Úzkost v šestinedělí, je to sekcí, hormonama?

Hormony....klasika 😉...

@wenduliks Dekuju. Ja vedela vzdy, ze je dobry a ze by ho kdejaka chtela a driv jezdil pryc snad kazdy tyden a ja byla uplne v pohode. To ted to beru jako tragedii a konec sveta.

Myslím, že to jsou hormony. Já měla šílené šestinedělí. Jen bych se snažila s tím nějak bojovat vnitřně, protože myšlenky se zhmotňují a čím více budeš myslet na to, že Tě Tvůj muž opustí, tím je větší pravděpodobnost, že se to stane. Uvolni se a užívej si miminka i partnera. Držím pěsti 🙂

@tereza1977 Ano, měla jsem to dost podobně. Tím, že jsem taky rodila sekcí a první den jsem u sebe syna neměla, tak jsem citově o to víc přilnula ke svému muži - strašně jsem ho potřebovala, bylo to jako zamilovanost na začátku. Byla jsem vůči němu přecitlivělá. On byl se mnou vlastně pořád - na rozdíl od syna - protože byl se mnou celou dobu i v porodnici. Myslím, že ve Tvé situaci je to normální a po nějaké době to přejde (samozřejmě ne tak, že by ses na muže vykašlala a začal Ti být lhostejný 🙂 ). Ve chvíli, kdy by to přestalo být únosné pro Tebe samotnou, pak zajdi za odborníkem. Ale bude to určitě za pár týdnů lepší.

@jolima Dekuju. Ano, v silu myslenek verim a snazim se myslet jinak, jen TED je to tak tezke, premaha me to. Snazim se tomu nepoddavat, ale... Jestli to jsou hormony, tak mi fakt uplne zastinily rozum.

také si myslím, že to jsou hormony - uvidíš po 6-nedělí. Ale je fajn se z toho vypovídat (vypsat 🙂). Já první 14 dní (dnes máme 23 dní) brečela každý den - jednou štěstí když jsme se koukla na malého a nebo kvůli blbostem > že je malý a nemám mu co obléct (47 cm, 2,74 kg) pak když jsem vařila manželovy večeři - smažený sýr a vytekl mi. Ono se to zlepší, ale klidně bych se manželovy svěřila 🙂

@tereza1977 Nemáš zač. Já jsem to měla v šestinedělí komplikované, malá na tom po porodu byla hodně špatně, strávily jsme 10 dní po JIPkách ve dvou městech a já jsem na to všechno byla sama jen s psych. podporou mojí mamky. Byly to nejhorší nervy a strach, co jsem kdy v životě zažila. Pak jsem měla koncem šestinedělí děsné výkyvy emocí (příčinou byla nejistota z budoucí komunikace s otcem mé malé). Jak už tu někdo psal, kdyby se to ani pár týdnů po konci 6nedělí nelepšilo, vyhledala bych odborníka. Drž se!

@werumka Dekuju. Co pises ma svou logiku. Ta znovuzamilovanost a precitlivelost... Uplne jsem odignorovala bolest po CS, pohybovala jsem se hned rano tak, jako kdybych zadnou operaci nemela. Rekla jsem si MUSIM a ostatni se stalo samo, bolest jsem nevnimala, vnimala jsem jen sve kluky. Ac nechtel byt u klasickeho porodu, byl se mnou u cisare a celou dobu se dival. Udelal to pro me, v to jsem predem nedoufala a ani bych to po nem nechtela.

@tereza1977 Přesně tak, to jsou ty "detaily", které tohle určují. U maminek, kterým dají po normálním porodu miminko na břicho, tak v tu chvíli ty city propuknou a směřují k tomu dítěti. To u císaře není. Já právě taky doteď vzpomínám na to, jak jsem byla dojatá, když za mnou po císaři manžel přišel, a jak mě pak odvezl na pokoj, kde se o mě v noci staral. Bylo to tak emočně silné, že to hrálo obrovskou roli a veškeré ty emoce se zaměřily na něj. Teď zpětně na to strašně ráda vzpomínám, bylo to strašně hezký. Ale v době šestinedělí to bylo zároveň velmi náročný. Zkus si o tom popovídat s manželem a dohodněte se na nějaké hranici, kterou když to překročí, tak Tě vezme třeba k psychologovi. Abyste na to byli dva, stejně jako jste ve všem byli doteď 🙂

@ladyhacek Dekuju. Hodne si povidame a jsem zvykla mu rikat vsechno. Posloucha me. Dnes pospichal, vsiml si, ze nejsem v pohode, ze jsem smutna. Zeptal se, co se deje a to byl spoustec toho, ze jsem se rozbrecela. Mel zpozdeni na dulezitou pracovni schuzku a zustal se mnou a chtel me utesit. Nechci mu delat komplikace, tak jsem se az zastydela a prestala brecet. Pro nej se tedy ovladat dokazu. Kdyz se nediva a neni doma, davam emocim prostor.

@werumka Vysvetlujes to hezky a ja nachazim vysvetleni pro to, co se stalo a deje. Byl se mnou na sale, pet metru ode me, celou dobu se mi dival do oci a ja v nich mohla cist, jestli je vsechno v poradku. On, ktery ma fobii z doktoru a nemocnice. Bylo to silne. Tak silne, ze mam asi strach z toho, ze to neni skutecne a ze to zmizi. Proto to odhanim driv, nez zjistim, ze to je jen sen. Musim to prijmout jako skutecnost. Nas syn je skutecny, je dukazem nasi lasky. Potrebuju cas to prijmout a dostatek zdraveho rozumu, abych sveho muze neodehnala svymi vylevy.

@tereza1977 Myslím, že to je přesně ono - všechny ty prožité situace. Nechtěj teď po sobě víc, než čeho jsi schopná. V tuhle chvíli ty city budou rozjitřený a když to manžel bude vědět, tak o to líp se Ti bude dařit. Jednou se tomu zasmějete a navíc jako bonus to posune vás vztah dál a hlouběji. Kdyby Ti nebylo dobře, tak klidně napiš, ale jsem si jistá, že to spolu zvládnete 🙂

Já měla v šestinedělí jiný, hrozně hnusný stavy... nechci to tu psát. Ale roli může hrát krevní ztráta, příliš nízké hodnoty červených krvinek atp., železo, pokud krevní obraz máš ok, tak šestinedělí může být fakt pohrabanej hormonální výkyv. Neměl by jít do nebezpečných extrémů - to je pak dobrý řešit včas s lékařem, já byla na hraně. Vzhledem k tomu že 3 týdny máš za sebou, můžeš zkusit 3 týdny zvládnout, pak by to mělo být OK. Kdyby se to ale po šestinedělí nespravilo, zajdi včas k dr., není to ostuda a dá se předejít mnohem větším problémům. Pokud máš pocit, že je toho moc, jdi dřív. Pomoci může se svým mužem o tom mluvit...

A ještě mě napadá: máš někoho na pomoc? Kdo Ti uvaří a postará se o staršího? Měla bys jen odpočívat a starat se o miminko. Zapojit babičku, paní ze sousedství (klidně za odměnu) nebo chůvu.... Je důležité pořádně se najíst - pořádné teplé jídlo aspoň k obědu, dostatek ovoce zeleniny i dalšího. Domácnost nech muži nebo někomu jinýmu, to není stěžejní a počká to.

@tereza1977 no asi bych si za psychologem zašla, potřebuješ být v pohodě a nevím, jestli si sama doma budeš schoná pomoci. I kdyby jsi se jen vypovídala, nemusíš hned brát léky, ti to pomůže.
Ono to musí být dost nepříjemné i pro partnera...