3,5 leté dítě se odmítá zapojit do kolektivu dětí

Já bych si s tím zatím hlavu nelámala. Vždyť každý není holt lvem salonů a všude středem pozornosti a to se týká každého věku. Některé děti prostě kolektiv rády nemají, některé ano, ale dlouho jim trvá než si zvyknou a zapadnou. My máme děti divoké, ale přeplněná městská hřiště také nejsou nic pro ně. Podle mě to chce čas. Prostě to zkoušet, nabízet, ukazovat výhody apod., ale nenutit. To se pak děti akorát šprajcnou a je to o to horší. Třeba u nás se to stále mění. Sebíček byl vždy stydlín, ale Sofinka byla jako malá děsná ranařka a až ve 3 letech se začala stydět, být opatrná, nechce si jít hrát s cizími dětmi na písek, atd. Ten nejmladší je zatím společenský až až, ale také ho v určitém období asi přejde. Počkej, jak se to s ním bude vyvíjet dál, jestli bude dělat aspoň malé pokroky. Nebo začněte v menším kolektivu - kamarádky s dětmi, sestřenky...

Michalka je taky taková. Ani ve 4 letech proto školku nezvládla. Dětí se vždy stranila, utíkala před nimi, ve školce neměla kam utéct, všude byly, bylo jí hrozně. Do miniškolky chodila, dětí si tam ale nevšímala, hrála si sama. Až když jí bylo asi 4,5 roku, začala si postupně dětí všímat, už jen to, že ji dítě oslovilo a ona neutekla, jsme považovali za úspěch. Ted v 5 letech nastoupila zase do školky, a už to jde. Sice si pořád hraje hodně sama, ale už před dětmi přímo neutíká, dokonce i na ně někdy promluví, teda na nějakou klidnou holčičku. Starších dětí se pořád spíš bojí, jde raději k maldším dětem, asi se necící z jejich strany ohrožená, a stará se o ně. Proto i když by měla jít příští rok do školy a určitě na to má, tak budem žádat odklad, aby pak byla ve třídě mezi nejstaršími a měla kolem sebe mladší děti.

Ahoj, já zatím děti nemám, ale takovýhle případ jsem byla já. Ve školce jsem celý den seděla v koutě a hrála si sama, s nikým jsem nemluvila, ani s dětmi ani s učitelkami. Tak to bylo celé tři roky. Vlastně poslední rok si mamka vymohla, aby mého o rok mladšího bráchu přeřadili ke mně do třídy, abychom byli spolu, abych si hrála aspoň s ním. Když jsem nastoupila do školy, tak se to hodně zlepšilo, tam už jsem se s dětmi bavila a měla jsem i kamarády. I když stejně jsem pořád byla nejradši s bráchou nebo sama, a když jsem přišla do nového kolektivu (například letní tábory), byly to pro mě nervy. To mi vlastně zůstalo do dneška, když mám jít mezi neznámé lidi třeba na nějaký větší večírek nebo tak, jsem z toho dost ve stresu. Jsem prostě stydlivá a ne zrovna moc komunikativní, ale zatím jsem si vždycky nějak v životě poradila. Zkrátka každý je nějaký a tvůj synek má zřejmě prostě takovou povahu, že je stydlivější, a podle toho co píšeš je spokojený, takže bych se tím zatím netrápila 🙂

tak 3,5 je ještě mrňous, to se poddá, nicméně jsem zakládala diskuzi na podobné téma, tak mrkni, třeba ti některé příspěvky pomůžou:
https://www.modrykonik.cz/diskuse/tema/jine-dit...

@leonaxyt já bych se tím vůbec netrápila... Podle toho, co píšeš, máš velmi inteligentní dítě. A jestli má lehké potíže s adaptací, není to nic neobvyklého. Učím v mateřské škole téměř 9 let a mohu ti s klidným svědomím říci, že je to normální. Každé dítě je jiné! Někdo si zvykne rychleji, někdo třeba vůbec... Tvůj chlapeček se sám rozhodne, koho si k sobě připustí 🙂

