Babička má rakovinu

meleri,to si ani nedokážu představit co jsi musela zažít....moc mě to mrzí,když tvé babičce našli tu rakovinu žaludku jak dlouho bojovala?????
jak se to mohlo stát,,,před týdnem vše v pořádku,všichni jsme doufali skoro vědeli že to rakovna není že nás to nemůže potkat a bum....rána přes hubu a vše je ztracené,jen čekat co bude.....:(

Ahoj, moje máma umřela před 7 lety na metastáze. Bojovala s rakovinou 4 roky, nejdřív jí diagnostikovali špatnou slinivku a později až gynekoložka objevila rakovinu, nejdřív měla rakovinu vaječníků a dělohy, potom to začalo putovat na měkou stěnu žaludku, blánu pobřišnice a pohrudnice a pak do dalších orgánů.Byla na operaci potom chemoterapi. Zalívala se i vodou. v břišní dutině měla kolikrát i 12 litrů volné tekutiny. Jezdili jsme to každý týden odsávat. NApíchli jí pobrovskou jehlu s hadičkou, která vedla pod lůžko do džbánu a vytíkalo to z ní. Jednou se i jakoby vyléčila, ale az pár měsíců to bylo zpět a v mnohem větším rozsahu, to jsme věděli už že to jen otázka času a tak se mamka zapsala do výzkumnýho programu. původně vážila 70kg a když umřela tak vážila 28kg. Poslední rok ochrnula na spodní část těla, trpěla neskutečnýma bolestma, nemohla jíst, nemohla pít, ven jsme jí vyváželi na vozíku a to jen na chvilku, rptože jí bylo furt zle. Hodně jí byla zima, třeba ona šla ven ve svetru a dlouhých kalhotech a já měla nátělník a šortky. Hodně jsme se o ni starali.chtěli ji umístit do nějakého pečovateláku. to jsme rozhodně nechtěli Nakonec umřela v nemocnici. Bylo jí tak zle, že jsme museli zavolat sanitku. Bojovala do poslední chvíle. Byla velmi velká bojovnice. Umřela mi v rukách a to doslova. Je to strašněj pocit. Nikdo ti ztrátu člověka nenahradí a opravdu to strašně bolí, strašně moc. Ještě po 7 letech kolikrát brečim a furt naivně doufám, že se někde máma objeví a řekne tak jsem tady, byl to vtip. A uvidí vyrůstat mojí malou holčičku, ale to se prostě nestane. Vím jak se citíš. Sestra prodělala před 2 roky lehkou formu rakoviny děložního čípku. Je toho teď čím dál víc. Vnášej do babiččina života naději a pozitivní energii. Ikdyž víš ty i ona, že skutečnost je jiná. Protože tohle člověku s tak těžkou nemocí neskutečně pomáhá. Snaž se s ní dělat běžné věci dokud to jde. Je to moc těžký,ale smutek a užírání se zabíjí rychleji. Trpí tím všichni...... a někdy se to tak vyhrotí, že i po smrti toho člověka je furt zle. Můj otec se tak složil ze smrti mamky, že chodí jen do práce a potom chlastat. Děda umřel na rakovinu jater, teta umřela taky na rakovinu....... a ono toho je víc, ale prostě to příjměte jak to je.... nci jiného se dělat nedá

@kaciska má babička zemřela na rakovinu celého spodku před pár lety ... do poslední chvíle si nepřipouštěla, že by se měla nějak extra šetřit, když byla unavená, tak si sedla odpočinula si a zase pokračovala v normálním životě. Jeden den řádila s Kubou na zahradě a druhý den jsme ji našli ležet v předsíni. Podle doktora zemřela rychle, bez trápení. Když jsme ji našli, usmívala se. Ona nebojovala, brala to jako součást života a snažila se žít naplno, jak to jen šlo. Jediné, co ji trápilo, bylo, že je rodině na obtíž, protože se jí špatně chodilo, tak ji kdokoliv, kdo byl volný, vozil. Nikomu to na obtíž samozřejmě nebylo, ale ona vnitřně z toho měla blbý pocit. Nikdy se nikoho o nic neprosila, byla zvyklá se o sebe postarat sama a tohle jí vadilo.

