Ahoj, vypěstovala jsem si slušnou alergii na tchýni a nevím jak z toho ven. Jsem už přednas.aná jen co k ní přijedu ani nemusí nic říct. Chci aby měli s dětma hezkej vztah a bojim se, že ho takhle zkazím. Že to na děti budu přenášet. Jezdit k ní musím, jelikož kojím. Chtěla bych se umět ovládat, ale nikdy mi to nešlo. Nic neříkám, ale má nasranost je na mě vidět jakože hodně. Když jí nevidím (neslyším) mluvím o ní v dobrém. Jakože ne že bych dětem říkala co zas babka chtěla nebo tak něco. Já si o ní myslím že je v podstatě hodná ženská, jen má pocit, že musí všechno řešit za ostatní a tak podobně. Nedá se vlastně u ní dejchat. Co mám se sebou dělat abych mohla být u ní a byla v klidu? Jí nezměním to je jasný o to mi nejde. Ale možná vztah k ní by šel, ale jak?
Za mě hranice. Moje tchyně má opici lásku vůči všem. U mýho syna by nejradši dělala všechno za nej, proste řeknu ze ne, ze to zvládne sám, přece mu nebude stát za zadkem až mu bude třicet. Nějak to respektuje, sice mi je jasný ze mluvim do dubu, když ji říkám, ze by měla tu samostatnost spis podporovat, než dusit, ale nějak se snaží, když ji řeknu. Ale musím ji říct no. Není fajn, ze takhle Vaše tchyně z ostatních děla pomalu nesvéprávný. Asi se potřebuje cítit užitečná (nemyslím ve zlým)
holky kdybych tady mela vypsat co se vse deje u nas v rodine apod tak sme tady do vanoc
Ano mě taky hned napadlo začít si nastavovat hranice. Poskytnout druhé osoba nějaký feedback, aby věděla, jak na tebe určité věci působí ( I kdzpyž víš, že nic nedělá ve zlém, naopak v dobrém).
Neosočuj ji, neočerňuj...ale třeba jí řeknu " Ty Hele ( jméno), vím že to teď myslíš dobře a chceš nám poradit/pomoci atp...ale žij a nech žít 🙂 Nech druhé trochu dýchat, věř jim, že si umí svůj život zařídit atp atp. Vždyť jsme dospělí a normálně si to zařídíme po svému..."
Nebo nevím, můžeš uvést nějaké příklady?
No ja jsem taky byla u tchyne nervni. Presne jak pises, snazila jsem se za kazdou cenu ovladat, aby byl klid, abych se ji zavdecila, ale stalo me to strasny usili, byla jsem z toho vycerpana a podrazdena, samozrejme jsem se stejne nezavdecila. Takze jsem se na to jednou vykaslala a zacala se proste chovat autenticky, kdyz mi neco vadi tak to reknu, rikam ji (slusne samozrejme) co si myslim a neresim, co si ona bude myslet o mych nazorech. Nas vztah to nezlepsilo, pochopitelne, stale se nezavdecim 😀 ale dost se mi ulevilo tim, ze uz se o to nesnazim.
A u nás naopak pomohlo, že moje trpělivost přetekla. Chytly jsme se tehdy hodně a řvaly na sebe neskutečně. Pak jsme se pár měsíců neviděli. Od té doby se obě snažíme víc tolerovat chování té druhé. Ona ubrala a já víc "zavírám" oči 😁
Já se ani nesnažím úplně zavděčit, už je mi i celkem jedno, co si myslí, ale nechci bejt naštvaná, když mi ani zrovna nic nedělá.
K několika konfrontacím už došlo, když dělá, co mi opravdu vadí, řeknu to. Ale nikam to nevedlo, je jí přes 70 a fakt se měnit, ani zamýšlet nad sebou nebude. Celý život se stará o druhý (musela už od 17 se starat o sourozence) a myslí si, že dělá dobře a nepochopí, že to nemusí být každýmu příjemný. Spíš tedy nikomu.
Život se nám sice snaží organizovat, ale nemá na to žádné páky, nebydlíme spolu, muž jí vše odkyve, vyslechne a buď hned řekne ne, nebo jí prostě ignoruje. Bez emocí. Je flegmatik.
Proto se právě smažím nijak nereagovat na její řeči, ale je fakt, že to není v souladu s mojí povahou.
Je to fakt. Ale když dojde na střet je pak lítostívá. A je to hrozný.
Ona fakt nedělá, neříká nic hroznýho. Ale je to furt. A právě i za normální větou už vidím, co tím asi myslí (u jiných lidí to nedělám,ale prostě u ní to má historii), nebo se bojím něco říct, protože na to bude měsíc myslet a nebude z toho spát. Jako že třeba měl malej klíště, to jsem rozklíčovala, že říkat nemám. Ale že jsem si našla brigádu a budu někde sama bez lidí, a ona bude mít strach, mě nenapadlo, že jí nemám říkat. A já jsem člověk,co na srdci to na jazyku. Takže je to pro mě těžký
Je to prostě paní přes sedmdesát. Tolerance a snaha pochopit je na vás. Asi se zase nic tak hrozného neděje. Představte si sebe na jejím místě, má obavy z věcí, které vás vůbec nepálí, doporučuji více empatie a asertivity. Aspoň tak to vidím, podle toho, co jste napsala.
