Stavy úzkosti, psychické problémy po porodu

Jirkulka,myslím,že to mám dost podobné,jediný "lék",který jsem zatím našla je, že prostě takové zprávy nečtu a nedívám se na ně. Ale zrovna včera jsem jela autem, viděla ukazatel na kojenecký ústav a bylo mi zle z té představy samotných miminek.Když jsem byla ve věku tří měsíců s Kačenkou v nemocnici se zánětem močáku,tak tam byl cca. 9 měsíční chlapeček,který pořád plakal a seděl tam sám v té šílené kovové postýlce a dozvěděla jsem se, že ho tam prostě rodiče nechali samotného,tak to musím říct, že jsem se z toho skoro zhroutila a řpemýšlela,že bych si ho vzala taky ještě na pokoj a to jsem tam měla obě děti,takže docela hukot. No, a hlavně od té doby prostě spousty věcí naprosto nevydýchávám.Ale snažím se s tím bojovat.Ale tak nějak si myslím,že to k tomu mateřství asi patří a nejsem schopná posoudit zda je to na odbornou pomoc.

Jirkullko,mám to samé....
zrovna předevčírem jsem doma brečela nad novorozenou holčičkou ve sněhu tak,že chlap myslel,že se něco stalo.
Tak se snažím vyhýbat zprávám,ale stejně to nejde pořád.
tak ted úderem půl 8 na zprávy odcházím uspat malého....a na TV nekoukám.
Taky si myslím,že to k mateřství patří.....nikdy před tím jsem to takhle neprožívala.

jirkulka ja myslim ze tyhle stavy ma hodne maminek ktere sou trochu citlivejsi...

Treba ta odlozena novorizena holcicka ve snehu ted nedavno...... 😢
A ted me malem rozbrecela tetes1..stalo se nam to same kdyz sem byla v nemocnici s Danikem.. Byl to sice uz rocni chlapecek. Stal tam v te "kleci" drzel se sprusli a kricel,kricel a kricel.....
Bylo mi vysvetleno ze maminka mela dvojcatka tak musela s tim jednim byt doma,asi to fakt neslo jinak udelat.....
nevim..
radsi na takove zpravy nekoukat..a nemyslet...... 😒

já tedy nejsem "citlivější" ale od těhotenství tyhle informace o odětech, nehody, bouračky, prostě vše, při čem se něco stane dětem, nesnáším. Myslím na to a říkám si co by kdyby.
jediný lék, je se těmto informacím vyhýbat. manžel mi furt říká proč furt dřepíš na tom koníkovi a tak. Ale já se nechci dívat na zprávy, stačí co kde slyším jedním uchem. Ani nečtu smutné knihy a nějaké příběhy podle pravdy. Snažím se být šťastná jak by někdo řekl mimo realitu. Ale realita je teď pro mě moje rodina a já si chci mateřství a vůbec život užít. Tak čtu jen svoje oblíbené žánry - sci-fi, humor, fantasy a tak a koukám se jen na pořady kde se žádné takové věci co by mě dostaly do depky nejsou. a přestože jsem na komedie a romantiku nikdy moc nebyla, raději se teď dívám na přiblblou romantiku a u toho si stavím puzzle, než abych se mučila u nějakého příběhu založeného na pravdě 😉

Filipal já jsem byla citlivá myslím vždy, ale pokaždé mi šlo nějak na to zapomenout, nebo na to nemyslet. Řekla jsem si to je hrůza, ještě že se to netýká mě. ALe teď když mám malého,tak je vše jinak. Nejradši bych všechny ty lidi zastřelila..Pořád bych s tím něco chtěla udělat, aby se to nedělo, i když je to nemožné. Nezmůže s tím nic policie apod, natož tak já jako jednotlivec..Prostě mě to vevnitř trýzní a bolí. Ale snad to přejde, snad mi pomůže až vyleze sluníčko, to mi vždycky hodně pomůže -jsem na něm závislá. 🙂

jirkulka,...............já si myslím,že je to normální stav.Já před 1.porodem neměla problém se občas s manželem kouknout na válečné dokumenty(zvlášť ty z koncentračích táborů) nebo na zprávy o odložených dětech a od té doby na nic takového radši nekoukám.Nekoukám ani na zprávy(naštěstí je nestíhám,protože v tu dobu koupu Adama)a raději si to nejdůležitější přečtu na netu,po vlastním pečlivém výběru. 😅
Myslím si,že když se budeš dívat na věci,které Tě přivádějí do úzkostlivých stavů,odborník Ti moc nepomůže.Prostě se raději koukej v TV na něco jiného. 😉
Jinak slovem "KRUTÝ" bych maminky odložených dětí nenazývala,pokud je dají do Babyboxů a nenechají je na mrazu.Nevíme v jaké situaci se zrovna ocitaly a co je k tomu vedlo.Spíš je mi jich líto,že se o vlastní dítě nemůžou postarat z fin. a existenčních důvodů.Já si totiž nechci ani představovat,že bych se v takové situaci mohla ocitnout sama. ☹

a netrpis nahodou poporodnou depresiou?