@kaciska, držte se, čeká Vás hodně těžké období a psychicky náročné. Pro všechny. Mně loni zemřel taťka, bylo mu 61let. Já už v těch nervech žiju přes 3 roky a je to šílené. Začalo to před předčasným narozením mé dcery, ale ten pravý stres začal, až když jsme přišly domů. Po pár dnech jsem se dozvěděla, že mamka má rakovinu, měla už termín operace. Do toho se taťkovi udělalo špatně, tak jsem ho odvezla na pohotovost a asi za dvě hodiny už byl po operaci, rakovina tlustého střeva. Můj taťka, který vážil přes 100kg a nikdy nebyl nemocný, až na pár chřipek. Mamku operovali dva dny po něm. Taťka vypadal, že se z toho dostal, byl plný síly a vůbec si nepřipouštěl, že je nemocný. Chemoterapie zvládal na jedničku, nikdo na něm nepoznal, že je nemocný. Po půl roce nám řekli, že má meta na játrech, ale on byl pořád v pohodě-dokonce začal opravovat dům. Po roce a půl mu doktor dal týden života. Taťkovi jsme to neřekli, mamce taky ne, on by to vzdal a ona by to nezvládla- nakonec tady možná díky tomu byl ještě půl roku. Snažili jsme se s bráchou chovat tak, že se nic neděje . Bohužel ke konci už to nešlo, taťka asi cítil konec a začal být zlý, hodně na mamku a bohužel i na Klárku, i když vím, že jí moc miloval, je to jeho první vnouče. Taťka zemřel po 2 letech od operace, ten konec už nebyl pěkný a my se hodně snažili vyjít mu všemožně vstříc. Když jsme viděli, že je unavený, ihned jsme mizeli, jinak byl nepříjemný. Místo aby měl třeba radost, že jsme přijeli, zesílil si televizi... Bohužel nemůžeš vědět, jak nemoc bude pokračovat, ale je třeba počítat i s tím, že bohužel může i mozek přestat fungovat a nemocný se hodně změní. Já si celou tu dobu přebrala tak, že jsem se smířila s tím, že je konec a byla ráda za každý den, kdy je tady ještě s námi a snažila se ho rozptýlit, vyhovět mu, uvařit něco dobrého, vzít ho na hokej... Mamka je sice v pořádku, ale má také nález na játrech, takže se obávám, že se situace bude opakovat, nevím, kde na to najdu sílu.

@kaciska ahoj bohužel to šlo rychle...chodila na ozářky, a pak zničehonic se to přihoršilo, a asi po měsíci zemřela. než zemřela dala mi dárek, takový náramek, dodnes ho mám...
já zažila kromě rakovin i jiná úmrtí v rodině, takže když je toho tolik tak nechci říct že si na to člověk zvykne, ale dostane se do takového stavu nevím jak to popsat, že to prostě vytěsní, žije dál a přitom i tak trpí....

@kaciska hlavně se drž před malou, vidím že máš dcerku, ono se to nezdá ale na to dítě to fakt dopadá hodně takové věci, mě ve 3 letech umřela teta (drogy) a moje babička byla z toho strašně na dně, byla to její dcera, a já si pamatuju že mě to strašně děsilo jak pořád všichni pláčou a babička se chtěla zabít....vím že asi dítě toto musí občas zažít je to život ale myslím že čím míň nějakých drasťáku před dítětem tím fakt líp...

díky holky za příspěvky,je mi to vše moc líto...je to hrozné když vám nědko z rodiny zemře,někdy je to sice vysvobození ale.... ☹
babička jde dnes na utz a na onkologii a tam jí musí objednat na CT a po tom všem uvidíme jak to má a jakou léčbu jí nasadí...ale kdaždý řiká když má zasaženou slinivku tak je to moc špatné... ☹ došla si k obvodákovi pro antidepresiva a doktor aby jí podržel tak jí jeste srazil na kolena...ach jo,doufáme všichni v naději že se to to třeba transfůzema nebo ozářením spomalý to bujení a nebo aspon na pár let zastaví....tohle přišlo z čistého nebe,kudla do zad...nidko to nečekal,byla v pohodě"nic jí nebolelo" byla radostná a ted...malá vyhublá hromádka nervů ☹ ☹ proč se to muselo stát......

