Hysterie kolem oblíkání u čtyřleťačky
Dobrý den, jdu se sem poradit, už si malinko zoufám ze starší dcery, před dvěma měsíci jí byly 4 roky, chodí druhým rokem do školky a ranní odcházení tam pro nás začíná být už docela trápením a stresem. Problém podle všeho spočívá v oblíkání, ne ve školce samotné. Chodí tam docela ráda, loni se spíš tak rozkoukávala a zvykala si (zvyká si pomaleji, je to velká cíťa), přesto ale chodila celý loňský rok dobrovolně a o prázdninách se těšila, až zase půjde v září. Letos jsem mluvila několikrát s učitelkou, mimo jiné povídala, že je vidět, že ve školce šťastnější než loni, že už je uvolněná, že si různé aktivity moc užívá apod., tak to mě potěšila. Při jiné příležitosti povídala, že se malinko zlepšila i v tom, že loni se rozbrečela kvůli každé hlouposti, že jí třeba nejde zapnout bunda napoprvé apod. a že letos je to o fous lepší, ale prosila i nás, abychom se snažili ji učit, že když se na ní spěchá, nebo se něco nepovede na první pokus, že to není důvod k pláči. To se teda pokoušíme, ale asi na to jdem špatně, protože se situace během posledních týdnů hodně zhoršila. Dřív se stalo tak max. jednou týdně, že se rozbrečela, když jí nešlo se oblíknout, pomohla jsem jí, nebo řekla, jak na to, a byl zas klid, ale teď už se to děje každý den a už ani nepotřebuje záminku ala že se zasekne nějakej zip, jen když jí položím oblečení na postýlku, aby se začala oblíkat, zkrabatí obličej a začíná. A to si myslím, že na ní nijak netlačím, snažím se jednat klidně, ačkoli už večer se vždycky hrozím, co zas bude druhý den. Vysvětluju jí, že se na ní nikdo nezlobí, když něco nejde napoprvé, že má čas apod., ale není to k ničemu, odpoledne mi to odkejve a ráno znova vyvádí. Snažím se i ptát, co jí přesně trápí, proč pláče, vždycky odpovídá, že neví... zkoušela jsem se ptát, jestli nemá nějaký nápad, co by mohlo pomoct, nic nevymyslela, tak jsem zkoušela navrhnout něco já, třeba že si ráno dáme před odchodem svačinku, aby se posilnila na to oblékání ( dřív nebyl důvod, máme školku blízko, do půlhodiny po budíku jsme byly ve školce a tam měli hned snídani) a rozkoukala po probuzení, ale bez efektu. Ještě jsem si myslela, že je to mnou, ale už to dělá i partnerovi a co mě děsí nejvíc, že už i mimo ten ranní čas, ikdyž jedeme třeba odpoledne někam, tak je kolem toho pravidelně pláč, sice ne v takové míře jako ráno, ale je. Myslela jsem si, jestli nemá nějakej problém ve školce, ale zjevně ne, když jsem jednou dvakrát rezignovaně řekla, že už asi nepůjdem, že nestíháme, tak sice hystericky, ale začne se snažit o fous víc a říká, že chce jít. Ještě mě napadlo, jestli nežárlí na mladší ségru, kterou po ránu oblíkám ještě já, ale jednak loni s tímhle vůbec nebyl problém a druhak brečí, ikdyž se nabízím, že pomůžu nebo přímo už pomáhám, když už nás tlačí čas. Už mě prostě nenapadá, co zkusit, každý ráno šílenej řev, domluva neexistuje, druhá pak brečí taky, když to vidí u ségry a mně už se poslední dobou chce vždycky brečet taky z té situace a nejradši bych tu školku vzdala, ale to nechci, protože vidím, že jí to prospívá viditelně, nicméně za dva a půl měsíce se nám má narodit třetí potomek a kdyby ta rána vypadala stále takhle, asi by mi nic jiného nezbylo, nezvládla bych to jednoduše. Ještě podotýkám, že dcera se na miminko těší, ví to dlouho, takže nepředpokládám, že by to s tím souviselo, ačkoli samozřejmě nevím jistě, do hlavy jí nevidím a vykomunikovat s ní, v čem to přesně spočívá, se mi prostě nedaří:(. Jinak ale ještě bych měla napsat, že dcera je jinak moc hodná, klidná, období vzdoru máme za sebou, v ničem jiném nás nezkouší, domluvíme se s ní v pohodě skoro na všem a to navzdory té její citlivé trochu ukňourané povaze, jen tady všechno selhává, uvítám jakoukoli radu, jestli někdo dočetl a má nápad:/. Děkuju.
