Maminky jedináčků

Ahoj, já ti napíšu z druhé strany, sama jsem jedináček, musím říct, že sourozence jsem vždycky postrádala a i teď, v dospělosti, postrádám..určitě jsou i jedináčci, kterým to takhle vyhovuje, mně teda moc ne 😀 vím, že bychom spolu nemuseli vycházet, rodinné vztahy jsou někdy náročná kapitola..ale stejně 🙂 ale jestli to tak cítíš, že žádné další dítě nechceš a takhle ti je dobře, tak bych to jenom kvůli dceři nedělala..

Trošku z jiného úhlu pohledu. Spíš než pro mámu to není dobré pro dítě, sama jsem jedináček a strašně moc jsem si přála celý život sourozence. I teď cítím jak by to bylo super. Proto jsem vždycky věděla, že chci mít minimálně dvě děti. Vždycky tu pro sebe budou, i když už tu třeba nebudu já a doufám, že si budou vzájemnou oporou 🙂

Ale z pohledu mámy jsou dvě malé děti opravdu záhul, obzvlášť, když ještě temperamentní čtyřleťák nechodí do školky, protože ho nevzali 🙂 Je to krásné, ale náročné tak, že už zapomínám myslet i na sebe a večer padám naznak do postele.

@amazonka.k stopro souhlasim.ale nikomu svuj nazor nevnucuji.take jsem jedinacek a chtela jsem urcite dve deti,coz mame,jak je videt asi v pasu.

@amazonka.k presne.mam je dva roky od sebe,skolka zatim nee,starsi drak.jako urcite jednomu mas vic casu a sil se venovat presto nelituju.naucis se pak zvladat vic.jako kdyz nekdo studuje a pracuje,dela dve skoly naraz a tak.naucis se efektivne vyuzit cas.driv jsem dost casu proflakala.

@zerog To je určitě pravda, je to výborná škola života🙂 Máma měla jen mě a to jsem byla klidná holčička, teď když dorazí dva raubíři na návštěvu, je dost zaskočená z toho, že se s nimi nedá nic dělat - táta mě posledně také obdivoval, že on by to nezvládl 😀 Ale zvládl, každý to zvládne, protože by mu jednoduše nic jiného nezbývalo, jako nám s manželem 😀

@hermanecka taky napíšu z pohledu jedináčka-souhlasím stopro s příspěvky výše,kdyby mi teď někdo vyčaroval sourozence, beru ho všema deseti! vztahy můžou mit v dospělosti špatné, ale aspoň mají šanci-to jaké ty vztahy budou určí oni sami, jedináček takovou šanci nemá. ale jistě existuji. jedináčči co jim to plně vyhovuje.
Mimo jiné proto mám též dvě děti-21 měsíců od sebe, no někdy je to na Chocholouška, ale jsem neuvěřitelně štastná že jsou dva!

Já to mám tak, že jsem s dcerkou byla 3 roky doma a protože nás naštěstí netíží finance, věnovala jsem se ji na 100%..mám to tak, když se pro něco rozhodnu, dělám to pořádně..Před dcerkou jsem vystudovala 2 VŠ a našla práci, ve které jsem se "našla"..teď mám i strach, že druhým dítětem si trošku zavřu vrátka a pak budu muset vzít práci,která holt bude..To, že bych měla druhé a odešla do práce už třeba od ročního dítěte..to nechci..to ho nemusím mít..spíš ta vidina dalších 3let doma🙂)..Na písku to u nás vypadá tak, že si maminky čtou knížky, nebo posedávají v nedalekém baru..děti jim lítají bez dozoru..já to tak neumím..proto si s nimi nemohu popovídat, když hlídám dcerku na hřišti

Prispeju taky jako jedinacek (mam sice nevlastni sourozence, ale sourozenecke to neni). Ja po sourozenci nikdy netouzila a ani dnes, v dospelosti mi nechybi. Jsem stastna, velmi spolecenska, mam skvele kamarady, ktere jsem si ja sama vybrala jako sve blizke. Tvrdit, ze peo dite neni dobre byt jedinackem je nesmysl. Kolikrat si sourozenci nerozumi, ublizuji si, v dospelosti se vidi maximalne tak na pohrbu rodicu (omlouvam se, ze to tak pisu). Znam jen minimum pripadu, kdy si sourozenci fakt rozumi. Takze by se spis dalo tvrdit, ze pro dite je lepsi byt jedinackem, ale i to je blbost.