@kaciska holka, drž se, je mi to moc líto ☹. My máme v rodině rakovinu tlustého střeva a zemřel na ni dědovo brácha, tak musíme celá rodina chodit na pravidelné kontroly a případné strhávání polipů. Mě to čeká ve 30-ti 😒. No děsný. Když mu to zjistili, tak jestli si to dobře pamatuju, tak žil ještě tak půl roku. Bohužel i dost kouřil a pil, tak to snad i přiživil.
No a děda v létě šel na odstranění bradavičky na spodnim víčku a když jsme jeli na kontrolu, tak mu řekl dr. že je to zhoubné. Musel podstoupit druhou operaci, kde mu vzali dost velkou část tváře pod okem, aby co nejvíce poškozené tkáně odstranili. Od té doby má problémy, stále ho v oku něco řeže, jak mu rostou chloupky z nové kůže z třísel, chodil na chemoterapie, teď si je píchá doma sám a nikdo neví, jestli se mu to už dostalo do těla nebo ne. Je to blbý, taky byl čipera, na kole jezdil pro vodu, na zahrádku, ale teď už to neni úplně ono 😒

breberko-to je mi taky moc líto.... ☹ rakovina si nevybírá ale zaůtočí kdy to nejmíň čekáš...já to s babičkou ted prožívam jako bych jí měla sama....pořád čekám na to že se probudím a bude to sem.....všichni jen brečíme,prostě se nám změnl život...a pomalu se připravujeme na nejhorší...ale smířit se s tím???? to bude trvat.......nechci aby babička umřela,,,je jeste mladá,miluju jí,když si vzpomenu na vše co jsme zažily...a že se možná ani neodožije dalších vánoc....prostě je to konec,žádná radost nic...jen prázdno a černo

@kaciska držte se.... vždycky to příjde jako rána z čistého nebe..... no bude to možná znít tvrdě, ale jsou dvě možnosti, buď vás to složitý a nebo se s tím naučíte žít. Mýho otce to složilo, jak jsem psala a teď s ním jsou akorát samé problémy. Někdy si to ta nemoc nalinkuje podle svýho a jde to ráz naráz a někdy se s tím dá žít dlouho. Tak hodně štěstí.

já vím holky...ale člověk než to trochu příjme.....jen mě mrzí že to muselo potkat právě babičku :(

já se toho hrozně bojím u nás to bylo taky dost ta rakovina, no asi možná jako v každé rodině...nejironičtější je že to kolikrát mají lidi kteří vůbec nepijou, nekouří, žijou zdravě jako moje mamka, a i tak to prostě přijde....já se taky snažím žít zdravě ale myslím že to nakonec nemá na to moc vliv...:(

kacisko přeju ti hodně sil opravdu, ono s tím přijmutím reality to je strašně tvrdé ale zas mysli hodně na rodinu na to že máš už tu svoji a že oni tě potřebují ono to člověku taky dodá hodně sil...

@simonceli mě se složila mamka, nechápu to...uzdravila se fyzicky, dorůstají jí právě vlasy, obočí a řasy už má je z ní zase "normální" člověk ale prostě se složila...vůbec nechodí do práce, má problémy s depresí...:(

@kaciska Ahoj, já jsem si tím vším prošla ve svých 22letech-příběh mám v albu. Ráda bych Ti nabídla svůj pohled na věc, jako pohled člověka, který si tím prošel. Pokud chceš babičce nějak pomoct, určitě se k ní chovej tak, jako předtím. Mně osobně vadilo, když mě každý utěšoval, teda ono to i pomohlo, ale všeho s mírou. Prostě se zkus s babičkou bavit tak, jako předtím.
@meleri Tvé mamce velice rozumím, na mě také nikdo nepozná, co jsem měla, když mě nevidí nahou-jizvu pod půlkou prsa po operaci. Ale psychicky se člověk vyrovnává strašně dlouho. Já jsem si myslela, že už jsem po psychické stránce v pohodě. Přečetla jsem si knihu Tajemství a ta mi hodně pomohla. Ale bolí mě teď v podpaží, citím, že po gynekologické stránce nejsem v pořádku, i když mi dr tvrdí, že jo a jsem v tom všem zase zpět. Mně třeba pomáhá vybrečet se, ale zase vím, že když člověk hodně brečí, zvládá to všechno daleko hůř.