krystalka - moc děkuju za odpověď🙂, jsem ráda, že nejsme jediní, kdo se s tím potýká a že se to ve Vašem případě vyřešilo takhle nenásilně, zkusím to probrat s partnerem🙂. Akorát mám strach z té školky, tam už se to tenhle rok bere automaticky, že se ty děti mají oblíkat víceméně samy:/. Dcera teda tvrdí, že ve školce kvůli oblečení nebrečívá, ale jestli je to pravda, nevím, popravdě teď, po tom, co se to zhoršilo takhle doma, se skoro bojím učitelky zeptat, jak to probíhá tam, ale předpokládám, že jak je pomalá, že jí hodně pomáhají přecjen, ale jestli taky natahuje už dopředu, nevím... no snad budu mít malinko pochopení ještě, jinak jsou ty učitelky vstřícné, konstruktivní, když je nějakej problém, tak budu doufat🙂.
Ahoj napadly me takove finty:
1) chystat spolecne obleceni v klidu uz vecer a at sama rekne jak se co oblika- snad ji to nezpusobi nocni mury, nevim, tedy si nejsem uplne jista, musis vedet ty, jak by reagovala.
2) rict ji, ze te moc trapi, ze je pro ni to oblikani tak narocne a navrhnout, ze se oblikat sama nebude, ze ji budes oblikat ty a kdyz ti bude chtit pomoct, tak muze. (Nesmi to znit jako vycitka: jsi neschpna, musim to delat za tebe!) Sice krok zpet, ale ona si od toho odpocne a uklidni se. Nebojim se, ze by to ve skolce nezvaldala, oblikat se umi (radsi je na to ale upozorni) ani si nemyslim, ze ji to zustane, urcite bude pomahat cim dal vic. Pripadne kdyz to klapne, tak ji po par dnech zacni ty prosit o pomoc- ze nevis, kde maji puncosky predek a kde zadek, ze ti nejde zapnout zip...
3) co oblikani panenek? Ma dost oblecku pro panenku? Na tom se da hodne natrenovat. Holcicky se taky rady zdobi. Ma nejake oblecky pro sebe? Kostym princezny, saticky, sukynky, zavoj, kup nejake cetky, klidne u vietnamcu- korale, naramky..., vyrad nejake svoje kabelky (u sousedu takhle frci Elsa) hrajte si na modni prehlidku. Blizi se Jezisek, tak treba je to i tip...
Snad to trochu pomuze, drzim palce a hlavne kliiid 😉
@doelzalova Moje dcera je o rok mladší a normálně jí s oblékáním pomáháme,ráno když spěchám do práce opravdu neni čas čekat až se oblíkne sama,v šatně ve školce jí taky pomůžu s převlečením. Když není spěch oblekne se sama ,ve školce to zvládá,případně paní učitelky trochu pomůžou. Prostě neděláme s oblékání nějakou mimořádnou činost a nepředpokládám,že bych dceru oblékala ještě za deset let,vím že kdybych na ní tlačila a v každé situaci by se musela obléknout sama,taky by to byl stres,protože není ještě tak zručná aby to zvládla automaticky,bez námahy.. Takže můj názor,ráno bych dcerku na vašem místě oblékla,hlavně když jinak je to hodná,bezproblémová holčička..
@doelzalova - my jsme měli se školkou asi výhodu, že začal jednak chodit až ve 4,5 letech a taky chodil do speciální školky (kvůli logopedickým problémům), kde bylo 10 dětí ve třídě...takže i když se děti samozřejmě taky musely snažit oblékat samy, tak ale paní učitelky neměly problém jim pomoci, když viděly, že něco moc nezvládají....jinak celkově máme se synem zkušenost, že čím víc tlačíme na to, aby něco dělal sám, tak tím víc se zasekne....když to necháme být nepřikládáme tomu nějakou velkou důležitost a občas pomůžeme, tak se časem začne taky snažit a nakonec to dělá sám....
@doelzalova Mně připadá, že jde o dost úzkostnou holčičku, přičemž se už stalo rituálem, že k expresi té úzkosti dochází při domácím oblékání. Nevím, jestli nejrůznější "tanečky" kolem toho oblékání (chystání oblečení večer, oblékání panenek) mohou pomoct, jelikož se zdá, že příčina je jinde - v té její úzkostnosti.
Ze zkušenosti se synem s úzkostnou poruchou dodávám, že u dětí se ta úzkostná období střídají - pár týdnů je líp, pár týdnů je hůř. Samozřejmě, pokud dítě něco stresuje nebo jsou na něj kladeny velké požadavky (z jeho úhlu pohledu!), pak se to hned projeví na té úzkostnosti.