@leonaxyt - hele mám velmi podobné dítě, začal mluvit ve dvou letech, první slova a do čtvrt roku mluvil v souvětích...do tří a půl let vysloveně nevyhledával děti, když se nějaké objevilo, začal pozorovat nebo se dal na ústup..nechtěl mezi ně ani jít...co se týče dětí, co více znal, tak tam to bylo různé - s některými si sedl a pak nebyly problém ani návštěvy doma u nás nebo u nich, s některými vůbec a to jsem pak už ani nepraktikovala, protože byl evidentně ve stresu..takže jsme se navštěvovat přestali...Od tří let chodil do školky, nebyl nat o připravený, držel se u učitelek, do aktivit se nezapojoval..pak jsem otěhotněla, a přestal tam chodit, bylo to v jeho třech letech a třech měsících - tam už jsem viděla ve školce jisté změny, začal se mezi děti zapojovat částečně..osobně jsem to cítila tak ,že ve škoce nemá co dělat am á být se mnou doma..jenže jsem musela do práce..no pak jsem tedy otěhotněla, takže jsem zůstala doma a on se mnou..ve třech a půl letech se začaly dít divy - začal se zapojovat mezi děti venku, se sousedy a dospělými tedy komunikoval už mnohem dříve, ale najendou si řekl i sám babičkám, že s nimi chce jít ven ( a my byli vosk, což předtím neexitovalo, prostě jen já nebo manžel)...strašně moc se otevřel světu...Věřím, že to má přirozený vývoj. Zatím do školky nechodí, nechce tam, já budu mít miminko brzy, takže zůstane se mnou doma, půjde nejdříve v těch pěti letech...A nemyslím si, že je to o zvyku, ale prostě o tom, kdy na to dítě dozraje...osobně si spíše mylsím, že to předčasné zvykání na kolektiv a nedejbože nucení do zapojení se jen dítěžti ublíží. Dítě má jít do kolektivu dalších dětí až v době, kdy to samo chce...

@leonaxyt vůbec bych toto neřešila, souhlasím s názory přede mnou. Máme dceru, nyní 4,5 roku, řekla bych, že mluvíš o ní 🙂 . Naopak ona teda mluvila velmi brzy, již ve 2 letech plynule , má neskutečného pamatováka a je jakási celá dopředu 🙂). Odjakživa nebyla kontaktní, přikládala jsme to tomu, že měla coby batole několik negativních zkušeností (vytrhávání hraček, shazování od ostatních dětí, kdy jednou to fakt ošklivě vzala hlavou nohu stolu), ale nyní vím, že je to povaha. Doma, ve známém prostředí či s někým koho zná žádný problém, blbne, je otevřená. Ve školce zpočátku byl velký problém, měla učitelku, která ji nechala celý den sedět u stolečku a hledět doslova doblba. Druhý rok tam přišla mladá učitelka, která je naprosto úžasná a můžu říct, že díky ní začla Klárka ráda chodit do školky. Do ničeho ji nenutila, vymyslela jí nějakou činnost nebo naprosto nenásilně ji zapojila. Udělala velký pokrok, ale přesto je raději sama, vyhýbá se malým dětem , ale naopak miminka miluje a rozumí si se staršíma dětma. Letos mně paní učitelka říkala, že je velmi oblíbená, je bitka o to, kdo bude vedle ní ležet na lehátku, kdo půjde za ruku s ní na procházku apod. Že je takový klidný a pozitivní element. Zpočátku jsme vyšilovala, že má autistické rysy, ale opravdu každé dítě má jinou povahu a jsou typy, které prostě nepotřebují být středem všeho dění a mít kolem sebe živo. Kolem zhruba 3. roku , kdy jsem viděla, jak se ostatní děti druží a naše nic, jsem kontaktovala mou spolužačku, která má vystudovanou speciální pedagogiku, jestli je malá normální, ta se mně vysmála , že po kom to děcko asi je 😀 (ač pracuju ve zdravotnictví a denodenně komunikuju s několika desítkama lidí, žádný extrovert nejsem)

Ahoj všem, děkuju za vaše názory, je to přesně to, co jsem si potřebovala přečíst... 🙂

