Babička si přivlastňuje vnučku
Chtěla bych znát váš názor. Moje máma si chce z mojí dcery udělat snad vlastní kopii nebo co. Když se bavíme o mém stylu výchovy, vše špatně. Zdravá strava a jednou studium je špatné. Na zdravou stravu odpovídá že malá bude mít určitě její geny a bude tlustá i když jí budu cpát zeleninou. Do učení že jí nebudu moct nutit, že každý na to nemá hlavu. Furt jí vnucuje to co jí se líbí. A nakonec mě dorazila když řekla, že ona se o malou bojí víc než já. Že je prostě BABIČKA a ta se bojí víc než vlastní máma. Tím mě opravdu nas*ala. Furt chce být pro malou důležitější než já. A je uražená, že k ní malá nechce, pláče i když stojí kus od ní. Jak jí stanovit nějaké mantinely?
Nějak jsem z toho popisu nevyčetla žádné přivlastňování. Že se o děti bojí babičky víc jak matky, je normální a přirozené, matka je s dítětem pořád, zná lépe jeho limity, babička netuší, že na tuhle prolézačku už dítě vylezlo včera a tak to asi nebude problém ani dnes. Babičky jsou více ochranitelské, co se bezepečnosti týká. Jiná generace má na výchovu opět logicky jiný názor, navíc ve stylu výchovy se kolikrát neshodnou ani manželé🙂 Skoro bych si troufla říct, že děláš z komára velblouda, možná bude stačit, když občas nějakou hlášku pustíš druhým uchem ven a najdeš si víc zajímavého programu s kamarádkama, uvidíš, že sdílení drobných starostí pomáhá.
Omezit kontakt. Je to drsné, ale často se tím babičky proberou a uvědomí si, že máma jsi ty a poslední slovo máš ty.
Ale upřímně, tohle co popisuješ mi přijde hodně přes čáru... Nevím kolik je dceři, ale už teď jí podsouvá, že bude "tlustá a hloupá"? Jak vychovávala tebe? Jaký spolu máte vztah? Ona tě nevnímá jako dospělou a kompetentní postarat se o dítě. Máš to zapotřebí? Párkrát do roka zdvořilostní návštěva a pryč...
Taky poslouchám, že se babička boji o malou víc jak já, že musíme mít dvě děti, proč malá brečí, když jen stojí opodál a žvatlá na ni (když to slyším, brečela bych taky 😁) ... Taky jsem slyšela, že už by měla chodit, že už bych ji měla dávat dávno na nočník, že je fuj, když má dudlík... Je ji 13 měsíců... To co popisuju, je takovy mix od příbuzných...
Jedním uchem tam a druhým ven, kdyz mi něco fakt vadí, tak to utnu (treba to, že malé někdo řekne, že je fuj a škaredá holka, když má dudlík), maximálně to proberu s manželem nebo kámoškou, která má podobné věci taky doma na talíři a je mi líp... Jsou mnohem horší věci 🙂 do výchovy, do výživy, vzdělání dětí ani do jejich počtu si kecat prostě nenecháme a je to
Většinu z toho, co píšeš,můžeš pouštět jednom uchem tam, druhým ven. Jestli resite stravu a studium jen v teoretické rovině, tak ať si mamka říká, co chce, někdo prostě moc taktu nepobral nebo má podivné názory nebo cokoliv, tak pokud tě to moc stve, jednoduše na čas omezte kontakt. Ale nějak tam nevidím konkrétní problém, který byste řešily? Řeči se vedou a voda teče. S tim strachem je to fakt, mě se okolí kolikrát hrozilo, když děti neuměly něco pokousat a zacalo se jim navalovat, já jsem věděla, že se nedusi, ale maximálně budou blikat, tak jsem byla vklidu. Nebo když venku spadnou, kolikrát se cizi lidi zastavují, aby je zachraňovali, a já vklidu dojdu, zvednu je, oprasim a jedeme dal. Mama zná schopnosti svých dětí líp než babička, když je nevida denne. Já jsem na cizí děti taky opatrnější🙂
@zuzkasim Jenže právě kolikrát u ní ta bezpečnost je na nule.
@emillyhk Malé je 14 měsíců. Mě vychovávala stejně, tloušťku máme v genech takže s tím nic nenadělám, po základce jít max.na učňák, na víc nemám. Střední jsem si musela vybrečet.
