Po porodu nesnáším tchýni

Taky doporučuji psychologa.

Zkusila bych "trénovat" skrze ty návštěvy tchýně bez Tvé přítomnosti, pouze se synem. A postupně navyšovat buď jejich délku nebo četnost.
To šišlání a přesládlost - heleď i prarodiče mají nárok na vnuka. Pokud vyloženě neohrožuje vývoj toho dítěte, tak ji nech žít.

Popisuješ svoje vnímání, ale zkus to brát z úhlu pohledu toho dítěte. Prarodiče zpravidla představují pro dítě důležité obohacení, byť Ty to takhle necítíš. Nebylo by dobré toto obohacení malému odepírat kvůli Tvé averzi.

Ještě mě napadá jedna věc - naštěstí dost nepravděpodobná. Představ si, kdyby se s Tebou něco stalo. Kdo by o to dítě pečoval? Nebyl by to právě partner s tchýní? I z toho důvodu by bylo dobré, aby to dítě babičku znalo a aby měli šanci naučit se spolu fungovat.

A to já ti rozumím. Měla jsem to úplně stejně. Začalo to v porodnici, kdy já jsem byla ráda že jsem ráda a oni už stali ve dveřích. Návstevy vzdycky v nevhodnou dobu, sislani, věty typu Jak je mamino a kde máme to naše zlatíčko" mě zvedaly ze židle. Vysvětlit ji, že kdyz se mi konečně podařilo malého po celým dní nošení odložit na pět minut do postýlky, tak fakt nechci ať ho hned honga na rukách, když výjimečně 5 minut spokojeně leží, to byl nadlidský úkol. Neustále jsem opatrně naznačovala, vysvětlovala, ale nešlo to. Pujceni pro mě nepřicházeli v úvahu, byl neustálý nátlak, dej nam hi a ostatní to a ostatní ono. Děs. Teď u třetího už je to lepší. Ale v zásadě, nejmenší dítě nepůjčuji, ale jsem ráda když si vezmou nejstaršího, projdou se s ním, nechaji ho přespat (ano taky mám výhrady kolik dostává sladkého a co všechno mu povolí, ale tak je to babička tak mlcim a zkousnu). Jsem ráda že se mnou věnují a mám trochu víc času na další dva. S odstupem si myslím, že problém byl ze začátku hormony ( po prvním to byl děs), taky ti jak moc byl první náročný ( neustálý, rev, nespal, ekzém, alergie, pouze chovat na rukách, skákat na balóně) po čase už jsem věděla jak něj aby to fungovalo aspoň tak, že se dá den přežít a když mi v tom začal dělat někdo brajgl, narušil mu režim a já věděla že se bude dávat dohromady další tři dny a tři noci tak mě brala hrůza. Stejně tak kdyz si vydupali že jej někam odvezou na odpoledne a pomalu násilím ho rvali do auta, přestože on nechtěl a plakal. Samozřejmě mě to neskutečně štvalo a mrzelo. A pak jsem na ni byla naštvaná dvojnásob. Druhá dcera byla už méně náročná a tak přicházelo v úvahu i dát do kočárku, vzít na ruce nebyl problém. Postupně se vztah lepší, ikdYz ti není co to bývalo. Ale jsem ráda, že mají babicku a ikdYz je nemocna, tak kdyz nutně potřebují, staršího pohlídá. Mají hezký vztah a já už některé věci přecházím a spoustu toho dokážu spolknout. Takže moje rada je chce to čas. Máš li náročné dite, nedivím se ti tak máš.ake časem to bude určitě lepší a lepší. Držím palce!

