Jak reagovat, jak vysvětlit... aby bylo dítě průbojnější

Připomíná mi to moji dceru.(3roky) s tim rozdilem,ze dcera jeste neni natolik prubojna,aby dotycne rekla,co se ji libi a co ne. Dcera zacne plakat a jde se mazlit ke me a rika me, to co se ji nelibi a zada me tim,at s tim neco udelan.Jinak ma stejnou povahu v tomhle tom. Ja osobne bych ji vysvetlila,jak to je. Ze ona se zachovala dobre,ze proste neudelala nic zleho. Ono asi, to bude jeste slozite,na pochopeni. Kdyz vlastne se zachovala dobre,ale ta kamaradka se urazila. Tak ted,aby dcerka pochopila,proc teda se urazila,a nechce se s ni kamaradit,kdyz vlastne nic neudelala. Je to blba situace. Snazila bych se dcerku povzbudit,at neni smutna,ze to kamaradku omrzi a zase si prijde hrat 🙂

Ja zasahuju. U cizich jsem jedovatejsi, u znamich nasadim hodnejsi ton.

@mamemimomu chápu, mám doma stejnou holčičku, jen je ji už 7.
Je to moc těžké. Ještě horší v kolektivu typu skolka a ještě horší pak ve škole. Řešení jsem zatím sama nenašla... vysvětlovat mužu, co říkám teď už chápe, ale stále stejně nemůže pochopit, proč se k ní ostatní holky chovají takto... hodné a mírné holcicky to proste budou mít pořad těžké...

Hodně ji chválíte, často říkáte, že je hodná? Milá, nezlobici? Že je to skvělé? Ono je to dvojsečné, tato pochvala v ní vyvolá uspokojeni, že takto je to správné, ALE taky to, že jiná být nemá - jemně a postupně zkoušela jí říct, že jen hodná, milá a nezlobici nemusí být, že může být naštvaná, mít vztek, nedělat věci jak si ostatní přejí. Tu potřebu máme v sobě všichni, víc či míň a potlačování vede k nesebevedomi (hledá chybu u sebe) a do budoucna to s sebou nese velkou psych. zátěž, vyhovět všem stejně nejde.. vím o čem mluvím. Možná se to zdá předčasné, ale není. Aktuálně bych hodně chválila za to, že se ozvala.

Chválit a podporovat samozřejmě ano, líp chválit výkon - ty jsi hezky uklidila panu, krásně namalovala atp., než ty jsi hodná holčička

@mamemimomu Co bych udělala já, jsou to jen nápady - obecně bych do toho moc nezasahovala. Chápu, že ti je to líto, ale ona se prostě musí naučit žít v kolektivu a k tomu patří i umět přijmout, že ne každý se chová hezky a že mi někdo ublíží.

Samozřejmě ve vaší situaci si o tom asi promluvíte - je dobře, že ses ozvala, že sis nenechala ubližovat, asi to nebyla tak dobrá kamarádka....

Pak mě napadá, jestli chodí do školky? Myslím si, že by bylo na čase jí aspoň na chvíli někam do kolektivu dát. A co třeba nějaké příběhy silných žen? 🙂 Dneska je každá pohádka pomalu o emancipované princezně 😃 Vlastně si určité situace můžete doma sehrát i jako divadlo - tak například to braní hraček a můžete zkoušet, jak by dcera mohla zareagovat.

Je to její povaha, tu nepředěláš... Vím to z vlastní zkušenosti, mám tři děti a kromě domova jsem neprůbojná stále...

@lv naprosto souhlasím. Naše výchova je vesmes o tom vychovat "hodné" děti. Poslušné, neodmlouvající. A z toho potom plynou různé problémy, dítě je pak v kolektivu zmatené. To, že běhá za druhou holčičkou a doprosuje se - děti to běžně dělají, když se nechovají dle představ rodičů, ti se zlobí na dítě a to dělá vše pro to, aby bylo opět prijmuto. Omlouvají se naprosto mechanicky, protože ví, že je to žádoucí. O obsah mnohdy vůbec nejde, jen ta touha se zavděčit. Stačí se poslouchat ve chvíli, když dítě "zlobí", jak ho napominame, jaké výrazy používáme (viz to vykázání z bazénu, to nemá malá ze své hlavičky)
Zakladatelko, zkus si promítnout, jakou výchovu preferujete a možná vám to mnohé napoví.

