Nezvladatelné chování po narození sourozence (holčička 3 roky). Máte zkušenost?

Jako já tyran matka nejedoucí vysvětlovací metódy bych ji asi jednu výchovnou lajzla. To se ti vážně 💩 venku na dětském hřišti?

🤔 tohle je asi už moc na mě teda by to bylo az až venku tak to se chovat možná by ta vychovna byla potřeba možná i dětský kolektiv mám doma tři děti chápu že žárlivost může bejt syn ji lehce projevil když dceři zjistily cukrovku inzulín byli mu 2 roky ale měl hranice a když to tak to dítě má tak by mělo mít hranice od rodičů neni to přece tak že ji nemáte rádi a ani že miminko je na 1 místě ano je v nějakém směru ale i tak 🙈

@te_reza souhlas

Prásknout ji přes zadek ti určitě pomůže vyventilovat frustraci, ale není mi moc jasné, jak by to mohlo pomoci jí. Její chování je nejspíš volání o pomoc v situaci, kdy ji něco sestakra trápí. To, co potřebuješ, je přijít na to, co ji trápí a co potřebuje. Což je dost těžké u malého dítěte, které ještě neumí komunikovat ani zákaldní potřeby, natožpak mluvit o složitých pocitech. Osobně mohu poradot Vlaďku Bartákovou, což je velmi vzácný člověk, který má obrovské porozumění pro rodiče i děti a její láskyplná slova plná respektu mi mnohokrát v těžkých situacích moc pomohla. Nabízí i individuální konzultace. https://jakvychovavat.cz/

Jako syn byl kolem dvou let taky dáreček, věčně vzteklý, na mě agresivní. Má 2,5 a samozřejmě taky zná moje slabiny a když je jó naštvaný, tak přesně ví, čím mě vytočí. Ano, v jeho případě pomáhá to ignorovat. Ale kdyby mi záměrně kadil na prolézačce, "nedovolil" mi mluvit s manželem, apod., tak by prostě přes zadek dostal (ano, vnímám to trochu jako osobní nezvládnutí situace, ale já vím, že bych to nedala). Respektující výchova musí jít ruku v ruce s nastavováním hranic. Tvoje dítě žádné nemá... 😟 Takže začni tím, že jí nějaké hranice vymezíš a přes to nejede vlak.

Jak staré je miminko? A jak jste dcerku připravovali na to , ze bude mít sourozence? Píšeš, že se snažíš dceři věnovat. Máte čas jen pro sebe? Že si manžel veme mladší třeba do kočárku a ty se věnuješ jenom ji? Ono i když miminko spi tak pořád v dětské hlavičce je to , že tam vetřelec je a když za brečí maminka běží k němu. Nepíšeš jak reaguješ na to když se někde počúra nebo vykaká. Ingnorace v tomhle může být kontraproduktivni do budoucna. Tím že jdeš a uklidis tak ji dáváš najevo , že ok ať udělám co udělám maminka přijde a uklidí to já z toho vlastně nemám žádný průšvih. A souhlasím s tím, že je potřeba nastavit hranice. Bude to těžké i s přihlédnutím, že ona je teď rozpolcená s narození miminka. Ale ignoraci nic nevyřešíš. Můžeš zkusit co fungovalo u nás tak jít formou trestu/odměny. Pokud se nikde nevycuras/nevykakas večer ti pustím tvoji oblibenou pohádku. Jinak ti ji nepustim. Co se týká mluvení a dotýkání se pohlavních organu tak vysvětlovat a vysvětlovat. Tohle mi dělal můj starší syn (ma PAS) , když byl hodně psychicky vypjatý.