@cesnecka
@mirinda35 no tak někdo si zas stěžuje že má tchýni co nejeví zájem. A někdo řeší skutečný problémy s tchýni- treba kdyz je tchyne manipulativní a obrací syna i děti proti ženě/matce. To co popisujete se dá vyřešit rozumnou komunikaci a trochou vstřícnosti a tolerance (Ze strany tchýně-a především snachy) víte- znala jsem jednu tchýni jejíž snacha s ní odmítala kontakt. Kvůli podobným věcem jako sislani a osobní averze. Byla z toho fakt smutná (ta tchyne) . Přitom snase fakt nic neudělala.jen ji "nevyhovovala". Přeju vám to někdy vidět i z ty druhý strany.

Ja tohle mela s tchanem a to jsme se videli 1x za mesic maximalne. Driv me stval a pak jsem mela chut ho propichnout. Nesnasim ho do ted za jeho chovani, taky se nebojim otevrit pusu a rict mu to. Po 4 letech to furt nepreslo:D

Nemám tak hroznou tchyni jako má zakladatelka. Ale nám stačilo nastavit mantinely. Jednou jedinkrát přišli po 18 hodině. A bylo to na nic, protože chtěli vydržet tu svoji obvyklou dobu cca 2.5 až 3 hodiny. Tak při další příležitosti jsem jasně řekla příchod nejdyl o půl šesté, pak s nimi nepočítáme a ať nechodí. Mají určený den v týdnu kdy chodí na návštěvy. Teď už se i tchyně naučila, že když je malá spokojena, tak ji nechá napokoji a max. Ji podá hračku. Ale taky jsem ji to musela vysvětlit. Ale já měla výhodu, že tchyně je vycepovana od svagrove, takže na nás zbylo už jenom určování mantinelu u nás.

@mirinda35 mela jsem (mam) stejny problem. Uvedomovala jsem, ze to je muj osobni problem, protoze jsem si rikala, ze prece vubec nic spatneho neudelala. Ale vadilo mi, ze se ptala na dcerku, na me, kdyz se chystala prijet, kdyz chovala, jak chovala, jak se moc snazila atd. Ale nikdy bych kvuli memu problemu neznicila vztah babicka-vnucka, takze vzdy jsem to skousla. Neni to jeste dokonale, ale zlepsuje se, jak dcerka roste. Kazdopadne z kazde navstevy tchyne "se lecim" dalsich par dnu. Ale vidim to zlepseni, jak se proste snazim nechat to byt to co mi vadi. Tak drzim palce, at je ti lepe!

No popravde, jak to ctu, nektere ty reakce, tak se asi zacnu denne modlit, aby si moji kluci domu jednou privedli holky, ktere mi nebudou branit v kontaktu s vnoucaty jen na zaklade pripadnych osobnich antipatii a vlastniho zbytneleho ega😬

K zakladatelce: jak pisou holky, zkus si to v sobe vyresit sama, z toho, co pises, tvoje tchyne nedela nic tak strasneho. Pokud by to neslo, zkus vyhledat psychologa, ten by ti mohl poradit mechanismy, jak se to naucit. Stoji to za to, delas to kvuli synkovi, ktery si babicku zaslouzi, bude to pro dobro vsech🙂

S tím šišláním nesouhlasím, nechat ji žít. Tchyně takhe šišlá „už jen“ na naši kočku ale u ní je to tak, že je buď odporná nechutná a plive síru nebo šišlá, prostě z kouta do kouta....nechat si může oboje....Netoleruju jí ani jedno, jsou to opravdu extrémy...

@dora13 přesně...

Holky, některé, proberte se. Jsou to přece babičky vašich dětí. Matky vašich můžu... Taky se mi u tchýně ledacos nelíbí, koneckonců ani u mé maminky kolikrát. Ale jsou to dětí babičky...

@dora13 přesně to mě napadlo, když to čtu😢 doufám, že si mojí klůci najdou fajn holku, které nebude vadit každá kravina. A abych se nebála něco udělat, snažit se moc nebo málo. Já mám třeba s mojí tchýní skvělej vztah, mám jí strašně ráda. Jednou mi řekla, že jsem ta její vysněná dcera😍 (má dva syny)
Fakt se modlím abych měla jednou stejný vztah se svojí snachou jako já mám se svojí tchýní.