Většina z toho, co píšeš, mi přijde z kategorie "ta má oči úplně po tátovi", prostě takové to nadšené pozorování miminka, které značí vlastně jen radost a nic moc dalšího. Jedním uchem tam, druhým ven... To, že se babička o vnoučata bojí víc, než máma, je normální - míň je zná, míň může ovlivnit, co se s vnoučetem děje... Vlastně bych nad vším jen tak mávla rukou, ale nedá mi to. Něco mě totiž na celém tom popisu děsí: vy už teď plánujete vejšku? Babička už teď ví, že malou učení nebude bavit? ... Hodně to zní, že si obě hodláte přivlastnit život toho dítěte a donutit ho, aby žilo vaše sny a vaše ambice, které se navíc velmi rozchází... Prosím vás nedělejte to a nedovolte to ani babičce. Nechte dítě žít jeho život. Nechte ho volit si svou budoucnost. A zastavte všechny našeptávače, kteří říkají "na to nemáš", ale i všechny dozorce s bičem "musíš být nejlepší". Jasně, že máte odpovědnost za budoucnost toho dítěte (a máte ji vy, ne babička), ale popsaná situace mi přijde jako souboj dvou extrémů, kde pravda je někde uprostřed. A když malé dáte prostor (a z toho prostoru vytlačíte i babičku), tak si ji najde.
Kdybych řešila co kdo řekne, tak bych asi nedělala nic jinýho. To co popisuješ mě přijde úplně v pohodě, však si stejně uděláte podle svého, tak ji nech mluvit, ať si povídá a ty si mysli svoje...
@felixfelicis To je možné že se řeči vedou, voda teče, ale já se bojím aby svými názory malou postupně neovlivnila jako mě. Loutku bez sebevědomí, s myšlenkou že nemá na víc než učňák.
Ve 14 měsících má ještě do prijimacek daleko 🙂 Mamka nejspíš bude typ, co ji nic nevysvetlis (stejně jako ta moje), tam vůbec nemá cenu diskutovat, utni to, že se školou "uvidite" (co taky jinýho v tomhle věku), nebo ji chvíli nechej a pak změn téma - nejlepší je zeptat se na něco, co ji zajímá, ať mluvi o sobě. Ver mi, z vlastní zkušenosti - ji stejne nezmenis a tohle jsou věci, kteryma nemá vůbec cenu se nervovat (i kdyz je to tezky).
@cilkat My chceme aby si malá jednou vybrala povolání které by jí bavilo. Ale když jí nebudeme podporovat, nebudeme jí věřit a pořád říkat že na to nemá, co z ní bude? Někde uklízečka, protože si nebude věřit že má na víc.
@cilkat to je výborně napsané 👍
@felixfelicis Vím že je to ještě dlouhá doba. Jen nechci aby měla zpackaný život jako já. Kdyby od mala slyšela že každý nemá na učení hlavu, tak to jí moc nemotivuje.
Podporovat určitě. Ale nezapomenout, že sebevědomí je "vědomí sama sebe" - vědomí, že vím, co chci. Že dokážu odhadnout své síly. Že vím, na co mám a na co ne. Je strašně těžký ho vybudovat (protože tohle všechno se musí dítě naučit) a hrozně snadný ho zničit (a z tvých slov je babička na srážení expert... ono totiž málo sebevědomý člověk je na tobě obvykle závislí... a neodejde ti někam za svým snem.).
Ale "jednou vybrala povolání" je hrozně pozdě. Už za rok/dva bude vědět, jestli chce oblékat panenku, nebo raději kopat do míče... Už tam je třeba podporovat to, co si vybere (pokud to není vyloženě bejkárna)... Školní dítě třeba ještě nedomyslí všechny důsledky, ale názory už má velmi zřetelné a trvalé... Já si už ve čtvrté třídě vybrala, že chci na humanitní gympl a prosadila si to proti radám svých rodičů - a oni mě podpořili a celý rok se mnou tvrdě dřeli, abych se na ten gympl dostala (Jsem dyslektik - zvolit jazykově zaměřenou školu vypadalo jako sebevražda... Ale přivedla mi do života úžasný lidi, který bych určitě neměnila). ... To je vzásadě to, na co se snažím upozornit: vydupej tomu dítěti bezpečný prostor, kde může poznat samo sebe. Ať to není přetahování mezi "na to nemáš" a "musíš to dokázat"... ať si sama určí, co dokázat chce. A v tom dostane maximální míru podpory.
Vím, co myslíš. Tohle by podle me hrozilo, pokud s vámi babička bydlí a dcerka by s ní byla v kontaktu denodenně, ale i tak si myslím, že hlavní je to, co ji predate vy jako rodiče. Každopádně ji nezmenis a tyhle teoretické debaty ti budou jen vysavat energii, nejlepší je ideálně je vůbec nevest, bavit se o nekonfliktnich tématech, konfliktní oblasti ignorovat, pokud to fakt nesmeruje konkrétně k dítěti, nebo se méně vidat. Jiná rada asi není, ale soucitim, je to náročné.