Jinak mi je líto všech, kteří si tím musí projít a také vás, jako rodiny, protože to musí být hodně těžké, příjmout tuto informaci a myslím si, že pro rodinu to je ještě horší, než pro toho, kdo onemocní. Budu na všechny moc myslet, aby to dopadlo co nejlépe a bylo co nejméně trápení. Bohužel, nemoc si nevybírá a já mám pocit, že přichází jen ke slušným a hodným lidem 😢 😢

@ruzenkas to je mi moc líto..:( takové trápení! ...já nad tím přemýšlím že asi člověka musí takhle složit ta nemoc že po tom ani nemá radost z uzdravení nebo má možná strach že se to vrátí?mamka mi to nechce nikdy říct, tvrdí mi že ani sama neví z čeho se tak složila...a druhý den to třeba popře a řekne že je jí fajn..

u nás je snad naděje teď že jsme jí našli psycholožku která je laskavá a myslím že si sedly, tak to snad půjde....už k ní zajdei sama, jen je třeba s ní jít k vratům no a dokonce už i byla sama v tescu nakoupit...jsem na ni strašně hrdá že se začíná snad z toho dostávat..

a jestli se můžu zeptat o čem ta kniha je? vybrečet je dobré, ale asi ne často, ale je fakt že to člověku uleví..

já si zas někdy říkám to není možné moje mamka měla rakovinu??kolikrát jsem měla problém si to uvědomit nevím proč..... tak rychle a dobře to probíhalo, prostě za půl roku byla fyzicky na tom dobře...jasně myslím že se pořád dostává z té chemoterapie, je to strašný zásah do těla, ale udeřilo to jak blesk a stejně rychle to odeznělo jen ta psychika...

@meleri Ta kniha je o síle pozitivního myšlení. Ke konci už to je "vymývárna" mozků, ale člověk v ní najde návod, jako pozitivně myslet. Já jsem ležela dva měsíce v nemocnici-po 6. chemošce s infekcí a nikdo nevěděl, od čeho to je. Pořád jsem brečela, protože jsem byla na izolaci na jipce a s návštěvou jsem mluvila přes sklo do telefonu a to se nedalo. Pak mi sestřička doporučila tuto knihu a zbylé skoro dva měsíce jsem zvládla docela v pohodě. Jak popisuješ, že je na tom mamka, to mi je moc líto. Já žiju a i jsem během chemo žila, normálním životem-teda asi tak po 3 měsících, co jsem se s tím vyrovnala, ale jsou prostě dny, kdy se to nedá. Mám strach, kdy se mi to vrátí a pocit, že dneska odjedu k doktorovi (jdu tam zítra) a už se domů nevrátím.

Budu moc držet mamče pěsti, aby jí psycholožka pomohla, dělá obrovské pokroky. Ona je potřeba i opora rodiny. Mamka třeba když na mě viděla, že mi něco je a já jí říkala, že jsem v pohodě, tak to tak dlouho ze mě páčila, až jsem jí to teda řekla, čeho se bojím. Byla jsem naštvaná, proč se mě pořád ptá, ale pak se mi ulevilo. Chce to mluvit, mluvit, mluvit, aby ten člověk neměl čas přemýšlet nad hloupostma a když nad nima přemýšlí, aby to šlo z něj ven. Třeba mé švagrové mamka měla rakovinu prsu a místo mluvení si psala deníček, ve kterém je úplně vše, jak se cítí, čeho se bojí a říká, jak jí to moc pomohlo.

@ruzenkas jsi statečná žena! izolace dva měsíce a ještě k tomu šest chemoterapií, to fakt nevím jak se dá zvládnout! je super že ti kniha pomohla, pokusím se o ní říct mamce, třeba by si ji přečetla. ta chemoterapie je hrozná.
přeju ti at jsi už zdravá a můžeš si užívat života a radovat se z něj...

moc ti děkuju, ona se snaží občas i mluvit ale mluví pořád jen o tom jak je jí zle, že nemůže dýchat že se klepe, atd, že je unavená, že má strach ze všeho, jenže já nikdy nevím co jí mám říct, protože ty stavy nechápu nevím co toje...podle psych. trpí panickou poruchou a ta se tak projevuje..ale byla bych ráda kdyby třeba řekla co ji tak trápí....někdy si mi postěžuje že je už k ničemu, co dřív všecko zvládla a ted že ani neuvaří v neděli oběd....
mamka je takový skeptik, nechce psát ani moc číst, byla profesorka klavíru teď nesmí hudba vůbec hrát....:( je to těžké..