@odula Souhlasím s Tebou, že to nejsou skutečné problémy, ale ke zkažené náladě a blbému pocitu to stačí. Jsem ten druhý případ, manželova maminka o naše děti od mala prakticky nejeví zájem. V teoretické rovině je zbožňuje, všem je chválí a chlubí se jimi. Není to tím, že je taková. Má ještě další čtyři vnoučata, kterým naopak věnuje maximum času (až příliš vzhledem k věku a zdraví, leckdy suplovala už u miminek maminky...), hlídá a pomahá každý den a k nám si za ty roky opravdu nenašla CD ani dojít na návštěvu, i když byla vítaná. Přijela jen, když potřebovala přespat kvůli kulturní akci. Teď jsme nějakou dobu zpět ve společném městě. Strašně se těšila, ale přesto nepřišla navštívit malou, ani když měla úraz a byla upoutaná doma a poprosili jsme ji o to. Děda za malou nebyl ochotný dojít vymrskat na Velikonoce (malá musela být doma). Nejde o mě, to jsem pochopila, ale když kvůli takovému chování plače malá a nevím, jak ji odpověď, aby ji to neranilo, tak jsem z toho špatná a tu averzi jsem si vytvořila. A už nejsem popravdě dál ochotná chodit já k nim. Babička učí vnoučata záměrně lozit na stůl, sprostá slova a další “vtipné” věci. Švagrům to nevadí, rádi využívají služby nonstop hlídání kdykoli a toto neřeší. Takže jsem sice v pozici krávy, ale s mojí tchýní se nelze domluvit, nejde najít kompromis. Nebyli ochotní přijít na společnou oslavu dětí a manžela k nám, tak jsem tedy všechno připravila a navozila k nim, abych to dětem a manželovi nezhatila i když to pro mě bylo o dost pracnější. Neradi se s manželem fotíme a tak jsme se s ní 14 dni dopředu domluvili, že teda oslavu uděláme my, ale u nich a že jen nechceme aby oba s dedou celou dobu fotili a točili, ale radej de věnovali dětem. Slíbili, že stačí hromadná, my že to není problém. A co myslíš? Měli jsme kameru a foťák v obličeji celou dobu. Když je manžel sam od sebe upozornil, tak aby to nebylo ošklivě, tak dělali, že nevěděli, že nemůžou fotit. 🙄 Mají jiné priority než naše děti (jsou pohodoví, nejsou darebáci, normální živé děti)... a někdy je těžké s tím žít. I když je to malichernost...

