Psychické problémy v porodnici. Máte zkušenost?

Rozumim Ti. Vysnene ditko po prvnim neuspechu. Dcerka se narodila planovanym cisarem, ktery neprobihal tak, jak mel. Do ted si pamatuju jak sem sedela na posteli, koukala na ni a brecela, ze mam presne to o cem sem snila - zdrave dite a ja nic necitim. Bylo mi ze me samotne spatne.. Jen sem sedela a brecela sem ze chci domu za pritelem a zaroven sem se bala, ze to doma nezvladnu s ni. Samozrejme se ty pocity srovnaly, dceru miluju nejvic na svete, ale nikdy sem od nokoho neslysela, ze by tohle ze zacatku cititl. Vsude sem jen cetla o neskutecne lasce, jakmile miminko uvidi a proto sem byla tak prekvapena co se semnou deje. Pozdeji uz mi to rikalo vic kamaradek a i o tom kamaradky co cekaji miminka varuji, ze tohle muze nastat, aby nedopadly jako ja. Cim vic dcerka rostla, tim se laska zvetsovala. Jsou ji 3 a miluju ji, az az to boli.. u druhe dcerky sem na to byla připravena ze to muze nastat a prislo to v mnohem mensi mire, nebo sem to uz zvladala lip 🙂 Neboj.. nejsi sama ❤️

Jo. Brecela sem večer na pokoji co jsem to proboha udelala, ze to byla chyba. Láska na první pohled nebyla. Furt sem ho měla před očima (císař, neměla jsem ho hnedka) ale bylo to jako… nepříjemný. Pak sw to lepsilo. Nějak jsem si uvědomila, ze přece chci aby se měl dobře, ze ho mám nějak rada a láska přišla ale třeba já nevim.. v jeho dvou měsících. (Za to jsem se nesrovnala s kojením, hodně jsem šla přes sebe) Do ty doby jen uzkost. Proste se srovnaly hormony, já to nový přijala a bylo.) ale četla sem teda od víc maminek, ze třeba nebyly okay, ale nějak jsem sama předpokládala, ze když byl opravdu doslova vymodleny dítě, budu to mít jinak.)

Po obou s příchodem laktace .. šílenost, ne jen úzkosti.. nemohla jsem za to a ty též ne

Ano, taky jsem to tak nějak měla u prvního dítěte. Sice císař, ale myslím, že tím to úplně nebylo. Řekla bych, že kombinace toho, že nenastoupila láska, ale jen šílený strach a zodpovědnost. Do toho jsem na sebe hrozné tlačila v kojení, které téměř neslo, plus nevyspání a téměř bez jídla a pití. Měla jsem už v porodnici docela krize, jednou jsem se i sestricce rozbrecela na chodbě. To pak za mnou přišla vrchní sestra na promluvu, asi aby zkontrolovala, v jakém až jsem stavu. Nicméně se to nijak nehorsilo a po návratu domů a hlavně ukonceni kojeni to bylo lepší. Pak už zůstal jen velký strach a stres z péče o malou, to fakt trvalo týdny, spíš měsíce. Manželka jsem tedy fakt varovala, že se necítím úplně v pořádku a ať mě sleduje. Ale docela jsem asi byla v realitě, jen prostě poporodní mimoň, asi to blues. A ta láska taky časem nastoupila, ale rozhodně to taky trvalo nějaké měsíce. Zpětně je mi lito, ze nešlo to kojení a že jsem se s dcerou víc nemazlila. Ale jinak jsem celkem racionální člověk a nemám kolem tehu, porodu a miminek nějaká velká očekávání a iluze. Takže si nic extra nevycitam. A ty bys taky neměla. Téměř nic v zivote nejede podle stejne šablony, je milion varian, jak vše může probíhat a máte celý život před sebou, užít se.

Nic si nevyčítej. Nejsi robot. Na jednu stranu tě chápu - dnes se všude píše o traumatu z porodu a dětství. Ale bohužel nejsme dokonalí a ani život nás někdy nestaví do lehkých situací. Já jsem zase musela řešit náhlou smrt otce, když byla dcera hodně malá. Byla jsem psychicky úplně mimo, fungovala jsem na autopilota. Možná se to na ní nějak podepsalo, ale nebyla jsem bohužel schopná být v tu dobu 100% šťastná a vysmátá mamina.

Ano, ale bylo to prostředím, strachem o dítě (předčasně narozené) a strachem, že mi dají na pokoj ženu, která vůbec nerespektovala moje soukromí...
Naštěstí jsme šly den poté domů a byly jsme v nemocnici jen týden.
Doma se to zlepšilo, ale stejně mě poporodní deprese neminula. 😕
Myslím, že se v tvém případě jednalo jen o poporodní blues a bude líp... holt hormony a nová životní etapa. 🌸

Přesně jak píše @lv tohle nemůžeš vědomě ovlivnit, že jsi tak reagovala, něco prožívala. Nic si nevyčítej. To je jak kdyby si člověk, co nosí brýle vyčítal, že vidí blbě.

To, že něco prožiješ jinak než někdo jiný, neznamená, že je to špatně. Dostavily se nějaké emoce, které jsi potřebovala zpracovat. Není to soutěž o to, kdo prožil víc zamilovaný první pohled na své miminko, i když to tak může vypadat, protože dnešní doba má jistý tlak na dokonalost. Nedělá to z tebe špatnou matku.

Moje sestra dělá dulu, říkala mi, že někdy se narodí dítě předčasně a je dlouho v inkubátoru, ale že i tahle dlouhá separace se dá domazlit. Osobně mě uklidňuje vědomí, že pracovat se dá se vším. I když se něco podělá, dá se to napravit, minimalizovat následky.

Píšeš, ale nevím, zda to šlo ovlivnit, asi kdyby jo, tak by mi bylo dobře, těžko říct. Já osobně si myslím, že občas prožijeme něco v životě, co je pro nás těžké zpracovat v danou chvíli, tak to potlačíme, někam zasuneme hluboko uvnitř sama sebe. Je to jen obranný reflex, abychom to přežili. A někdy to v životě vybublá na povrch. Tobě se dostavily úzkosti pro porodu. Porod je obrovsky emoční zážitek a může se při něm leccos vyplavit na povrch. Proč se to stalo, tak by ti na to mohla odpovědět terapie, kdy budeš zkoumat sama sebe, své nitro, prožitky, ale také na nic zásadního během terapie přijít nemusíš. Zajímavé jsou i rodinné konstelace, občas se tam odkrývají zajímavé věci, ale je alternativní metoda a ne každý na to je.