Strach z dalšího porodu po prvním vyvolaném. Máte někdo podobné pocity?

Dej tomu cas. Muj prvni porod byl taky maly horor. Po dvou nocich nevyspani, kontrakci, ktere nepostupovaly a neotevirani se, jsem uprostred porodu usnula vycerpanim, presly me kontrakce, ditko se seklo v porodnich cestach a uz bylo pozde na cisare. Nakonec me necim nadopovali, aby prisly kontrakce a skakali mi po brise (v ten moment jsem jim za to byla vdecna), dcerka se narodila lehce pridusena, ale v poradku. Zpetne musim rict, ze mi absolutne nevyhovovala poloha porodu, ale nevedela jsem, ze muzu chtit jinak, nikdo se se mnou nebavil, nikdo nic nekonzultoval a ja nemela silu se ptat, jen jsem se snazila spolupracovat, abych to uz mela za sebou. Docela jsem se z toho vzpamatovavala, jak fyzicky, tak psychicky. Ale pomahalo mi vedomi, ze to zhodnotili, jako bezny fyziologicky porod. Verim, ze se deji horsi porody, me to tenkrat jako prvorodicku nejak vzalo. Predstavovala jsem si to jinak. O druhem tehotenstvi jsem nechtela ani slyset. Rikala jsem si uz nikdy. Druhy porod byl po necelych trech letech. Byl vyvolavany. A uprimne bylo to znat, ze to neslo prirozene samo, ze bylo telo hnano umele. Za me byl bolestivejsi ten vyvolavany. Nicmene uz jsem treba aspon tusila, jak rodit a nepodlehat panice. Z porodniho salu jsem odesla aspon po svych. Pak byl jeste treti porod, mel byt vyvolavany. Ale do rana se rozjel sam. A byla to takova "pohoda", ze bych takovy porod prala vsem. Porad jsem cekala ty silene bolesti a kontrakce jedna za druhou, jako u toho vyvolavaneho, rikala jsem si, ze jestli to jeste zesili a zase to bude na xhodin tlaceni jako ten prvni, ze uz to nedam. Mno byl to asi takovy fofr, ze kdyz usoudili, ze se neco deje, dali me na porodni pokoj, pichli mi kapacku s atb kvuli tomu streptokoku, tak nestacila dokapat a maly byl na svete. Doporucuji si nejakym zpusobem ten tvuj porodni zazitek zpracovat. Ja v tehotenstvi nezvladala koukat na filmy, kde se rodilo. Asi nejaka zastrcena traumaticka vzpominka na ten prvni porod. On to cas trosku otupi ty vzpominky, pul roku je jeste brzy.

@mamajj ještě máš brzy po porodu, já se s ním vyrovnala asi po roce a půl. Rodila jsem císařem. A taky jsem nikde nenacházela pochopení, máš zdravý dítě, to je hlavní, co bys chtěla. Nedokázala jsem jim vysvětlit, co se mi děje, když jsem se těšila na porod a místo toho operace. Je to něco jako byste člověku, kterému právě z ničeho nic amputovali nohu říkali, hlavně že žiješ, vždyť o nic nejde, jen nemáš nohu, dějou se horší věci, ještě navíc když si ten člověk ani není jistej jestli k tý amputaci muselo dojít....
Po porodu jsem byla od sebe odpojená, trvalo mi to opravdu dlouho. Druhý porod jsem měla krásný a přeju takový každému.

Myslím, že to co prožíváš je normální.
Můj první vyvolávaný porod trval 3 dny a nakonec skončil pro špatné ozvy akutním císařem. Ač si myslím, že jsem si trauma neodnesla, jak mi při druhém těhotenství v porodnici řekli o dalším vyvoláváním, tak jsem byla dost v panice, protože tohle už zažít nikdy nechci. Těch rizikových faktorů bylo nakonec víc, tak z toho byl nakonec plánovaný CS.

Naprosto te chapu. Ja si po prvnim odnesla trauma a tezke deprese. A jak jsem slychala z okoli, ze to clovek casem zapomene, nestalo se tak. 4 roky jsem naprosto striktne odmitala myslenku, ze bych jeste nekdy vubec mela dalsi dite. Potkala jsem tenkrat byvaleho pritele, mladsiho, bezdetneho. Hodne me podporil v tom, abych to resila (to do te doby nikdo neudelal). Roky s psychiatrickou a psychoterapeutkou. S dotycnym to sice nevyslo, ale za toto mu jsem vdecna, odblokovalo to alespon cast, ze jsem se nebranila dalsimu diteti, ale strach z porodu se zpracovat nepovedlo. Psychiatricka mi dala doporuceni na cisare (duvody byly, ze prvni porod mi zafungoval jako spoustec uzkostne-depresivni a panicke poruchy + tokofobie). Jakmile jsem mela v ruce lekarskou zpravu, ktera by byla jako relevantni indikace pro cisare, hrozne jsem se uklidnila a po druhem mimcu jsem zacala dokonce touzit. Obrovdky pokrok po tech letech. Druhy porod probehl cisarem, rekonvalescence naprosto bezproblemova. Pro me milionkrat lepsi a akceptovatelnejsi. Vedela jsem, na co se pripravit, ze se proste jedna o velkou brisni operaci. Takze k porodu jsem sla uplne beze strachu, uplne v pohode. Bohuzel nevysla lokalni anestezie, musela jsem pod celkovou, ale kdyz me budili, hrozne mila sestricka mi hned pomalu zacala rikat, ze vse probehlo v poradku, ze maly je naprosto zdravy a ze za chvili mi ho privezou (a take privezli). Na JIP jsem mohla mit cely den v navstevnich hodinach manzela i maleho, odvezli ho vzdy jen na chvili a kdyz jsem chtela, zase ho dovezli. Druhy den jsme uz sli na rodinny pokoj a byli vsichni pohromade az do odjezdu z porodnice. Takze ani zadny sok po probuzeni, zadne dlouhe odlouceni. Nerozhodla bych se jinak.