@mirinda35 necetla jsem diskuzi, ale chapu Te. Taky jsem to tak mela a mam. U nas byl prubeh takovy, ze delali casto prepadovky, max zavolali manzelovi 5 min predem, ze prijdou (bydli hned vedle). Mela jsem kazdy den hruzu po 17h, zda prijdou nebo neprijdou a zacalo mi uz z toho pomalu ale jiste hrabat. Pak jednou to prepiskli, syn mel tehdy taky 14m, my jsme se vratili z prodlouzeneho vikendu od znamych, ja mela ms a ukrutnou bolest hlavy a jestli jsem na neco nebyla zvedava, tak na jejich prepadovku. Jen co jsme prijeli, mazelova mladsi segra stepovala na podnet sveho otce a hlidala, kdy prijdeme. Jen, co jsem ji videla, uz jsem penila. Manzel jim zanesl nejake veci, co si pujcil, ale nevyuzil a oni, ze jdou k nam, ze chteji videt vnuka, manzel vedel, ze mi neni dobre a rekl jim, ze se to ten den nehodi, at prijdou jindy. Jedine, co jsem stihla bylo prebalit maleho a ja uz jsem na wc nestihla a to se mi chtelo na velkou. Mame zachod hned naproti obyvaku, takze jsem uz ani nesla, neni mi prijemne chodit na velkou, kdyz nekdo u nas je. Rikala jsem, ze mi neni dobre, ale mas rozum? 2h tu sedeli. Manzel s nimi nemluvil, byl nastvany, ze ho neposlechli a jak odesli, hned za nimi sel a sedel u nich skoro hodinu a ja pak uz totalne vypenila a bylo receno vse, co jsem mela na srdci a konecne na to zacal slyset. Ani se nedivim, pochopil, ze uz je sakra zle. Od te doby oni nechodili k nam, ale manzel se synem sam k nim. Ja mela totalni ponorkovou nemoc a nemohla jsem je ani citit. Postupne se to zacalo zlepsovat. Ted mame jiz 2 deti a vypadalo to na repete, ale zarazilo se to hned, takze max navsteva, ktera je nahlasena. Jednou udelali prepadovku a myslim, ze pochopili, ze takhle fakt ne. Ale u nas toho bylo hrozne moc, nez jsem se dostala do teto situace, bych mohla napsat roman. Kazdopadne, co jsem tim chtela rici, nastav hranice, bez toho to nedas. Musi Te podporovat manzel. U toho sislani, no to taky nemam rada, u nas pomahalo, kdyz neco delali, co nemaj, vzdy upozornovat, kdyz k tomu doslo a nekdy uz zvysenym hlasem, pomohlo to u obou prarodicu. Nenech si skakat po hlave a s manzelem nastav hranice. Nevim, zda se to zlepsi, tezko rici... u nas se to zlepsilo, ale neskutecne me vytaci, kdyz k nam tahaj bacily a zatajujou, kdyz je u nich nekdo nemocny a deti jsou pak vzdy nemocne, ale tohle je jako hrachem o zet

@mirinda35 akorat problem je, ze kdyz manzel s ditetem/detma bude chodit sam, tak neovluvnis prubeh navstevy. U nas jsem to sakra jo poznala, u nich dela jen vylomeniny a maji z toho hroznou srandu a jen ho vydri a on je jak spusteny z retezu a jak prijdeme k druhe babicce, tak on je rozjety jak fretka a nechape, proc ho mirnime. No tak neni dobre a tak taky ne... ja volila alternativu, abych nezesilela a omezila moji pritomnost s nimi, protoze bychom se asi za chvili rozvedli

Pardon , že se přidám se svým příběhem, ale trochu to s tím souvisí. Já svoji tchýni nemusela už od začátku, ale to je jedno. Partner, se kterým mám teď čerstvě miminko, má z předchozího vztahu sedmiletého syna. Protože studoval a pak dojíýděl za prací, o malého se starala hlavně babička/tchýně, když ho měli na víkend. Mají ho prakticky každý víkend, i když tam přítel s ním není. Tchyně ho neuvěřitelně rozmazlila, kluk do šesti let neuměl prakticky nic, protože za něj všechno dělala, všechno mu dovolila, takže když je u nás nebo u své matky, tak je na zabití (s prominutím). A když se ho někdo zeptá, koho má nejraději, řekne že babičku. Domlouvání tchyni nepomohlo, protože příteli hodně pomohli a hned je oheň na střeše.
Prostě i babičky by měly mít určené hranice, ať už mají úmysly sebelepší. Přání rodiče by mělo být na prvním místě

Naprosto tě chápu, mám to úplně stejně. Tchýně je vlastně strašně fajn a měla jsem ji moc ráda, ale co se narodila dcera, tak ji nemůžu vystát. Přišli do porodnice hned po porodu a zejména během sestinedeli jsme neměli chvíli klidu, zvali se několikrát do týdne, když jsme se snažili taktně naznačit, že se to nehodí, tak byli okamžitě uraženi A tak to pokračuje už 14 měsíců. Malou si strašně nárokuji, chodíme k nim jednou týdně a vždy si vyslechnene, ze už ani neví, jak vypadá. Moji rodinu přehlíží. Všechno děláme špatně, jakkoliv se jí snažím moje pristupy vysvětlit,vždycky se jen usmívá a dává mi najevo, jak jsem naivní. Prostě v přístupu k malé se neshodneme. Ona mě vůbec nerespektuje a mě to uráží a vytaci. Vím, že je to malé babička a snažím se to nějak vstrebavat, ale přijde mi, že je to horší a horší. Taky nevím, co s tím .. chci, aby se to zlepšilo, ale zároveň taky chci, aby i ona udělala nějaké ústupky a začala mě respektovat ..