ja som tiez od porodu precitlivena, predpokladam ze asi kazda mamicka, su to hormony..ale az tak ako ty pises ☹

vidim, ze ta precitlivelost maminiek nie je vobec ojedinela...
ano, asi najlepsie je nepozerat spravy, lebo su tam vkuse vrazdy a podobne tragedie a vyhybat sa veciam, ktore nas zbytocne rozjatruju.
Karotky, odbornik moze pomoct. na uzkostnu poruchu sa uzivaju antidepresiva, ktore akoby stabilizuju chemicku rovnovahu v mozgu.
Jirkulka, ano je mnoho zla na svete. ale vsetkych nespasime. mne pomaha to, ze robim uzitocnu pracu a hovorim si, ze robim, co je v mojich silach...

Karotky: o těch krutých jsem samozřejmě nepsala v souvislosti s tím,že mimi někdo odloží do babyboxu..To taky svým způsobem můžu pochopit, i když si neumím představit že bych to udělala. Měla jsem na mysli odložení v parku, v popelnici apod..Nemůžu to ani psát, už je mi z toho zase mizerně. Jsem fakt asi cvok 😒 Abych se přiznala,tak se snažím v tv takovým věcem vyhýabat,ale přijde mi to někdy opravdu těžké. Přepínám a přepínám a jestli to není vražda,tak únos, nebo zřícení letadla, nebo .....no prostě přijde mi,že je tam jedna příjemná zpráva z deseti.
rimmel: jestli je to poporodní deprese nevím, myslela jsem,že ta by se dostavila hned po porodu a malému je 7 měsíců a chytlo mě to někdy na podzim, asi se divíš, že u mě je to asi síla..Opravdu se snažím to z té hlavy vytlačit,ale je to těžké..

ahoj holky ,já mám úplně ten samý problém,dříve mi nevadily dokumenty z koncentračních táborů,válečné filmy ,horory prostě nic.ale od té doby co mám děti tak nic z toho nemůžu vidět,to utrpení,kolikrát jsem měla noční můry,promítlo se mi to do snů a týkalo se to nás a našich dětí,pak jsem se budila hrůzou a nemohla spát.nemůžu se dívat na citlivé filmy,protože vždy brečím dojetím a nebo smutkem,ale já brečím třeba i u Pošty pro Tebe.kolikrát i u seriálů,naposledy to bylo při McLadových dcerách ☹ já si myslím ,že to je ale přirozené ,když se děti narodí,člověk je víc úzkostlivý.

Jirkulka, moze ist o poporodnu depresiu. ta sa moze prejavit do pol roka od narodenia dietatka.
ale si myslim, ze u teba je to skor taka uzkostna povaha, ktora sa porodom, hormonmi a pod. este viac rozclivela...
ja od sprav odchadzam, ku konikovi 🙂 . a citam si knihy pre deti a encyklopedie o zahradke a pod... 🙂

Lenka, vsak ty pri svojich detickach aj musis byt nadpriemerne senzitivna! to priroda tak zariadila, aby si ich ochranila pred vsetkym zlym. 😵

filipal 😉

Ahoj, tak u mě žádná velká změna, stále na to myslím,ale celkem pomáha,když si dám večer u televize sklenku vína, to potom usnu,že ani nevím jak a alespoň se kvůli tomu nepřevaluju 2 hodiny než usnu. Jinak jsem byla v úterý s malým u dr. a tam jsme tak vykládaly a já jsem to nadhodila,že jsem tak nějak citlivější a popsala jim svůj problém. Dr. i sestra mi tvrdily, že je to normální a holt citlivý člověk to nese hůře.Že po porodu se to nastartuje a na takové věci už budu citlivá asi pořád..Že ony samy to mají stejně, prý ani jedna se na zprávy nedívá a sestra prý brečí i když někdo odloží štěňata, nebo když vidí nějaké mimi o které se špatně starají, nebo nedejbože děti romské populace, které chodí špinavé apod. - nejsem rastistka(jen opakuju slova sestry),ať si to někdo špatně nevyloží 😉 Já když vidím mimi které je ve špinavém kočárku, nebo ho mamina nechá stát v dnešní době samotné před obchodem,tak se taky zhrozím a toho drobka lituju do jaké rodiny se narodil ☹