@mamajj ja to chápem, môj vyvolavany pôrod trval 3 dni a v tretí den po celkovo 5 hodinach spanku za 3 dni, x-hodinach zvracania a pri klesajúcich ozvach už PA s anestéziologičkou a gynekologičkou na chodbe preberali moju SC. Dcéru pár hodín po porode odviezla záchranka do fakultnej nemocnice a začal další kolotoč, ktorý skončil až teraz, po viac ako roku. Z toho všetkého bol pôrod paradoxne to najjednoduchšie lebo trval krátko (3 dni) a psychicky ho pokladám za najmenšiu záťaž. Ak by som chcela ďalšie dieťa a prekážkou by bola trauma z pôrodu, našla by som si psychologičku, ktorá sa špecializuje na daný typ traumy, pôrodnicu, ktorej verim a svoju PA, prip dulu ako podporu pri porode. A popravde ja som pol hodiny pred pôrodom vravela, že úplne chápem ženy, čo sa rozhodnú pre sekciu 🙂

Moc dekuji za vsechny reakce… ono to proste vzdy pomuze se uz jen sverit a najit aspon kus pochopeni, i kdyz u cizich lidi. Ale kdo to muze pochopit vic, nez samy matky, co si treba podobnym porodem prosly nebo se dokazou empaticky vcitit 🙂 jsem rada, ze tady zaznely i pribehy, ktery skoncily “ozdravnym” porodem, kvuli tomu mam takovou malou nadeji, ze bych si to nekdy mohla rozmyslet… ale treba ne a vybojuji si cs, jako Teenyel. Myslenka na moznou sekci byla fakt jedina zachrana, proc si nerict, ze dalsi dite uz nechci. Taky je fajn si necist, ze kdyz nechci rodit, at si dalsi dite nedelam /tyhle “empaticke” maminy dokazou byt velmi napomocne/. Jinak tema si do terapie vezmu. A jeste jednou dekuji za sdileni vasich myslenkovych pochodu 🙏

Pracovat na psychice s odborníky, četbou, kurzy, dulou, cokoliv, co to pomůže zpracovat. Já mám paradoxně nejvíc připomínek k doktorce během bezbolestného porodu, furt měla potřebu mi do toho kecat a někam mě tlačit a manipulovat a nemít to v hlavě srovnané, věřím, že tělo by přešlo do režimu "hrozí nebezpečí, teď neroď" a to by celý proces mohlo zkomplikovat ne-li porod úplně zastavit. Některé pěkné příběhy, jak je důležité naladění osob u rodící ženy, jsem četla v knize myslím Zázrak porodu od Iny May.

Ahoj, můj první porod taky vyvolávali, byla jsem úplně zavřená. Byla jsem v porodnici 4 dny. Nejdřív tabletka na dozrání čípku - nic, další den balonek (taky mi ho tam rvali dost násilím s krví a bolestí) - nic, pak zas tablety atd. Poslední den mi řekli, že do mě dají hormonů nejvíc, co můžou, a jestli to nezabere do 2 hod, tak pújdu na CS. No, zabralo to, ale takové kontrakce bych nikomu nepřála, byly hned hrozně silné a prakticky jely bez přestávek. S polohou to bylo úplně stejně jako u tebe, velká poranění. Po 3 letech jsem šla do druhého a když došlo na to, že se bude muset znovu vyvolávat, byla jsem z toho hodně špatná. Zase úplně zavřená, zase mi dali půl tabletky na dozrání čípku. K překvapení mému i doktorů mi večer praskla voda a spustily se kontrakce, měly normálně přestávky a zesilovaly postupně, takže jsem s nimi mohla lépe pracovat. Myslím, že tento druhý porod probíhal stejně jako by probíhal přirozený porod, byly u něj pouze skvělé PA, nic, o co jsem si řekla, nebyl problém a trval 3,5 hod. Ráda bych jednou ještě 3. dítko a to už se vyvolávačky bát nebudu. Snad ti můj příběh zvedne náladu 🙂

@kleio Wow, dekuji! Obdivuji, ze jsi do vyvolani znovu sla. Je skvele, ze se prvni zazitek z porodu neopakoval 😊 tak snad i ten dalsi bude takovy