@meleri Já jsem se špatně vyjádřila, já byla na izolaci jen 3 dny a zbytek na klasickém oddělení, ale doktoři mi říkali, že nevědí, co se mnou, protože mi léky nereagovaly a infekce se pořád vracela. Obsolvovala jsem 2x bronchoskopii (výplach plic) jednou v úplné narkóze a stejnak prd věděli ☹

Jinak chemošek jsem měla 8 a snášela jsem je blbě-ke konci už díky psychice.

Těžko říct, pokud má mamka opravdu nějakou poruchu, musí to být pro ní těžké. Jinak já měla po operaci obrnu levých hlasivek (mluvila jsem tak, že mě nikdo neslyšel), zadýchala jsem se i když jsem se zvedala jen z křesla, nebo vysprchovat se, to byl pro mě nadliský úkon a pomáhala mi mamka. Ale všechno se časem tak nějak srovnalo. Mluvím normálně, hůř se mi dýchá a mám bolesti v místě, kde byl ten nádor-což je po tak velké operaci normální. Jinak unavená jsem taky pořád, jak nespím 9hod. tak je to hrozný se mnou. Opravdu musím říct, že mi kniha pomohla hodně věcí si v hlavě urovnat.

Třeba zkusit mamce nějak říct, že jsi mluvila s nějakou paní, která měla podobné problémy jako ona a že se to všechno časem srovnalo. Že ta léčba byla pro tělo velmou zátěží a musí se to znova všechno obnovit, že to bude třeba půl roku ještě trvat, ale že bude vše daleko lepší. Že čas je nejlepším lékem. Že chápeš, že jí není dobře, ale že i jinačím lidem to trvalo po léčbě delší dobu, než se jím to urovnalo.

@meleri Děkuji za přání. Doufám, že i Tvé mamce opravdu ta psycholožka pomůže, nebo třeba i Vám doma poradí, jak mamku podpořit, protože jakmile je psychika rozházená, tak má člověk i jiné problémy (že ho někde něco píchá, bolí...aj. a všechno může být psychické-já takhle byla na pohotovosti s podezřením na mozkovou příhodu 😒 pak se ukázalo, že to byla psychika)

@meleri to tak někdy bývá, já jsem třeba po smrti mámy 14 dní v kuse chlastala a nejedla a zhubla jsem 7 kg. Měla jsem potom problémy se žaludkem, ale dostala jsem se z toho a nemohla jsem taky spát asi tak půl roku. A jako je to hnusný, ale prostě už o tom mluvim otevřeně. No když jsem teda nemohla spávat tak jsem hulila trávu a to mi pomáhalo. Na jednu stranu je to hnusný na druhou si zas říkám, že lepší něž prášky na spaní. Naštěstí mě toto období rychle opustilo a několik let už to nědělám. Každý člověk to snáší jinak a jinak se s tím vyrovnává. Mamka se z toho určitě dostane.

@kaciska vím jak se cítíš,má babička je stejně stará jako tvá a také už půl roku bojuje s rakovinou,jsou tam už mestaze :- ( její manžel,můj dědeček,k tomu má parkinsna nevím co bude dál? ☹

