Výchova dětí
Mám velkou rodinu a skvělou ženu díky které se nám daří rychle vstřebávat životní zkušenosti a poučovat se z nich. Díky zkušenosti s větším počtem dětí jsme si postupnně došli k jiné výchově než praktikují lidé kolem nás. Výsledek této výchovy nám přináší stále větší radost. Aby ti kteří s námi nejsou moc v kontaktu lépe chápali naši výchovu, tak jsem napsal krátký článeček o naší výchově. Mohl by být někomu užitečný a taky nás zajímají reakce ostatních a jestli někdo ve výchově jde podobným směrem jako my.
S určitýma věcma ve vaší výchově souhlasím s jinými ne.
Souhlasím s tím, že není nutné děti neustále "bavit šaškárnama", zapínat mu při prvním zakňourání televizi, mělo by se přiměřeně věku umět na chvíli zabavit samo a taky souhlasím s tím, že děti mají být podporovány v tom, aby svět objevovaly samy - př. půjčím dceři i otvírák na víno, byť je špičatý a mohla by si s ním ublížit, může si ho prozkoumat (někteří příbuzní z těchno našich výchovných metod šílí a nechápou to, berou to tak, že tyhle věci dětem do ruky nepatří a to je myslím špatně) 😀
Ale negativně mně ve vašem příspěvku zaujala hned první věta, píšete: "Výchova začíná už v těhotenství, kdy je potřeba dát dítěti najevo nejen přátelství, ale i kam například nemá kopat" Přece při kopnutí nožičkou dítěte do žeber matky miminku nebudeme dělat TyTyTy, nebo říkat že tohle se nedělá, to mi přijde jako šílené. Jak hezky pozitivně vysvětlit nenarozenému dítěti, že se maminka nekope fakt netuším.
Taky nesouhlasím s tím, že "neskáčete kdykoliv, když si dítě zařve". Kojenci a batolata, kteří neumí pořádně srozumitelně mluvit prostě pláčou proto, že chtějí na něco upozornit - mají hlad, žízeň, jsou unavené, potřebují kontakt...a podle mně jsou rodiče od toho, aby dítěti vyhověli. A tím se děti podle mně nerozmazlí.
Píšete že při pádu nesmí být dítě litováno! To jako proč? Myslíte, že mu zkazíte charakter tím, když ho po nějakém pádu politujete? Nemyslím tím na dítě začít šišlat, lamentovat, a málem se rozbrečet s ním, kecy typu "chudinko moje malinká, ty jsi spadlka na hlavičku..." taky nemusím, ale zkonstatovat situaci větou např.:"Vidím, že jsi spadla s postele, asi ses bouchla do hlavy že? ukaž, já ti to pofoukám." Dodám řešení: "Příště polezeš opatrněji, že?" Dítě obejmu, pohladím a bolest je zapomenuta, to považuju za vhodné. Od toho jsou přece rodiče, aby dítě ukonejšili. Nevím jak bych se cítila, kdyby mi mamka řekla: "neřvi, můžeš si za to sama, že jsi spadla!" nebo třeba dělala, že si pádu nevšimla. Asi bych jako dítě měla pocit, že jsem ji ukradená a nerozumí mi.
Taky co se týče dětství a dospělosti - píšete, že děti chráníme před skutečnou realitou, ale to je přece v pořádku ne? Nevím proč by momentálně nebo třeba i za 10 let měla dceru zajímat špatná politická situace nebo sociální konflikty (my vs. cigáni)...Dítě podle mně má mít ten svůj "ideální, krásný, bezpečný" svět a postupem času se do reality dostávat.