Většinu z toho co píšeš jsem také slyšela. Ten strach o dítě je normální, je to prostě umocněné tím, že kdyby se mu něco stalo pod jejím dozorem, tak by to ublížilo nejen vnoučeti, ale i dceři. Navíc v pozdějším věku má člověk víc zkušeností a přirozeně se více bojí.
S tou zdravou výživou - musí se najít kompromis. Nepíšeš co tím myslíš, ale občas se tu objeví maminka, která se bojí, že její dceři dá babička nanuka. Chce to zdravý rozum. Stejně tak s tou školou. Ty bys z dcerky nejraději měla doktorku, mamka to vidí na kadeřnici. Ona si dcera vybere sama co jí bude bavit a k čemu bude mít vlohy. Zasekla bych řeči typu “na to nemáš” nebo “stejně to nedokážeš” atp. A snažila bych se spíš mamku zpětně “challengovat” (to slovo nesnáším, ale teď nevymyslím český ekvivalent) - “proč myslíš, že by nemohla na vysokou?”, “proč by to nezvládla?”, “proč by nemohla žít zdravěji než my?”. A místo hádky bych se snažila o konstruktivní debatu, možná si máma uvědomí, že ne vše je tak jak to vidí ona. Taky postupem času třeba uvidí jak je malá úžasná, nadaná, talentovaná a začne v ní víc věřit.
Omezování kontaktu bych promyslela. Babička je v životě taky moc důležitá a abys pak jednou nelitovala toho, žes ji odstřihla, protože na oslavě prvních narozenin jste se pohádaly o tom jestli malá půjde na universitu nebo ne.
Já jen nechápu obecně jednu Věc. Proč tolika lidem vadí, že to babičky delaj jinak a mají jiné názory ? Já myslím, že v tom je to kouzlo, a dá to tomu dítěti do života hrozne moc. A mít prarodiče, co mají zájem a čas na vnoučata je pro některé nedosažitelný sen.
Já jsem osobně velmi vděčná, že díky manželovi má naše dítě babi s dedou. Prožili toho daleko víc, spoustu toho vybudovali, zaslouží se respekt. A to i přes to, že mu berou dudliky, vysazují na nocnik a oblikaji na můj vkus zbytečně moc. Stejně to tomu dítěti prospeje, vidět i jiný způsob.
@95newmommy2020 Souhlasím s tebou, jiný názor nevadí, dítěti rozšíří obzory a dítě se zároveň učí od rodičů i prarodičů, jak zvládat vztahy s lidmi s odlišným názorem. To, že se babička víc bojí, má jinou představu o výživě, apod., to k té babičkovské roli patří. Ale mě z toho, co popsala zakladatelka, přijde, že hlavní problém je, že její mamka má opravdu silný sklon srážet sebevědomí. A matka, která se nedokáže za své dítě postavit, taky není kdovíjaký vzor. Někdy je potřeba nastavit mantinely tvrdším způsobem než jenom pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven... Omezit na čas kontakt někdy pomůže oběma stranám. Omezit neznamená utnout.
No 🙂) dohadovat se u 14. měsíčního mimina, kam jednou půjde studovat - to mi opravdu sedí na tu babičku, ale jako máma, bych to asi vůbec nijak nekomentovala ani nerozebirala 😁
Dohadujte se spis o aktuálních vecech ;) to období uteče ani se nenaděješ - kór jestli plánujete jen jednoho prcka.
A školu si jednou malá stejně vybere sama, ať už to bude ucnak nebo gympl 🍀
Řešíš naprosté kraviny...
Máš 14mesicni dítě a řešíš, kde bude jednou studovat? Nech to osudu, do 15let je moře času, navíc já mám děti o trochu starší a jejich vzdělání absolutně neřeším, nezačali chodit ani do školy, natož abych jim plánovala kam půjdou po ní...
Jinak mám ucnak, manžel taky a rozhodně si nepripadam menecenna...
A ještě bych přidala, zase do mě hučela že je správné mít dvě děti. Když jsem řekla že my chceme jen jedno, i z důvodu finančních, abysme nemuseli mít strach z čeho bysme případně platili vysokou školu, tak se mi vysmála, že my když byli děti, tak nebylo třeba skoro ani na pomeranč, max.na Vánoce jeden pomeranč na osobu, a taky jsme to přežili. Že aspoň z nás nevychovali sobecký spratky kteří si ničeho neváží. Tak nevím, zda jsem cvok já nebo ona. Copak takhle někdo může uvažovat??