drž se 🙂

@kaciska ahoj, jak vidíš, podobných osudů je spousta. ☹ I já si tím prošla. Rakovina mi vzala před 7 lety mamku, před 4 babičku, před 6lety nevl. dědu. Děda odešel během měsíce, nikdy nemarodil, nikdy si na nic nestěžoval, až jednou šel k dr. na kontrolu, tam dostal lehkou mrtvičku a v nemocnici pak přišli na to, že je doslova prolezlej rakovinou. Babička měla rakovinu tlustého střeva, operace a chemoška ji prý vyléčili, ale po 7letech jí našli rakovinu na plicích(nikdy nekouřila) a do roka byl konec. Mamce našli rakovinu vaječníků chvíli před mou maturitou, bylo tam velké zanedbání ze strany "lékaře", takže se na to přišlo pozdě. Bojovala 3roky, chvíli bylo líp, pak zase hůř. Až mi lékař oznámil, že má maximálně měsíc života. Bylo to hodně těžké období, nejtěžší dny mého života. Ale pořád jsem doufala, že se to zlepší. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, mluvila jsem s ní jako obvykle. Bohužel ale konec přišel, bylo jí necelých 44let. Je to 7let + 3roky boje, ale odpověď na otázku "proč zrovna ona" jsem ještě nenašla.
Je to hodně těžké, je to rána z čistého nebe, ale nemůžeš dělat nic jiného než se s tím srovnat. Jak tu už někdo psal, buď tě to položí anebo budeš žít dál. Tvá babička by určitě chtěla, abys žila dál. Chce to čas, bolí to dlouho, nikdy nezapomeneš, ale přebolí to. Zní to jako fráze, ale je to pravda.
Přeju ti hodně sil, ať všechno zvládneš. Musíš, už kvůli dcerušce. 🙂

@kaciska : s babickou mne to mrzi 😔 , moc na vas myslim. Daj mi i ostatni za pravdu, kdo je v teto diskuzi, s rakovinou se uz setkal bud u sebe nebo u svych nejblizsich a kdo nezazije, nevi 😔, tze ti mohu napsat, ze vim, jak se citis 😔 😔 😔.

vim, jaky to je, ta bezmoc, ze cloveku, kteryho mas rad, nemuzes nijak pomoc 😔 ...
rakovine podlehla vetsi cast my rodiny 😔 - z nejblizsi rodiny: mamcin jeden bratr mel nador na mozku, druhej mel leukemii, mamcin tatinek nador na jatrech, obe moje babicky mely rakovinu prsu, muj tatinek rakovine podlehl pred tremi lety(mel nador na plicich, chycenej jicen, jatra), a mamcin posledni zijici bratr zemrel v prosinci minulyho roku 😔 r. slinivky, met. hrtan, jicen a jatra).
Jednu babicku jsem vubec nepoznala, zemrela nez jsme se narodila. Uz v puberte jsem videla, jak tato hrozna nemoc lidi zmeni, jak s ni bojuji, ale bohuzel mi pribuzni nemoc neporazili. Co se tyce meho tatinka....byl to velkej bojovnik, bojoval az do posledniho konce, opravdu 😔 , nechtel zemrit v nemocnici, byl doma, starala jsem se o nej, drzela ho za ruku, kdyz umiral 😔 😔 ....doted si pamatuju presne ten okamzik, kdy odesel... bylo pro mne desne, ale desne tezky, pred nim vubec neplakat celou tu dobu, kdyz jsme s nim byla 24hodin7dni v tydnu, chtela jsem, aby me vidal veselou, usmevavou, jak byl zvyklej....samo, az zemrel-coz ikdyz jsme racionalne vedela, ze boj prohrava amne pred ocima odchazi-jsem nedokazala jeho smrt zpracovat...
strejda umrel taky doma-starala se o nej moje mamka 😔

je to hodně těžký příjmout ten fakt že prostě dřív nebo později ten okamžik nastane... ☹
moc mě je líto vašich příběhů,a jste všichni moc statečně a vůbec si to nedokážu představit že by to mělo potkat i moje rodiče to bych asi zešílela.... ☹
babička byla dneska na utz a tam jí pan doktor nic moc neříkal ale udělaj jí utz snad celého těla a nejvíc je ta slinivka,žaludek a trochu jícen ale tu slinivku má hodně...a rozšiřuje se to dál ☹
pak šla s tetou s výsledkama kjinému dr a tam jí řekl že nálezy jsou a že jí nasadí tu chemošku a at je v klidu,snaží se být co nejvíc v pohybu aby na to nemyslela a že at má naději...pak si zavolal tetu babičky dceru a vše jí řekl jak je,že je to velmi špatné a že to má už na té slinivce rozsáhlé a že je mu to líto ale sám nevidí moc nadějiprostě jí připravil na nejhorší...takže teta byla uplakaná když vycházela,babička samozřejmě taky plakala že nechce umřit....no prostě emoce jako blázen....já mám jít za půl roku do práce a nevím zda budu schopná......zhroutil se mě celej svět