@blandik - s Tebou mam určitě stejnej názor co se týče toho předčasnýho zvykání na kolektiv, to byl přesně ten důvod, proč jsem si prosadila nechat ho doma o rok dýl, proto ještě nešel do školky - neumim si představit, že bych ho odvedla ráno do školky a šla pro něj odpoledne, byla jsem přesvědčená o tom, že na to prostě ještě neni zralej.. ale taky jsem váhala, protože v mým okolí převládá ten většinovej názor "čim dřív si začne zvykat, tim líp" a "už by do tý školky chodit měl, když je to tak šikovnej kluk". No, každopádně nenechala jsem se zlomit 😀 a jsem fakt ráda, protože si opravdu myslim, že teď by tam byl nešťastnej..
Musim říct, že co se týče výchovy a přístupu k dětem, tak to dost "řešim" 😀 , co mi mluví z duše je RABR, částečně Naomi Aldort - a zrovna ta "hlásá", že školka neni od toho, aby se tam dítě učilo socializaci, ale naopak, má tam nastoupit ve chvíli, kdy už je ta socializace na určitý úrovni, kdy je na to to dítě zralý - s čimž určitě souhlasim.

Asi jsem si potřebovala potvrdit, že je opravdu nejlepší nechat to na něm, on sám si rozhodne... - stejně jako to bylo s dudlíkem, s chozením na nočník, plínkama apod. - neřešila jsem to za něj, prostě jsem ho nechala, až s tim sekne sám, případně až se do toho sám pustí - a pokaždý to zvládnul s bravurou, neustále se mi potvrzuje, že děti opravdu ví nejlíp.. 🙂

A je mi jasný, že ani tohle bych nemohla a ani nechtěla nijak řešit, do něčeho ho dotlačit nebo cosi podobnýho, ale prostě jsem taky jenom člověk 😀 a asi jsem na chvíli zapochybovala, jestli si poradí.. Já jsem byla vždycky a jsem do dneška introvert, stranila jsem se vždycky a sama vim, jakej je život s touhle povahou 😒 - na druhou stranu, neměla jsem doma zázemí a to je ten zásadní rozdíl mezi mnou a jim - i když bude prostě po mně, tak pevně věřim, že to zvládne, protože bude mít jistotu ve mně a v tátovi.. 🙂
Tak ještě jednou, díky všem!

@leonaxyt - taky ráda slyším, že někdo to cítí podobně, protože okolí se taky tváří, že by si měl zvykat. Samozřejmě zatím vyrůstá jako jedináček, převážně ve společnosti dospělých lidí, takže někdy má potíž s dětskými reakcemi, které nejsou "vyzrálé"...Jinak my jsme z rabru vyšli (v jeho jednom a půltém roce jsme jej objevili s prvním vzdorem), moc nám dal, byl to takový odrazový můstek k jiné výchovné dimenzi..Naomi mě hodně oslovila - četla jsem ji po rabru, ale to jsem nebyla připravená, a pak te´d v létě a najednou jsem zjistila, že spoustu věcí dělám cca podobně, ne třeba v takovém rozsahu..takže mě hodně inspirovala, s jejími názory vesměs souhlasím - a taky mě podpořila v tom, že dítě školku nepotřebuje, pokud do ní vyloženě nechce..sama jsem to tak cítila (navíc jsem dost citlivá na to, jak se k dětem přistupuje a najít školku s dobrým přístupem, který by se mi líbil, se mě zatím ani moc nepodařilo)...V těch jeho třech a půl letech proběhla skutečně velmi silná změna, sama od sebe, nikdy jsme ho nenutili se zapojovat mezi děti, jít ven s babičkou, věřili jsme jeho potřebám....

Můžu se zeptat, jak to bylo s tím dudlíkem? Že váš ho odložil sám?