Je těžké reagovat takhle psaným slovem, ale napsala jsem ve zkratce, co si jako matka jednoho dítěte myslím 🙂
Na mě to celé působí velmi, velmi negativisticky. Všichni jsou mimo, děti budou páchat sebevraždy a jestli se okamžitě něco nezmění, tak vlastně nejsme schopni děti dovést k dospělosti...už jsem vás tu několikrát četla, ale chybí mi tam vlastní slova - pořád jen citujete pasáže z toho "článku". Stále jen to, co nemáme dělat, nesmíme dělat, musíme, každým svým činem dítě kazíme....plníme závislostí na konzumu a rodičích...???
takhle tvrdě a smutně působí slova představielů některých sekt. upřímně jsem nenašla skoro nic, s čím bych se ztotožnila - a přece si myslím, že i naše děti jsou stejné jako vaše - spokojené a štastné. tak at nám to vydrží.
p.s. možná jste z mojí strany nepochopen, ale píši, jak to vnímám.
Děkuji za nabídku nového stylu výchovy pro mé děti. Odpovídám: Ne, děkuji, nechci. I nadále budu dětem kupovat hračky, budu jim pouštět na videu krtečka, budu si s nimi povídat, zadržím je, když poletí do silnice plné aut atd. atd.
A jak to vystihla berenika39, působí to na mě jako přednáška člena sekty 😅
Děti mají žít ve vřelém světě plném lásky, pozornosti a zájmu ze strany svých rodičů a my s manželem máme povinnost je chránit a dávat jim pocit lásky a absolutního bezpečí.
Domnívám se, že s tvrdou realitou a zlem se v životě v dospělosti setkají až až a já věřím, že právě to, kolik lásky do nich v dětství vložíme se odrazí v tom, jací lidé z nich vyrostou.
No jestli existuje nějaká sekta nebo spolek s podobnými názory opravdu nevím. Podle reakcí vidím že výchovu zvládám lépe než psaní. Samozřejmě že děti i pohladíme, pomazlíme i bolístky pofoukáme. To ale neznamená že je litujeme. Bez pozitivního vztahu k rodičům nefunguje rodičovský příklad. Pozitivní nálada a klid v rodině je základ. Ale lítost obecně neřeší nikdy nic. Vždy jen bere sílu k postavení se k situaci čelem. Radost dětí s touto výchovou má úplně jiný rozměr než radost dětí se vždy vstřícnou výchovou. Děti které musí žít ve vřelém světě plném lásky, pozornosti a zájmu ze strany svých rodičů potom to samé potom očekávají i od vnějšího světa, kamarádů a partnerů. To je pak zklamání a smutek na celý život. Dítě vždy přijme svět takový do jakého se narodí. I kdyby z našeho civilizovaného pohledu byl krutý, dítě které se v něm narodí a vyroste na něm neuvidí nic špatného. Proto je škoda hrát před ním něco jiného než je skutečná realita života. Tím mu jen nastavíme nesprávná měřítka aby bylo později zklamáno z toho jak život funguje doopravdy.
@srollovi souhlasím s vámi v tom, že jedině dospělý člověk dokáže správně vychovat dítě, aby nebylo ani příliš rozmazlené, ale ani příliš svázané autoritou, najít zlatý střed ve výchově je ale zatraceně těžké a z vašeho příspěvku mám pocit, že by vám prospělo trošku víc pokory - píšete to tak, že jedině vaše výchova je ta správná a my ostatní vychováváme duševní trosky, s tímhle tu asi moc nepochodíte... navíc řada těch příkladů, které uvádíte je naprosto zcestná - myslím konkrétně to padání z postele, ne opravdu dítě nenechám spadnout na hlavu, vaše děti mají asi štěstí, že máte nízké postele a pod postelí husté koberce, jinak by mohly skončit s prasklou lebkou a krvácením do mozku (případů ze svého okolí mám několik), to je zkušenost, které se raději vyhnu a v porodnici každé novopečené mamince nejvíce zdůrazňují nebezpečí pádu miminka, jsou to nejčastější a nejvážnější úrazy, takže to fakt teda ne
@reruna Pokud vám devítiměsíční dítě šestkrát spadlo s postele tak gratuluji, že ještě nějaké dítě máte.Co byste dělali, kdyby si zlomilo vaz?Uplatnili byste teorii, že jen nejsilnější přežívá???
