Náladovost, smutek či deprese?
Ahoj, omlouvám se, bude to román a dopředu děkuji všem, kdo tuhle zmatenou slátaninu dočtou. Nevím, co čekám od založení diskuze, nechci abyste si mysleli, že jsem si přišla jenom stěžovat, chci se jenom vypovídat, případně vyslechnout rady, protože reálně nemám komu. Mám pocit, že mi na mateřské začíná hrabat. Pro upřesnění, na mateřskou jsem šla dobrovolně i když jsem podle dnešních měřítek na dítě dost mladá. A tam bude asi hlavní kámen úrazu. Před otěhotněním jsme s přítelem podnikali všemožný akce ve dvou i více lidech, měly přátele se kterýma jsme se stýkali. Jak to tak bývá (a já tomu nechtěla do poslední chvíle věřit), po porodu jsem zůstala sama. Zrazu si nemám s přáteli co říct a se všemi jsme se odcizili, akce podnikají samozřejmě nadále, ale toho se, i když jenom občasně, účastní už jenom přítel (ale spíš už téměř nezvou ani jeho). Ten ráno brzy odchází do práce a přichází nejdříve v pět, často ale i po sedmé hodině. Přijde domů a pracuje ještě na svých projektech, někdy do noci. Prckovi se věnuje chvíli každý večer, pokud ještě nespí. Pracuje i o víkendech, někdy si na sebe uděláme čas, jak začlo být hezky zajdeme i na výlet. Teď si asi pomyslíte, že si nemám na co stěžovat, supr chlap, vydělává a jdeme i ven. A možná ani nemám, ale v týdnu, někdy i o víkendech mi je hrozně smutno. Před časem jsem měla i stav, kdy jsem každý den v týdnu volala mamce jak malá holka, protože jsem neměla komu jinýmu s kým si popovídat. Doma se docela hádáme, prý nic nedělám, nedokážeme spolu mluvit, když ano, otočí se to na malýho. Zůstala jsem dost náladová, často brečím, cítím se osamělá, střídá se to se vztekem a bezmocí, je mi prostě smutno. Chybí mi hezké slovo, objetí, pocit, že mně má někdo rád (to obvykle dělá jenom pokud "něco chce"). Malýho miluju nadevše na světě, ale někdy mi chybí jít jenom tak sama do krámu, u kadeřníka jsem nebyla už 10 měsíců protože po narození nemám jak a kdy, babičky na občasné hlídání nepřipadají v úvahu, jedna 200km, druhá 350. Když příteli řeknu, že bych chtěla někam skočit bez prcka, tak mám začít makat a najít si hlídačku, protože on nemá čas (což je docela pravda, nemá, furt pracuje) a mně to už ubíjí. Od narození jsem byla někde sama jenom 2x a i to jenom na chvilinku (za 7m). Neříkám, že je špatný, to rozhodně ne, ale.... ahjo.. Nějakou tu maminku jsem si v cizím městě našla, ale obvykle je to o tom, že mluví jenom ona a jenom o sobě a svém dítěti. Vždy jsem byla hrozný introvert a stydlín, co případné seznámení hodně komplikuje. Nevím, zda jsou tyto pocity normální, případně jestli jste se cítili podobně, jak jste to řešily? Co dělat? Dík za každou radu.
Ahoj, přemýšlím, kde začít,prtože tohle nedocenění moc dobře znám (já teda i z práce) a na mateřský je ten pocit prostě hodně intenzivní. Já jsem teda zatím jen na neschopence a prcek se má narodit až v lednu,ale u dcery jsem si to zažila taky. Pořád jen její řev, nechtěla jíst ani spát, vztekala se od narození. V okolí bylo plno mamin s dětma, i kamarádek, ale mě se pak už ani nechtělo s malou za nikým chodit, protože stejně jen řvala, kroutila se, v kočáře neusnula. Manžel v práci, po práci vyrazil na kolo. Babičky volaly, radily, ale nepřijely a nevzaly malou ven (mám je teda obě jen 7 km). Slyšela jsem jen, co dělám, špatně a jak bych to měla dělat. Pak teda musím říct, že hlídání bylo o víkendech často, ale stejně jsem pak po dvou letech skončila na antidepresivech. Opravdový užívání začalo až někdy skoro ve třech letech dcery, kdy se s ní dalo normálně komunikovat. Jinak je náročná pořád a narození druhýho dítěte se na jednu stranu děsím, protože nevěřím tomu, že to bude jiný. Nebo to bude jiný, ale taky to může být horší.
Co navštěvovat nějaký mateřský centrum? Já tam teda většinou trpěla. Neměla jsem ráda mateřskej plurál a že se všechno točilo jen kolem mrňat, potřebuju žít, chodit na výlety, procházky.... Tak si říkám, že kdybys k sobě našla taky introverta, bylo by to třeba lepší,ale třeba taky ne. Třeba byste pak nemluvila ani jedna. Co zkusit chodit na nějaký cvičení s prckem a tam se seznámit. Já se vždycky obrnila trpělivostí a i když mi malá všechno prořvala, stejně jsem někam šla, abych byla aspoň mezi lidma. Ono to bude za čas taky lepší, jak malej poroste, ale ten první rok je obzvlášť záhul a sebere plno energie (aspoň mně určitě).
