Přecitlivělé dítě. Je tady někdo, kdo se vyzná v dětské psychice?
Ahoj, zakládám tuhle diskuzi abych si utřídila nějak myšlenky a rozhodla se co dál. Je tu prosím někdo kdo se vyzná v dětské psychice? nebo někdo kdo začal něco podobného?
Naší dceři bude za týden čtyři roky, je taková hodně citlivá až se dá říct přecitlivělá . Je taková furt zasmušilá, tichá.
Když jí vyzvednu ve školce a ptám se jí co dělali, jestli byly venku, co měli k obědu, a prostě snažím se z ní cokoliv dostat vždycky mi odpoví nevím, nebo je protivná. Já každý den váha jestli je tohleto OK. Přitom normálně velmi společenská dokáže se bavit smát. Zjistila jsem že v poslední době je taková opravdu hodně plačtivá kvůli všemu stačí abych na ní trochu zvedla hlas když něco nemá dělat a už začne brečet, a říká abych se na ní nezlobila. Jenomže vypadá u toho úplně jak kdyby byla s nervama v kýblu. Nevím jak jinak to popsat. Prostě vypadá že to hrozně prožívá.
Na druhou stranu je hodně svá neposlouchá, furt dělá něco co nemá. Doma s ním už začínáme trochu válčit. Manžel prská na mě že to je všechno moje chyba, že jsem na ní byla moc měkká . A že si teďka všechno brečí. Manžel je hodný ale já už nevím jak tadyhle to argumentovat. Doma se s tím nejvíc pereme v noci. Hodinu uspáváme nechce být sama. Zkoušeli nechat otevřené dveře, rozsvícenou lampičku, vždycky začne brečet jak kdyby jí někdo trhal nohy. Neskutečný rachot kvůli tomu dělá ani to nezkusí. Samozřejmě chápu že nechce být sama ale na druhou stranu máme ještě další děti (dvojčata rok) a je potřeba nějak fungovat pro všechny. Dcera nakonec v pokojíčku usne za naší přítomnosti. V noci se ale vzbudí a začne šíleně řvát mami tati. Několikrát jsme jí vysvětluji že za náma samozřejmě může přijít kdykoliv kdy potřebuje, na chodbě rozsvícená lampička. Někdy přijde bez problémů sama, lehne si k nám a jindy je schopná vzbudit půl baráku. Sedí v posteli a ječí. Dneska v noci to bylo stejný tečka přišla jsem k ní do pokojíčku a první věc co mi řekla že mě nechce že chce tátu. Nakonec si teda stoupá a začala řvát že chce odnést já jsem jí řekla že jí neponesu protože jsem po operaci a bolí mě břicho na druhou stranu nechci aby jsi na to zvykala protože je to skoro každý večer. Takže stála řvala nakonec došla do ložnice sama. Vzbudila mi dvojčata takže jsem měla do rána co dělat. Jenže potom ona se vzbudí u nás v ložnici a začne řvát že chce pít. Neřekne prosím podej mi pití ale začne vyloženě ječet mám žízeň. Dej mi napít atd. Prostě jako otrok . Už milionkrát jsme tohle to řešili, snažili se poukázat na to jak by jsme to mohli zvládnout všichni dohromady. Jenomže ona u všeho neskutečně řve. U všeho vypadá jako když je úplně psychicky mimo a já nevím jestli je tohle to v pořádku. Když jsem manželovi řekla že bych s ní chtěla jít psychologovi řekl mi že si myslíš že je úplně normální že když se s kýmkoliv baví že v podstatě to mají všichni doma stejný. Jenomže já edukandu nevidím nikdy nic podobného a to mě trápí. Tak by mě zajímalo když si tohle to přečtete jestli vám přijde moje dítě zcela normální nebo byste vyhledali pomoc. Neberte to prosím nějak zle, jen mě to zajímá opravdu jsem z toho u zoufalá. Skoro každý den brečím protože nevím co mám dělat přijde mi že je všechno postavený na hlavu. Všichni říkají že mám vychovávat, že se mám stát za svým. Jenže mně přijde že úplně všechno špatně. A ano bojím se toho. Protože syn mojí sousedky ve 13 letech skočil pod vlak, a nerada bych zažila něco podobného. Ve školce funguje, u babiček taky funguje jenomže tam spí sním babičky podají cokoliv chce. Ale přijde mi že cokoliv Já po ní chci nebo manžel tak je to prostě něco nadstandard co ona dělat nebude. Jenomže já už si kolikrát fakt říkám jestli ten její brek, vztek je opravdu ještě v rámci normálu.
