Poporodní deprese u kamarádky. Jak pomoct?

Já sama se léčím a beru prášky, po porodu se to bohužel vlnovitě zhoršuje a někdy zlepšuje. Já za sebe bych ti poradila při společné návštěvě ji to říct na rovinu - něco ve stylu - vím, že ti není nejlépe a je ti to samé líto a ráda bys ji nějak pomohla, ale nevíš jak a chceš aby jste byli stále kamarádky, protože máš strach, že se s tebou přestane bavit. Zní to možná divně, ale věř, že já bych to třeba ráda slyšela a o takovou společnost kamarádky bych stále o to víc. Ono u ní je to teď právě směs všeho - poporodní změny, hormony, nahoru dolů - trvá to, než se to ustálí, ale slyšet to je něco pěkného. Ono se v ní určitě něco pohne 🙂 je to od tebe sakra pěkné - chce to ale fakt jen čas a podporu - nic víc 🙂 a samozřejmě ji vytáhnout ven - být doma je prd. Překecat ji sice dá fest robotu, ale jakmile jednou povolí, tak bomba.Držím pěsti

@megy Moc děkuju za reakci. Obdivuju tě, že to zvládáš a ještě zvládáš radit druhým a mít na ně prostor🙂 S kamarádkou se neznáme tak dlouho, ale je skvělá a je to takové to "padly jsme si do noty". Byla jsem u nich jednou, pak v porodnici. Když jsem jí pak psala, že bychom mohly jít ven, jestli by jí to nepomohlo, napsala, že pak určitě, že se ozve. Od tý doby jsme si zase vyměnili pár zpráv, jen nevím, jestli na ni tlačit. Má určitě víc kamarádek, i když myslím, že mě jako nějakou hodně vzdálenou taky nebere. Tak nevím...

@kukukadu no to je obtížné - dá vědět - to jsem dělala i já - oddalovala jsem setkání a všechno co souvisí s nějakým kontaktem z venčí a mohu ti jen říct, že to vedlo k tomu, že se člověk uzavře do sebe:-/ bohužel. Já bych ji to aspoň teda napsala, že ji jako kamarádku nechceš ztratit. Ono to fakt trvá i tři měsíce, než se tělo takto srovná a začne nějak fungovat. Otázkou je, zda má nasazené prášky teď po porodu nově - to je právě o tom, že než se něco ustálí v mozku, tak je to min. 3-5 týdnů a další doba, než se doma se vším zajedou🙂 zkus na ni netlačit, ale napiš ji, nebo zavolej.Pokud nebude jevit pak zájem, tak mě mrzí, že ji ztratíš, ale troufám si říct, že se to zlepší, pokud jste si tak padly do noty 🙂

@kukukadu jinak s tou radou - víš ono se najde dnes i velmi málo lidí, kteří chtějí někomu blízkému poradit a o to víc jsem ráda, že mohu napsat někomu zkušenost svou osobní. Já to štěstí neměla, že mi někdo takto chtěl pomoci - nepočítám manžela a jeho rodinu. Bohužel ze strany mé rodiny jsem se nedočkala této pomoci - jen slov, buď v klidu - to jsou hormony, ale nikdo nebral v potaz, že deprese je taky nemoc, která dokáže až imobilizovat.

@megy Ty jsi hodná, moc mi to pomáhá, děkuju. A nebude mít pocit, že na ní takovými těžkými slovy jako "nechci ztratit" tlačím? A jak jsi to měla/máš ty? Byla/jsi spíš doma a bez většího kontaktu s okolím nebo se kolem tebe pohybuje spousta kamarádek, co ti pomáhají? A nebo to má člověk třeba tak, že si nějakým odloučením projít musí a je to pro něj lepší než se hrnout mezi lidi?