holka se mi také začala počůrávat, když se jí narodil brácha. Naštěstí jen počůrávat. Samozřejmě jen v těch nejnevhodnějších okamžicích. U nás tedy stačilo pohrozit (po týdnu jsem už dala ultimátum), že pokud se to stane ještě jednou, tak dostane zpátky plíny. Látkové jako má mimino. Obě mimča jsem do půl roku látkovala. A ty fakt nechtěla, takže najednou jak když utne.
A nebo prostě přijmout fakt, že chce být stejná jako miminko, a klidně jí ty plíny na nějakou (určitou) dobu dát . Starší sourozenci mají často regres, chtějí být opět krmeni, a asi i přebalováni a prostě být středem pozornosti. Hodně to chce zdůrazňovat co oni jako ti velcí už mohou, a co miminko ještě nemůže. Vyzdvihovat jejich přednosti a schopnosti.

Syn se nam po narozeni sourozence zacal znicehonic pocuravat, pokadil se. Bylo to otravny a jeste to delal dost okate, dival se na nas a pri tom cural apod. Vypadalo to uplne provokativne. Trvalo to mesic az dva, jak to prislo, tak to odeslo. Snazili jsme se ho za to netrestat, proste ta mala hlavicka toho sourozence musela zpracovat. Maximalne bych zvazila vratit plenky.

Soucítím s vámi. Na malou je toho moc a rodiče nedokážou s respektem nastavit hranice (taky s tím mívám problém). Mě syn po narození sestřičky začal občůrávat květináče, 14 dní vysvětlování - nechci aby to tu smrdělo, tak to uklízím místo hraní s tebou, naštěstí zabralo. Jestli potřebujete konkrétní tipy, tak když udělá něco nepřístojného na hřišti, v klidu říct, že to na hřišti dělat nemůže a sbalit a odejít domů (duševně se připravit na křik, pláč, řev klidně trvající celou cestu domů), důležité je zůstat v klidu a nebýt zlý, to si to malinké stvoření, kterému se převrátil svět naruby vážně nezaslouží.

Posiluj i to, že je velká možná divným způsobem, ale on funguje - nevěnuj se kojenci sotva knikne, řekni, že tě někdy štve, že zase brečí, že musíš oblíkat, že má plínky.. Prostě ukázat, že nemá v lásce přednost. A taky, že pochopíte, že se zlobí na mimino, že jej mít ráda nemusí. Vy máte, ona nemusí. Časem si to sedne, v období vzdoru je to těžké normálně, natož s novým přírůstkem.
A jasně, pokud na prulezce kadí, nebo dělá naschvály, odejít, neustoupit.

A co robis ked sa dokadi na ihrisku alebo ked vam nedovoli sa rozpravat? Ma nejake hranice? Moje dieta keby sa vys*re na ihrisku tak okamzite pakujeme domov. A druhy krat by som jej velmi dorazne vysvetlila, ze ak sa to stane znova tak na ihrisko uz chodit nebudeme. Ked mi deti kricali do toho ako sme sa rozpravali tak isli do izby. Proste neexistuje, ze si necham od troj rocneho dietata s*at na hlavu.
Urcite by som ju nemlatila, ani nekricala. Proste vklude odviest, vysvetlit preco ale neustupit.

Je to normální, ona ještě nedokáže dospěle říct, jak moc je pro ni těžké mít sourozence. Znáš jazyky lásky? Typuju, že je jejím jazykem lásky pozornost, a proto vybírá ty prejzačky u kterých potřebuje pozornost. A celkově po ní volá. To křičení je jen důsledek toho, že je něčím přetížená, je pod tlakem nebo třeba unavená a naštvaná. Mám taky 3. letého, je jedináček a i tak je tenhle věk náročný. Když je naštvaný tak s něčím hází, vzteká se a opakuje požadavky jak zaseknutá deska. Mě nejvíc funguje mu říct, “ty jsi naštvanej, protože jsem zmáčkala výtah, vid?” On řekne, že jo. Pak se ho zeptám, jestli by mu pomohlo zmáčknout naše patro? Jaké je to patro? A je po problému. A tohle teď aplikuju skoro na všechno.
Jinak myslím, že vy bylo fajn jí prioritizovat, dát jí přednost před nějakou činností a věnovat se jen jí na plno. Jak často seš s ní sama ?
Já bych se teď zaměřila na ní, byla k ní laskavá a předběhla bych jí v právě v té pozornosti.