Nedej se odradit predsudky o sobeckych jedinaccich, s dobrou vychovou to opravdu nehrozi a kdyz uz, tak k sobeckosti mivaji sklony pri spatne vychove spis nejstarsi sourozenci (jako ti, kterym je upirano vse - cas i jejich veci, pro mladsi sourozence).

Ja sama zatim uvazuju o jedinem diteti.

Holky moc děkuji za vaše příspěvky i ze stran jedináčků..i to jsem potřebovala slyšet

I já jsem jedináček a dodnes všem závidím co mají sourozence, ikdyž třeba vztah nemají úžasný, ale přece jen není sám. Mám sice sestřenice o 9 měsíců starší, ale nebylo to ono, ikdyž jsme občas byly jako sestry. Po porodu prvního a zjištění jak je to náročné ikdyž malej byl zlatíčko jsem řekla, že druhý nebude ani náhodou, chlap moc nepomáhal a pro mě to byla dost velká změna, ale po 1,5 roce kdy s malým už byla sranda a chlapa taky víc bavil než jen spící mimino a hlavně když jsem viděla jak je malej s dětma šťastnej a úplně jinej že o něm ani nevím jsme se rozhodli pro druhé mimi a v prosinci dostane brášku už teď se moc těší a říká jak mi bude pomáhat, tak uvidíme 😉 jen doufám, že druhý mimi bude taky hodný 😀 ať mám čas i na prvního.

Já se moc omlouvám za svůj příspěvek,vůbec tady nepatřím,máme 4 děti 🙂 Ale já jsem vždycky chtěla velkou rodinu a o jedináčkovi jsme s manželem nikdy ani neuvažovali. Z pohledu matky více dětí pochopím rozhodnutí mít jedno dítě pouze ze zdravotních důvodů. Jedna z mých tet má taky 4 děti,druhá má jedináčka,ale to právě proto,že už i to jediné těhotenství i porod byly velmi rizikové a další by už patrně nepřežila,tak tady byla volba jasná. Ale bohužel dodneška ji to velmi trápí,zvlášť když jí nepříjemné okolí vpálí do očí,že nikdy neměla žádné starosti,že mít jedno dítě je jako nemít žádné,že není upracovaná atd. to ji tedy opravdu hrozně mrzí. Lidé jsou prostě někdy zlí...
Já mám o dva roky starší sestru a musím říct,že jsem za ni vděčná. Je to zároveň moje nejlepší kámoška a vidíme se prakticky denně,stejně tak naše děti jsou spíš jak sourozenci,než bratranci a sestřenice. Ale pokud se někdo rozhodne mít jen jedno dítě,i když by mohl mít víc,je to čistě jeho věc a nikdo nemá právo mu do něčeho mluvit. My jsme zase na oplátku slyšeli,že jsme se čtyřma dětma jak cikáni,že nebudou mít všechno bla bla bla... není to pravda. Stejně tak jedináček nemusí být rozmazlený spratek,co mu rodiče všechno dopřejí,to je prostě o výchově. Jen u takového rozhodnutí už je to pak nevratné,když si třeba za 10,15 let řeknete,že by vlastně bylo fajn mít třeba ještě jedno,dvě děti,tak pak už to prostě nejde,no. Ale pokud to už teď takto cítíte,že vám nic nechybí,tak to asi u vás bude v pořádku 🙂

Jsem jedináček, až do 15 jsem to strašně blbě nesla, pak přišly jiné zájmy a vytěsnila jsem to. Nebudu vypisovat, v čem všem mě to štvalo. Hodně ale záleží na přístupu rodičů - nemohla jsem si vzít domů kamarádku přes noc, nedovolili mi psa, celkově naše domácnost byla taková jiná, takže jsem si přišla jak exot ve všech směrech a ještě jsem v tom byla sama. V dospělosti mě to opět začalo trochu víc trápit po tom, co mamka umřela, a mám ze své původní blízké rodiny jen taťku. Sama mám dva kluky 1,5 roku od sebe, je to náročné, ale jsem ráda, že vyrůstají spolu, ráda bych v budoucnu klidně ještě jedno miminko.