Než se narodila dcera, taky jsem byla spíš samotář a moc se neseznamovala. Ale po porodu jsem zjistila, že nějaký kontakt s okolím potřebuju. V půl roce dcery jsme začaly chodit do plavání a v roce přešly na pohybový kroužek. Člověk aspoň vypadne z domu, ale zároveň nemusí cíleně navazovat větší kontakt, i když ten se časem dostavil sám, se dvou maminkama jsem si nakonec sedla. Zkuste se u vás o okolí podívat po podobné aktivitě a třeba vás to trošku povzbudí 😉
A zkusila bych si promluvit s přítelem, to že vám vyčítá, že nic něděláte není moc dobré. A je sice hezké že dělá do úmoru, ale myslím si že pokud to není existenčně nutné, mohl by s malým i on být nějaký čas sám.
Přítel včera měnil kola na autě a malá mu chtěla hrozně asistovat no a po čtvrthodině mi přítel říká, at si ji vezmu, že mu do toho hrozně kecá a on nemá klid. A já na to aspoň vidíš co já mám celý den 😀 😀 chlapi prostě neví jak je to občas náročné něco s prckem udělat
Já jsem byla před mateřskou docela aktivní.. a pomalu už na mě taky jdou splíny, občas.. a to jsem doma jen 5 měsíců. Léto nechám být, a na podzim se asi podívám po nějakém tom kroužku, mateřské centru... ale řeči pouze a jenom o dětech mě nenaplňují, jenže je to téma, co spojuje, že.. u vás by se měl zapojit přítel, jeho přístup je dost sobecký. Zkus s ním promluvit, že to je fakt na palici být pořád s dítětem.
Rada je jediná: Zkus se více věnovat sama sobě. Ona ta péče je ubíjející. Vím, o čem mluvím, po smrti ženy jsem zůstal na naši dcerku sám. Bez pomoci rodiny bych to asi nezvládl. A to rodiče žijí nějakých 100 kilometrů od nás. Jsme tam s dcerou téměř každý měsíc.
Jak psaly holky, taky bych zapojil víc tvého manžela. Je to přece vaše společné dítě.
@mala_zabka Presne vim o cem mluvis! Do narozeni ditete jsem zila celkem akcnim zivotem, pak zmena o 180 stupnu. Mela jsem i zajimavou praci, ale po porodu bylo mou denni naplni jen prebalit, nakojit, uklidit, nakoupit a uvarit. Obcas mi uz z toho tez hrabalo.. co pomohlo mne? Od pul roku chodime se synem plavat, pak mame moznost byt asi hodinu v hernicce, coz je super, dite si zahraje s dalsima detma a ja si aspon s nekym pokecam (byt o detech🙂. Vsechny babicky jsou tez daleko, ale kdyz uz mam vseho plne bryle, zustanu tyden u mych rodicu. Sice oba chodi stale do prace, ale aspon odpoledne/navecer si s malym pohrajou. Ja navstivim vetsinou i s malym zbytek rodiny, coz je tez fajn. Hlavni je nesedet doma, ale vyuzivat moznosti co jsou v okoli a trochu ten stereotyp narusit
Myslím že tyhle pocity jsou úplně normální.
Ale jinak přijde mi že jestli je to tak jak povídáš tak by se přítel měl malému věnovat víc. Je to přece jenom taky jeho dítě a nejde jenom o to že ti to trochu ulehčí, ale že by se měli víc socializovat.
Ale jinak bych ho zkusila regulérně brát sebou ven, zkusit se zeptat kadeřníka a tak, imho budou mit pochopení, moje kadeřnice je tomhle hodně vstřícná.
kolik je diteti? mate jen jedno tak to je v klidu..s jednim jsem si nasla hlidani a sla sem tam do prace..udelejte to tak a uvidite ze to pomuze
nechte si namichat bachovky
@mala_zabka Ahojky, narazila jsem na tvou diskuzi, ikdyz uz je pomerne starsiho data. Asi i proto, ze ted prozivam hodne podobne pocity jako ty. Nikdy jsem si nemyslela, ze materska je takova samota. Aspon ja to tak vnimam a neskutecne me to trapi. Vyresilo se u tebe neco, popr. zlepsilo? Jak to s odstupem hodnotis? Dekuji a mej se moc fajn 🙂
Ahoj, mám to podobně, dítě jsem si přála, ale že se mi otočí život o 180°, to jsem si nedovedla představit. Já mám to štěstí, že mám blízko mamku, která mi pohlídá, když 1x za měsíc jdu na nehty, či 1x za dva měsíce na kosmetiku nebo ke kadeřnici, kdyby to bylo na mém manželovi, také bych se asi nedočkala. Ale i přesto, mám stejné pocity jako ty a to mi je 30, chybí mi moje práce, lidi, které jsem měla ráda. Mám také výkyvy nálad, někdy je líp, někdy fakt deprese. Radu pro tebe nemám, všichni mi říkají užívej si to, budeš vzpomínat. No, po pravdě nevím, jestli budu vzpomínat na to, jak mi dítě do 10 měsíců jen řvalo, teď už je to lepší, ale stejně mě to doma nebaví. Nepřijdu si doceněná, což jsem tenhle pocit v práci zažívala. Ale jsem doma přes rok, přijde mi to jako věčnost, na druhou stranu to rychle uteklo, tak si říkám, že utečou i ty další 1- 2 roky.