Když se starší taky 3 letá chová nevhodně, prostě jí vezmu a odcházíme. Jako ona se ti tam vy💩 na hřišti a ty to uklidíš a děláš, že nic? Normálně bych jí popadla a i s řevem okamžitě odnesla pryč. Naše má podezření na ADHD, dát na zadek u nás nefunguje, řvaní úplně filtruje, mohla bych si hlas vyřvat a ona to má na salámu, podle mě v té situaci jakoby vypne a ani neposlouchá, co říkám, ale třeba takový zákaz televize nebo zarach na hřiště, zákaz dobrot, to chápe velmi dobře.

Na skryté volání o pomoc je řešením dítě mlátit po zadku? Cože ….. 🤦🏻‍♀️ Chápu, že jsi unavená a otrávená. Záleží taky, jak staré máš mimčo. Máš někdy čas jen s ní? Jdete třeba samy na zmrzku nebo koupit novou knížku nebo pro housky do Lidlu? Nebo s Váma všude chodí i mimino? A jsi s ni, jen když mimino spí a nic nepotřebuje? Nechávaš někdy mimino na hrací dece samotné a věnuješ se jen jí? Nebo je u všeho i mimino? Proč nechodí na nějaký odpolední kroužek třeba, kde by si “odpočala” a měla by i čas s jinými lidmi, když teda nechodí do školky? Neignoruj to. Nemlať ji. Neřeš kakání na hřišti. Řeš, proč se to může dít. Zkus přijít na to, co ji trápí. Ona potřebuje Tvůj čas rovnou měrou jako mimino. Tomu se nediv. A pokud jí ho dáváš jen když dítě spí nebo jste na hřišti a nevěnuješ se jí, protože tam máš mimino … nedivím se, že se takto chová. Ještě to neumí slovy popsat, tak to vyjadřuje touto formou. A na Tobě je s ní mluvit, zeptat se jí, kleknout si k ní, dívat se jí do očí a naslouchat jí. Ne ji mlátit a mít pristup “už mě nebaví s ní nic dělat.” Ona to cítí a pak Ti sere na hřišti. Začni u sebe. A neobviňuj z jejího chování ji. Ona není hrozná. Ona jen neví, jak Ti má říct, že potřebuje něco jinak.

@teate proboha, vždyť já jsem ji nikdy nemlátila, kde jste to vzala?

miminko má měsíc a půl, takže zatím ano, mám čas na dcerku jen když mimino spí, ale dávam ho hodně do kočárku, at mužeme radit na hristi, ale občas to proste nevyjde a potrebuje mimino ať drnám kočárkem, tak ano, to ho nenechávam si vyřvat plíce, ať mužu dcerku zabavat na hřišti, ale dám si ho treba do nosítka ať mam na ni volné ruce...

nech si od pediatra vypsat žádanku na psychologa pro tvoji dcerku a sebe, resp. vás, jako rodičů
protože evidentně jste neměli nastaveny žádný hranice, mantinely což samo o sobě je pro dítě frustrující, natož pak, když se z prvního - výsostného - místa přesune na druhé místo, "druhou kolej"
zvládnout to teď, v tomhle rozjetém modelu je pro vás nemožný, tak to nenech vrstvit a přerůst do nějakých agresivních projevů vůči miminku
ještě není pozdě, i když to tak může vypadat, ale sami to nezvládnete, potřebujete odbornou pomoc, tak se neboj o ni požádat.

Zkušenost mít teprve budu .. ale co poprosit manžela aby si nějaký den v týdnu vzal kočárek.. nebo nějak hlídal malyho … a měli by jste s dcerkou nějakou chvíli na zábavu “venku” jen spolu? Ze by bejbo bylo s tatínkem nebo babickou.. ?