@blandik Ty mi úplně mluvíš z duše 😀 😎 My bydlíme ve větším městě, tzn. neni tu jedna, dvě školky, ale spousta, a já to neustále řešim - ještě začátkem roku jsem pořád nevěděla, jak to bude, jetli půjde-nepůjde (já dalšího prcka nemam ani nečekam, takže u nás šlo o finanční stránku věci, jestli to zvládnem, když ještě nenastoupim do práce), sháněla jsem info o všech školkách v okolí a většinou jsem si připadala jako blázen: věděla jsem třeba, že známá má dítě tam a tam, tak se jí ptam na školku, a ona mi začala povídat o tom, jak tam vaří, jestli chodí děti do divadla - a mě samozřejmě na prvním místě zajímá, jak se tam chovají učitelky, jak přistupujou k dětem, ovšem mam pocit, že to většina těch maminek snad vůbec neřeší, a já z toho pomalu upadala do deprese.. Teď ho mam doma, ale až na to za těch prá měsíců přijde, tak to pro mě bude zase stejný psycho 😒 . Neustále slyšim, že s nim nikdo nebude nikde jednat v rukavičkách, že si zvykly všechny děti, tak si zvykne taky, že když chci něco extra, tak mu mam zaplatit holt školku soukromou - ale já přece nic extra, nic NAVÍC nechci, já jenom chci, aby se osoba, se kterou moje dítě bude trávit většinu dne, k němu a všem dětem chovala s respektem, aby neměl ze školky stejný trauma, jako mam dodnes já. Asi si nakonec stejně nebudu moct vybírat, ale aspoň doufam, že ten rok, co jsme spolu doma "navíc" mu pomůže, bude se cejtit jistější, a nějaký "mocenská autorita" ho nerozhází..

Já RABR znam hodně dlouho, snažim se, samozřejmě nejsem stoprocentní 😀 , ale jsem přesvědčená o tom, že to, jakej on je, je velká zásluha toho - taky slýcham, jaký mam štěstí, že on je takový a makový dítě, ale to pouštim jednim uchem dovnitř a druhým ven, protože ano, určitě má klidnější povahu než třeba jiný děti, ale sám tim životem nejde, že...
Naomi jsem si vysledovala přes Duška, to je takovej muj guru 😎 , její knížku čtu teď, a ještě na ní nemam úplně ucelenej názor - základní myšlenka se mi samozřejmě moc líbí, ale jsou věci, který mi ještě nezapadly do kontextu 🙂 .

A ten dudlík - prostě a jednoduše, dokud jsem to řešila, byl to problém, nechala jsem se ode všech v okolí tlačit do kouta, takže jsem na něj zkoušela různý fígle, jakože přemlouvání, že už je velkej, že neni miminko, že ho hodíme kačenkám - hodili jsme třeba, ale pak jsem byla večer nucena vytáhnout záložní 😀 - on ho postupně odložil přes den, ale měl ho zkrátka na noc, neobešel se bez něj, prostě bez něj neusnul. A já pořád poslouchala od jeho tatínka, že jsem "neschopná" uspat ho bez dudlíka a kdesi cosi, až jsem se prostě nas.. a řekla dost - jo, představa 2,5 letýho dítěte s dudlíkem se mi taky nelíbila, ale smířila jsme se s tim, že prostě tu dudlací potřebu má a hotovo. Uzavřeli jsme s malým teda dohodu o tom, že fajn, že chápu, že se mu s nim dobře usíná a že ho potřebuje, a že mu ho brát nebudu, ať si to rozhodne sám, a že to ale zůstane takhle - že ho ale přes den nebude vytahovat, že zůstane pod polštářkem (většinou to tak i bylo, jen občas s nim přišel provokovat 😀 ). No a pak se stalo, že měl provokovací den, přišel s dudlem, povidam mu "jaká je naše dohoda?", on se tak potutelně usmíval, přišel zas, tak jsem řekla dost, na něčem jsme se přece domluvili - vzala jsem mu ho, chvíli koukal jako puk, pak si šel hrát a večer si na něj ani nevzpomněl. A tim definitivně skončila éra dudlík, naprosto v klidu a tichosti, bez obřadu 😀 . Občas si o tom povídáme, jak jsem mu tenkrát vzala ten dudel, a on řiká, že mi ho přece dal 🙂).
A tak to bylo v podstatě se všim, jednu dobu se k nám třeba nastěhoval do velký postele, byl v tý době nemocnej, a tak nějak se mu tam zalíbilo - a tady jsem teda neváhala, prostě jsem byla přesvědčená o tom, že to tak potřebuje, tak to tak prostě bylo. Každej mě varoval, že si na to zvykne, že už se ho "nezbavíme" - a hle - nijak jsem proti tomu nebojovala (spíš jsem si to užívala 😀 ) a za měsíc si lehnul do svý a od tý doby je v ní zpátky 🙂.

