Máte hrozné představy a obavy o miminko a dítě?
Ahoj všem,
máte někdo prosím podobné stavy a myšlenky kdo máte narozené děti? Popř. starší dítě?
Je to hrozně nepříjemné, v hlavě mi vznikají děsivé asociace co by se mohlo stát miminku , je tady pořád strach nebo spíš takové představy ....
Je dost těžké o tom i psát...
Díky As.
@astra11
@lv Zvu Vás do skupiny Emoční terapie. Přečtěte si manuálek FasterEFTu v článku na mém fotoblogu, Je dost obecný, konkrétnější dotazy řešim ve skupině. Pro inspiraci také můžete kouknout na videa pod příspěvkem ze 7. srpna ve skupině. O zkušenostech s touto prací si můžete přečíst v některých příspěvcích, ale "nejzkoncentrovaněji" v nejstarším příspěvku skupiny.
Ano.. taky to občas prožívám a je to šílené, ale řeknu vám co mi zaručeně pomáhá. Věřím v Boha a každý den se za dítě modlím, a pak sem klidná, že je vše v Jeho rukou 🙂 protože člověk dělá, co může a takhle by se asi zbláznil....
Jsem ráda, že nejsem "blázen" sama. Pardon za ten výraz, ale kolikrát si už tak připadám. Dokonce jsem začala mít strach i někdy jet autem. Taky jsem si tom chtěla s někým promluvit, ale myslím, že to nemá cenu. No, doufám, že se to zlepší..
Hlavně jsem přestala koukat na zprávy, protože díky nim moje šílený výmysly ještě gradují...
@astra11 když byla dcerka čerstvé novorozeně (necelý měsíc) tak se mi snad každou noc zdálo o tom, že se jí něco stalo. Vždy jsem se probouzela se slzami v očích a manžel mě musel uklidňovat 😒 vždycky jsem se uklidnila, když sem koukla do postýlky a ona tam klidně hajala a byla spokojené miminko.... zmizelo to po prvním měsíci 😖
Mam to taky, dekuji za otevreni tohoto tematu. Sestinedeli bylo nejhorsi, ted se to snazim ovladat. Nechapu, kde se ty katastroficke scenare ve mne vzaly, nikdy jsem na to netrpela, asi hormony 😒 Nemuzu se divat na zpravy, ani na horory, jichz jsem byla driv velky fanda. Dela se mi z nich ted zle.
@astra11 já myslím,že to míváme občas každá.také si "živě" představuji,jak mi malá padá z rukou rovnou na schody,jak ji vidím ráno zadušenou ☹..spíš jde o to umět ty myšlenky zažehnat,uvědomit si iracionalitu takových obav.Pokud ale budeš mít dojem,že tě to omezuje v běžném životě (např.bojím se,že mi děťátko vypadne z kočárku-nejdu s ním ven),pak bych se nestyděla o tom pohovořit s odborníkem.
Take se o sveho chlapecka hrozne bojim. Jeho narozeni byl velky zazrak. Bohuzel ve 3, 6 a 8 mesicich byl nemocny (virozy, angina)... S anginou jsme byli dokonce 10 dnu po nemocnicich. Pet dni jsme lezeli na Vinohradech, pak v Motole. Od te doby se bojim strasne a pred kazdou klasickou kontrolou u doktorky mam hrozny strach. V jeho 9 mes. ma chudak za sebou 2x rtg plic, sono ledvin, sono briska, xx krat brani krve... Atd. ☹
A má někdo toto? : Vidím např. v tv (ano hlavně ve zprávách, které někdy nechtěně shlédnu) brutální zločiny (války, násilí)...a okamžitě se mi ona konkrétní situace promítne na dítě, prožívám pak s ním jeho bolest jakoby se to stalo, jeho bezmoc, jak by mu bylo v té situaci....hodně je to o smrti a bolesti....pronásleduje mě to a nevím jestli to jsou hormony když špatně spím už od narození děcka (3 měsíce), nebo je to extrémní ochranný mateřský instinkt (ale přece na děti dáváme pozor všichni moc a moc), nebo je to prostě druh deprese nebo je to moje vnitřní nevyřešená úzkostnost, která se chytila toho nejhoršího co se tady děje.....V poslední době prožívám pořád jen strach a prožívání bolesti, a bezmoci...hodně v tom hrají roli zprávy o tom, co se děje (vraždy a násilí na děvčátku v Klášterci, popravy novinářů islamisty, joo ježdění autem mě taky dává zabrat, no je to hrozné, jenomže mně to odebírá síly a promítá se mi to už asi i do nálady....