To nebylo na Vás, že ji mlátíte. Ale na ty, co Vám to tady radí. 😅 že tomuto systému výchovy moc nerozumím. Není třeba těmto radám podléhat.

Tak já bych udělala to, že bych na nějaký čas na to hřiště přestala chodit. Ať vidí, jaký následek má její chování. Věř mi, že to pochopí rychle. Na tom hřišti jsou nějaká pravidla a kakat na prolejzačkách je dost nehygienické. Když se tam neumí chovat, nebude tam chodit. Věř mi, že to tříleté dítě už v pohodě pochopí. Jak na to reaguješ ty? V tichosti to uklidíš a tváříš se, že ti to nevadí? Kolikrát už to udělala? Ona čeká, že jí dáš nějaké mantinely a jasně naznačíš, že takhle ne. Takhle bude mít pocit, že může všechno a pravidla neexistují.

Je to tezke. Tezko se nam radi, kdyz nezname okolnosti. Kazdopadne bych se snazila dceru hodne chovat (klasicky zvednout a drzet a objimat se), at citi vasi lasku telesne poradne. Pred spanim (pokud ji uspava vas manzel nyni), tak aspon udelat ritual, ze k nim zajdete, rozloucite se pusinkou a slovy ,,mam te rada,,. A co se tyce neposlouchani i pres opakovane upozornovani, tam uz bych zacala se zakazama, napr. Neposlouchas, ok vecer nebude pred spanim vecernicek/tablet/...

Přijde mi důležité dětem říkat věty: mám tě ráda, jsi pro mě hrozně důležitá, jsi šikovná, apod - večer před spaním jdu ke každému zvlášť (5 let a druhá 3 roky) a v klidu se jich před spaním ptám jaký měli den, co se jim líbilo a co ne a často se dostaneme k věcem, které nás rodiče nenapadli. Že je třeba něco mrzí, trápí, stýská se apod. Zkuste si najít čas jen pro ní a probrat to s ní. Příklad - dnes jsme byli na hřišti a ty ses tam vykala, ale víš, že se to nedělá? A prostě to s ní probrat a domluvit se. Děti pochopí více než si myslíme. A pokud by to udělala příště znovu, tak jí odvést z hřiště a říct jí, že se to nedělá, že to už ví a proto tam teď nebudeme chodit. Za pár dní bych se jí zeptala jestli nechce jít na hřiště. Pokud ano, tak jí upozornit, jak se tam má správně chovat. Ještě mám malého 1 rok starého prcka a zatím se mi všechny děti k sobě chovají pěkně. Samozřejmě někdy se sourozenecky pošťuchují, hádají se a perou. Ale to snad všechny děti. 🙂

Já bych k tomu řekla toto: je potřeba LASKAVÁ důslednost! A hlavně nastavení hranic. Holčička očividně hranice nastavené moc nemá a dosud se hodně skákalo podle ní a teď je pro jí nezvyk, že je až na druhé koleji. Kór v tomto věku vzdoru, no.
To hovno na hřišti (čurání chápu) bych řešila tak, že teda okamžitě domů a že jestli ještě jednou, tak že se na hřiště chodit nebude (příp. že teda bude muset mít plínky jak to MIMINKO, když to nezvládá bez nich) + dohlédnout, že si odskočí ještě doma. Skákání do řeči bych vysvětlila s klidem, že teď něco řešíš s tatínkem a ať počká, že se jí budeš věnovat, jakmike to dořešíte (pokud fakt něco řešíte k domácnosti/práci), že skákat do řeči je neslušné. "Na zadek" není řešení, to je spíš jen nezvládnutí vlastních emocí (taky mi občas ujelo, ne že ne, ale nikdy bych neradila stylem "no to by si mohla dovolit, dostala by jednu na prdel"), když už, řešila bych jinou formu "trestu".

