Sebepoškozování skoro dospělého syna
Často jsem si všimla, že můj skoro 18-ti letý syn má na těle různá poranění. Nejdřív to byly červené až skoro modřiny na kloubech prstů, při nějakém problému se začal hluboce zarývat nehty do kůže a trhal si vlasy. Ze školy jsem měla zprávy, že bouchá hlavou i pěstmi do zdi, když se mu něco nedaří. Před rokem si pořezal nožem tvář, navštěvovali jsme klinického psychologa. A když si myslíte, že už je vše minulostí, přijde dítě se spáleninou na ruce a tvrdí vám, že ho popálil kamarád ve škole. Ve škole??? A co na to učitelka? Jak to, že mi o tom neřekla? Zjišťujete u ní informace, jak k tomu došlo. Za 2 dny vám volá zpět, že syn si říká o zranění spolužákům, aby ho píchali špendlíky do ruky, aby mu záměrně ubližovali, dokonce mu pomohli zapálit spray a od toho ta spálenina na ruce. Ano, toto se u nás děje. Syn je s poruchou ADHD, je velice cílevědomý, soutěživý a jakýkoliv neúspěch ho hluboce raní. S jeho diagnózou vítězit není jednoduché, proto je proher mnoho. Doma je někdy podrážděný, někdy zase jako beránek, záleží, v jakém je zrovna rozpoložení. Je hodně citlivý, doma se s ním snažíme jednat v klidu a s porozuměním, ale někdy to taky nejde. Jsme objednaní na psychiatrii. Budeme žádat o pomoc u odborníků a pevně věřit, že mu pomohou. Terapie, možná klidnící léky, hlavně aby něco pomohlo. Myslíte si, že má naději nad sebepoškozováním zvítězit?
@sarriku já si nemyslím, že poslat dítě k psychologovi nebo psychiatrovi je prohlubování problémů. Ještě pořád je v naší společnosti zakořeněno, že když jde někdo k takovému specialistovi, tak není normální. Je normální, jen má jinou nemoc, která není vidět. I duše se musí léčit.
Kluci v jeho věku můžou mít citlivé období, tak jako holky kolem 13-15 let. A rady rodičů třeba neberou, jednoduše proto, že to jsou telecí léta. Názor jiného člověka, odborníka, lékaře, který ví, jak si s ním popovídat, má mnohdy věší váhu a velmi pomůže. Není k pacientovi citově vázán jako rodič a dívá se na problém s odstupem, objektivněji.
A i syn @smima k němu bude možná otevřenější, než k rodičům, tam může být nějaký blok, že ho rodiče za to budou peskovat nebo mu něco vyčítat.
Moje nejstarší dcera také chodí k psycholožce, není na tom nic zvláštního, hodně nám pomohla, dokázala z dcery vytáhnout mnohé věci, o kterých jsme neměla tušení, nevěděla jsem, že ji trápí a její chování byl jen způsob, jak mi to naznačit, který jsem nepochopila. Chtělo to změnit přístup a jednání a je to o něčem jiném.
Popovídá si, dcera se jí svěří se vším, co třeba i mně, ale paní dr. jí to podá svou formou, co udělala špatně a jak to má příště řešit atd. atd.
O mé dceři to není.
Já ti, @smima , držím moc pěsti, aby synovi návštěva pomohla. I jemu. Musíš věřit, že mu pomůže a se sebepoškozováním skončí, nebo aspoň zmírní.
mmch, @sarriku , sport není špatné řešení, ale pokud má kluk problém s prohrou, nevím, jestli by to bylo pro něj dobré. Leda něco, kde nesoutěží s druhými, nějaký individuální sport, kde se jen vyblbne - brusle, krosový běh v přírodě apod.