@leonaxyt - takže jsi viděla Naomi v Duši K? My Duška taky často doma posloucháme a cítíme se pak, že v tom nejsme "sami" a že náš výchovný přístup k dětem není z Marsu...ono mi to všechno tak nějak zapadlo do sobe - jako mozaika. A krásné je pak doma vidět, že to funguje..horší je pak žít s tou realitou venku a vědět, že už nikdy nebudu moci být úplně spokojená s místní školkou nebo školou, kterou máme přes cestu...protože opravdu v tomto modelu nevidím moc dobrého...Já školku taky řešila hodně, nakonec jsme Mišku dali do školky v sousedním městě (v našem rodném máme taky vícero školek), ale byli jsme na semináři rabru kdysi dávno (to náš syn neměl ani dva roky) a tam bylo pár rodičů, kteří měli děti v oné alternativní školce a i ve škole a velmi hezky o těch institucích mluvili a jevili se, že jsou velmi "rabrovští" ..tak jsme se rozhodli dát naše dítě tam..já navíc do toho města jezdila do práce, takže jsme dojížděli spolu...nevím, jak přesně to chodí v klasické školce, takže nemám srovnání a iluze si nedělám...ale ani tahle školka nesplnila moje očekávání, bohužel je to vždy o lidech a tam se za ten školní rok vystřídaly čtyři učitelky..a ty co přišly nebyly zkušené a taky používaly do jisté míry klasické klišé (je to waldorfská školka a škola)...Já v sobě pořád řešila do jaké míry jsou tyto školky provázané s pohanskými svátky..tedy řeší se tam slavnosti a svatí, ale ne v tom křestanském duchu, ale spíše v symbolice...
Je úžasné, že jsi dokázala následovat svůj instinkt a zůstala se synem rok navíc doma. Já měla rodičovský příspěvek do dvou let věku, ale rodičovskou dovolenou jsem měla do tří let, takže ten rok jsem pak zůstala doma bez peněz. Chtěli jsme druhé do Miškových dvou let, ale to nevyšlo..dnes vím, že to tak mělo být, protože díky tomu, že "musel" do školky, jsme objevili a dostali se do této alternativní a možná to je pro nás cesta ohledně základní školky a střední školy, protože opravdu čím je Miška starší, tím mám větší problém ho poslat do té klasické přes ulici...když vidím, jak ho ten volný systém rozvíjí, jak mu vyhovuje to nenucení, jak - když se dětem dá čas - se dokáží samy rozvíjet a být empatičtí, srdeční, mít své vlastní nápady a cítit se rovnocenně - tak prostě klasický přístup mi příjde jako jed a já věřím, že to dítě to nakonec zvládne, přizpůsobí se - nemůžu čekat takovou sílu od dítěte - ale myslím, že já se s tím nedokážu srovnat, vidět, jak ho pomalu ta instituce mění a ničí, deformuje...

Můžu se zeptat odkud znáš rabr? Jestli dobře chápu, dostala jsi se k němu ještě před tím než jste měli dítě...Já ho objevila právě až s prvním vzdorem, když jsem potřebovala pochopit oč jde a co s tím 😕 a totálně mě to dostalo...

@blandik A viděla jsi "Když kámen promluví"? To je pro mě pohlazení po duši, poslouchat jeho povídání.. Já to vezmu oklikou, jak jsem se k čemu dostala🙂 - k RABRU až po porodu a světe div se, poprvý jsem ho zaregistrovala asi tady někde na koňovi 😀 - ale nečekala jsem na žádnej vzdor nebo něco takovýho, já věděla od samýho začátku (vlastně tim začátkem je myšleno už samotný moje dětství), že to budu chtít vést prostě jinak, neměla jsem moc hezký dětství a vždycky jsem tvrdila, že já budu úplně jinej rodič - a šlo jen o to se v něčem najít 🙂. Takže jsem si jednoho dne, kdy malej byl ještě miminko, koupila modrýho průvodce a od první věty mi bylo jasný, že to je ono 🙂 . Četla jsem to a za každou větou si řikala no jo, vždyť to je jasný, to je logický, vždyť tohle všechno vim, jenom bylo třeba si to spojit..
No a k zas k Duškovi jsem se dostala přes Čtyři dohody, tu knížku mi doporučili známý, který už "ví" 😀 - ale dost krkolomně se mi to četlo, takže jsem si pustila na netu záznam představení a od tý doby jedu Duška🙂). A teda Dušek, ten je RABR sám o sobě, zcela přirozeně a bez učebnic... Takhle bych si to nějak představovala.. 🙂
Já to mam komplikovanější tim, že muj partner moje nadšení nesdílí, konkrétně Dušek mu třeba přijde jak z jiný planety a na RABR názor nemá, protože neví o co go, má pocit, že on přece ví jak na to, takže je to často boj, ale tak, dá se to "korigovat".. 😅