Jinak jí nezapomeň dávat najevo-slovně, fyzicky- že jí máš ráda, že je tvoje holčička. Ona je to pro ni nová situace ten sourozenec, volá po pozornosti, to je jasné, ale vocaď pocaď. Kázání na hřišti a rejpaní se v zadku/pipině (cileně na veřejnosti) už je opravdu za hranou obyčejné žárlivosti, tohle důrazně vykomunikovat, že se nedělá, jinak holt nebudete na ta hřiště chodit (při opakování ten zákaz hŕišť fakt dodržet). Věř mi, že velmi rychle pochopí i v tomto věku.

Pro pevnou vychovu se bit dítě nemusí. Ale me se vykadit dítě na hřišti, tak pidluje domu rychleji než přišlo. Tohle je prostě fakt a nemusela bych ani rvat ani dítěti naplacat. Vysvetlila bych ze na hřišti kakaji cunata, že tam zacneme chodit až to dělat nebude. Tohle mi přijde úplně za hranicí upřímně 🙂
Nicméně je to pro ni těžké, ale vaším úkolem je ji dát nejen najevo lasku, kterou stále máte, ale i ty hranice. Mam tri deti a žádné nikdy neprojevilo úplně zarleni. Prostřední je teda darecek jak svina bezpardonu, ale on ma takovou úplně šílenou povahu - po matce. A taky si uzivam, ale pres vsechny jeho sceny, vylevy, naschvály snad nikdy nebylo po jeho. Myslím takové to "pojd dame si nanuk - podavam zelený a decko chytne rapla ze chtelo modrý.." 😁 pevné nervy, dejte dítěti najevo lasku, tu teď potřebuje 🙂ale pořád jste rodice vy, a máte ty hranicemi nastavit a pevně drzet. S láskou, bez křiku a bití 🙂

Tuhle diskuzi jsi taky založila určitě ty, že? Sedí mi čas i věk/znamení a pohlaví, i styl dotazu...takže problém s "nezvladatelným ultraBeranem" bude zřejmě dlouhodobý...žádná aktuální změna a čerstvá reakce na miminko https://www.modrykonik.cz/forum/narocne-situace-s-detmi/nezvladatelne-chovani-2-5leteho-devcatka-co-delat/

A já budu nepopulární, ale kór, pokud jsi i z té minulé diskuze, prostě přitvrď. Nenech ji ty věci dělat. Neříkám, že ji máš mlátit nebo někam zavírat, ale má lásky a pozornosti až až, tak taky začni myslet na sebe a na nějaké mantinely. Jak myslíš, že se to naučí? Že se máma otočí a 5 vteřin se jí nevěnuje přece neznamená, že hned začne kadit na hřišti nebo ječet aby honem strhla pozornost. Důrazně bych jí řekla "to se nedělá" a odvedla ji. Pokud to udělá znovu (jako opravdu cíleně udělá potřebu do kalhot), nechala bych ji to uklidit, aby poznala, že je za tím taky spousta práce a ne jen opět mámina pozornost. Se skákáním do řeči - zvaž, jestli jí nechcete třeba pustit díl pohádky a mít s manželem 15 minut klidu? Pokud ne, tak jí klidně říct "počkej, teď mluvím já" a pokud to nerespektuje, tak odejít jinam, No holt to chce být o krok napřed a neskákat jen podle tříletého sviště. Určitě se neřiď názory, jaká je hrozná chudinka, že má sourozence a potřebuje ještě víc lásky. To není pravda. Ona tu lásku a pozornost má pořád plnou, jen se s tou situací potřebuje naučit žít - to neznamená, že ji necháte dělat všechno a budete to omlouvat sourozencem a potřebou lásky. Má funkční láskyplnou rodinu a potřebuje taky pochopit, že není středem vesmíru. Klidně bych jí i říkala - byly jsme spolu na hřišti, teď počkej, musím uvařit oběd/přebalit miminko...A ne jen skákat podle ní a pokud náhodou něco není, ona hned začne vyvádět. Takhle z ní opravdu vychováš bezohledného sobce, pokud ji necháš dělat všechno, jen aby jí to nebylo líto.