Co se týká konkrétně toho oblékání - v okamžiku, kdy se z toho stal rituál, se s tím bojuje zatraceně špatně. Chtělo by to úplně změnit prostředí - třeba, že by se dcera oblékala v jiném pokoji, pomáhal by jí tatínek nebo babička (pokud mají laskavý přístup) - ale i tak je otázka, jestli by to pomohlo.
Ještě bych možná zkusila dceři ráno vařit meduňkový čaj s medem a pak možná i placebo - dávat např. B-komplex s tím, že je to "lék", po kterém se toho oblékání nebude bát a nebude se jí chtít plakat.
Moc držím pěsti!
Moc děkuji všem za názory a hlavně tipy, zkusíme vše co tu padlo, budu se maximálně snažit na ní netlačit a nedělat z toho vědu, pomáhat a snad se to časem upraví🙂. Ještě jednou moc děkuju, hned se cítím líp🙂.
Moje starší dcera je taky velká citlivka. Ale opravdu hodně - má tiky, občas nejí ...
Ale co mě udivilo je to, že tvoje 4letá dcera už chodí 2 roky do školky. Za chvíli se ti má narodit další dítě. Prostřední dcera už taky chodí do školky? Nebo bude chodit jen ta nejstarší? To by jsem se cítila odstrčená i já.
Ze své zkušenosti mohu poradit jen to - zbytečně nestresovat (vím, že je to těžké), zkusit oblíkat v jiné místnosti, pomáhat s oblékáním, chválit, změnit ráno rituály ...
@baris to jsem se asi špatně vyjádřila, nechodí dva roky, chodí druhým rokem, začala chodit po třetích narozeninách loni v říjnu. Mladší nechodí, jsou jí čerstvě dva roky, začne taky chodit až ve třech letech🙂. Ale jinak pevně věřím, že odstrčená se starší necítí být, do školky opravdu chodit chce, když je nemocná, už se tam těší apod., a i se s přítelem hodně snažíme tu pozornost mezi ně spravedlivě dělit, já jsem teda teď trochu máma na baterky, protože mi je mizerně celé těhotenství, ale i tak se snažím holkám věnovat, sice při takových nenáročných činnostech ala čtení, prohlížení knížek apod., ale to zas kompenzuje partner, který s nimi teď pořád chodí na hřiště, procházky apod., aby se vyřádily dost, takže v tomhle máme celkem čisté svědomí🙂.
Ale jinak díky, zkusím🙂.
@doelzalova tak to jsem špatně pochopila.
Tak jí zkus na chvíli nechat doma. Alespoň si pohraje s mladší dcerou a ty budeš mít chvíli klidu.
A co se týče hysteráku - pokud je dítě citlivka - pomůže jen čas a "přecvaknutí" v hlavě. Každopádně držím palce 👍
@doelzalova - syn je taky dost cíťa a s oblíkáním nám tohle dělal občas taky, že se hned rozbrečel, že mu to nejde a že je to moc těžký apod....a spěchání přímo nesnášel.....u nás teda paradoxně pomohlo, když jsme na něj přestali tak tlačit a prostě jsme mu s tím bez řečí a v klidu pomohli, když byl spěch a nešlo mu to....on se trochu zbavil toho stresu, že zase bude muset dělat něco, co mu nejde a kupodivu postupem času to pak začal zkoušet i sám.....ne, že bychom ho oblékali celého, ale prostě jsme mu pomohli s tím, co mu fakt nešlo.....a nebála bych se, že si zvykne, že to za ni děláte a bude čekat, že ji budete oblékat vždycky.....syn postupem času začal zkoušet i to, co mu nešlo a jak se zdokonaloval, tak scény přestaly....když šel do školy, tak se ráno úplně v pohodě oblékal sám komplet se vším cca za 5 minut 🙂. Takže jestli v ničem jiném s ní není problém, tak bych jí klidně zkusila s tím nejkritičtějším pomáhat a možná z ní ten stres z toho, že ji něco nejde spadne....ono sice píšete, že když vás tlačí čas, tak jí s tím pomáháte, ale ony tyhle citlivé děti dost dobře vycítí takovou tu naši trochu naštvanost, že jim s tím musíme pomoci, že si pak připadají ještě neschopnější a brečí o to víc....znám to u syna moc dobře....u syna zabralo prostě mu s tím bez řečí a bez výčitek, bez nervozity pomoci....časem se pak začal snažit sám....