Jako bys psala o mé starší dceři...citlivé bojácné vystrašené dítě...taky jsem jako prvomatka měla pocit, že musím vychovávat, že musí zapadat do škatulek, že musí přece dělat to, co je v očích okolí správné...prdlajs, nemusí. Naštěstí mi to došlo, ale bohužel si myslím, že jsem i tak na dceři napáchala dost křivd...a trpím tím doteď. Kašli na okolí, kašli na svoje myšlenky, buď s ní, pomoz jí se v tom světě zorientovat, pomoz jí, volá o pomoc tím vším...ona z toho vyroste, resp. naučí se tím pracovat a postupně se s tím bude prát líp a líp, ale teď ji toleruj a podpoř. Ano, vím, dvojčata, ale ona nemůže za to, že je doma máte, takže holt musíš udělat vše pro to, abyste potřeby všech třech dětí skloubili. Ale bude to lepší a lepší. A věř mi, zaraž to dřív, než napácháte větší škody, vím, o čem mluvím. Každé dítě je originál, nemusí nutně zapadat do škatulek a splňovat obecné normy. Vím, mluví se mi to, ale fakt jsem si tím prošla, a díky bohu jsem prozřela.
Připadá mi jako normální dítě - zkouší, vyřvává si, místy je toho na ni asi moc. Spíš mi přijde, že ty strašně tlačíš na pilu, aby spala sama, aby vyprávěla, co ve školce, aby byla veselá… Někde jsem viděla obrázek, jak se cítí dítě, když jde ze školky a rodič na něj chrlí jednu otázku za druhou - představ si sebe, ze jdeš unavená z práce a někdo do tebe hustí - jak ses měla, cos cely den dělala, s kým ses bavila, cos jedla. Že se má dítěti nechat 2-3 hodiny po školce prostor odpočinku, nabídnout svačinu a jenom nechat činnost na něm. Až pak navrhovat něco dalšího nebo se semtam zeptat. Ale spis by mělo učit dítě samo. Někomu stačí ty zážitky vstřebat a pochlubí se až má tu potřebu. K dalším věcem, uspávala bych ji dal, pořídila bych ji nějaké světýlko, ať se nebojí a proste byla s ní, asi se boji a chce tvoji pozornost, to je pochopitelné. Naopak v noci, pokud by po mě vyloženě dítě při vědomi (tj. ne kvůli špatnému snu) ječelo, tak by jelo z ložnice jak namydleny blesk. Jasné pravidlo - přijďte, ale budeš absolutně v klidu, spí se, jinak si běž po svém, na tom bych trvala.
Za mne uplne normalni dite. Tim spis, kdyz se vyrovnava s mladsimi sourozenci. Dcera v noci rvala asi do 3 let (ma o necele 2r.mladsihi brachu), ale podle mne to je i povahou.
Do skolky zacla chodit kdy? Letos? Ono je to vlastne jedno jestli letos nebo uz loni, v obou oripadech tk je dalsi velka zmena, stejne jako peichod sourozencu.
Taky jsem pro variantu, že to je příchodem sourozenců a tvůj omezený prostor pro ni. Myslím, že tě odmítá cíleně právě proto, že na ni najednou nemáš čas. Dospělí to chápou, musí to být pořádný zápřah, ale takhle malé dítě to vnímá jinak. Pokud bys chtěla konzultaci s psychologem, můžeš i ty sama se poradit. Využila jsem kdysi online https://mojra.cz, našla jsem si psychologa, který se zabývá daným problémem a schůzku jsme měli přes skype myslím do dvou týdnů.