Také přispěji svou troškou. Jsme s manželem oba jedináčci, takže naše dcera je jediné vnouče na obou stranách a je dost vidět ten neblahý vliv, který to na ní má. Taky vidím, jaký to, že jsme my s mužem jedináčci, bude problém, až budou naši rodiče staří a budou potřebovat pomoci. Manželovi by asi ani nevadilo, kdybychom měli jen jí. Ale já si moc dobře pamatuji, jak jsem se cítila jako dítě strašně sama. Měla jsem kamarádky, ale u těch člověk nemohl být furt. Přešlo to až na střední, kdy jsem si naopak začala užívat, že mám pokoj jen pro sebe a nějak jsem se začala soustředit na jiné věci. Takže jsem měla vždy jasno, že chci mít dvě děti. Asi tak před rokem, když jsme se s manželem rozhodli, že tedy druhé dítě zkusíme, tak jsem začala pochybovat. Tu naší holčičku strašně miluju a neuměla jsem si představit, že bych měla mít další dítě. Ale nějak to přešlo a teď už se těšíme na druhé děťátko. Asi k tomu přispělo i to, že dcera nastoupila do školky a je samostatnější.

Vyrůstala jsem jako jedináček - ségry starší o 14 a 17 let, obě dvě se vdávaly v 19 letech, takže jsem brzo doma osiřela. Matka mě měla ve veku 39 let. Vždy jsem chtěla staršího bráchu - no nic 😎

Já mám jedno dítě a další nechci, chci si ho užít, vychovat, ne být rozlítaná matka. Manžel chce určitě dětí víc, ale v tomhle budu mít slovo spíš já 😀 Mě by ani nevadilo mít jedináčka, syn je úžasná osobnost, chytrý, šikovný...Můžu se soustředit jen na něj a je to moc prima nedělit lásku...

@hermanecka já tedy věděla, že jedináčka nechci, ale starší dcera byla hodně náročné mimino, takže nepřicházelo v úvahu, abych třeba hned po 2-3 letech měla další dítě. Taky jsem chtěla jít na nějakou dobu do práce. Nechala jsem to uzrát. Když dceři bylo pět, tak nastal ten správný okamžik a jsem fakt spokojená... holky se učí komunikovat, ustupovat, přijímat kompromisy, spolupracovat, vyčkat, než na ně přijde řada.
Když jsme si malou přivezli z porodnice, tak starší dcera řekla hezkou větu: "Konečně jsme rodina." 😉
Určitě ale nemá cenu to lámat přes koleno a každý ať si to zařídí tak, jak mu to nejlépe vyhovuje.

Taky stojí za úvahu myšlenka (dost to vidím ve svém okolí), jak moc to mají jedináčci těžké, pokud se musí nějakým způsobem starat o svoje rodiče, kteří jsou už v letech.

Mám jedináčka nedobrovolně. Nemohla jsem dlouho najít vhodného partnera a vlastně ho nemám dosud, takže jsem udělala ten kompromis, že dcerka nebude mít tatínka. Klidně mě za to může kdokoli odsoudit, to nepochopí žádná žena, která nestála na prahu čtyřicítky svobodná, bezdětná a bez partnera před rozhodnutím mít a vychovávat své vlastní dítě sama nebo zůstat do smrti bezdětná... Dala jsem si strop 40 let, a to vím, že již nestihnu. Ono taky kde a hlavně kdy shánět partnera, když člověk piplá dítko od narození sám... Jsem vděčná a šťastná za dcerku a snad nebude tím, že je jedináček, příliš trpět. Já sama mám mladší sestru, ale nikdy to mezi námi nefungovalo, současná situace je taková, že jsem ji několik let neviděla a ona ani nikdy neviděla svou neteř...

Omlouvám se, že budu asi hodně drsná.
V manželově rodině existuje případ, kdy se partneři rozhodli mít jen jedno dítě a to bohužel během dospívání zemřelo. A rozbořilo to jejich vztah a prostě všechno.

@kacca11 Mám stejnou zkušenost z nejbližšího okolí, kdy mít sourozence leckdy taky není "výhra" 😅 leckdy jsou od sebe X set km, každý jiné prostředí, rodiny, nebo od mala si prostě "nesedli" a prostě k sobě nemají vztah.... nedávno jsem viděla, jak 3 sourozenci řeší, co se starýma rodičema 😅 jen 1 byl "normální",ale 2 šlo jen o to, už aby umřeli a dědilo se, šup je do LDNky, prodat barák, zbavit svéprávnosti,... 😅 člověk si holt nevybere, problémový může být jak jedináček, tak i rodina plná dětí 😅

Tak já jsem jedináček a nikdy jsem nestrádala, vždy jsem kolem sebe měla plno dětí... Myslím si, že to je individuální... A rozhodně mě doma nerozmazlovali, od patnácti hezky na brigády, od malinka doma pomáhat s domácími pracemi... Žádnej opečovávanej jedináček, který nic nemusel a měl všechno... Přesto jsem měla krásné dětství i dospívání...Sama mám teď jednoho syna a druhé neplánuji... Říká se - nikdy neříkej nikdy, tak uvidíme, ale prozatím jsme rozhodnuti jen pro jedno...