je ve věku, kdy sám ví, že to, co dělá není v pořádku a chce to řešit. Nějakou dobu jsme o tom zkoušeli doma povídat, najít nějaká řešení, ale nakonec se ukázalo, že to stejně moc nepomohlo. Děti jsou dneska ve škole zákeřné, a pokud vidí nějakého spolužáka, že se vymyká normálu, ještě více na něho narážejí. Na základní škole se mu děti smáli třeba jen za to, že nosil z domu svačiny. Říkali mu Svačinka. A to mu také k jeho sebevědomí moc nepomohlo. Když jsme doma hrávali společenské hry, neuměl prohrávat. Vždycky, když nebyl první, např. v Člověče, nezlob se, byl naštvaný, odcházel do pokoje rozčilený a neklidný. A to se stávalo i při jiných hrách. Když jsme šli na bowling, a to manžel hraje ligu, syn si myslel, že když drží kouli podruhé v životě, bude házet jako manžel, vlastně ne jako on, ale že bude lepší. Jeho cíle jsou mnohdy nereálné, přehnané a naivní. A nechávat ho třeba pořád vyhrávat? To přece taky nejde. V dospělosti se bude setkávat s prohrami každou chvíli, život se s nikým nemazlí. Do boxu chodí 2x týdně už rok. Taky nás napadlo, aby on tu svoji vnitřní energii, která se v něm nahromadí někde vybil. Box ho hodně baví, myslím, že v něm i vyniká. Je to o jeho sebevědomí, které u něho samozřejmě v pořádku není. Zkoušíme odborníky hlavně proto, že naše snaha domácí rodinné pomoci je v koncích a bohužel i klinická psycholožka nám nedokázala pomoci. Má v sobě hodně nadbytečné energie, se kterou jeho tělo neumí pracovat. Co my už nakoupili různých homeopatik, přírodních přípravků apod. To, že chceme vyhledat pomoc psychiatra neberu v žádném případě jako něco, za co bychom se měli stydět, ale jako formu pomoci, když ho prostě rozum neposlouchá.
a ještě...včera jsme to zase probírali a zkoušela jsem hledat a pátrat po tom, v čem je vlastně chyba. Říkal mi, že chce být hodně vidět, že mu dělá dobře, když se všechno točí kolem něho, když může být zajímavý - proto ta zranění, hlavně, aby byla vidět...Když máme doma návštěvu přátel, chce být stále středem pozornosti. A vůbec si nemyslím, často jsem si kladla za vinu, jestli se mu doma dostatečně věnujeme-věnujeme, on rád vykládá i s námi a manžel jednou řekl, že hodně vysává energii. Vysává ji a pak ji má v sobě nadbytek.
Nevim, jestli bych sázela na homeopatika, ale určitě bych s nim zašla za terapeutem. Jestliže má v sobě nadměrný množství energie a chce být středem pozornosti, může tyhle dvě vlastnosti napřít jinym směrem než je sebepoškozování. Někdo zkušenej by se mohl dopátrat toho, proč zvolil právě tuhle cestu (vzhledem k tomu, že si ubližuje, tipovala bych, že se moc rád nemá) a pomohl mu nastoupit na jinou.
@smima tvůj syn mi hodně připomíná mě samotnou. Jako neubližovala jsem si fyzicky, to ne. Ale měla jsem potřebu být středem pozornosti a když jsem nemohla být nejlepší, tak kldně budu nejhorší. Takže schválně jeden průšvih za druhým... Je to hodně o povaze, ti co jsou nejvíc cílevědomí také nejhůř nesou prohry ☹ Časem jsem z průšvihů vyrostla, ale myslím, že v případě tvého syna je pomoc odborníka na místě. Tady povídání s mámou a tátou nepomůže
@aknel72 nepamatuju si v jaké diskuzi, ale přesně tohle jsou moje slova 😉 a ano, naši to se mnou neměli lehké. Ale myslím si, že i u mě to honě ovlivnila výchova. Bydleli jsme dlouho u babičky a byla jsem jediné (a strašně rozmazlené) vnouče. Na druhou stranu povahové vlastnosti má člověk vrozené, ale zase je na rodičích, aby ty dobré pěstovali a méně dobré potlačili.... a lehké to není, dokud je dítě tvárné tak vychováváš a pak už nezbývá než se modlit, aby to co jsi do dětí vložila bylo co k čemu
