Syn, 4,5 roku, se nám směje do obličeje. Poradíte, prosím?
Ahojte, jdu si pro radu.. něco synkovi vytýkáme a on se začne smát. Upozorníme ho aby přestal a on to dělá dál. Znovu varování, vysvětlení a zase se směje. Já jsem u toho vážná, žádám ho přísným hlasem ať s tím smáním konečně přestane a on má další záchvat smíchu. Dala jsem mu na zadek, brekem probublával další smích. Říkal, že ten smích nedokáže zastavit, že se to směje samo. Řešíme to skoro denně. Smích když mu něco vytýkáme, když ho káráme. Smích který nejde zastavit a tvrdí že to nedělá úmyslně. Já už nevím. A je to teda veselá kopa i v normálním životě. Příliš mnoho energie a žádný pud sebezáchovy.
I můj syn to dělá, beru to jako obrannou reakci, nechce ukázat, že se stydí nebo se mu chce plakat, tak se tlemi...
@pampeliska1313 děkuji za reakci, asi ano. Netušila jsem, že to fakt může být 😭 teď je mi líto, že jsem mu naplácala. A co s tím? Jmenuje se to nějak? Jak to řešit? Jak se s tím žije? Jak se dá proti tomu bojovat? Řekla jsem mu, ať se zakousne do svého prstu, že ho třeba to smání přejde, nepřešlo. Naopak. Jsem smutná, asi s tím bude mít dost konfliktů v životě. On často něco vyvádí, je mu hodně vytýkáno a ten smích navrch 😥
@properjoey a jak to prosím řešíte? Chci vidět že projeví lítost nad činem ( dnes chytil třeba kočku pod krkem) a on se začne smat
S tím asi nic, já zas když jsem smutná, tak na venek dělám, že se zlobím...prostě je to obrana, aby k tobě nikdo nemohl...není tvůj syn štír?😅
@rozitta toho naše většinou vyhodím do pokoje a tam se buď vyvzteka a nebo pláče, když pláče, tak tam jdu a ptám se, většinou nechce mluvit, ale večer pak se ptám znovu a to mi pak odkyva, co se stalo...sám nepoví,uším hádat a pojmenovat pocit
@properjoey no měl být štír. Měl být 24.10. ale vyšel ven 22.10. poslední den váhy 🙈 já vůbec nevím jak s tím ( s ním) pracovat. Ale na zadek už mu za to dávat nebudu.
@rozitta je malý na to, aby dokázal ovládat své emoce. Věřím tomu, že až bude starší, tak to bude schopný ukočírovat, aby se kvůli tomu nedostával do nějakých nepříjemných u situací. Řešila bych to stejně, jako kdyby plakal nebo se vztekal. Já holky pošlu, ať se vyvztekají v pokojíčku nebo když nechtějí jít, tak odejdu já, dám jim prostor, aby se s tou emocí nějak popraly. Když já sama neudržím emoce na uzdě a zakřičím, tak to vždycky akorát zhorším, takže za mě je lepší nechat tu největší emoci nejdřív odeznít a pak si o tom třeba v klidu promluvit znovu.
On jak bude starší, tak to bude umět ovládat, dokonce to může úplně vymizet. Spousta dětí má tuhle reakci, ale málo si ji nese do dospělosti. Postupem času mu cvakne jak na to reaguje okolí a může se to zmírnit, buďte v klidu. Já to třeba svýmu okolí říkám rovnou, je mi to trapný, ale už to mám tak vžitý, že když se jen mírně culim, považuju to za úspěch. Manžel vždycky říkal, že než si zvyknul, bylo to jako kdybych se mu tlemila do xichtu a ještě víc ho to štvalo. Tímhle se snažte nenechat stáhnout. Když dítě vidí jak se tváříte při zlobě, tak se mu to bude fixovat, hlavně mu to nezakazujte. Mně to matka zakazovala a později se k tomu přidalo i to, že měla řeči, když jsem jako dítě brečela a myslím, že jsem si to takhle akorát hezky upevnila doteď. Takže to prostě nekomentujte, srovná se to. 🙂
Ale myslím, že to dítě jako provokaci nebere - podle mě mu to je taky blbý, ale neví jak to dát najevo.)
Nevim jestli to popisu spravne, ale cetla jsem o tom a je fakt, ze sama si to z detstvi pamatuju. Je to jakysi vnitrni rozpor, neco treba provede a osoba, kterou miluje nejvic na svete, mu da na zadek. Tak se mu to v te hlavicce proste nedokaze spojit, ma v sobe hrozny zmatek a to vyvola ten smich. Radu na vyreseni ale nemam, zatim jsme tohle neresili 🤷♀️
@rozitta ja myslim,ze málokteré dite v tomto veku cítí po provedení činu lítost,zvlast,kdyz ho zrovna káraji rodiče.on to muze říct,ze je mu to líto,ale v tom okamžiku to uplne upřímně asi nebude.nečekala bych žádnou reakci,proste bych mu to i přes ten smích (který je podle mě druhem stresové reakce) vysvětlila,empaticky s nim zacházela a třeba mu rekla,ze by mozna bylo hezké kočičku pěkné pohladit a dat ji malou ňaminku,kdyz ji ublížil.a verim,ze po chvilce přemýšlení to vás syn udělá.vypadáte,ze nad výchovou přemýšlíte a nejste surovci,takze empatie a vztah ke zvířeti určitě není vašemu synovi cizi.
Taky jsem se s tím setkala, ale ne u svých děti. Asi bych se hodně snažila dítěti vysvětlovat jak se při jaké příležitost chovat, doma hrát scenky a pak to zhodnotit, promluvit si o tom. Osobně mi to nepřijde moc ok, ze dítě ve 4,5 letech tahá kočku za ocas a ještě se vám směje do obličeje když ho pokarate.
Znám z okolí případ, kdy dítě bezdůvodně strka do ostatních děti a když se mu snažíte vysvětlit, ze se takhle kamarádi k sobě nechovaji, tak jediná jeho reakce je, ze se taky směje do obličeje. I cizím lidem. Na mě to působí jako nevychovanost. Omlouvám se.
Ať z toho brzy vyroste.
@rozitta ještě mě napadlo, jestli by třeba nepomohly takové ty emoční kartičky pro autisty, co jsou v Kukackach, podle mě je to hodně užitečná věc pro děti na zpracování emocích a to i když nejsou autisti.
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/radost-smut...
@rozitta onnovuji diskuzi… syn, skoro pět let, nám děla to stejně. Směje se jak de.il (když ho karam) a taky říká, maminko, nech mě se dosmat, to nejde zastavit. Popravdě jsem si myslela, ze je to brala vývojová etapa zase, ale dle příspěvku výše jsem nebyla dojmu, ze není 🙈
Mužů se zeotat, zda syn po tom půl roce s tím přestal nebo to mate pořad?
Není to reakce na nepříjemnou situaci? Já mám tohle doteď... jakmile je něco nepříjemnýho, začnu se culit, někdy se směju až mi tečou slzy. Nedělám to naschvál, je to prostě automatická obrana.