@chiarapietra smrt ditete rozvrati nejesen vztah bez ohledu na pocet deti. V mem okoli se stalo s jedinackem neco podobneho, ale rodice to ustali spolu.

Já jsem ze dvou sourozenců, na svého sourozence se nejen nemohu jakkoli spolehnout, ale ještě nadělal řadu problémů, které musím řešit, kvůli rodině. Má kamarádka totéž, třetí kamarádky má sourozence lepšího, ukáže se doma tak 4 x do roka a pomůže cca 1 x za dva roky. Dospívání s našimi sourozenci nebylo jednoduché - nemyslím takové ty sourozencké hádky,ale daleko vážnější problémy. Já záviděla kamarádce, která byla jedináček - a ona tehdy nám. Dnes je ráda že je sama, protože sama říká že vztahů, kde všichni sourozenci alespoň trochu fungují moc nezná.
Takže být na vašem místě rozhodla bych se pouze podle vašeho , případně maželova pocitu. Jjak je vidno, sourozenecké vtahy jsou různé, někde fajn, někde neutrál, někde jenom škodí.

Jsem jedináček (nechtěně, naši chtěli víc dětí). V dětství jsem sourozence nepotřebovala a snad nikdy mě nenapadlo ho chtít. Měla jsem dost kamarádů a pořád někde lítala. Teď v dospělosti mi někdo blízký chybí. Mám už jen mámu a až mi jednou odejde, nemám nikoho. Nepočítám dceru, manžela a jeho skvělou rodinu. Myslím svou původní rodinu. S širší rodinou nemám moc dobré vztahy.

Holky, možná to sem nepatří, ale když jsem četla vaše příspěvky, napadla mě jedna situace z manželovy rodiny. Pochází ze šesti dětí, všichni jsou vlastní sourozenci. Nejmladší dostal leukemii. Potřeboval dárce dřeně, doktoři se radovali, že má tolik sourozenců. Postupně šli všichni na testy a hodil se až ten poslední 🙂.

Ahojky, patřím mezi ty, co se rozhodly mít jen jedno dítě. Synovi je teď 2,5 roku, takže na otázku, jestli jsem někdy litovala, asi ještě nemá smysl odpovídat... ale rozhodně jsem zatím ani jednou nepocítila touhu po dalším dítěti, a to o tom přemýšlím hodně často. Bohužel je u nás zakořeněné, že "normální" je mít dvě děti, nejraději ještě páreček 2 - 3 roky od sebe. A všechno, co se tomu vymyká, je nějakým způsobem divné, špatné a vždy se najde někdo, kdo má potřebu o tom rodiče poučit. Hrozně mě takoví lidé vytáčejí. Tím spíš, pokud to hrají na city a vysvětlují mi, jak je to ode mě sobecké, jaký je mé dítě chudák atd.

Jeden důležitý poznatek.... Kdo je natolik drzý, že si dovolí mluvit mi do něčeho takto osobního, o svoji drzost určitě nepřijde s porodem mého dalšího dítěte. Takoví lidé budou mít vždy potřebu do všeho mluvit a do všeho se montovat a vždy bude něco špatně a děti budou chudáci.... Přesně takoví mě od dalšího dítěte odrazují ze všeho nejvíc.

Jsem přesvědčená o tom, že bych dvě děti už nebyla schopná zvládat takovým způsobem, jako zvládám to své jedno. Nikdy jsem například synovi nedala na zadek, ani ho neseřvala. Vždycky, když mě potřeboval, jsem tu byla pro něj. Nestalo se, že bych mu řekla "nemám na tebe čas, neotravuj," nebo že bych si to i jen pomyslela. Nemám nad hlavou svatozář a jsem si téměř jistá, že zatímco s jedním se držím, i když je to občas náročné, se dvěma už by mi ty nervy občas ulítly.