Tohle není o ne-vodění dítěte za ručičku a odstraňování překážek, ale obyčejná nezodpovědnost.
Na to nelze říct nic jiného než: Pane Bože!!! A to říkám jako žena i jako pedagog.
No vidím že to měla psát raději manželka. Sice máme stejné názory, ale napsala by o výchově z úplně jiných úhlů pohledu. Ten můj bez diplomacie se asi mezi ženy nehodí. Samozřejmě že nenecháváme batolata padat z půlmetrové postele na kachličky. Postel obvylke nemá půl metru, ani nestojí na kachličkách. A pokud má, tak k odstranění tvrdých překážek kolem postele patří i obložení postele dekou...
Každý má názor na výchovu jiný, jak se říká: "sto lidí, sto názorů", ale nikdy by mě nenapadlo připravovat dítě už od malička na to, že svět je plný zla a podle toho ho na to hned připravovat. Já to vidím tak, že dokud je malé, má cítit od svých nejbližších lásku, pochopení a postupně až začne chodit do školky, školy atd. a setká se s něčím špatným, s čím se dosud nesetkalo, tak mu vysvětlit, že některé děti i dospělí se mu můžou někdy snažit ublížit, že jim asi také někdo v životě ublížil, ale zároveň bych mu vysvětlila, že když se bude chovat k druhým hezky, tak i oni nebudou mít důvod se k němu začít chovat ošklivě a pokud ano, není to chyba mého dítěte. A hlavně tu budu vždy pro něj, připravená ho vyslechnout, když ho bude něco trápit. Každý ať si vychovává své dítě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale takhle to vidím já.
@srollovi Asi nemáme doma obvyklou postel, ta naše má na výšku totiž 55 cm 😀 Ale uznávám, že na stojí (i když na tenkém) koberci. Musím říct, že to by třeba vůbec nenapadlo mě, dát pod postel na dlaždice deku. Už se vidím, jak v noci po tmě vstávám, noha mi klouže spolu s dekou po dlaždičkách a já letím hlavou do skleněných balkonových dvěří 😝
@srollovi tak to jste měl napsat hned, takhle to fakt bylo poněkud drsné, pokud ale máte postele obložené dekou, tak to taky není úplně to, co hlásáte v tom úvodním příspěvku - realita je tvrdá podlaha, takže přece jen svoje dítě chráníte, to by ani jinak nešlo přece, i zvířata chrání mláďata
@laurital to asi nebylo pro mě 😉
@srollovi mně tedy dost šokovalo, že se syn naučil nepadat z postýlky v 9-ti měsících... Vždyť to bylo ještě miminko, které stejně nepochopí, o co jde. Mě by zajímalo, co byste řekli na policii a úřadům, kdyby se u toho zranil... Řekl byste, že to byla nešťastná náhoda nebo byste řekl, že učíte miminko zodpovědnosti za svou bezpečnost? Postavil byste se čelem institucím? Společnosti, ve které žijete a jejíž pravidla byste měl dodržovat?
@stavba To je možná jen nedorozumění z popisu. Nepřipravujeme děti na to že svět je plný zla. To že si děti při neopatrnosti udělají au, a že musí respektovat rodiče není pro ně zlo. Je to jen pomoc k tomu aby se k realitě dokázali postavit čelem. Dítě vychovávané jako v bavlce vidí jako zlo k pláči když jen zakopne a upadne. Námi vychované dítě když v plné rychlosti upadne, tak po dobrždění smykem vstane řechtá se a běží dál. Já když mám na ruce bolavý strup po malém úrazu, tak se k tomu místu po dobu hojení chovám opatrně, protože to bolí. Ale syn v období kolem 2 let na krvavé oděrky plakal 20 sekund a už se zase smál. A při dalším hojení rány už se k ní vůbec nechoval opatrně, jako kdyby nebyla. Teď mu budou 3, a žádný úraz se strupem už velmi dlouho neměl. Období jeho učení jak se vyhýbat zraněním jako by skončilo do 2,5 roku. A to je tak živé dítě že mu říkáme jaderný reaktor. Tam rodičovská autorita musí fungovat to není zlo. Zlo by bylo dítě jen ukecávat a při neůspěchu to vzdát.