nejvíce mě vždycky mrzelo, když jsem byla ve střední škole na třídní schůzce a učitelka se na mě dívala přes prsty, co to mám za syna, je těžké někomu vysvětlovat, jak se chová dítě s ADHD a to , že výchova takového dítěte je náročná ani nemluvím. Když jsme poprvé přišli se synem na návštěvu se představit k manželovým rodičům, vypadalo to, že je syn nevychovaný fracek. Bylo mu tehdy 9 let. Ve společnosti nedokázal sedět na místě, přebíhal po pokoji tam a zpátky, skákal každému do řeči, měl ještě v té době fóbii z oblečení - nosil např. kalhoty proklatě nízko, ano, byly mu vidět půlky, protože ho v pase kalhoty tlačily, ač byly volné, nesnesl brýle na nose, taky ho tlačily, ponožky nosil jen natáhnuté přes prsty, přes patu je nesnesl, proč? protože ho tlačily. To třeba vzniklo tím, že jsem syna porodila SC akutně, dusil se ve mě, měla jsem hodně vysoký tlak s otoky těla. On se ve mě dusil a tím měl asi potom pocit, že ho na těle všechno stahuje a tlačí. Museli jsme manželovým rodičům dát nějaké tištěné podklady, aby si přečetli, jak se tyto děti chovají a bohužel za to nemůžou. Fóbie pomalu, ale opravdu pomalu ustupovaly, ale začalo se projevovat sebepoškozování. Syn vypadá jako úplně normální kluk, nemá žádné viditelné postižení, akorát, když se s ním člověk chvíli baví, jeví se asi o 4 roky mladší-infantilní. Jindy si s ním člověk povykládá jako s dospělým. Výchova takových to dětí vyžaduje neskutečnou trpělivost. Kdybych neměla takového manžela, jakého mám, který mu hodně pomáhá a vlastně celá rodina, skončila bych v blázinci už dávno. Typické pro něho je, že je hodně roztržitý a pokud mu řeknete, že tuto věc musí dělat takto správně, odkýve vám, že ano, že tomu rozumí, ale zase ji udělá stejně špatně podruhé, popáté, podesáté, takže pořád vysvětlujete a vysvětlujete. Jezdí do školy tramvají a má vycházet z domu třeba za 2 minuty, aby tramvaj stihnul, a to ho musím popohnat, aby ji stihnul a on si místo toho, aby už skoro vycházel, jde si začít čistit zuby, pak začne hledat měsíčník a čistit si boty-obrazně-a dalších milión věcí a pak vyletí z domu jako tryskáč, třeba o 5 minut později a třeba potom musí čekat na další tramvaj. Čas pro něj není vůbec důležitý. To jsem se rozepsala, jen, abych vám mohla přiblížit, jak u nás některé situace vypadají.
spousta mých kamarádek říkává, že být na mém místě, nedaly by to a že by byly na něho přísnější. Ale být přísnější, to nejde, spíše fakt musí být člověk hodně trpělivý a pořád dokola vykládat, rozebírat, vysvětlovat......Pevně věřím tomu, že toto všechno bude minulostí a jak tvrdí i lékaři, vyroste z toho......
Chování u dětí s ADHD - obecný přehled příznaků:
•Dělají chyby z nepozornosti - v diktátech zapomínají na háčky a čárky. Jejich školní výkon je značně nevyrovnaný. Ačkoli jsou inteligentní, nosí domů špatné známky.
•Mají sníženou schopnost soustředit se - zatímco u jedné činnosti vydrží celé hodiny, u aktivit, které nevnímají jako zajímavé (např. psaní domácích úkolů) ztrácí pozornost po pár minutách.
•Častěji mívají různé úrazy z nepozornosti nebo ze svého hyperaktivního chování - na ulici se nerozhlédnou, spadnou ze stromu...
•Jsou nepořádné, zašpiněné od jídla, jejich školní pomůcky i taška jsou v hrozném stavu.
•S tím, jak neustále zapomínají (školní pomůcky, domácí úkoly), se děti s ADHD naučí velice rychle improvizovat - cvičí v bačkorách, místo s pravítkem rýsují přímky podle okraje sešitu...
•Zaobírají se detaily, ale nemají přehled o celku. Působí neorganizovaným dojmem, nedokáží si stanovit plán činností nebo jej dodržet.
