Manžel se po narození holčičky změnil k lepšímu

ahojky,
potřebuji se trochu vypsat ze svých pocitů. Manžel nikdy po dětech nijak výrazně netoužil. Když jsem se mu svěřila, že bych miminko ráda tak nejprve nechtěl. Že se prý necítí připravený (bylo mu 26 a půl), že doba je nejistá atd.. Já argumentovala slovy že doba nebude jistá nikdy a ptala jsem se kdy se bude cítit připravený, to nevěděl. Prostě se bál. Říkal mi že ani já nemám s dětmi zkušenosti a já oponovala kde je mám nasbírat, to že budeme čekat nic nevyřeší v tomhle ohledu a že péče o miminko snad není žádná věda, že to už spousta ženských zvládlo tak proč ne já. Nakonec jsme se začali snažit a říkal že to dělá kvůli mě že mě má rád. Otěhotněla jsem po půl roce snažení (nešlo to hned protože jsem moc chtěla). Když mi vyšel pozitivní těhu test tak byl manžel napůl rád a napůl říkal že má strach, že neví zda se má bát či radovat. Moje těhu nijak zvlášť neprožíval. Bříška jsem si nejvcí užívala já a maminka (tchyně kterou mám moc ráda) ta mě uklidňovala, říkala že některé chlapy prostě těhu tolik nebere a zajímají je až děti když se na ně usmějí. U porodu být samozřejmě nechtěl, není to pro něho. Trošku mi to bylo líto protože spousta známých mi popisovala jak rodily s partnerem a jak to bylo fajn, podpořil je a užili si to. Abych manžela víc zainteresovala vzala jsem ho na druhý screening. Šel se mnou ochotně, byl pak trošku hrdý a rád že mimi je v pořádku, ale nějaké velké citové rozněžnění se nedostavilo. Pro větší napětí jsem si nedala říct co to bude, chtěla jsem mít u porodu velké překvapení, navýšit tu radost. Manžel typoval že to bude kluk a nejen on, všichni si to mysleli. Bála jsem se že manžel si kluka prostě přeje a proto si je tím tak jistej (jeho táta je takový že trochu lpí na tom aby se zachovalo příjmení - měl dva syny, první má dceru a druhý už mít nemůžou a tak se vlkádala naděje do nás). Pak se blížil porod. Měla jsem jednou tušení že mi odtéká PL a chtěla jsem jet MHD k Apolináři na vyšetření. Manžel prý že neexistuje že nebude riskovat a zavolal mi i přes protesty rychlou. Byl to však jen planý poplach. Manžel hned jel za mnou a než dorazil tak stihli natočit monitor, zkouknout to a zhodnotili žeto je klidový nález a porod ještě nehrozí. Manžel řekl že mě strašný strach ať mu to prý už nedělám (navíc nechtěl být doma sám). Já mu s úsměvem opáčila žek dyž ne dnes tak brzy to stejně příjde doopravdy. O pár týdnů pozdějí mi ale PL odtekla skutečně. Opět mi manžel zavolal rychlou a opět za mnou přijel (dovezl mi ještě mobil který jsem zapomněla nějak přibalit) a já mu řekla že PL už opravdu rupla a musím tam zůstat. Čekala jsem tam tři dny a každý den za mnou jezdil. Pak se měl dělat císař protože prood se nerozjížděl tak přijel a jak začala operace čekal na chodbě. Když jsem s ním pak po telefonu mluvila byl dojatej a říkal že naše dcerka je fakt krásná (já jí neviděla jelikož jsem při spinále omdlela) i maminka mi říkala že když jí volal tak skoro plakal radostí. Hned si dal její fotku na facebook a tvářil se velmi pyšně když jí uviděl už umytou a oblečenou. Moc se do dcerky zamiloval, říkal že je rád za holčičku, prý se bál že to bude kluk a že bude sígr po něm. Já byla překapená protože jsem si myslela že toužil právě po klukovi.
Teď už jsou dcerce tři měsíce a manžel jí strašně miluje. Samozřejmě na nějakou péči není, ale ráda si jí pochová a nebo příjde k postýlce pohladí jí a má radost když se na něj usměje. A čím mě překvapil úplně nejvíc - V minulosti (i při mém těhu) vždycky říkal že toto bude naše jediné dítě. A teď aniž bych o tom jakkoli mluvila přišel s tím že určitě chce ještě druhé miminko tak za pět let. Mamince dokonce řekl že za dva roky. A dost často mi to připomíná. Už kolikrát mi řek slibuju ti že budem mít ještě jedno a dnes mi dokonce řek ať se na dcerku tak neupínám že pak budu muset mít ráda i todruhé a vždycky toříká sám od sebe. No když vidím jak je najednou nadšený tak jsem stáhla ty inzeráty na to co je Míše malé a schovala jsem to. Vůbec ale nemůžu to manželovu proměnu pochopit. Dokonce jsem nedávno jen tak nadhodila kdybychom měli druhou dcerku jak by se asi jmenovala a on prý Eliška. A tu mu předtím bylo úplně jedno jaká jména dám dětem. Fakt ho vůbec nepoznávám 😀 😀 kde se najednou bere tak velkká touha po druhém miminku. Já si teď užívám malé dcerky zvykám si na ní a druhé miminko bych určitě někdy v budocunu chtěla, ale nyní jsem na něj tak nepomýšlela, manžel to dělá za mě a překvapuje mě tím, vypadá to že po něm touží víc než já. Je tu ještě někdo s podobným případem?

Doufám že nám to za pár let výjde 🙂 mohlo by to být krásné, manžel kdyby už byl natěšený a Míša která by se těšila na malou sestřičku a nebo brášku. Myslím že bych si to těhu pak užila ještě mnohem víc jak to první (tentokrát bych si asi nechala říct dopředu co čekáme už kvůli maličké aby jí bylo to škvrně v bříšku bližší 🙂. A Michalka by pak byla jistě nadšená že má malého sourozence o kterého mi může pomáhat se starat a se kterým si jednou bude hrát, blbnout a učit ho... Myslela jsem si, že jak budu mít jedno dítě už mi an druhém tak záležet nebude, teď cítím že jsem se pletla. Cítím že budu strašně chtít a že se o něj budu zrovna tak bát jako o Míšu, že se znova budu v prvním trimu stresovat... Ale je to ještě hodně daleko, zatím tu mám malou dcerku a užívám si sní každý den dokud je mimi, zatím ještě nejsem připravena zahrnout láskou někoho dalšího až za pár let budu. I když jsem se do dcerky zamilovala na první pohled tak stále ještě si jedna na druhou zvykáme a poznáváme se, ale už víme jedno, že bez sebe nemůžeme být. 🙂