Jirkulka, aspon mas fajn lekarku a sestricku, ked ta s pochopenim vypoculi a povzbudili... 😵
prid sa pozriet aj do temy depresia, je tam dobra partia 🙂

Ahoj holky ☹ tak se k Vám jdu přidat...abych řekla pravdu, je toho na mě moc už několik let. A za poslední rok toho bylo snad úplně nejvíc. V únoru mi umřela maminka, v dubnu se mi narodil krásný chlapeček, hned po něm umřel můj milovaný pejsek, do toho potíže, výčitky a starost o kde koho, tatka nemocný na rakovinu, kamarádce umřela segra na rakovinu, druhé mojí kamarádce zase postupně odchází zrak, přítel je se mnou neštastný a já se z toho už složila...a to totálně, že ted nevím ani která bije a jak se dát do kupy. Porod Davídka proběhl asi rychle, od půl jedné do sedmi deseti ráno, měla jsem šílené bolesti,ale držela mě nad vodou představa, že by moje mamka byla konečně pyšná, že by měla radost a stála při mě v té chvíli jako anděl strážný-dívala se z nebe, kde je láska, Bůh, čistota, mír a radost 🙂 Vlastně už od začátku těhotenství jsem měla pěkné deprese z toho jak to bude dál, neměla jsem jistotu v ničem, nikom, akorát v rodičích a mamka mě ujištovala, že to všichni společně zvládneme, i když se biologický tatínek nebude třeba k nám hlásit. V těch nejkrajnějších chvílích mne napadalo i něco tak hrozného, jako dát maličkého do babyboxu-ale s tím bych žít nemohla, a do toho všeho jsem kouřila a myslela si, jak náramně mě to uklidnuje, humus...a zase výčitky svědomí, hrozné myšlenky, že dětátko nebude zdravé, že bude nemocné, že bude nějak postižené, když moje pitomá gynekoložka mi nevěřila, že jsem těhotná a klidně mě poslala na magnetickou rezonanci. Jak já se bála,aby byl maličký v pořádku a jeho tatínek mě nepřizabil, kdyby náhodou ne...i tak bych se o malého starala, i tak bych ho milovala nade vše na světě a klidně i duši bych vypustila za to,aby mohl být tady, když mu Bůh život dal do vínku. Jenže, jsou tomu tři měsíce, co jsem se složila a už to není o tom,že bych mohla s klidným svědomím říci,že můj syn má tu nejlepší maminku na světě. Doslova a do písmene jsem prožila odpojení duše od těla, hrozný strach a závan smrti, dostala jsem se nějak z toho, protože mě nad vodou drží jen to,že v postýlce leží drobeček, který mě potřebuje, který je na mě závislý a který přeci nemůže za pár let slýchat,že jeho maminka tři měsíce po porodu umřela...asi by to nechápal a nebo by třeba nad tím mávl rukou, až by slyšel, že se jeho mamka léčila dokonce i u psychiatra. Ted jsem ve stavu, že brečim třeba z toho, když čtu článek o klukovi, který se zabil kvůli holce, brečím nad tím, když vidím zvíře, které někdo týrá, brečím při pohledu na miminko, kterému někdo ublížil, ale když si to promítnu, taková jsem byla vždycky, přecitlivělá, plačtivá, depresivní, smutná a jen máloco mě dokázalo dát do kupy. Zvířata, děti, druzí, které jsem mohla potěšit třeba dobrým slovem....dokonce i východ slunce, západ, měsíc, hvězdy, duha, déšt, bouřka...tohle všechno mě dělalo mnou a ted mám pocit, že je to pryč....a můžu si za to vlastně sama. Obdivuju vás holky, jak se s tím perete. Já už přestala důvěřovat a to hlavně doktorům...ted nějak nevím, jestli zarazit ty pocity smutku a občas hrozné naštvanosti a nebo to prostě nechat být a žít takhle dál...přijde mi,že jsem si celý život akorát podělala....a každý den je tolik jiný, brečím se svým synkem, když pláče a směju se už jen s ním, s druhýma lidma mám problém vůbec vedle nich vydržet a mluvit s nimi a bez synka budu akorát na větvi....No nic, jsem si vylila srdíčko a popojedu. Skusím třeba bachovy esence...