•Jsou neposlušné, alespoň podle hodnocení okolí. I když víte, že váš příkaz zaregistrovaly, chovají se jinak. Souvisí to s jejich zhoršenou schopností převést slovní instrukci do vlastního chování.
•Vypadají, jako by byly natažené na klíček. Nedokáží chvíli posedět, odbíhají od jídla a při výuce se neustále vrtí na židli nebo pobíhají po třídě.
•Jsou zbrklé. Při vypracovávání úkolů si nepřečtou pořádně zadání a hned se pustí do řešení příkladu.
•Do kolektivu spolužáků se zařazují velice těžko. Nepřátele mezi dětmi si nadělají například tím, že jim bezmyšlenkovitě kradou hračky, skáčou do jejich hovoru a tím pádem jsou považovány za sebestředné.
•Jakoukoli kritiku snášejí děti s ADHD velice těžko. Dílčí napomenutí vnímají jako všechno dělám špatně , neumějí prohrávat a často se urážejí.
@smima: nemam konkretni radu na tvou situaci, spis jen osobni pribeh -- muj bratr mel v detstvi diagnostikovanou LMD a hyperaktivitu a musim rict, ze si s nim nasi uzili sve. Spatne se ucil, absolutne zadna vule, odhodlani, ambice, takova trtina ve vetru. nasi na nem hrozne makali, ucili se s nim, takze zakladkou prosel tak nejak s dvojkama, trojkama, s odrenyma usima se dostal na stredni, kterou taky jakz takz vystudoval. kazdopadne jsme vsichni meli hruzu, co s nim po te stredni bude, myslim, ze jsme ho vsichni videli jakoze bude doma, nebude nic delat a akorat se flakat. ale bracha se dostal na VOS a strasne ho to chytilo a uplne hrozne se vsechno obratilo, zacal se o veci zajimat, ma plany, projevuje zajem. to jenom tak na povzbuzeni, ze se vsechno nakonec v dobre obrati 🙂
kazdopadne, nasi chodili s brachou k psychologum a psychiatrum hodne a myslim, ze mu to hodne pomohlo a urcite doporucuju, nebylo by rozumne doufat "ze z toho treba vyroste". moc vam drzim palce!
@smima na antidepresivech neni nic spatneho, bere je uz skoro kazdy druhy. Navic v dnesni dobe jsou uz dost slaby bez vedlejsich ucinku. A pokud to pomuze, nevidim duvod. Az se preklene tohle obdobi tak treba nebudou potreba. Ale sportem ani jinyma vecma se tohle opravdu vyresit neda 😉
holky, děkuji vám všem za rady, zkušenosti a názory.
@smima má nejstarší má taky jistou formu ADHD, psycholožka mi vysvětlila, že je asi 8 různých druhů, naše má jednu z nejlehčích forem, ale i tak na ni sedí některé věci, které jsi vyjmenovala.
Na vině je taky zřejmě těžký porod, dlouho jsem ji rodila, byla velká, téměř 4 kg a já prvorodička jsem ji neuměla vytlačit, šprajcla se ramínky a porod skončil kleštěmi a skákáním PA po břiše. Po porodu se zjistilo, že si zlomila i klíční kost, byla celá oteklá, jak se šprajcla v porodních cestách.
A právě to má vinu na nějakých změnách v mozku - ADHD.
Je hyperaktivní, ale naštěstí v té škole to celkem jde co se týče učení (to spíš díky výborné paměti a vysokému iQ, které jí dovolí i to málo, kdy udrží pozornost, k tomu, aby učivo zvládala). Má spíš problém ten, že jak se snaží být středem pozornosti, má tendence být vůdčí typ, chce přebírat ve škole roli pedagoga, doma role rodičů, rozděluje úkoly, nařizuje, trestá.
Nejdřív jedná a až teprve pak přemýšlí, že to neměla dělat, zkratkovité, a někdy až agresívní jednání bez přemýšlení o důsledcích.
Má neuvěřitelný chaos ve školních věcech i doma (poznámky o zapomínání pomůcek a úkolů je na týdenním pořádku), na druhou stranu je pečlivá třeba ve vytváření různých deníčků, leporel, komiksů apod., co ji baví.