Bude mít ten pocit, to si piš 🙂 jinak já jsem i ten typ samotáře, takže kamarádek moc nemám a ty které mám, tak mě znají a ví, že taková jsem. Zvláštní je to o to, že jsem jinak zdravotní sestra, tudíž práce s lidmi 😀 Mě jinak nepomáhá vůbec nikdo a právě proto jsem ti psala, že kdybych někoho takového měla, tak bych byla o to ráda 🙂 mooc ráda, protože bych věděla, že se mohu kdykoliv na někoho obrátit, že mi pomůže i ev. s hlídáním občas prcků a tak. byla jsem více doma, ale po dlouhém sebepřemáhání jsem zjistila, že být venku klidně i celý den je pak super 🙂 jen se do toho dokopat. Ono i to odloučení v té fázi taky je a právě tím se taky pozná, kdo z kamarádů za to stojí - není to účelové, ale jen dané situací. právě ta hladina léků než se ustálí v šestinedělí je na dlouho

@megy 🙂 Víš, já moc nevím, kde je ta hranice. Nejspíš, když se jí pokusím vytáhnout ven (a to nevím, jestli zabírá víc něco jako odreagování nebo třeba to, že bych si já potřebovala popovídat a dělala by to teda "kvůli tomu, aby pomohla mně" nebo je spíš ve fázi, kdy nemá sílu na to "pomáhat někomu dalšímu"?), napíše, že se ozve, až to bude lepší a bojím se, že když na ni budu tlačit, abychom ven šly, stáhne se víc do sebe...

To rozumím, jak to myslíš. Napiš ji teda aspoň, nebo zavolej, jak ji je a uvidíš. Tím nic rozhodně nezkazíš 🙂 Pak uvidíš podle situace.Navrhnout ji procházku a tak ještě nikomu neublížilo 🙂 ba naopak 🙂

@megy A co v tu dobu člověk,co zažívá poporodní depresi, potřebuje slyšet nejvíc?

@kukukadu pochvaly, pochvaly, pochvaly za sebemenší maličkosti a taky obejmutí

@megy Tak já jí zkusím ve středu napsat, psaly jsme si včera (teda dvě prohozené smsky od každé asi není psaní, ale je to úspěch, že už odepsala ten samý den a ne za několik dní a do poslední dala i smajlíka...nebo aspoń já z toho mám radost)

@kukukadu dobrá cesta a smailík? to je na dobré cestě

@megy Děkuji Ti, strašně moc!🙂 A měj se líp, jsi neuvěřitelná!!!

je tu ještě někdo další, který s tím má zkušenosti?

Ahoj, já neměla vyloženě depresi, že bych brala léky, k psychiatrovi jsem měla jít, ale nakonec se to srovnalo i bez jeho pomoci... Já měla strašný stavy zoufalství, beznaděje a naprosto nulový vztah k synovi, litovala jsem, že jsem si ho pořídíla :( Nepomáhalo mi nic, nejlepší kamarádku jsem odstřihla, protože mi nemohla rozumět, ale ted už je s ní naštěstí zase vše při starým... Jediný, co mi v té době trochu pomáhalo bylo, když vzal malýho někdo ven a já mohla jít spát, protože s nedostatkem spánku se všechny tyto pocity ještě prohlubovaly...

Každý to má jinak. Já bych o poporodních stavech také mohla povídat. Nyní se tomu už směju, ale pořád jsem brečela. Litovala jsem, co jsem to udělala - myšleno, že jsem chtěla dítě. Nekonaly se u mě žádné ty pocity, které asi měly naběhnout. Dlouho jsem si k dcerce hledala cestu a kdyby mi ju v tu dobu někdo odnesl, tak mu ještě poděkuji. Mně asi nejsvíce pomohl přístup mého manžela, který mě rozhodně nelitoval, nijak mi to neusnadňoval. A jakoukoli debatu utnul slovy: "Chtěla si dítě, tak co si čekala a starej se!" Zní to asi drasticky, ale i když mě to vlastně vždycky akorát naštvalo, tak mě to vlastně nakoplo, že teda hold musim fungovat. Kdyby u mne seděl a litoval mě, tak se v tom budu topit ještě doteď.