Týden do porodu a já nemám chuť žít. Zažily jste? 😞
Za tyden mam rodit,no mam doma dvouleteho syna,ktery je neuveritelne zivy,ma obdobi vzdoru,takze vzdoruje neustale,kouse,kope,mlati kolem sebe,haze vecma a ja to psychicky nezvladam ☹ Snazime se byt trpelivi,no mam pocit,ze po nem neustale jecim a zacinam ho nesnaset,nemam chut se na neho ani podivat ☹ Hrozne me to trapi,snazime se,aby byl spokojeny,no s nicim mu clovek nevyhovi ☹ Manzel mi pomaha,co se da,poobede je od tri hodin doma a venuje se mu,no ja mam pocit,ze ani to nestaci...babicky moc zajem nejevi,protoze je z neho na nervy cela rodina ☹ Ze vsech stran posloucham,jaky je divoky,co umi jine deti a je mi z toho na nic.Videla ho i psycholozka a na hyperaktivitu to nevypada,proste zije zrychlenym tempem,kteremu my nestihame.Za tyden mam termin porodu a ja nemam chut privest na svet dalsiho chlapecka,kdyz jsem v takove psychicke nepohode,do takoveho prostredi ☹ Mam fakt pocit,ze se zblaznim,ze kazdemu v okoli rikam,jak to nezvladam,no nikdo me neposloucha a ja nakonec skoncim na antidepresivech ☹ Co s tim,zazili jste neco podobneho?
A na antidepresivech není přece nic hrozného, když to nejde a cítíš se tak, jak píšeš, bylo by možná dobé si zajít za odborníkem..
Škoda, že nejsi z Prahy. Já bych si tvého malého klidně brala na pár hodin ke svému jedináčkovi, který bere všemi dětmi za vděk a který toho v porovnání s vrstevníky taky moc neumí😉 Ty by sis odpočinula a já bych třeba našla způsob jak na něj 😉
Jinak jsou antidepresiva, která se mohou brát po celou dobu těhotenství i kojení. Je ale vhodné, pokud u toho člověk dochází i na psychoterapii, jenže najít DOBRÉHO psychoterapeuta není tak snadné 😖
zkus spise dobreho homeopata🙂
To bylo nejhorší období, já byla jako slonice, dcera vzteklá, protivná a zlobivá (taky je taková rychlejší než my 😀). Měla jsem chvilky, kdy jsem myslela, že snad za sebou zamknu a uteču od ní, protože jinak bych jí přerazila. Všechno se uklidnilo, když jsme si zajeli tak ten první týden doma s miminkem, sice dcera zlobila asi tak pořád stejně, ale já už nebyla tak nervózní a věděla jsem, že to zvládáme. Když to vezmu zpětně, tak všechno asi rozjel můj strach, z toho, ajk budou zvládat, až budu v porodnici, jak budeme zvládat všechno s miminkem. Dcerka vycítila nejistotu a náležitě toho využívala. Všichni říkali, počkej, až se to narodí, to bude záhul... paradoxně pro nás byl nejklidnější ten první společný půlrok. Takže moje rada je, nestresovat se z věcí, které stejně neovlivním. A na antidepresivech nevidím nic špatného, když to pomůže 😉 Já si teď nakoupila uklidňující čaje, tak jsem zvědavá, protože přece jenom, když toho máme moc a dojde na stres, vím, že se chování obou rapidně zhorší, tak chci zkusit, jestli mně pomůže to uklidnit se a nedat těm raráškům důvod k řádění.
Jak již tu bylo řečeno, je to přechodné období - jak živost a vzdor tvého synka, tak i tvé nálady a deprese... 😉
snaž se tím nijak nepotápět, nech odplynout emoce a zlepši si náladu třeba oblíbenou hudbou.... vyzpívej se z toho...
to zabírá třeba mě 🙂 🙂
A nejsi sama... i já mám tento rok velice náročný, jedna výzva za druhou... takže plně chápu tvé emoce, pocity... ... ...
Jinak i já od samého začátku těhu vůbec nemám pomyšlení na to hrát si se synem... nehraju si s ním... doteď... málokdy... fakt... nevěnuji se mu jako dřív, nic ho neučím...
Mám potřebu být co nejvíc sama, v tichu a klidu.. bez chlapů... a užívat si těhu...
A taky si to občas vyčítám, ale zas si říkám, že je to asi normální, když jsem těhotná...