@odula budete se divit, ale za rozumnou a vstricnou se považuji. Vždy se k ní chovám slušně a s úctou a to že tady nevypisuji co všechno jsem si vyposlechla, jak si měl najít někoho lepšího, a jak neustále kontroluje po telefonu jestli půjde manžel vhodně obleceny, jestli dostal oběd a podobně, to tady neuvádím, protože diskuze se týkala pouze děti. Podotýkám že jsme s mužem 15 let, navareno napeceno, uklizeno o děti postaráno je samozřejmě vždy (pokud se neděje něco výjimečného). I přesto kontrola musí být, co kdyby náhodou, aby včas zasáhla 😂 rozumnou komunikaci praktikujeme s muzem po celou dobu, ale babička má svoji hlavu a své představy o tom, co a jak dělat. Takže než budete příště soudit, chce to vědět víc😉 chtěla jsem jen zakladatelku podpořit, že vše se dá postupně zlepšit a když člověk najde kompromis jde vše snaz.

Měla jsem to taky trochu tak. Vsechno vedela nejlip, ja jsem uplne blba, malou ji taky nechtela pujcovat a ani mala k ni nechtela. Parkrat jsem ustoupila a pukcila ji malou vozit, snad nikdy se nevratila v domluveny cas a ja fakt penila. Ona argumentovala, ze bylo krasne a mala hezky spala, rikam jo dobry, tak ale poslu aspon sms. A zjistila jsem, ze kdyz si s ni o tom promluvim, vetsinou to respektuje. Jak Ada rostla, babicku si zacala oblibovat a dnes, ja jsem tak rada, ze ji mame, Ada sla do skolky a porad marod, nebyt babi, jsem v haji. Nejsem uplne klidna kdyz je u nich, ale ona je tam spokojena, s babi si to uziva a hlavne je to o ty komunikaci no.. Ale to musi obe strany.

@mirinda35 poporodní hormony a pak rýpání se v bebíčkách. Moje tchýně není dokonalá, ale je to milující babička a kvůli tomu, že na dceru šišlá z ní hlupák určitě nebude. Stejně tak nedávám ani tchýni ani mámě čas, do kdy se musí vrátit, takže pak nemusím hysterčit, že ještě nejsou doma. Dceru vozili babičky i dědové od narození, já jsem za chvilku samoty vděčná a protože ji milujou stejně jako já, prostě drncají, dokud nezačne dcera protestovat. Ani jedna babička neschvaluje moje nošení šátku, takže výchovné rady dostávám, ale beru to, že to koloritu věci patří. Ony poradí , já si to udělám stejně po svém

@cesnecka já ale nesoudim.to za prvé. Za druhé můžu vychazet jenom z informací které jsou tu uvedené. Za třetí ty informace které uvedla autorka spíš ukazují na to že nemá vyjasnene vlastní hranice vůči tchýni a ze resi prkotiny (sislani). Vlastně ani nevím proč jsem vám odpověděla hromadně??? :O možná kvůli tomu "nepujcovani"? Podívej se. Internetový diskuse jsou zkratkovity, s tím je nutno počítat. A není třeba se durdit že někdo někoho soudí... ;) každopádně promin jestli jsem se tě dotkla , to jsem nechtěla. 🙂