Ano, vyhledala bych pomoc. V podstatě sis odpověděla sama - dcera je přecitlivělá, vypadá jako by "byla s nervama v kýblu", každý den brečí, bojí se tvé reakce. V podstatě zrcadlí tvoje emoce a tvoje chování. Působíš na mě tak, jak popisuješ ji. Problém je, že ona neví, jak svoje emoce pojmenovat, komu je sdělit a už vůbec ne jak s nimi pracovat. To často neví ani dospělí a očekávat to od dítěte je silně naivní, zvlášť když sami nejdeme příkladem a neučíme je to. Kolik času s ní denně trávíš? Jen s ní, hraním, sdílením - pokud nechce mluvit, můžeš jí něco vyprávět ty, třeba podobné zážitky z dětství, kdy ses nějak cítila a co to znamenalo, aby pochopila, že takové pocity jsou normální, má na ně právo, může o nich mluvit a má v tobě podporu. Dítěti je potřeba se věnovat, i kdyby to měla být jen hodina čistého času denně, pouze pro něj. Jinak si připadá zbytečná, v tomhle případě asi sekýrovaná - tady se asi zeptám jak často ji chválíš. Chápu, že najít energii je extrémně těžké a často jsme demotivované, ale dítě jsme si ve většině případů pořídily dobrovolně a je naší zodpovědností udělat všechno proto, aby prospívalo. A často musíme začít u sebe. Mimochodem, jak tady několikrát dámy podotkly, že je to naprosto normální chování, tak není. Opravdu ne. Moje dítě se takhle nechová. Ale musela jsem stanovit nějaké hranice, učit se pracovat se svými emocemi i těmi jejími, mluvit s ní, podporovat ji a být přísná tam, kde je třeba.
@sarihy mam doma taky podobný kousek, mohla by ses prosím trochu rozepsat o tom napáchání škod, co konkrétně bys dnes dělala jinak? Moc nevim, co si pod tom představit..dekuji.
Neni precitlivela, je normalni. Ve srovnani s dvojcaty vam jen ted prijde jako ze je velka a mela by se kontrolovat, vykladat, co za ten den zazila, podavat reporty, spat sama v pokoji a kdyz se uprostred noci vzbudi, tak se chovat sporadane a nerusit. Ona je ale proste jeste malinka, potrebuje vas. Chapu, ze vam zpusob jeji komunikace nevyhovuje, ale ona to ted asi jinak neumi. Je to pruda, ale ona z toho vyroste. Venujte se ji, budte s ni, uspavejte ji, dejte ji prostor byt smutna, kdyz je smutna a vesela, kdyz je vesela. Ona se to postupne nauci lip zvladat a bude to pro vsechny jednodussi.
S podobnou povahou neporadím, ale já se teda ze syna nesnažím moc lámat, co dělal, co jedl a tak. Jen se ho zeptám, jestli se dnes měl hezky, jestli se mu jeho den líbil, nebo něco podobného, prostě jen na pocit, a až když se sám zmíní, co dělal, maloval, s kym si hrál, tak navazuju hovor o tom. Myslim, že z čtyřleťáků fakt nemá moc smysl lámat silou nějaké informace - jak píšeš výše " prostě snažím se z ní cokoliv dostat " - na to bych se fakt vyprdla.
S nocí asi neporadím, u nás se vše postupně zlepšuje - nikdy jsme netlačili jakkoli na pilu, vše podle jeho tempa, ale určitě platilo, že pokud chce být u nás, tak musí být potichu, jinak s ním šel manžel spát k němu do pokojíku, aby nerušil mimino.
@hvezdicka09 Těžko se to popisuje. Myslím, že kdybych bývala od začátku neměla pocit, že moje dítě musí zapadat do škatulky, protože to okolí bude dávat za vinu mně, že je to moje chyba a že přece musí dělat to a ono, ušetřila bych sobě i jí hodně nervů. Prostě to chce nastavit základní hranice, ale respektovat to dítě... Třeba když se stydí a nechce zdravit, tak nemusí, nemusí se družit s dětmi, má právo na to plakat, když je nervózní, má právo nemít dobrou náladu, má právo brek v noci, má právo chtít u sebe rodiče, má právo bát se... Aby nedošlo k omylu, dítě jsem netýrala, u mě byl největší problém ta moje představa, že má dítě splňovat očekávání okolí...nemá. To ostatní, co píšu, jsou další věci, co mě napadají dle toho, co píše autorka.
Odpověděla sis sama. Když jí byly tři, pořídili jste jí dvojčata. Snaží se s tou situací vypořádat, mít tvoji pozornost, mít tvoji péči. Jak ti malí. Taky může mít po večerech nejistoty, jestli ji neopustíte. Ve 4 letech ti těžko bude v noci konstruovat rozvitá souvětí, zda bys byla tak laskavá a podala jí pití, protože cítí sucho na horním patře. Její křik může mít různé příčiny. Může jen napodobovat dvojčata, kterým křik jistě funguje. To, že funguje u babiček je spíš potvrzení toho, co píšu.