@lv chválíme jí za všechno co se jí povede a když se něco nedaří, řekneme, že se to povede příště, že zkoušení, se to člověk učí a ne všichni umějí všechno ... I já nebo manžel přiznáváme, že něco neumíme, nebo že se nám něco nepovedlo atd...já jí tuto situaci vysvětlovala tak, když se mě zeptala, proč je na ní Klárka naštvaná, že ona nic neudělala špatně, že je naopak šikulka, že se ozvala, že se jí něco nelíbí, ale že to jak to přijala Klárka, není už její starost. To že se naštvala je její problém a my že si s tím nebudeme kazit den, a že žádná bouřka netrvá věčně... Hlavně zdůrazňuji, ať se vždy ozve, když se jí něco nelíbí...že nemusí dělat to, co chtějí ostatní děti, pokud jí to nebaví...pokud si hraje s něčím, co chce půjčit někdo jiný - že nemusí, že může říct třeba, ať si dotyčný chvilku počká, až si s tím dcera nebude hrát, nebo pokud chce, může říct, ať si hraje s ní...A hlavně, že pokud si chce hrát sama, že může, že to není nic divného a někdy je někdo radši chvíli sám a udělá si co chce a jak chce podle sebe...Všechno pochopí, řekne mi o tom své...ale pak když nastane znovu nějaká tato situace, mrzí jí to a špatně to vstřebává.... a naopak si těhle dětí začne všímat víc, co se jakoby "zlobí"...

@bayt do školky jsme chodili, nastoupila v září, ale strašně často byla nemocná☹ takže sotva ve školce začala s někým kamarádit, byla zase doma a vše od začátku☹ Ale když ve školce byla, tak učitelky říkali, že tam ze začátku chodila okolo a netroufala si k někomu se přidat, spíš musela iniciativa vzejít od dětí, které jí řekli, pojď si s námi krát...pak bylo vše ok...problém nastal, když se pak zkusila někdy zapojit sama - někdy v pohodě, ale někdy ji někdo třeba řekl, že si s nimi nemůže hrát...a to nastal opět problém... hned mi pak říkala, že si s ní děti nechtějí hrát a ptala se mě proč....

@drakenn samozřejmě, slova o tom, že půjde z bazénu jsou slova naše - máme pravidlo 3 a dost = když zlobí, nebo dělá co se nemá tak se jí třikrát napomeneme (právě třeba větou - nedělej to a to, nebo půjdeš z bazenu ven a když to udělá třikrát za sebou i s tímto varováním, tak pak jde z bazénu ven...) Je to naše vymodlené dítko, dluho jsme nemohli mít, takže k ní přistupujeme, nebo se snažíme přistupovat rovnocenně, na věcech se dohodnout, den si nějak naplánovat, snažit se dodržet, co jsme si slíbili, dodržovat pravidla atd...Když opravdu ale něco provede, a já se naštvu, tak ona přijde, sama - omluví se, řekne že je jí to líto a já jí pak vždy vezmu k sobě, řeknu jí co se stalo špatně, proč je to podle mě špatně, ale odpustím jí, řeknu jí to, že omluvu přijímám a že si to vezmeme jako poučení pro příště... a dělám, jako že se nic nestalo - když si to takhle vysvětlíme...je už prostě vyřešeno... Mně možná přijde, když nad tím přemýšlím, že od té kamarádky čeká, že se to bude řešit - že jí řekne proč je naštvaná a vyřeší si to...ale ono asi jak kamarádka není na tohle zvyklá, tak se naprdne odejde, spálí všechny mosty a naše dcera neví proč...že ji chybí to vysvětlení? ta rozmluva a řešení?

@mamemimomu hezky den,mam dceru co reaguje podobne, i vychovavame podobne jako vy. Je to castecne dane povahou,castecne vychovou a i tim,ze deti jinych rodicu jsou proste naopak vychovavany jinak. Dceru tez ucime,ze by mela respektovat rozhodnuti ostatnich deti,ze si s ni treba nechteji hrat,ale v tomto veku to jeste moc nechape-ale bavime se o tom,vysvetlujeme,presne jak to pisete vy... taky je mi lito,kdyz vidim ze je z toho smutna, ale jinak ji pomoci nemuzu nez vysvetlenim,protoze v zivote bude takove lidi a jejich chovani potkavat, tak se s tim musi poprat. Vetsinou do takovych sporu nevstupuji.