@marecekavendulka : Jo to je hodně podobné tomu co mám. V praxi mě to neomezuje, s děckem manipuluji a chodím ven normálně.....ale jakmile se dostanu do davu lidí, hlídám jako ostříž a objeví se mi např. představa únosu.....živě a konkrétně....sleduju co dělají lidi okolo mně atd....
Děkuji registruji...🙂
Měla jsem takové stavy v šestinedělí, nebála jsem se ani tak nemocí nebo úrazů, ale lidí. Pořád jsem se bála, že nám někdo ublíží. Nechodila jsem s kočárkem nikam, kde bylo málo lidí, pořád jsem byla ve střehu, když šel někdo kolem. Měla jsem úplnou paranoiu, že mi najednou někdo vytáhne miminko s kočárku a něco mu udělá. Naštěstí to časem vyšumělo, ani nevím pořádně kdy. Ale stejně mě často napadnou takové myšlenky, když vidím jak je křehká a zranitelná, jak lehce by jí mohl někdo ublížit. Třeba když se motá kolem sušičky a mě napadne, panebože, kdyby jí tam někdo zavřel..... Hnus. Kolikrát si jdu večer k ní lehnout, dívám se jak spí a říkám si, vždycky tě před vším ochráním. Jenže nejhorší je, že vím, že to není možné. Věřím v osud a že některé věci jsou prostě dané, jinak bych se z toho musela zbláznit.
@astra11 Ahoj, já jsem trpěla po porodu těžkými úzkostmi. A když to bylo lepší, tak jsem se o to dost zajímala. K tomu, co popisuješ, jsem zjistila zhruba toto - po porodu trpí nepříjemnými představami spojenými s dítětem velké procento žen (dělali na to nějaký výzkum), je to dáno zřejmě nějakým mechanismem, kterým nás vybavila "matka příroda" a který má zaručit odpovídající péči o dítě. Většina žen tyto představy ale přejde a nenechá se tím nějak zvlášť rozhodit. Pak je menší procento žen, které jsou třeba citlivější a které to snáší mnohem hůř. Takže platí asi to, že pokud Tě ty představy opravdu hodně trápí a výrazně ovlivňují Tvůj život, stojí za to vyhledat pomoc. Dá se s tím totiž něco udělat 🙂 To vím z vlastní zkušenosti.
Přeju ať je brzy zase lépe a kdyby ses chtěla na cokoliv zeptat, ozvi se 🙂
Takovéhle strašáky jsem měla od narození dětí až do teď a počítám s nimi navždy. Zkrátka patří ke každé mamince která své děti miluje. Je to přirozené, pokud to nepřesáhne únosnou mez. Já třeba nebyla schopná usnout na chalupě v houpací síti, kočárek se spícím mimčem vedle mě. Strachy, že mi ho někdo ukradne. S malou jsem byla když jí byl 1 měsíc v nemocnici na JIP, přivezla si z porodnice bakterii Stafylokoka. Po návratu domů jsem byla dlouho jak Jack Nicholson v tom filmu kde se bál bakterií, takže si myl ruce stylem že si je téměř opařil 😀 . Strach mám neustále, z různých věcí. A vím že tomu tak bude napořád. Ale snažím se neobtěžovat tím rodinu 😀 , brečím tajně za keřem když dcera odjíždí do školky v přírodě,...
@naomi6 Manuálek FasterEFTu pro emoční potíže: https://www.modrykonik.cz/blog/pulecp/article/jak-pouzivat-fastereft-1gu384/
Skupina Emoční terapie: https://www.modrykonik.cz/group/6695/
Přeji příjemný den, Prokeš
Mám to, dokonce cele scénáře katastrof, zranění, co potom..mluvila jsem o tom s psychiatrickou, říkala mi, ze na to myslet stejně ničemu nezabrání, nezaobirat se tím co by, kdyby, nijak si tím nepomuzu a ještě otravim pritomnost..ne ze bych se toho zbavila, ale snažím se to ovládat.