Tresty ji spíš zatvrdí, usmyslí si, že jsme všichni vůči ní nespravedliví, stejně tak, když udělá něco, co se nedělá. Trestám je stejně všechny holky, ale ona nikdy nevidí tresty těch druhých, jen ty své a neustále na to poukazuje, že ségra tohle taky udělala a nic, a ona je hned trestaná. Prostě to nevidí, když už je toho na mě moc a někdy mi ujedou nervy a třeba jí vlepím na zadek, přehnaně hystericky a hraně se hroutí na zem a řve tak, že lape po dechu, šílené. 😒
A o odchodu do školy ani nemluvím. Budím ji hodinu před odjezdem autobusu, 50 minut se poflakuje a pak všechno honí na poslední chvíli, a to ji každou věc co 5 minut opakuju a připomínám.
Sundej pyžamo!....sundá...sedí....kalhotky.....kalhotky!......oblékne....sedí...hledí....tričko!...oblíkne....sedí....hledí a tak pořád dokola, někdy je to mazec.
Psycholožka mě uklidňuje, že se to s věkem může zlepšit a lepší se to a že spousta lidí s ADHD je chytrá a v pohodě vystuduje třeba i výšku.
Tak já teda doufám, ale je to těžké někdy okolí vysvětlovat, že není nevychovaná, jen prostě trochu jiná...... A opravdu máme jen nějakou lehčí formu.
Nejhorší to bylo u prarodičů.....Ty vaše moderny, člověk si dnes něco vymyslí a místo abys ji pořádně seřezala, tak jí furt něco dokola vysvětluješ......
@lucisa taky ve Tvém článku nacházím syna. Ty příznaky u dětí jsou hodně podobné. Moc dobře víme, jak je výchova takového dítěte složitá a hlavně je to té trpělivosti, pochopení. Znám jedny rodiče, ale jen z vyprávění, že mají syna asi kolem 15-ti let a absolutně ho nezvládají. Místo toho, aby to řešili u dr. po něm jen křičí, za vše, co udělal špatně ho trestají. Příprava do školy mého syna je taky jeden velký chaos. Často mi uč. dávala vědět, že zase neměl domácí úkol, psací potřeby a že někdy ve škole sedí a kouká jako nepřítomný. Přitom vím, že hloupý není, dokáže se s námi bavit o úplně normálních věcech, má na věci i dobré názory. Když jdeme někde spolu a přecházíme silnici, musím ho upozornit, ať dá pozor na auta, vždy mám dojem, že kouká všude kolem a jde a nedává pozor. Jednou zhodnotila psycholožka pro představu, jak funguje jeho mozek. My, co tuto poruchu nemáme, máme v hlavě vše uloženou ve složkách - např. složka rodina, složka práce, přátelé, povinnosti atd. Jenomže tyto děti složky nemají. Nemají to uspořádané, ale všechno dohromady na jedné kupě, jeden velký chaos.
@smima
Podle mě to, že ho pořád posíláte na léčení on akorát bere jako ještě větší prohru a ten problém to prohlubuje, není moc fajn vědět, že se mu něco nepovedlo a krom toho je asi blázen a všichni ho tak berou...
Tvůj syn je na jednu stranu hodně cílevědomý, ale na tu druhou stranu má asi z každé prohry depresi a neví, jak s ní zatočit, asi si to bere hodně osobně, proto to sebepoškozování.
Jedna moje kamarádka si řezala zápěstí kvůli tomu, že měla malý sebevědomí. Její kluk s ní jednal jak s hadrem, tak si jednoduše tímhle způsobem ulevovala.
Zkus synkovi říct, že existují i jiné způsoby jak se vyrovnat s tím, když něco nejde podle něj.
Třeba ať jde do nějakého sportu, nebo mu pořiďte do garáže boxovací pytel, to by mu mohlo pomoct se vybouřit.
Je určitě na místě i zjistit, jestli to nedělá kvůli tomu, že ho třeba vzrušuje bolest nebo chce být vtipný před spolužáky nebo chce machrovat.
Přeji hodně štěstí.