Nejdřív mi bylo hrozně špatně a to jsem se nemohla podívat ani na hračky 😀 natož si hrát... ...
byla jsem moc unavená a fůrt jsem spala... neměla jsem energii věnovat se synu...
a pak zas bylo bříško větší a zvedat se ze země a nahybat se za hračkama mě taky nebere... doteď...
Vynahrazuji mu to alespoň pomazlením... ale ani nemám chuť mu třeba číst nebo něco vysvětlovat... učit ho...
Ale vím, že to zas přejde... přijímám to jako součást mého těhotenství, prožitku a nelehkého období... ... ...
A až přivedeš na svět druhé miminko, uvidíš, že se pak vše zas změní 😵
Začátek bývá těžký, hlavní je, že ti pomáhá alespoň manžel 😵 😵 😵
Jinak, pokud jsou tvé pocity hodně silné, určitě je dobré zajít k psychoterapeutovi, ale jak již také bylo tu řečeno, vážně dobrý terapeut se těžko hledá...
ne vždy je to na léky, někdy člověku fakt hodně pomůže se z toho vykecat, vyplakat a nechat to v ordinaci nestranného člověka 🙂 není na tom nic, co by mělo značit, že je člověk nějak nemocný, či labilní... 😉 děje se to všem... každý to občas potřebujem...
Horší je, když s tím člověk nic nedělá a rozjede se to do horších zdravotních porblémů...
A homeopatika budou taky fain 🙂 Já co popisuješ vnímám teda normálně, neboj sa 🙂
A jestliže je malej teď vzdorovitej... a bojíš se, že miminko bude z této situace nějak rozhozené - z toho si teď halvu taky nedělej, ty přeci tohle nyní nemůžeš vůbec vědět... 😉
Třeba mimi bude pohodář... a prcek se zklidní - třeba zrovinka potřebujete všichni přepnout na příchod nového člena rodiny 🙂 🙂 😵
Držím pěstičky 😵
Nevím, jak to ty děti vycítí:D já je mám o 1,45roku a tak cca 2 měsíce před druhým porodem začal být starší strašně protivný, uvztekaný, nebylo dne, kdy bych odcházela z hřiště bez toho, aniž bych ho vztekajícího se (s břichem) nesla - v druhé ruce hračky a motorku.. Uf. S břichem a ve vedrech sem myslela, že ho nechám svému osudu, válet se někde venku a neměla sem na něho naprosto náladu...Určitě si to nemsuíš vyčítat, ani se jím stresovat, on to přežije a ono to přejde.. Po porodu už to bylo zase to zlatíčko jako předtím.. Jak píšou holky - je to jen období, musí se to přežít a pak se zas půjde dál....Možná, že děti prostě vycítí to napětí ve svých těhu matkách nebo já nevim:D
Ahoj, vím jak se cítíš, mně se narodil chlapeček, když bylo mojí malé 21 měsíců. Kolem 20 měs. začala být vzteklá, cítila, že se něco mění (děti to opravdu vycítí). Po porodu si vzal manžel 14 dní dovolenou a byli jsme doma všichni a krásně jsme si na sebe zvykli. Po měsíci od porodu začala být malá strašně hodná a malého má moc ráda. Je to jen přechodné období. Napíšu Ti jednu radu, i když se Ti to nebude možná v tuto chvíli zdát: Neprožívej to tak! Je to přechodné období.
I u nás probíhalo před porodem drsné období vzdoru.Bylo to hodně náročné a já měla strach,jak to zvládnem.A výsledek?1.den doma byl těžký,ale po týdnu se to zlomilo a jak strašně se mají rádi.A starší dítě je ještě hodnější než předtím,než vzdor přišel.Vůbec neměj obavy,to opravdu přejde ze dne na den
Ahoj, myslím si, že je to naprosto normální. Já čekala dvojčata a syn měl evidentně prču z toho, že se nemůžu rychle zvednout a zastavit ho ve věcech, který nesměl dělat. Po porodu doma dobré, když měl manžel dovču, Pak se to trochu zhoršilo, ale nakonec jsme to vychytali. Problém začal až když začaly lézt a sahat mu na hračky. Nakonec jsem nakoupila literaturu a všem vřele dopuručuju . "Sourozenci bez rivality" .
Přeju hodně štěstí, a nestresujte se ! Je to normální
Rozumim, ale je to jen prechodne obdobi. Maly se zklidni vekem a taky za rok nastoupi uz do skolky... Ted to bude jeste nejakou dobu zahul, ale preckas to a pak uz to bude lepsi. Predstav si, jak za par let o tomto obdobi budes mluvit uz s naprostym nadheldem...
Drzim palce 🙂