Měla jsem to (a mám) trochu podobně, i když ne do takové míry. Myslím, že není špatné nastavit hned od začátku roozumné mantinely (např. vysvětlit tchyni, že po 17. hodině je na návštěvu pozdě, že ji ráda uvidíš, ale v jinou dobu). Pokud tuhle hranici pravidelně překračovala a dlouho se nic nedělo, je možné, že za ty měsíce v tobě vztek nabobtnal do té míry, že přešel v averzi. Přitom ona to nemusela dělat úmyslně, jen jí to prostě nedocházelo.
Co se týká šišlání...to bych zahrnula do všeobecného babičkovského modu, kam spadá i přehršel sladkostí pro děti a rozmazlování - prostě to k tomu patří, moje babičky to dělaly taky a nemyslím, že by mě tím nějak poškodily. Asi nezbývá než si to neustále rozumově zdůvodňovat a zkoušet to, protože pokud je vztah dítě-prarodič pozitivní, může to oba dva hodně obohatit. Myslím, že pokud si snacha a tchýně úplně nesednou, není nutné, aby to lámaly přes koleno, pravidelně si volaly, tvářily se, jak se mají rády a chodily spolu na kafíčko, ale pokud není tchýně alkoholička nebo enormně zlá manipulátorka, o děti bych ji určitě nepřipravovala.

@ivis04 Ano, ten začátek u nás byl taky hodně těžký...šišlání by mi až tak nevadilo, ale neustále rady, jak se starat o malou - vyvrcholilo to jednou scénou, kdy na mě začala dorážet, že jsem ji špatně oblíkla, že z toho chudák malá bude nemocná... Tak jsem vybuchla. A kupodivu to pomohlo - od té doby se situace uklidnila, tchýně se naučila mě respektovat, dcera ji miluje a ona ji - hodně nám s ní pomáhá.

No , moji tchýni nesnáším od prvního podání ruky .
Aby bylo známo všem mravokarcum , je to hlučná , velmi vulgární a sobecká žena , která 30 let žije ,,na hromádce " s manželem.Proc na hromádce ?Protože si milost paní ( m.j bez vzdělání a krásy taky moc nepobrala...) určila pravidla .Manžel musí spát v kuchyni , zatímco ona spí v ložnici .Manžel neměl sex cca 20 let , ona si ,,flirtuje" kde s kým .Ona nevaří , ona nepeče , ona a ted pozor nechodí do práce. Má 30 cm drápy jak sup a s těmi se škrábe celej den víte kde .
Tož , s touhle ženou si nemám co říct .
Během její nepřítomnosti mě občas zbyde na krku hladovej tchán a můj muž .Jestli uvařím pro dva nebo pro tři je fuk .Jenže madam měla pocit že tepla strava bude i pro ni , zatímco bude chodit po mechechendech s kamarády a známými .
Do nedávná byl klid .Nedávno , když jsem otěhotněla a pánové byli v práci na mě vyrukovala , že si musíme promluvit .1) chtěla abych ji vařila 2 ) chtěla abych když už mám hadr v ruce uklidila i jejich barák ( žijeme na jednom pozemku ve dvojbaraku ), 3)chtěla abych na zahradě uklidila hovínka po svým jorksirovi , zatímco její nemeckej ovčák se.e jak král , kde může , ale to uklidí tchán , já či manžel a ona přece nemusi nic ne ,4) když vychovala , porodila dvě děti už si prý své pro společnost ,, odkroutila"
S naprostým klidem sem ji poslala do hlubokých končin zadnice a jsem hrdá že sem to udělala ,,face to face " Měla holt pocit že 27 léta žába se od ní nechá zotročovat nebo co .