Každopádně rovnou řikam, že mě školka a škola zabije, fakt, já špatně nesu když vidim na ulici dítě s neadekvátně reagující matkou na nějakou ptákovinu a už se mi z toho svírá srdce.. Já učim svoje dítě respektu a pak si na něm smlsne nějaká baba ve školce z pozice svý "moci", protože ta ho jako parťáka prostě nikdy neuvidí.. Asi si otevřu školku 😀

@leonaxyt - když kámen promluví jsem neviděla zatím, vím, že to na googlu naskakuje.. díky za tip. .U nás to je zase tak, že já objevila rabr v poradně Marty Klingerové /tuším/ na netu a manželovi občas předčítala, oba jsme se s tím ztotožnili, jenže manžel se k tomu nemohl "dokopat" to přečíst...a tak jsme šli asi za půl roku oba na seminář s Kopřivovýma, aby se mu to dostalo pod kůži...protože nás to samozřejmě dostalo do situace jeho neadekvátních reakcí, které já měla tendence opravovat.. Manžel se paradoxně dostal k "rabru" spíše přes čtyři dohody - které si poslouchá na svých cestách v autě, a k tomu si připojil Duška, jeho divadelní předtavení čtyři dohody, pátá dohoda a další povídání z Duše K...Je to sranda, protože nám přestala fungovat televize na jaře a tak občas večer doma posloucháme Duška a je nám fajn...K tomu jsem četla Naomi Aldort, nebo třeba i Rebecu Wild a KOncept Kontinua, Nenásilnou komunikaci od Rosenbergra - prostě nějak i s Duškem se to všechno propojilo a začalo to dávat smysl - v tom nenucení, nevměšování, nekritice, nehodnocení...Musím třeba napsat, že jak jsem nastoupila do práce minulý podzim, tak mi čtyři dohody velmi, velmi pomohly - vzali mě zpátky, i přes to, že jim tam povídali o tom, jak se bude propouštět a že nesmí nikoho přijímat ani brát z mateřské - takže prostředí nebylo příliš přátelské a navíc mě šoupli na jiné oddělení - bez osobních vazeb a "neberte si věci osobně" mě neskutečně pomohlo. Takže pro mě to bylo takové propojení více zdrojů, které se spojily a dávaly dohromady smysl...
musím napsat, že dříve malého dost rozhazovalo nucení - třeba od babi, pak najednou nastal ten zlom - že začal chtít být i s jinými lidmi - po tom tří a půltém roce a najednou dokázal vyslechnout babiččino nucení s klidem, nechal ji domluvit, bez řevu a pištění a pak ji klidně řekl svůj názor (fakt jsem hleděla) a nenechal sebou hnout, fakt jsem se dmula uvnitř. Takže doufám, že tohle vydrží..samo nemůžu čekat totální "zralost" a odolnost vůči nátlaku, ale školku obecně vnímám jako negativní, optimálně bych brala skupinu tak pěti dětí, se dvěma dospělými, kteří jednají rabr a mají dobré podmínky - aby dítě mohlo běhat, když potřebuje, a mít i klid na tichou aktivitu..ha, to prostě nikde není nebo je to drahé...Neadekvátně reagující rodiče mě taky drásají - třeba dítě ječí v obchoďáku a matka syčí - neřvi, nemáš proč, dám ti jetšě, abys měl proč...atd. Se nedivím, že společnost je jaká je.
Jo, a my se o čtyřech dohodách dozvěděli ze semináře Rabru:o))