@reruna Samozřejmě že dítě musíme chránit tak, aby přežilo ve zdraví. Mrtvému by získaná zkušenost byla už k ničemu. To v jaké situaci jak velký úraz hrozí, je už na posouzeni fyzikálních okolností každým rodičem. Ale spousta rodičů chrání dítě úplně před získáním zkušeností s úrazy. Taky nepocházím z dokonalé rodiny a první dceru jsem zkazil úplně stejně. Sice jsem ji naučil jak si na sebe dávat pozor jen vysvětlováním a ukazováním, proto opravdu první 4 roky života přežila bez úrazů, ale výsledek takové výchovy je z mého dnešního pohledu katastrofa. A už to nejde napravit. Ty zkušenosti jí chybí. Ale to by bylo na další článek...
@srollovi Ad "lítost obecně neřeší nikdy nic" - to by neřekla. Je to vyjádření soucitu; v podstatě uznání emoce. A to je hodně důležité.
Nicméně za největší perlu vašich slov považuji hlášku: už v těhotenství je potřeba dát dítěti najevo nejen přátelství, ale i kam například nemá kopat 😀 😀 😀
@srollovi "Děti které musí žít ve vřelém světě plném lásky, pozornosti a zájmu ze strany svých rodičů" Tak to je můj syn teda asi chudák, že musí v takovém světě žít. To myslíte vážně? Já chci, aby moje dítě žilo v takovém světě, od toho jsem jeho máma!!! A s realitou se pomalu seznamuje věkolce, škole atd. Samozřejmě určitý řád musí být, ale nenechám dítě spadnout 15x z postele, jen aby si v 9 měsících (ha ha) přišlo na to, že tam nemá lézt.
@srollovi možná se opravdu jen špatně vyjadřujete. Můj syn, když upadne, tak podle závažnosti pádu buď pláče nebo vstane a jde dál. Pokud se rozpláče, tak se podívám, jak moc vážné je zranění, dám mu najevo, že chápu, že to bolí, pofoukám a řeknu, že to bude dobré, že se to brzo zahojí a snažím se odvést pozornost jinam. Nikdy ho přehnaně nelituju, nechci, aby byl plačtivý u každé maličkosti. Ovšem to je jen velmi malá část "zlého světa", kterou při tom pozná. V každém věku se dítě setká postupně s jiným zlem a na nás rodičích je, abychom mu to pomohli ustát s co nejmenší újmou na zdraví fyzickém i psychickém. I vyrovnat se zlem se musí dítě naučit, s tím se nenarodí.
Trošku se zamýšlím nad těmi pády z postele. Neleze mi do hlavy jak může být člověk nezodpovědný a nechat dítě do 9měsíců jen 6x spadnout z postele, jen proto aby se naučilo být opatrné a zodpovědné. Já mám tři děti a ty mi dohromady nespadly ani 6x z postele za tu dobu co jsou na světě a to nejsem máma, která jim neustále leze za zadkem, to bych se opravdu musela zbláznit a nedělat celý den nic jiného než je hlídat a hlídat. Navíc se pak díky tomuhle nabízí i možnost - nechám dítě sáhnout na horké, nejlépe aby se opařilo aby si dalo pozor, nebo sáhni si do zásuvky, aby si vědělo jaké to je když tě to kopne apod. a to by tady člověk mohl psát další a další věci. Je celkem odvaha tady napsat jak to u vás doma chodí, jakým stylem vychováváte děti apod. Myslím že je to každého věc a zbytečně se pak tady hádají lidé a nadávají si apod. - holky, které se s něčím podobným tady na modrém koníkovi setkaly tak ví o čem mluvím.