Tak vykadit se mé dítě na prulezku, tak bych upřímně reagovala v afektu, to je pro mě fakt hrozně za hranou. Říkala bych v tu chvíli, že přece si tam děti chtějí hrát v čistotě a bezpečí a ne chytit různé nemoce co na kakani sedají - což není špatné, jen tedy by to asi slyšeli i v sousedním městě 😅 A vyčistila by si to ona sama, já bych to jen dodělala úplně do čista. A šly bychom pryč.
A kdybych pak úplně vychladla, tak už by na hřiště nešla, dokud by neslíbila, že už to neudělá. Pak by dostala šanci to dokázat (i podle toho jak by se stavěla k tomu že to ona po sobě uklidí by ta šance vypadala a byla dřív nebo později, na delší či kratší čas). Kdyby slib porušila, tak příště když by chtěla na hřiště, slyšela by ode mě jako reakci na všechny sliby a sladká slůvka "minule jsi taky slíbila, že to neuděláš a porušila jsi to. Jak ti mám teď věřit? Ne, na hřiště teď prostě nepůjdeme". A šanci by dostala třeba za týden a zase by bylo zdůrazněné, že je to šance a je jen na ní, jak s ní naloží.
To by bylo moje řešení situace. U vás je obrovská výhoda ta absence toho afektu, ale chtělo by to toho nějak využít.
Jako ono volání po pozornosti je věc jedna, ale tohle je i volání po hranicích. Nedostatek hranic je pro dítě hodně ničivé a znejistujici, a nejvíc to vyleze na povrch ve chvílích, kdy je to dítě nejisté kvůli něčemu dalšímu (třeba pozice v rodině).
Ja to vidím i na své dceři, po narození sourozence a stěhování se snaží opřít o kde co a jeden pilíř je naše láska a pozornost, ale druhý pilíř je "tudy vedou hranice". Těsně po narození bráchy zkusila, že si nebude čistit zuby. Tak jsem na ni naběhla od kojení, že ji nenechám si zkazit zuby, že mi na ní záleží a nečistit prostě neexistuje a že i příště když to zkusí tak bráchu odložím od jídla - a to přece snad nechce ho rušit od jídla když nemusí, protože ji taky od jídla nevytrhujeme když to není nutné. A jestli chce mi ty zuby ukázat, tak si na ni udělám čas i při tom kojení, protože to přece jde. A bylo vidět, že se pak jakoby uklidnila. A druhý den šla čistit zuby sama od sebe dřív než jsme to po ní chtěli a opakovala v jiném kontextu to co jsem jí k tomu řekla já a zuby mi i nadšeně ukazovala. A trochu jako by z ní spadlo napětí, protože věci jsou jak mají být i o narození bráchy, nebo jak to mám popsat.
Ale taky jí opakuji, že ona se občas musí sice omezit kvůli miminku, ale v jiných chvílích se zase miminko musí omezit kvůli ní a že je potřeba to nějak vyvážit, aby to nebylo nefér. Protože já mám prostě dvě děti a miluji je obě. A hodně zdůrazňuji chvíle, kdy se kvůli ní omezí miminko, které nechápe proč například ho nemůžu přebalit, ale chápu, že ona si potřebuje něco dodělat, dám jí 5 minut, ale ona zase musí pochopit, že už nám došly čisté plenky a déle než 5 minut to natahovat nemůžu.
Prostě se snažím dceru učit, že svět se netočí jen kolem ní, ale musí se hledat občas nějaký kompromis. A ona to bere. Většinou 😅 ale úlety mají všechny děti, ale nesmí to být neustále - to je pak něco špatně.
Jinak doporučuji nějakou poradnu, myslím, že v téhle situaci už se z poradny může stát velmi vítaná pomoc.