Při kolikátém dítěti jste se cítily zralé na rodičovství?
Při narození kterého dítěte,jste se cítily být dost vyzrálé na rodičovství a naopak? Otázka není směrovaná na rodiče jedináčků.Zajímá mě to jen z toho důvodu,že spousta z nás se rodiči stane třeba ne/plánovaně brzy nebo v době,kdy na tom nejsou finančně dobře,nemají kde bydle,nemají dostudováno apd.A jsou i tací,kteří mají vše před početím dítěte vyřešené,ale i tak májí občas pocit,že si před tím neužili ještě dost svobody 😉
Pokud mohu mluvit za sebe,na děti jsme si neplánovaně počkali hodně dlouho,ale pak jsem měla pocit,že jsem jejich narozením o nic nepřišla-ba,naopak 🙂
Tak my jsme se s mužem poznali dost pozdě a měla jsem strach, že se nám dítě nezadaří brzo (takže se nám zadařilo ihned a podruhé dokonce velmi neplánovaně v roce prvního 🙂. Sice jsem si zamlada relativně užila - studovala, cestovala, pracovala, tančila, poznala zajímavá místa i lidi, ale možná právě proto mi pořád ta svoboda trochu chybí. Možná ze mě mluví i to, že byl teď manžel 2,5 měsíce v cizině, byla jsem nemocná a bylo toho fakt hodně, nebylo kam před tím utéct. Na všechno sama. Asi si opravdu druhé dítě užívám víc. Nicméně- stačí mi málo, hodina v bazénu jen pro sebe, a jsem nabitá na týden a mnohem víc si děti užívám a těším se na ně. Snad jsem tedy relativně zralá a zodpovědná matka!
První v 18 letech,byla jsem telátko,ale starala se dobře a že bych něco prošvihla...to mě ani nenapadlo. Ale dospěla jsem až u druhého dítěte a u třetího jsem byla už úplně zralá. A užila si mateřství nejvíc.
Při čtení názvu otázky jsem si myslela,že dotaz zní "při kolikátém dítěti jste se cítily zralé na blázinec" 😀
Mám dvě a zralá se necítím 😀 . Až se začnu cítit zrale, bude něco špatně...
Osobně si myslím, že když člověk začne být "zralý" na dítě, resp. začne se tak cítit, je to neklamný znak toho, že už je příliš starý 😀
...nemám pocit, že zralost na dítě má cokoliv společného s majetkem, vzděláním, kariérou a pod., v tomhle směru není otázka položená správně...
I když 1.dcera byla plánovaná, mě bylo 30, s mužem jsme si řekli, až dostaneme byt po babičce (sice 1+1, ale prostě už ne jen podnájem), vylítaní oba tak, že si vážíme vzájemné lásky a vztahu - dospěleji, víc vychutnané mám až 2.dítě, v 35 letech. Myslím, že jsem "dospěla" a vyzrála až tou zodpovědností, mateřstvím s Apolenkou, a postupujícím věkem získala sebevědomí - že se nemusím líbit všem, vyhovět všem, důležité je, jak se cítím já. Mrzí mě, že jsme nestihli ty caparty tři 🙂