Omlouvám se za svůj příspěvek, pokud se někoho dotknul nebo ho urazil, jen jsem vyjádřila svůj názor. Díky za pochopení. Pokud by přece jen někdo měl narážky a chtěl se v tom šťourat, ať si to nechá pro sebe.
@srollovi a ještě jedna věc mě napadá. Ono taky moc záleží na tom, v jakém prostředí vyrůstali rodiče, ať už se to týká ekonomického postavení nebo toho, jak se jim věnovali jejich rodiče. Ano, je pravda, že nemůžeme celý život svým dětem prošlapovat cestičky a zjišťovat dopředu, zda si neublíží, ale na druhou stranu jsme ti první a možná i poslední, kteří by tu pro své děti měli být, když nás budou v těžkých chvílích potřebovat. I nás ve škole učili, že část výchovy nám dávají rodiče a část ostatní společnost jako je školka, škola apod. Chci tím říct, že nikdy nemůžete říct, že jste své dítě připravil na všechno, to totiž nejde. Napište sem za takových 20 let, až budou vaše děti dospělé, až budou mít vlastní rodinu, zda vždy vše dokázali vyřešit s hlavou vztyčenou a bez pomoci ať už vaší nebo někoho jiného.
Vážený pane, tohle kdybyste přednesl na pedagogické fakultě, tak Vás profesoři umlátí učebnicí vývojové psychologie! Dítě je schopné v daném věku pochopit jen to, co mu umožní daná fáze vývoje. Rodina je pro dítě naprosto nezbytná a důležitá a pro rozvoj zdravé osobnosti je potřeba, aby dítě mělo dostatek podnětů, lásky a dokonce i lítosti apod. Jen to mu umožní rozvinout jeho emoční složku osobnosti. Díky tomu si vytvoří scénáře jak se chovat. Díky tomu se naučí mluvit. Díky tomu se naučí přemýšlet. Díky tomu se mu rozvíjí logika. Jestliže děcko necháte aby se zabavovalo samo, tak mu zpomalujete jeho rozvoj komunikačních dovedností, rozumových dovedností, emocí. Takové dítě se pomaleji učí. Nepřipadá mu v pozdějším věku normální někoho politovat, pokud se mu něco stane, takže je z něj v podstatě emoční mrzák. Pro každé dítě jsou jeho rodiče nejvýznamnějším vzorem v jeho životě! Tvrdit, že je normální nechat batole padat z postýlky, protože tak se naučí zodpovědnosti za svou bezpečnost může jen někdo, kdo je nemocný. Je to malé dítě. Takové malé dítě má jen omezenou prostorovou představivost. Pokud spí, spí a neuvědomuje si, kde v prostoru se nachází. Pro jeho zdraví je to nebezpečné, stejně jako pro život. I z malé výšky může dítě spadnout na hlavičku a způsobit si nitrolebeční krvácení s následným otokem mozku, stejně tak si může poranit páteř, nebo zlomit vaz. A Vaše deka, nebo koberec ho nezachrání. Přišel jste sem zřejmě poučovat zdejší maminky o tom, jak mají vychovávat své děti. Já na ně apeluji, nedělejte to. Vychovávejte své dítě tak jak to děláte do teď. S dostatkem podnětů, lásky, pochopení, porozumění, soucitu....
@uztotakbude Kdyby tu byl tleskající smajlík-máš ho tam!
Děkuji, tak nějak jsi shrnula i mé pocity a názory na výchovu, jen já už nemám chuť se k p.Srollovi vyjadřovat...
tak nevím, připadá mi, že tahle diskuze a článek k ní je zase něčí zábava. Někdo sem napíše takový článek a pak pozoruje, jak se maminky rozčilují a vysvětlují.
Já jsem jen ráda, že jsem se nenarodila takovému páru, protože je podle mě zázrak, že si děti nic vážného dodnes neudělaly. O následcích takové výchovy raději slyšet nechci...
