si vedle me a koukala, jak malej pije...jenze jsem se bala neco rict, byla jsem tu prece cizi...pak jsem to teda nevydrzela a rekla jsem to manzelovi, on to s matkou nejak vyresil a od ty doby dobry...pak tri roky problemy s tezce nemocnym tchanem, to dikybohu skoncilo o velikonocich, kdyz zemrel (je to hrozne to takhle rict, ale vsem se nam ulevilo)...velikej problem ale je, ze za ty roky, co tu tchanovci zili, tak je tady spousta veci, ktery manzel i ja povazujem za zbytecny a vyhodili bychom je, hlavne taky proto, ze domek je malej, my mame byt cca 60m vcetne koupelny, tchyne jeste mensi, potrebovali bychom ulozne prostory, ale tchyne pokazdy, kdyz se dame do uklidu, tak vysiluje...a uklid je nekonecnej, tech veci, co tu vsude je!!! taky mame na spoustu veci (hlavne na uklid domacnosti a na rozmazlovani deti) s tchyni rapidne odlisne nazory....na druhou stranu, abych si jenom nestezovala, ma tahle forma bydleni i svoje klady - mame hlidani primo v dome a tchyne je nadsena hlidacka, kdyz jsem ted porodila druhe dite, tchyne vodi starsiho do skolky, abych nemusela s malou tak brzo ven (to bylo super hlavne kdyz byly mrazy), manzel nemusi chodit na obedy do hospod, protoze ma kazdy den obed od maminky...a tak 🙂
samozrejme porad touzim po vlastnim bydleni, ale to se mi bohuzel asi nikdy nesplni, respektive ne v dohledne dobe....

Asi je to fakt o tom, jak se to nastaví...doufám 🙂

My žijeme ve vlastním bytě s vlastním vchodem v domě rodičů manžela a soužití si nemůžu vynachválit. Na stejném patře jako my bydlí ještě rodina švagra. Podle vlastních zkušeností bydlení více generací může fungovat za nastavení určitých pravidel, které se budou respektovat a pokud jsou lidé "normální" jako u nás, nevidím v tom žádný problém. Ale chápu, že ne každému to může vyhovovat. Mám fantastický tchány, takže si nemůžu rozhodně stěžovat 🙂

My jsme bydleli s mýma rodičema, asi 3 měsíce před porodem a pak do 3 měsíců malého, takže celkem asi půl roku. Před porodem to celkem šlo, chodila jsem ještě do práce, takže sme se všichni viděli až navečer. ale po narození malého to byl děs! Měli jsme pro sebe 2 pokoje a koupelnu v přízemí rodinného domu, bez kuchyně, ta byla v patře společná. Vůbec nerespektovali nějaké soukromí, když byl přítel doma tak to ještě šlo, ale jakmile jsem byla sama doma, tak mě pořád chodili kontrolovat, co dělám, jestli malý spí, proč pláče atd.Za zdí poslouchali jestli malý pláče a přitom celou noc prospal a ještě jim to přišlo strašně vtipný, pod záminkou že mi nesou suché prádlo, se vlastně přišli podívat co děláme a za 5 minut asi znova, že nesou ještě prádlo. Pořád se mě moje mamka ptala na kojení (už v porodnici jsem přikrmovala a to nemohla snést) a že kolik toho malý vypije z flašky a jestli už jsem se rozkojila. No to byly nervy! Pak jsme naštěstí dospravovali byt a přestěhovali se! Nehledě na to, že já jsem podle ní byla špatná matka, protože jsem měla svůj názor a to jak to a to dělají ostatní matky mě nezajímalo. Doteďka má takové narážky, že by malému bylo líp u nich, protože oni mají zahradu a tam si může hrát a my máme jen byt.
Takže já jsem vděčná že máme vlastní bydlení, i když jsme zadlužení, já jsem na rodičovské, peněz moc není, ale mám svatý klid!

taky si dovolím přispět- myslím si, že bydlení s rodiči je to největší peklo, co může být a každý, kdo to dobrovolně podstoupí, je blázen. To samé třeba bydlení s prarodiči. Prostě generační problémy dřív nebo později přijdou. Rozdílné názory, hádky a neustále je máte za p:delí. Radši hypotéku než bydlet s rodiči! To je můj názor. A hodně se mi to potvrzuje v mém okolí, podle toho co vidím u kámošek a známých. Radši hypotéku na 25 let, fakt, jako to máme my 🙂

Mně kdysi tchýně řekla, že si můžem postavit domek u nich na zahradě, že je velká. proboha, ještě teď se křižuju 😀 😝 😲 😒