Jsem na konci 14 tt.Bleju kudy chodím , migrény mě toho moc nedovolí .Myslíte že ji napadne se mě zeptat , jestli něco nechci nakoupit , nedej bože aby třeba opravdu synovi a manželovi uvařila ??Ne , neblaznete .
A já si nestěžuju , mnu si ruce , protože da- li Bůh až se dítě narodí , dítě bude mít dědu , bude mít tátu , bude mít mě , ale tejhle personě to bude sumak ( koneckonců , tak to tvrdí manžel ) A já z toho nesmutnim , jsem ráda , protože představa , že mi vleze do baráku , sisla mi na děcko a nedej bože se snaží radit , co zas dělám špatně apod ... To by vzhledem k tomu že se mnou mlátí hormony už teď mohlo skončit hodně špatně .

Důležitý je neztratit nervy .Poslat do háje můžeš člověka s klidem / určit hranice též .A nenávist kterou v sobě už dávno vůči tchýni nehyckam byla dost spalující a brala mi zbytek energie , co mi zbyla .
Uvědom si @mirinda35 , že to ty seš matka , partnerka a paní domu .A tvoje pravidla jsou nepsanej zákon , kterej 1) buď bude dodržovat - je to ok 2) nebude dodržovat a posupajdi z tvýho teritoria tak rychle , že nebude stíhat brzdit .
Takhle sem to vysvětlila tchánovi , manželovi , aby nebyli zbytečný scénky ze strany tchyně a musím říct , oba chlapci svorně prikyvovali a manžel mě slíbil dokonce i podporu , když bude ,,baba" dělat zle ...
Říkám tomu prevence konfliktu .Chrání to tebe , rodinu i partnerskou důvěru .
Nedej se .

@urtica Já jí třeba řeknu, že malá nesmí jet v autosedačce v bundě, ať jí ji vždy sundá a ona hned, že to nikdy neslyšela a tím pádem je to blbost, co na tom, že jsem to řekla já.
Bála jsem se, aby jí tu bundu natruc nedávala, ale vždy když jí přiveze autem, tak je v mikině, takže jo respektuje i když si asi myslí své 😃

@dora13
@odula souhlas

Ja to trochu mam taky, ale snazim se s tim bojovat 🙂 pred tehotenstvim ok, jak se narodila starsi dcera, tak mi zacali vadit... oba, tchan i tchyne. Presne, na navstevu se hlasili max den predem, ja mam rada vse naplanovane... bylo to i 2x tydne a to jsme se do te doby vidali treba jen 2x za mesic. Tchyne mi zkousela radit, co bych mela a nemela delat, na malou byla presladka, furt vypravela, ze kdybych nekojila, tak si ji vezmou, jak kdyby to zalezelo jen na tom.... Postupem casu se to zlepsilo, ale stejne jsem radsi, kdyz je mala u nasich, nez u tchanovcu...ale to je podle me celkem normalni 🙂 Ted, jak se narodil syn, tak uz je to v pohode, holt to neni prvni vnouce, takze se uz na navstevy nehlasej. Na jednu stranu si rikam, ze to vuci nemu neni fer, na druhou stranu jsem rada 🙂 Dcera ma ted jet v lete s tchanovcema na tyden na dovolenou a taky bojuju s blokem, ze se mi ji vlastne nechce pustit, ale vim, ze si to uzije, takze jsem povolila. Ja myslim, ze se to casem zlepsi, jen se musis snazit s tim bojovat a ustupovat 🙂