@srollovi čestné pionýrské, že jsem to četla znovu, jestli jsem to nějak nepobrala, stát se může...jestli bych v tom třeba něco nenašla, nerada bych tomu "stylu výchovy" křivdila, je to samozřejmě vaše věc, jak vedete vaše děti, ale nic. nic se nestalo. demagogie. pro mě....cituji:
😒 Radost dětí s touto výchovou má úplně jiný rozměr než radost dětí se vždy vstřícnou výchovou. Děti které musí žít ve vřelém světě plném lásky, pozornosti a zájmu ze strany svých rodičů potom to samé potom očekávají i od vnějšího světa, kamarádů a partnerů. To je pak zklamání a smutek na celý život. 😒
tma přede mnou, tma za mnou.....vy nemáte ideály, představy, naději, přání?
@berenika39 Podle teorie Srollových by na tom byly nejlépe děti z nefunkčních, studených a rozvrácených rodin, které od života nic dobrého neočekávají a tudíž mohou být jen pozitivně překvapeni.
Myslím, že prof. Z.Matějček musí v hrobě tančit čardáš.
Výchova začíná už v těhotenství, kdy je potřeba dát dítěti najevo nejen přátelství, ale i kam například nemá kopat. Jeli výchova v ranném dětství zanedbána, rychle se projeví následky které se rodičům nebudou líbit. Po tom co se dítě naučí mluvit a lépe rozvine logiku, tak pochopí že se vyplatí navenek chování zlepšit. To může ukolíbat k neřešení špatné výchovy. Vnitřně bude stále více zkažené a naplno to vypustí až se rodičů přestane bát, nebo až vzdá hru na vzájemné podlézání. Obvykle v pubertě. Máme zkušenosti s výchovou šesti dětí od batolat do 15 let. Čtyři nejmladší jsou mé vlastní, dvě vyženěné. Manželka má stejné názory na výchovu jako já, došli jsme k tomu pochopením zkušeností našeho života. Problém je, že dokud rodič nedospěje v sebejistou zralou osobnost která řeší především své potřeby, tak není schopen dát dítěti potřebnou kázeň a svobodu spojenou se zodpovědností. Tu se dítě skutečně dospělých rodičů naučí nejdéle jako batole. Nejprve pochopením že rodiče neskáčou podle toho jak si zařve, později pochopením že když leze po kraji postele tak spadne. Chránit dítě před pádem z postele víc než jen odstraněním tvrdých věcí kolem postele je vážná chyba na jeho přípravě do života. Dokud dítěti nezničíme přirozené chování, vyhne se úrazům s trvalými následky samo. Ty drobné, které se za pár dnů zahojí nutně potřebuje ke zdravému vývoji. Jen při nich nesmí být litováno. Nejmladší syn spadnul z postele jen 6x než se ve svých 9 měsících naučil spolehlivě dávat si pozor. Jeho staršímu bratrovi to trvalo asi 15 pádů, protože tehdy jsme se ho ještě snažili chránit, čímž se výchovný efekt jeho zkušeností bourá. Dítě se musí učit především z vlastních zkušeností! Ne podle rad rodičů. Myslím že do 20 pádů z postele se úplně každé dítě naučí zodpovídat si za to, že se musí chovat s ohledem na svou bezpečnost. Nejen že bude takové dítě vnitřně mnohem šťastnější než nějaký chráněný rozmazlenec, ale taky vám ve třech až pěti letech nevypadne z okna ani nevběhne pod auto, protože velmi dobře chápe zodpovědnost za vlastní bezpečnost. To samé platí pro jeho zábavu. Ta je také už od narození jeho zodpovědnost. Jinak z něj vyroste unuděný chudák u obrazovky. Když se baví od narození samo a při tom okoukává a napodobuje rodiče kteří se jinak od něj nenechají omezovat, tak vyroste trvale radostná, silná a veselá osobnost. Musí být vždy zpacifikováno když si prosazuje své nepřiměřené choutky, ale taky musí mít hodně