Jinak syn je introvertní a samotářský. Nechce si hrát s ostatními dětmi, a když jdeme na písek, doufá, že tam žádné děti nebudou a bude mít hřiště sám pro sebe. Když se ho zeptám, jestli by chtěl mít doma miminko, řekne mi, že ne, že miminka nemá rád. Možná někdo řekne, že právě proto by mu sourozenec prospěl. Ale já si myslím, že právě tím, že doma nebude mít nikoho, bude nucen vyhledávat kontakt se svými vrstevníky a otrká se v kolektivu lépe, než kdyby sourozence měl. A nebo to bude ten jeden případ z tisíce, který je opravdu nejraději sám a žádné lidi nepotřebuje.

Já sama mám o tři roky mladšího bratra. V dětství jsme si spolu skutečně vyhráli. Pamatuju si ale, že jsem si vůbec neuměla hrát s jinými dětmi. Ve školce jsem nejraději sedávala s učitelkami, a když po mě chtěly, ať si hraju, vzala jsem kočárek a jezdila s ním kolem dokola, aby to vypadalo, že si tedy hraju. Nějakých 5 let byl bratr mým jediným parťákem a vůbec jsem neviděla důvod, proč se družit s někým jiným. Když to tak spočítám, hráli jsme si spolu zhruba 5 let, ale to není tak velká část života. Pak jsme vyrostli a odcizili se. Každý měl své kamarády, své koníčky, své názory.... Dnes bydlíme každý v jiném městě, vídáme se tak jednou za dva měsíce u našich rodičů, kdy spolu stejně promluvíme jen pár zdvořilostních frází a moc se nemusíme. Jakákoli kamarádka je mi bližší, o manželovi ani nemluvě.

Ja budu mit tez jen jedno dite...budu rodit v 34, partner uz ma dospelou dceru, dalsi dite krom toho, co cekame, uz nechce. Nicmene vim, ze prcka ochudim o jeden z nejdulezitejsich vztahu...ten sourozenecky. Ja mam se sestrou velmi blizky vztah a neumim si predstavit, ze bych ji nemela...Takze tohle me trochu trapi...a to jeste mimi ani neni na svete 😀

Já mám zase pohled ze strany kdy jsme 4 sourozenci. Za nic na světě bych se jich nevzdala. Měli jsme na koho házet problemy, ale zase si komu postezovat na nejhorsi rodice na svete. Kdyz jsem se poprve opila, bracha me tahal domu. Mela sem s kym chodit na zabavu. Je to super dodnes 🙂 Jsme jedna velka parta 🙂

Jak člověk nezapadá do "tabulek" (většinou tabulek dle babiček a maminek 😀 ), tak je prostě divný, sobec,....atd. a vůbec neřeší, že jsme takto všichni (já, manžel i syn) šťastní ,což by snad mělo být to nejdůležitější, ať už má člověk jedináčka nebo 5 dětí, ať bydlí na samotě u lesa nebo u magistrály v Praze, ať "pípe" na pokladně v Tesku nebo je chirurg na špičkové klinice 😉

@mysicka_lb naprosto s tebou souhlasím ... napřed to bylo "A kdy se konečně vezmete?"...."Kdy bude konečně dítě?"...."Kdy druhé"... Teď mě teda ještě víc vytáčí "Už konečně chodíš do práce?" (to, že dělám na živnost už od mateřské - tj.od 4 měs. malého - nezájem - "nechodím" do práce = nepracuju 😝 ) . A se sourozenci to máme podobně, jen já si teda pamatuju dětství, že sestra byla hrozně hyper, já hrozně uzavřená, sestra něco provedla a já to schytala za obě 😅

Ja sourozence taky nemam, nikdy mi to neprislo zvlastni, nikdy jsem to neresila. Rodina funguje a nebo taky ne, at tam je jedno nebo 8 deti. Vzdy to resilo spise okoli a jako diteti mi to davali kamaradi sezrat, jak kdybych lezela mezi rodici v posteli a branila jim sexu... No moje mama taky nema sourozence, otec 2 starsi sestry, co emigrovaly a kdyz vidim, jaky peklo si umi udelat ze zivota 3 skoro 60 lide, tak mi sourozenci nechybi. Ja mam zatim jednoho syna a neumim si predstavit, abych mela jeste jedno dite. Manzel ale chce. Takze mi nezbyde nic jineho, nez abych se podridila a obetovala 2. diteti svoji budoucnost, karieru a postavu. A kalkulacka v me hlave vola neblbni! Budes muset platit vetsi byt, auto, vse... Asi se ozyva maly sobec jedinacek ve mne 😉