Mám strach, jestli budu dobrá máma

Zaručeně žádný problém nemáš! Cítila jsem se stejně před porodem a ještě docela dlouho po porodu...Neměj strach ani když hned po porodu nezažiješ takový ten citový mega příval, který tu často maminky popisují, já ho taky nezažila a pořád jsem jen brečela. Hormony, únava, kojení (o kterým mi před tím nikdo neřekl, že neni tak jednoduchý). Ale měla jsem velkou oporu v přítelovi, který mi hrozně moc pomáhal a ty krušný začátky jsme zvládli 😉 a vy to zvládnete spolu taky neboj...

Neboj,je to úplně normální a já se na některý tyhle věci ptám ještě teď a to je Ivance 13 měsíců🙂 Já jsem rozhodně mamina,která na mimina nikdy nebyla a jak jsem zjistila,ani nikdy nebudu. Říkala jsem si,co budu dělat se řvoucím prckem,kterej jenom leží...a taky jsme si náležitě užili celá rodina🙂 Teď jsem ráda,že je Ivanka větší a věřim,že až budu znova těhotná, budu zase vyjukaná, nebudu vědět,co si počít, budu mít ze všeho strach a budu se zase těšit,až mimčo povyroste🙂 U mě prostě hormony nezafungovaly až tak moc,ale každopádně zařídily,abych to malý stvořeníčko milovala jako nikoho a nic jinýho na světě, takže klid, dobrá máma určitě budeš a tyhle všechny strachy jsou úplně normální🙂

ja bych rekla, ze tohle je celkem bezny. Me taky takovy stavy prepadaly. Zacinalo mi dochazet, ze uz nebudu mit cas na nic jinyho, ze budu muset vstavat v noci, nevyspim se, budu porad doma jen s ditetem.. A taky jsem z toho vydedukovala, ze asi nebudu dobra mama, kdyz mam takovy myslenky. Ale pak kdyz se ti prte narodi, vsechno se opravdu zmeni. Ale ty zmeny jsou tak prirozeny, ze mi nevadi, ze musim co 2 hodiny vstavat, kdyz mel boleni briska nebo zoubky, bolely me zada z noseni tak, ze jsem se nehnula... Nejak uz mi to neprijde divny 🙂 Proste to k tomu, ze mame nadherny miminecko patri a pres to vsechno je ted zivot daleko nadhernejsi nez predtim. Mam takovy pocit, ze to predtim byla jen takova predehra k pravemu zivotu, co prozivame ted s Kubinem 🙂
Preju ti, at porod probehne co nejpohodoveji. A sama pak uvidis, ze budes skvela mama! 😉

jojo jak píšou holky výše, to co popisuješ, je docela běžné a vlastně "normální" a říká se, že pochybovat je zdravé 😀
já to měla taky tak a i dnes se mi za různých okolností stává, že přemýšlím, jestli toto či ono dělám dobře...
takže bych skoro řekla, že právě proto, že tuto otázku kladeš, je téměř jisté, že dobrý máma budeš 😀
přeju rychlý porod a pak už jen užívání miminka!

@irg myslím, že je to normální, je to způsobené trochu hormony. Taky mě přepadaly takové pocity, a vlastně občas přepadají doteď. Připadám si občas jako na houpačce. Chcílemi se vznáším na obláčku, že mám úžasné miminko, které bezmezně miluju a chvílema si říkám, že jsem nemožná, že jsem špatná máma, že se mu málo věnuju, že nepoznám co chce, že mě to vlastně doma otravuje, a proč jsem si to dítě vlastně vůbec pořizovala! Pak mám zase výčitky svědomí, že mám takové kacířské myšlenky.... O to, jestli ho budu mít ráda jsem se nebála, milovala jsem ho, ještě než se narodil a o to jestli se budu umět postarat jsem se trochu bála, ale tohle kupodivu přišlo samo a taková ta běžná manipulace (nosit, koupat....) to mi přišlo skoro přirozené, jako bych se to ani nemusela učit (i když teda jsem teorii měla nastudovanou 😀 )
Pamatuju jak jsem jednou, malému byl asi měsíc, trápily ho prdíky a celé hodiny brečel, táta celý den v práci, vracel se v noci, seděla u postýlky a brečela, že ho nechci, že se chci vrátit ke svému původnímu životu, proč jsem ho vlastně chtěla, když mi to přineslo jen neustálou únavu, nevyspání, vyčerpání, bolesti a starosti... A pak se na mě usmál, sevřel mi tou maličkou ručičkou prst a já věděla, že ho bezmezně miluju a tohle všechno dám za jeho jeden jediný úsměv...

@medakote myslím, že ten poslední odstavec přesně vystihuje i můj vztah k prvnímu dítěti. 🙂 Obrovská zoufalost nad stavem, ve kterém jsem byla (bolest po císaři, nevyspání, malá nechtěla jíst, šílený prdy, vždy jsem přesně věděla co chci a mám udělat a najednou totální nevědomost....) a pak kuk, první úsměv, pohled typu: kde to jsem, co jsem, proč tu jsem, jé ty se o mě postaráš. A bylo to tu. Velký příval mateřské lásky, o které tu všichni tak psali (cca po 6nedělí).