velkou svobodu. Naše zkušenost říká, že komunikace směrem k němu by měla mít asi 15% jasně nekompromisních výchovných zásahů a zbytek přátelská podpora projevená například úsměvem na důkaz našeho sdílení jeho radosti ze života. Jakmile se o jeho zábavu stará někdo jiný, nemůže se rozvinout schopnost radovat se ze života jen tak. Má jen chvilky veselí (to však není pravá radost) když ho někdo účinně baví a mezitím stres jak někoho přimět k tomu aby ho znovu bavil. Bohužel se většinou někdo najde, a tak vznikne další duševní troska jako dnes většina lidí. Závislá na konzumní zábavě a na nezdravých vztazích založených na podlézání. Z toho prvního bývá vyléčeno finanční realitou v dospělosti, to druhé bývá na celý život. Skutečná trvalá radost plyne pouze z vlastní tvůrčí činnosti, i když jde třeba jen o okusování tátovy špinavé boty. (přirozené očkování) Konzumní zábava (poskytovaná někým jiným) nikdy skutečnou trvalou radost nepřinese. Je to jen droga která omrzí a vyžaduje stále silnější dávky. A v dětství je návykovější a nebezpečnější než v dospělosti skutečné chemické drogy. Ty jsou jen logickým pokračováním když už neúčinkují drogy konzumní zábavy. Jsme si jisti, že dítě které si nenavyklo na drogy konzumní zábavy má vysokou odolnost i proti chemickým drogám. Dítě máme od narození připravovat na realitu života takovou jaká je. A ne si na něm vynahrazovat své nenaplněné touhy po něčí náklonnosti. To vede k tomu, že dítě přehnaně chráníme před tvrdou životní realitou, nezaslouženě chválíme, odstraňujeme mu překážky, plníme jeho touhy a litujeme ho při nezdarech a nehodách. Tím mu ubližujeme víc než si připustíme, a ani radost do dětství mu tím nepřidáme. Jen ho plníme závislostmi na konzumu a rodičích.
To ale neděláme pro něj, tím si jen hladíme svá nevyřešená pokřivení. Když dítě v dospívání zjistí že realita je jiná, než jakou mu ukazovali celé dětství jeho rodiče, tak často pomýšlí na sebevraždu a trvá mnoho let než se vyrovná s rozdílem mezi životem jaký mu ukazovali rodiče a skutečnou realitou na kterou ho nepřipravili. Vztahové a partnerské touhy si rodič má řešit s rovnocenným partnerem, a když se mu to nedaří, tak to vždy znamená že ještě plně nedospěl a nezbavil se pokřivení z vlastní výchovy. Proto musí nejprve sám dospět a ne to vzdát a pro své citové potřeby zneužít vlastní děti nebo později vnoučata. Je přirozené že se mezi dospělými nedaří budovat spokojené vztahy, pokud v dětství na ně bylo používáno uplácení, podlézání nebo špatný rodičovský příklad. Proto se raději upnou na děti, jejichž uznání lze v prvních letech získat snadno. Tím ale vychovávají ještě větší chudáky než jsou sami.
Chápu že naše názory na výchovu mohou dnešním rodičům připadat až radikální, ale radostnější a živější děti než naše jsem neviděl. Hlavní výchovu má dítě z vlastních zkušeností před kterými ho nesmíme chránit a z příkladu rodičů kteří žijí v klidu a míru. Díky velké rodině máme zkušenosti z takové praxe jakou málokdo vyzkoušel, a může to někomu pomoci k pochopení reality života. Při dnes rozšířené výchově stačí dvě generace na to, aby z dětí byli duševní trosky závislé na okolí a konzumu. Z článku snad vyplívá že celá výchova je vlastně jen o tom, že rodič musí dospět dříve než jeho děti. To se dnes často nestihne. Výchova dle nějakého návodu nebo knihy to nenapraví. Spíš ještě zhorší.
Luděk Šroll