@ruzenkas

aha ale i tak ten pobyt v nemocnici je hrozný. je to jak vězení...hlavní je že jsi snad už v pořádku! osm chemoterapií to je hrozné...to jsem ani netušila že to tělo může zvládnout!! jsi fakt bojovnice, o nikom takovém jsem neslyšela....v mé rodině to byly buď ty ozářky a nebo chemoterapie (jedna) a pak se tělo rozhodlo jak to bude dál....

jeje tak mamka to má taky, pokud se nevyspí těch osm devět hodin tak je jí hrozně, takže vidím že to je asi fakt ještě tou nemocí, nebo možná těmi zásahy......ty operace jsou strašné, podle mě kdo to nezažil tak to fakt nepochopí, už jen ta narkoza člověka zdecimuje a pak teprve když je to něco závažného jak jsi měla ty nebo moje mamka...mojí mamce vybrali teda všecky ženské orgány plus ještě nějaké mízní uzliny, nejhorší je že jak jí chybí ty orgány tak nemá už žádné hormony takže možná že i to hraje roli na psychiku..

přemýšlela jsem o tom a zkusím jí o tobě říct, já si myslím že jsi to měla horší než ona, protože ona to měla sice hrozivé (nádory velikosti krabice mléka na každém vaječníku) ale šlo to hrozně rychle a hrozně dobře, ona tu chemoterapii např snášela skvěle, nezvracela nic, vlastně jen únava....a moc ti děkuju opravdu jsi mě s tím povzbudila, možná by se lidi jako vy měli občas někde scházet aby si takhle pokecali určitě by to pomohlo, vědět, že v tom člověk není sám a že možná to ostatní mají taky podobně....

@simonceli

já si nedokážu představit vůbec kdyby moje mamka umřela bože, jak bych se chovala co bych dělala, sice ted je to jiné mám syna a pro děti člověk asi dokáže vše, překonat se, zatnout zuby a jít dál, ale být bezdětná a mladší tak mě to asi dostane a bůhví jak bych skončila....jsi taky dobrá jak jsi to zvládla....fakt přijít o rodiče nebo rodiče přijít o děti, nemůže být nic horšího.....u těch starších prarodičů atd je to taky hrozné ale aspon si člověk řekne že měli krásný život, že nemusí nic litovat....ale mladý člověk takhle umřít to sklátí rodinu ještě víc.....

@kach82 to je strašné...:(( moje mamka to měla taky, minulý březen, ale vypadá to že bude ok......je mi moc líto že tvoje mamka se z toho nedostala..... ☹

@meleri Máš pravdu, že ty operace jsou hrozné. Já jsem měla nádor 10x12cm a vážil 200g a měla jsem ho prorostlý do osrdečníku a nějakých tepen ještě-takže ten osrdečník mi museli brát, na sále jsem byla 3,5hod. z plánovaných 2,5hod.

Určitě pomáhá povzbuzení, když řekneš, že na tom byl někdo stejně a dostal se z toho. Jak jsem psala, ta únava a to všechno, to je ještě dozvuk toho, jak se s tím tělo vyrovnává. Já si nedovedu představit, jak bych chodila do práce-teda hledám si něco, ale nevím, jak to zvládnu. Hele, kdyby to mamce pomohlo, klidně ti/jí dám na sebe maila, nebo telefon a kdykoliv mi může zavolat. Kdyby to pomohlo komukoliv...stačí si jen říct. Hlavně na to nebýt sám. Odkud mamka je? Ještě co třeba mně pomohlo, tak že jsem si na netu našla příběhy lidí, kteří měli tu samou nemoc, jako já (lymfom). Přidávám odkaz: http://www.zivotnadruhou.cz/fotogalerie-pribehy...

Kdybyste měl někdo zájem, jsem ve sdružení LymfomHelp a sdružení pořádá setkání členů (chodí tam lidé, kteří nemoc mají, vyléčili se, ale může tam přijít kdokoliv jiný). Bude to příští měsíc a koná se to v Praze, kdybyste si chtěl někdo o takových, ale i jiných věcech popovídat s lidma, kteří to také zažili, dám vám bližší informace.

Kdybyste si chtěl třeba někdo popovídat mimo diskusi, ráda Vám dám na sebe kontakty. Já měla tu "výhodu" že jsem si o tom měla s kým popovídat, kdo tím strachem, nejistotou a bolestí taky prošel.