@leg jojo, přesně tak. Ale pochybnosti mám občas doteď 😉

@medakote tak to já stále a to malý jsou 3 roky a 8 měsíců a druhému prckovi 8 měsíců. 🙂 Ty pochybnosti asi už budou s náma stále 🙂

@leg Já taky myslím, že nás to nepustí, že starosti s výchovou si budem dělat do jejich dospělosti a pak, jestli to,co jsme udělali, bylo správně.... jsem někde četla docela moudrou věc, že od té doby, co otěhotníš, budeš mít už neustále strach a ten už tě nikdy neopustí. Nejdřív jestli bude všechno v těhotenství Ok, pak z porodu, pak o miminko, pak strach z výchovy, pak strach jestli se Ti děti nespustí se špatnou partou a tak pořád dál... Můj táta má kupříkladu doteď strach, abych nenastydla, takže je poněkud komické, když mě ve třiceti kontroluje, zdali mám šálu 😀

@lrg podívej, nějak to zvládly miliony žen před tebou - jinak bys tu nebyla. musí to být intuitivní a pudové. což taky je. je třeba se oprostit od zbytečného přemýšlení. zhluboka se nadechnout a nechat se vézt těmi pramatkami v tobě, které ti ukážou cestu.

dost ti pomůže umět se povznést na rady tchyně, babiček a nás tady:o)))) věř si, všechno zvládnete!!!
šestinedělí je takové zvykací období. dopřej si ten luxus a nenech se rozptylovat příbuzenstvem a kamarády. těch šest neděl je tu pro tebe a dítě. vana neumře, nádobí neodletí do teplých krajin... důležití jste ty a dítě na pudové úrovni. spi s ním, koj ho, když ono bude chtít, dej ho nad misku, když bude chtít čurat, nos ho, chovej, miluj...... vlastně je to docela jednoduché, nic víc nepotřebuje. 😉

@lrg Je to normální... strach z neznáma, ještě nikdy jsi dítě neměla, tak nevíš, jaký je to pocit a neumíš si to představit, ale ujišťuju Tě, že dřív nebo později svoje miminko milovat budeš nebo se to naučíš. Už tím, že máš tyhle otázky sama k sobě jsi dobrá máma, špatnou mámu by nezajímalo, jaká máma bude - mimčo by jí bylo ukradené. A zrovna tak si myslím, že až budeš unavená na konci svých denních sil, napdnou Tě občas i myšlenky, jestli to máš za potřebí a nebylo by Ti líp bez dětí/dítěte, ale ta myšlenka zase odejde tak rychle, jak přišla, když drobeček usne nebo se usmějě.

Jsem stastna, ze nejsem sama... az na to, ze me prepadaji jeste hloupejsi otazky typu: "Co kdyz mi treba spadne" apod.. ... no ted uz detatko mas nejakou dobu, jake to je? Pochybnosti pryc? 🙂

@jamelie ahojky, že máš strach a toto tě napadá je naprosto normální, taky jsem si říkala, jak to zvládnu, co budu dělat, neuměla jsem si představit život s miminkem, byt jsme ho chtěla, ale v průběhu tějotenství mě to taky napadalo...
pak se narodila dcera, manžel mi pomáhal a já se fakt bála...aby v noci dýchala, dokonce jsme dva měsíce spali pod rozsvícenou lampičkou, protože spinkala na bříšku, vydržela tak déle spát, v noci jsme se dívala, zda dýchá, sahala jsme ji na hrudník, zda se zvedá, protože někdy dýchala dost mělce...

ničeho se neboj, zvládneš to...my si po 6ti měsících plánovaně otěhotněli 🙂 a je to super...najedeš si na svůj režim a pohoda..tak nějak se přizpůsobíš....a že máš ted strach je normální, jsi zodpovědná.....

a přesně jak tu psala sassi, hlavě žádné rady od maminky, tchýně apod...my se zavřeli na 6 neděl doma a ani návštěvy jsme neměli, pak společensky a pak další 3 měsíce nic, dokonce jsem vyhrožovala, že nepřijedeme na vánoce....chtěla jsme být sama a mít klid...nakonec jsme na vánoce zajeli....ale pak si zase byli sami...nám to vyhovovalo, dcera byla malá, pak jsme znovu otěhotněla..a zase jsme byli dost sami...jen s manželem samozřejmě.....a ostatní si zvykli, vše přizpůsobujeme dcerám, návštěvy a všechno...ostatní to občas nesli špatně, ale vysvětlila jsme jim, že holt ted když jsou chřipky nepřijedeme a nebo ted na návštěvu at nejezdí, nedá se nic dělat, taky se s tím smířili....musí se ale komunikovat, mami, ráda bych vás videla, ale holky jsou malé, ted nám rostou zoubky a je to náročné....nebo ted jsou nemocné, nezlob se, nejde to....mám tě ráda, alen ted ne prosím tě...ono to vyzní drsně, možná to idrsné je, ale když jsou chřipky a mrnousek vám onemocnění kvůli dvou hodinám návštěvy.....a vy pak máte týden co dělat....

tak se držte, nebojte, že by jste nebyly dobré mámy .) a naopak, když budete potřebovat pomoct, klidně zavolejte mamce a nebo někomu jinému....my to s partnerem máme tak, že si vše ohledně dětí děláme sami - hlídání, lékaře, nemoci....všechno...

Každá máma na to přijde, jak se chovat správně k dítěti a časem i na to, jak si správně rozvrhnout čas, důležité je taky přijmout nabízenou pomoc, ať se jedná o nějakou práci v domácnosti, nebo pohlídání miminka třeba venku na procházce v kočárku a pokud není kdo, tak hlavně aby partner pochopil, jak moc důležité je teď přidat ruku k dílu