Taky přispějí svou troškou do mlýna. S maminkou svého bývalého jsem vycházela opravdu dobře, i když je považována za složitou osobnost. Možná jsem ji trochu nahrazovala dcerku, o kterou přišla, když ji byl 1 rok. Měla jsem tedy dojem, že s tímhle mít nikdy problém nebudu. Když jsem se potkala s mým budoucím muzem, jeho máma žila ve městě, kde jsem pracovala, udržovala jsem s ní přátelské vztahy, na jaké jsem byla zvyklá. Chodily jsme třeba společně cvičit, na jógu, do lesa na houby. Občas jsme zasly na návštěvu, něco jsem uvařila. Zní to idylicky, ale moje tchyně neustále vytahovala manželovi bývalou. Ta udělala tohle, a ta udělala tamhleto, můj syn pro ni dělal... No, prostě toho bylo moc. Měla jsem dojem, že spolu dobře vycházíme a tímhle mi spíš dávala najevo, jako bych tam nepatřila a že vlastně raději vzpomíná na jeho bývalou. To nás vztah narušilo, i když si to s manželem vyjasnili. Ještě dělala urazenou. No a pak přišly děti. Jejich chování je fakt záhadné... S dětmi se chodí jen předvádět na náměstí, jací jsou prarodiče, ale když je potřeba pomoci, tak se neozvou. Na návštěvy se nahlasuji den předem... Tchán neustále kouří poblíž děti, o když jsem ho několikrát napomenula. Cpou děti sladkým, když se nedívám a dělají, že to chtěly.. I přes to všechno si pořád opakuji, že mohou být horší věci a že to zase není taková hrůza. Ze to je ještě výhra mít takové tchanovce. Ale ten cervik tam pořád je, už se ho nezbavím. Ty přirozeně nehrane sympatie se prostě nevytváří...

Taky se přidám, protože vnitřně pořád řeším něco podobného. Nejsou to vlastně problémy jako takové, ale jsou to věci, které člověka mrzí. Měla jsem vždycky svoji tchýni ráda. Opravdu jsme si rozuměly. Všem jsem říkala, jaké mám štěstí, že je tak fajn. Jenže když jsem byla těhotná, začala s nenápadným rýpáním. (Nejvíc mě dojalo, když jsem v červenci týden před porodem s obřím břichem prohlásila, že už fakt chci porodit, protože se jinak uvaříme obě s miminkem, tak začala argumentovat tím, že to přece nic není, že ona musela to léto vydržet celé s tím obřím břichem - obě děti má narozené v lednu). Od narození první dcery dělám všechno špatně. Špatně jsem kojila, proto měla bojkojt, cvičení vojtovky a koliky byly zřejmě taky moje chyba. Nechápe, proč pláče při růstu zubů, když jejím dětem rostly zuby vždycky v pohodě. Když malá nechtěla jíst, tak to bylo tím, že neumím vařit (“ no to musí přijet k babičce, aby se pořádně najedla” - citace) jsem prý neschopná, když nestíhám vyžehlit s dítětem, špatně ji uspávám.. s narozením deuhé dcery se to prohloubilo tím, že její existenci nebere moc na vědomí (to bych je měla vzít ven obě?) navíc mladší dcera už s ní ani nechce moc chodit ven, protože to není zrovna nejvlídnější babička. Když plakala, že chce jít se mnou a ne s babičkou, tak na ní zařvala, ať už přestane dělat scény a jde - opravdu to nepomohlo. Prostě je to těžký. Snažím se, aby se s oběma prarodičema holky vídaly stejně a měly je stejně rády. Nijak ani jednu proti babičce nenavádím, ale nějak to prostě všichni cítí a napětí nenápadně narůstá. Já už k nim jezdím minimálně, spíš pošlu manžela s holkama a oni ka nám nejezdí vůbec, i když jim pořád zdůrazňuju, že můžou kdykoliv, když se domluvíme, abysme byli doma. Proto chápu zakladatelku a vím, že jsou holky, co řeší mnohem horší věci, ale člověku je to prostě líto. Kvůli dětem i sobě a koneckonců i babičkám a manželům. Bohužel moc neporadím jak z toho ven, za sebe se zkouším to potlačit, přejít a motivovat holky, aby měly rády obě babičky stejně. (Btw ani moje mamka není bez chyby a ani já ne, samozřejmě, ale ani jedna z nás není na ní úmyslně zlá a nechováme se zákeřně narozdíl od ní). Chce to vydržet a doufat, že se to zlepší. Za sebe občas vidím mírné zlepšení po tom, když jsem důrazně řekla, co si přeju/nepřeju a proč. Slušně, ale jasně.