Mám hodnou tchyni. Ale bohužel je hodná tak moc, že mi to občas pije krev 😂 taky mám bohužel asi předalergii 😔 vůbec si to nezaslouží, pomáhá nám jak může, ale já to nedokážu v sobě nějak zpracovat. Snažím se, dělám, co můžu. Jsem slušná... Ale jsem ráda, když jí nevidím. Taky nevím, co a tím.
nemam rada svoji tchyni, neni zla, ale proste ….
kdykoli dojedeme bordel bordel a zase bordel, vsude psi chlupy, v jidle, v kafi a na sedacce kurince ktery tam dotahne pes. zem doslova cerna, prach a spina stolety. vzdala jsem to, nejezdim tam a nechci aby tam jezdilo nase 2lete dite.
@leilinka1234 Já mám tohle už pár měsíců se svojí mamkou 🤦♀️ Je hodná, chce pomáhat, rozdala by se... Ale já jsem nějak přednas.aná už jenom když si představím, že s ní mám mluvit 🙈🙄
@emillyhk tak u vlastní mamky je to asi ještě horší. Kéž by na to byl nějaký trik, co? Já zatím nenašla žádné řešení, krom toho, že teda nevyhledávám kontakt.
@leilinka1234 Párkrát už jsem podobnou krizi měla, většinou pomohlo několik týdnů omezit návštěvy. Jenže tohle už trvá tak dva roky, spíš se to zhoršuje a nevím kudy z toho ven 😟 Čím víc tlačí mamka na pilu, tím míň mám chuť s ní trávit čas. Jako těch problémů je tam víc, ale tím že je to vlastní rodič je to o to těžší...
Mam to stejne. Extchyni jsem fakt nesnasela, i kdyz mi v podstate nic tak hrozneho neudelala. Moje deti to vidi, ze ji nemusim, ale maji s ni hezky vztah a chodi k ni rady. Kdyz jim nebudes branit v kontaktu, tak si ten vztah s ni vytvori bez ohledu na to, co si o ni myslis ty.
Za mne se to zlepsilo vekem deti, ale ja mela opravdu problemy ohledne zdravi a zivota s tchyni...hodne jsme se hadali, hodne zla nadelala svagrova...ale proste je to jejich jedina babicka(moje matka dela, ze neexistuje uz 6let) a ma deti rada. Nevenuje se jim, da jim tablet, ale ma je rada. Bordel už sem prestala resit, jidlo delam od mimin svoje a na x veci nereaguju, ale jsem za ni rada. Proste takova je. Vyrostla v jinym podminkach...za to ji odsuzovat nemuzu a jeji syn(muj manzel) je skvelej chlap. Nikdy tam nespaly, neji tam bezne uz nic radeji, ale chodi obcas k nam a jsem rada. Zkuste se podivat na ne jinak. Ony to fakt mysli dobre, vetsinou neznaji nic jineho a vystacily s malem...a proste pro vnoucata jsou ty babicky dulezity bytosti. Neochudte je o to.
Vem si lekci od manžela :D Taky to u některých lidí tak mám: jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dřív jsem taky dost řešila, co řekla tchýně nebo mamka. A teď už je mi to celkem jedno. Když mi to dává smysl, tak si z jejich rad něco vezmu. A jinak řeknu: díky za názor. A dělám si svoje.
@marselina tak u nás je to velmi podobne 😒 tchyně je už léta doma - nejdriv se starala o rodiče (tedy jejími slovy starala ale pece se tomu zrovna říkat nedala, ale brala za to peníze 🫤), pak byla nějaký čas na úřadu práce ale protože ji pořad ponížení aby si našla práci a někam ji posílali (divne ze😁) tak se nechala vyřadit a teď je vlastně ženou v domácnosti. Má 60 let, tchán je o dost starší a už dlouho v důchodu, tak za ni platí sociální a zdravotní, donedávna si ještě přivydělával, ale oni jsou nenároční, bydlí v vlastním baráku a nejak jim ty peníze stačí 🙈. Ale na to ze je doma tak je tam neskutecnej bordel, všude stoletá špína, zažraná, pavuciny, plíseň 🤢😡. Jako jezdíme tam tak nejak ze slušnosti, ona totiž tchyně má tisíce domnelych zdravotních problému (kvůli tomu však nemůže pracovat) a když ji manžel řekne ze se cely den valí doma a měla by aspoň uklidit tak ona řekne ze uklizi pořad, k tomu vaří, pere apod 😂, takže skoda mluvit (vaří převážně tak 4-5 jídel, jinak ze sáčku nebo koupi nějaký polotovary, hotovku). Syn tam ale jezdí rad, s dedou má krásný vztah (to je milionovej člověk) jezdí tam rad hlavně v létě kdy mu muže pomáhat na zahradě (má 8let) s babičkou má vztah neutrální, ona si ho nejak moc nevšímá když tam je, ale strašně rada se nim všude chlubí (je to zatím jedine vnouče) a furt mu kupuje nějaký dárky (ale fakt jako plastové blbosti, ze kterých má syn samozrejme radost ale za chvíli jsou nepoužitelné). Jenže když k nim prijedeme, tak tím ze nikam nechodí, nema žádné koníčky (cely den vydrží sedet u televize, v létě teda sedí na zahradě, kde ale nehne prstem, doslova sedí a kouká do blba, případně pozoruje co dělají sousedi aby je pak mohla pomlouvat 😂. Ale v podstatě se s ni opravdu nedá bavit, není o čem, ona je schopna jedno tema mi rozvinout a zopakovat třeba 10x (viz její tehotenstvi a porod mého manžela a švagra znam už téměř zpaměti)… takže to tam vždy nejak pretrpim, manžel tam jezdí občas i sám se synem protože si tam potřebuje udělat nějakou svou práci na kterou nema doma prostor (se dřevem apod), a já prijedu třeba později nebo nejlépe vůbec 😀
ja te chapu ja taky posledni dobu dost trpim ale nesnesu konfrontace takze ji ani do ksichtu nedokazu rict ze me neco sere